Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta, kterou kráčím 3

07.03.2009 (21:43) • Alende • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1593×

PROBUZENÍ

(minulost, kterou Sonia vidí)

„Mami! Maminko!" křičela na mě malá blonďatá dívenka. Měla jemně kudrnaté, dlouhé vlásky a béžovou noční košilku, kterou používaly ženy na přelomu osmnáctého a devatenáctého století. Upoutaly mě její zelené oči, byly skvostné, byly tak veliké.

Dívenka se rozběhla ke mně a já ji uhnula z cesty. Ani si mě nevšimla, což bylo dosti zvláštní.

Když jsem se otočila, spatřila jsem, ke komu to běžela. Byla to dospělá žena, měla blond vlasy jako její dcera, měla zelené oči, byla vysoká, štíhlá a na sobě měla zelenou róbu, jako na ples, nebo na doma?

„Isabel! Musíš spinkat." Řekla konejšivě žena, které mohlo být nanejvýše 25 let. Měla štíhlé, dlouhé ruce, pěstěné nehty a světlou barvu kůže.

„Mami! Maminko, zazpívej mi na dobrou noc!" objímala malá dcerka svou krásnou maminku a mě se chtělo brečet. Ale, nešlo to. Byla jsem v šoku, nevěděla jsem, neměla jsem tušení, kde to jsem. Je tohle snad můj nový život? Tak ale proč mě nevidí? Mám žít v tomto domě? Nebo co? Jsem duch? Tak sakra, odpovězte mi někdo!

Žena se narovnala a pohladila malou holčičku po vláskách.

„Dobře, pojď." Natáhla k ní ruku. Malá holčička jí uchopila do své maličké ručky a společně šly k veliké posteli. Byla jistě pohodlná, v ní byla na pohled těžká peřina a nadýchaný polštář. Dívenka si na postel nemotorně vylezla. Postel byla vysoká a tak se tam musela holčička trochu vyškrábat. Postel byla zdobená skvostnými, béžovými nebesy a také po jejich stranách byly dva noční stolečky, kde byly hračky dívenky.

Maminka jí jednu z hraček podala. Byla to trochu odrbaná panenka, ušitá z kusů nepotřebných látek.

Holčička se zachumlala do peřin, objala hadrovou panenku a podívala se na svou maminku. Chytila její ruku a nepouštěla jí.

Žena se usmála a hladila jí po ruce.

Když jsem se rozhlédla po pokoji, viděla jsem trochu menší, obdélníkovou místnost, s hodně okny na všech stranách, kromě vnitřní strany, kde byly dveře a druhé, vnitřní strany, která měla u sebe onu postel. Kolem byly hračky, koberce, bačkůrky a střevíčky, hodně hraček, velká skříň a psací stolek s židlí. Byl to velice pěkný, dětský pokoj.

Otočila jsem se k těm dvoum a poslouchala, co ta žena bude zpívat.

„Možná někde na světě,

Jsou dvířka a u nich klíč

A jimi vcházejí do dětství,

Kterým je dávno šestnáct pryč.

V zámku klíč se otáčí,

Tak prosím, vejděte dál,

Vítá Vás vosková panenka,

S kterou si kdysi kdosi hrál.

Panenka se uklání, a pak se začne hostů ptát.

Copak máte za přání a na co si dnes budem hrát?

Zelená se klokočí a kvete na poli mák,

Ráda bych hrála si s panenkou, ale už

Vážně nevím jak.

Dětství je pro mne panenko,

Už dávno ztracený míč,

Ještě že jsou někde na světě,

Ta malá dvířka a v nich klíč.

Ještě že jsou někde na světě,

Ta malá dvířka a v nich klíč."

Jen co žena dozpívala, všimla jsem si, jak jí po tváři stekla slzička, kterou velice rychle zamaskovala před svou dcerou.

„Maminko? Mám tě ráda." Řekla holčička a zývla.

„Taky tě miluji, Isabel." Řekla žena a políbila svou dceru do vlasů, kde měla dívenka čelo.

Jen co to ta žena řekla, se mi rozmazalo vidění a já měla pocit, jakoby mi něco trhalo tělo. Neberte to doslovně, prostě jsem měla pocit, jakobych mizela, jakobych vzala v počítači program malování, nakreslila rudou skvrnu a potom vzala sprej s bílou barvičkou a pomalu jej překrývala bílou barvou. Tak nějak jsem se cítila, jako ta červená barva.

Pomalu jsem se vytrácela.

„Hm..." vydala jsem ze sebe.

Měla jsem pocit, jakobych měla místo hlavy letiště, nebo hlavní nádraží. Abyste mi rozuměli, slyšela jsem snad stovky hlasů v mé hlavě. Některé říkaly „Mám hlad" druhé zase „ Ta se má, že tohle umí." Či „Kdy sakra přijde s tou večeří." Slyšela jsem ty hlasy z dálky i blízky zároveň. Bylo to snad nepopsatelné, nevím. Nejvíc bych to přizpůsobila nádraží či letišti, kde máte několik set lidí v malém prostoru, mluví jeden přes druhého a vy slyšíte jen něco, nebo právě všechno. Ano, asi jsem cvok.

Co mě ale vážně překvapilo, byl fakt, že jsem otevřela oči.

Párkrát jsem zamrkala.

Před sebou jsem viděla něco nepopsatelného. Viděla jsem strop. Ano, nepopsatelný strop.. Nepopsatelně nádherný strom, přímo umělecká práce nějakého architekta, ale to bylo zrovna vedlejší. Ohromilo mě, přesněji řečeno, že jsem tak viděla.

Jak tak? No prostě tak! Tak nějak divně! Ano, divně, řekla jsem to!

Bylo to, jakobych mohla zpozorovat každou pavučinku, kdyby tady byla, každý prach, opět kdyby tu byl, mohla jsem vidět každý, jedinečný tah štětcem, mohla jsem vidě všechno.

Opět jsem zamrkala a tak nějak jsem „odostřila" svůj zrak. Ale, ono to ani moc nešlo. Stále jsem viděla, jako bych měla místo oči mikroskop a dalekohled v jednom. Asi tak nějak. Ano, už blázním, vážně!

Při čtení mých pamětí nejspíš dostanete pořádnou dávku mého tupismu. Ano, opět chvilka pro mou inteligenci,...A teď dost.

Když jsem se tak rozhlížela po místnosti, zjistila jsem, že je to tak nějak místnost podobná čtverci. No, spíše krychli. Strop byl opravdu krásný, stěny plus mínus bílé a jediné, co tu bylo za nábytek, byl tenhle železný vozík, dřevěná bytelná skříň z třešňového dřeva, stůl podobné barvy i stylu a postel. Ta postel mi připomínala ten můj zvláštní sen.

„Co to bylo za písničku?" zeptala jsem se. Nemohla jsem ale nad tím až tak dumat. Přece jen, mě dosti fascinoval můj úžasný zrak. Když to tak shrnu do kupy, tak jsem byla v bílé místnosti bez oken, což bylo tak trochu podezřelé, v místnosti, kde byl minimální počet nábytku plus železný vozík a dveře, které byly zakryty nedbale bílým závěsem, který byl zamotán na stranu.

„Super, ale...." Nemohla jsem dokončit větu, neboť se otevřely dveře.

Byla jsem tak vyvedená z míry interiérem, že jsem si ani nevšimla, že ty hlasy ustaly. Ale jen co se otevřely dveře a do nich vstoupilo pár lidí, ty hlasy znovu začaly štěbetat jeden přes druhý. Bylo to opravdu divné, neboť žádný z nich nepohyboval rty.

„Ahoj, Sonio." Pozdravil mě jediný muž, kterého jsem tam v té místnosti znala. Bylo to ještě divnější, neboť jsem si jeho tvář i jeho jméno moc dobře nevybavovala, jakoby jeho osoba stála za těžce průhledným závojem.

„Kdo jste?" zeptala jsem se. Spíše jsem tedy na něj zakřičela. Udivil mě můj hlas, můj tón hlasu, bylo to jako po mutaci. Ano, jakoby můj hlas zmutoval. Byl tak zvučný, tak jemný a krásný, i když jsem byla tak naštvaná a velice zmatená.

„Jmenuji se Aro, už mě znáš, Sonio." Řekl a prohlédl si mě od hlavy až k patě.

„Na co se tak díváte?" vyjekla jsem a podívala jsem se na sebe." Neviděla jsem nic moc velkou změnu od včerejška. Nebo, jak dlouho jsem trpěla?

„Pojď semnou, Sonio. Něco ti ukážu." Natáhl ke mně ruku, dlaní nahoru.

„Co mi ukážete?" zeptala jsem se podezíravě a probodávala ho pohledy.

„Tvůj nový život." Řekl chlácholivě a dál mě hypnotizoval svýma rudýma očima. Jen co jsem se mu podívala do očí, viděla jsem každičké místečko jeho oka. Opět moje mikroskopicko-dalekohledové oko. Nejistě jsem vložila svou pravačku do jeho levé dlaně. Jemně mi stiskl ruku, jakoby se bál, že mu uteču, nebo spíše, jakoby mě chtěl povzbudit. Společně jsme vyšli z pokoje.

Dovedl mě, nyní již sám do jakési místnosti, kde byly snad tuny oblečení, šatů, kalhot, sukní, všeho.

„Tohle je tvé." Řekl a já zamrkala.

„Cože jste to řekl?" zeptala jsem se, Jako bych se přeslechla. „Toto všecičko je tvé, budeš to potřebovat." Řekl a já se podívala na boty.

„Proboha." Špitla jsem. „Ano, to ještě není vše. Teď chci aby ses oblékla do těchto šatů." Rozkázal mi a ukázal překrásné, tmavě modré, saténové šaty ve svých rukou.

Opatrně jsem si je vzala a on mi ukázal na světlou zástěnu, kde se mám převléct. Značnou potíž mi dělalo se do těch šatů vůbec dostat, ale zvládla jsem to.

„Mám to." Řekla jsem mu a on mě vyzval, ať k němu přijdu. Díval se na mě dost nepříjemně, tedy pro mě to bylo nepříjemné, protože jsem neměla ani potuchy, jak v nich vypadám. Sedla jsem si na židli a on mi nazul tmavomodré botky. Satén mi vyhovoval, nikde se netřel, splýval a klouzal. Ještě více mi natočil vlasy, ať se mi jemně vlní od vrchu dolů a pak mi do vlasů dal stříbrnou korunku s diamanty do vlasů. Na prsteníček mi navlékl prsten s velikým, diamantovým motýlem a pomohl mi na nohy.

„Pojď." Řekl jen a vedl mě do jiné místnosti. Byla tmavá a jistě prázdná. Zavřel za námi a to vyvolalo fakt, že se rozsvítilo světlo. Už jsem věděla, proč ta místnost byla prázdná. Byla totiž celá tvořená zrcadly.

„Proboha." Zašeptala jsem, když jsem spatřila svůj odraz v zrcadle. To prostě nebylo možné. Před námi stála krásná, příšerně nádherná žena s blonďatými vlasy, v nichž měla korunku a na sobě tmavě modré, saténové šaty bez ramínek, přesně padajíc na její tělo. Nikde nic nepřibývalo, padly dokonale na její křivky. Šaty byly dlouhé až na zem, konce, které byli na mramorové zemi, byly zdobeny korálky, celé byly prošívané, až to budilo dojem, že je vespod krajka z perel.

Na levé ruce měla stříbrného, velkého motýla a celý její look vypadal, jakoby ona sama byla z pohádky.

„Kdo to je." Špitla jsem, omámená.

„To jsi ty." Díval se na mě v zrcadle. Vždy jsem o sobě věděla, že jsem hezká, ale tohle tomu dávalo naprosto jiný rozměr. „Co se to semnou stalo?" špitla jsem.

„Stala ses nesmrtelnou krásou." Řekl něžně a já na něj pohlédla jako na blázna. „Jsi dokonalá, jsi jedinečná a jsi nesmrtelná. Jsi skvost, který jsem musel uchovat." Řekl a já na něj pohlédla dost soustředěně. Opět jsem slyšela jakési hlasy, byl to jeho hlas. Nic neříkal, ale přesto jsem ho slyšela.

„Co, co mi to říkáš? Jak je možné, že na mě mluvíš a nepohybuješ rty? O jakém skvostu mluvíte?" zeptala jsem se vystrašeně.

Zablýsklo se mu v očích.

„Tak ty slyšíš mé myšlenky?" zeptal se a já kývla. „Pojď semnou." Rozkázal a vedl mě. Došli jsme do té místnosti, kterou jsem znala, opět jakoby zdaleka se mi vybavovalo to, co jsem zde prožila. Místnost byla plná, celá zaplněná krásnými lidmi, jako jsem byla já. Vedl mě k trůnu a otočil mě k nim. „Panstvo, představuji vám Soniu, mou dceru." Řekl a já zamrkala. Všichni se na mě dívali s otevřenými ústy. Zabolela mě hlava. Slyšela jsem všechny hlasy, křičeli na mě, aniž by se jim pohly ústa. Chytila jsem se za hlavu a dívala se do země.

„Ne, ne..." špitla jsem a podívala se na Ara. „Pojď, ukážu ti ložnici." Řekl a společně jsem šli další z mnoha chodeb. Došli jsme k obrovskému pokoji s postelí se světlými nebesy, stolkem a židlí, s velkou pohovkou a konferenčním stolečkem. U stěny bylo veliké zrcadlo a spousta květin.

„Co to je? Co to je?" vzlykala jsem. Chtělo se mi plakat, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsem nemohla. „Proč, proč mi netečou slzy? Proč? Co se to děje?" vzlykala jsem.

„Řeklas, že na tebe mluvím, aniž pohybuji rty, že?" zeptal se a já kývla. „Dobrá, tak poslouchej. Na co myslím?" zeptal se a já na něj vytřeštila oči.

Ano, poslouchala jsem.

Autor: Alende, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta, kterou kráčím 3: