Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta, kterou kráčím 2

02.03.2009 (15:48) • Alende • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1390×

NOVÝ ROZMĚR BOLESTI

(*kurzívou píši Soniiny myšlenky, které ji napadaly v bolestech)

Když jsem jela s rodiči do Říma, nikdy mě nenapadlo, že by se mi stalo to, co se mi stalo. Ale nejspíš, se to stát muselo, nebo ne? Nikdy by mě nenapadlo, že si dovolím vytratit se z hotelového apartmá a už vůbec ne, že se opiji na diskotéce, kde mě nějaký krásný kořen odvede do svého auta, kterým mě odveze do nějakého jiného města.

Ne, tohle jsem si vážně nepředstavovala. Ani jsem si to nepřála, tak daleko má fantazie nesahá. Už vůbec mě nenapadlo, že mě odvede do kanálů, kde se bude rýsovat nějaký „palác" jakési sekty. A ejhle, ona to nakonec není sekta.

Nikdy v životě jsem nevěřila na jakési upíry, duchy, skřítky, ani na zoubkovou vílu jsem nikdy nevěřila, mám dojem, že ani na otce Vánoc. Upřímně, mě tak rodiče vychovali. Chtěli, určitě si přáli, abych stála nohama pevně na zemi. A tak se stalo, že jsem věřila jen tomu, co jsem uviděla na vlastní oči. Bohužel.

Ano, upíři. Co to vlastně je? Vždy jsem se posmívala těm, kteří na takové bytosti věřili. Proč? Protože všechny jejich úžasné stránky vypovídaly něco jiného. A tak bylo jasné, že upíři neexistují a nikdy existovat nebudou. Zrovna teď bych si za to jednu vrazila.

Když jsem stála v tom sále a ten chlapík s bílou kůží se představil. Když všichni přihlížející, krásní, bledí lidé na nás skočili a zakusovali se do našeho těla, musela jsem nutně změnit názor.

Když mě Aro chytil a kousl mě, musela jsem změnit názor.

Ano, upíři existují.

Bolí to. Bolí. Místo, kde mě kousl, mi pulzuje a já ztrácím vědomí. Ne, chci být vzhůru, oči, otevřete se! Prosím vás, chci vidět, chci....

Když se ze mě napil, omdlela jsem. Bylo to zvláštní. Místo, kde mě kousl, čili horní strana levého prsa, mi pulzovala. Zároveň mě pálila, pulzovala, chladila a jakoby dřevěněla.

Ach, to bolí, cítím se, jako bych měla horečku.

Měla jsem časté výpadky paměti. Můj mozek to nejspíše nepobíral. Však, jak mohl? Nikdy jsem nebyla chudinka. Unesla jsem na svých bedrech i tíhu světa, teda to jsem si myslela. Teď ten termín dostával nový rozměr. Tohle jsem neunesla. Ať jsem chtěla sebevíc, nikdy se mi nepodařilo otevřít oči.

Bolí to, bolí. Jakoby mě mučili. Ano, to je ono. Cítím, jakoby mě někdo bodal. Ano, bodal tím železem na špíz.

Za nějakou tu dobu, kdy jsem se dostávala do bezvědomí a z něj, jsem cítila, jakoby se mi ta rána otevírala, jakoby se zhoršovala. Cítila jsem, různé pocity. Návaly horka a chladu.

Pomozte mi někdo. Prosím. Co se mi to děje? Cítím, že mi mravenčí srdce.

Mé srdce dostávalo pořádnou dávku třesavky, ohně, mravenčení a kdo ví čeho ještě. Víte někdo, jak probíhá umírání? Já si ho představuji nějak takto. Ale zaboha jsem nemohla přijít na to, proč to potkalo zrovna mě.

Ach, bolí to, studí to, štípe to. Cítím se, jakoby mi někdo seděl na hrudi. Ano, někdo těžký, nebo, že by mi položili na hrudník těžký kámen?

Jednu dobu jsem cítila, jak mi vynechává srdce. Jednou se zastavilo a já doufala, že mé utrpení skončí a podruhé se zase roztlouklo, jakoby svůj boj chtělo prohrát.

Ať je konec, prosím. Ach, bolí to, bolí. Nemůžu dýchat.

Když jsme relativně v pohodě, když nám nic neschází, když žijeme. Nevšímáme si, že naše srdce tlučou. Já si toho všímala. I když je asi rouhání to říkat, musím to prohlásit. V tu chvíli, ne, v těch chvílích, kdy mé srdce bojovalo o své poslední údery, jsem fandila tomu něčemu, co jej ubíjelo.

Již jsem neměla sílu, znovu zažívat ten pocit, kdy si připadáte, že už je konec, když v tom to začne na novo.

Potřebuji se nadechnout, no tak, aspoň trochu vzduchu, trochu kyslíku!

Když se mi konečně srdce zastavilo, když už to konečně vzdalo a já si myslela, že už v klidu zemřu, začaly mě zlobit plíce. Měla jsem další příšerný pocit. Představte si, že jste pod vodou, vaše ruce jsou nad vodou, ale vaše hlava ne. Nemůžete se nadechnout. Nebo když nemůžete polknout. Takový jsem měla pocit. Dusila jsem se.

Ten žár, spaluje mě. Ne, nechci, uhaste ten oheň!

Když mi přestávaly fungovat plíce, uvědomila jsem si stále rostoucího pálení. Cítila jsem, jak mi hoří celé tělo. Již ne jako v horečce, i když mě tak hlava bolela. Byla jsem jistě malátná. Doufám, že se každý jednou popálil. Ano, není to příjemné. K tomu, když to je po celém těle.

Ne! Prosím, já nechci, nechci!

Teď mě napadá, představte si, že vám někdo přikáže, abyste spolykala litry benzínu a potom, škrtne sirkou u vašich úst. Benzín vzplane ve vašich útrobách a spaluje vás zevnitř. Ano, to by mohlo popsat tu bolest, kterou jsem cítila a která vůbec neustupovala.

Bylo to zvláštní, nevnímala jsem čas. Když jsem zrovna nespala, ne, když jsem zrovna nebyla v bezvědomí, aby si můj mozek odpočinul od bolesti, vnímala jsem.

Mé nohy, mé ruce, má hlava! Nechte mě už zatraceně umřít!

Zanedlouho, mě žár pohltil celou. Od konečků vlasů, po konečky prstů u nohou a rukou, mám dojem, že i mé nehty vzplály. Myslela jsem si, že již shořím. Přece jen, ten žár byl příšerný.

Ale, to nebyl konec.

Když už jsem konečně měla pocit, že umřu, že konečně dosáhnu klidu. Když jsem měla pocit, že jsem ve středu slunce, když jsem poznala nový rozměr bolesti a utrpení,.....

Mami? Tati?

Když jsem hořela, když jsem si pomalu začala zvykat na ten žár, v mých představách se objevili mí rodiče. Měla jsem pocit, jako bych se dívala na DVD, jakoby sem se dívala v kině na svůj život. Ano, tohle je konec umírání, byla jsem si tím jistá. Konečně umřu, málem jsem zajásala.

Viděla jsem celý můj život.

Viděli jste film Armagedon? Viděli? Jak tam Bruce Willis umírá, jak mačká ten zatracenej čudlík, aby zachránil náš svět. Jak se mu před očima objevil jeho život, jako na běžícím páse. Takový jsem měla pocit, přesně takový.

Poslední, co jsem viděla, byly smějící se obličeje mých rodičů. Bylo to v Římě, ten den, kdy jsme přijeli. Řekla jsem nějaký vtip a oni se tomu začali smát. Ano, taková to byla vzpomínka. Moje vzpomínka na mé rodiče, poslední, co jsem viděla, protože potom mi mozek vypnul. Žár ustoupil a já se propadla někam, kde sakra nemůžu tak snadno zemřít.

Mami, tati. Omlouvám se....

Autor: Alende, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta, kterou kráčím 2: