Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta, kterou kráčím 1

28.02.2009 (15:45) • Alende • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2134×

SBOHEM

„Soni! Pohni, už musíme jet!" křičela na mě máma.

„Jo, už jdu!" zakřičela jsem na ní zpátky z mého pokoje. Jako každý rok od mých patnácti, jezdíme s mými rodiči do Itálie, do Říma, kde si procházíme památky a bavíme se. Občas zajedeme k moři, kde si na týden zamluvíme apartmá a kde se v moři koupeme.

S mými rodiči bydlím ve Velké Británii. Mám štěstí, tedy, alespoň si to myslím, neboť jsem Angličanka a mým mateřským jazykem je právě angličtina, světový jazyk.

S rodiči bydlím v Birminghamu. Je to celkem veliké město, kde se klidně snadno ztratíte, ale mně se to nestalo už deset let.

S rodiči bydlíme v rodinném domě, krapek za městem, ale nevadí mi to. Vždycky jsem byla taková ta osoba, co se ráda nechala vést, a když jí někdo ukázal směr, šla tím směrem a nekoukala kolem.

Moje rodina měla jednu slabinu, neměla žádného dědice. Byla jsem totiž jedináček. Ne, že bych nechtěla sourozence, ale nebyl na to tak nějak čas.

Vyběhla jsem ze svého pokoje, schody brala po dvou a nakonec jsem skončila mámě na zádech.

„Jé, promiň." Usmála jsem se na ni a pohladila ji po rameni.

„Ty jsi jako z divokých vajec, Soni! Dělej, za hodinu nám letí letadlo." Upozornila máma a já na ni kývla.

Jak jsem měla ve zvyku, oblékla jsem se tak, jakobych jela k moři.

Vyhrála džínová minisukně, bílý, kožený pásek, růžový top s béžovou, spíše bílou letní bundou a růžové converse.

Byla jsem hrdá na svou postavu, byla jsem po babičce. Má postava byla útlá, celkem vysoká s dlouhými nohami, štíhlými prsty a dlouhými, špinavě blonďatými vlasy, které mi sahaly pod poprsí.

Nikdy jsem neměla nouzi o chlapce, často jsem je měnila, a proto jsem si mohla dovolit o sobě myslet, že jsem pěkná.

Otec vypnul vodu, elektřinu a plyn, potom jsme zamkli dům a odjížděli na letiště.

Po hodinách v letadle

Zrovna, když jsme přijeli na letiště, již byl v hale, okamžitě jsme si všimli poslíčka s tabulkou, kde bylo napsané naše přímení. Ten nás zavezl do našeho hotelu, kde jsme již tři roky byli čestnými hosty.

Jelikož jsme přijeli později, rozhodli jsme se, že si projdeme Řím v nočních hodinách.

Okamžitě mě uchvátilo Koloseum. I když jsem jej viděla snad tisíckrát, stále mě vzrušovalo a zároveň děsilo. Bylo až neuvěřitelné, že v něm kdysi bojovali otroci, či vojenští zajatci a ti bojovali mezi sebou na život a na smrt. Bylo to opravdu neuvěřitelné.

Jelikož jsme byli unavení, šli jsme zpět do hotelu, kde jsme se navečeřeli a šli spát.

Druhý den jsme si procházeli město, muzeum, vše, co nás zajímalo. Já miluji zmrzlinu a tak jsem si hned u prvního stánku objednala dva kopečky. Jahodovou a borůvkovou.

Italové jsou úžasní. Ty jejich zmrzliny delikátní. Vždy vám toho tak naberou, že máte co dělat, abyste to všechno snědli, nebo spíše, aby vám to nespadlo.

Ten večer jsme šli znovu brzo spát.

Ale jak už to tak bývá, u mladých dospělých, vytratila jsem se z apartmá.

Na sobě kalhoty a červený top. Vlasy do gumičky a vyběhla jsem na nedalekou diskotéku. V patách jsem měla několik krásných mladých Italů, ale co? Společně semnou vešli do sklepa, kde ta diskotéka byla zřízená, a začali jsme se bavit.

„Hej, krasotinko, poť si s námi dát něco k pití." Řekl jeden snědý, tmavovlasý, krásný Ital. Proč ne?

A jak už to tak bývá, začaly se skleničky hrnout ze všech koutů baru a já za malou chvíli byla tak trochu opilá.

Začala jsem tančit v kruhu svých obdivovatelů a neuvědomovala jsem si to nebezpečí, co mi hrozilo. V tu chvíli mi bylo jedno, jestli by mě kdesi zatáhli do uličky a tam několikrát znásilnili.

V tu chvíli jsem neměla chuť přemýšlet, jen jsem slyšela hudbu a kroutila se.

Chvíli jsem se tam bavila sama, ale zanedlouho, tak náhle, sem ucítila studený dotek na své odhalené kůži. Někdo laskal mé boky a svými pohyby se přizpůsoboval mým.

Otočila jsem se k němu a viděla zvláštní hnědo černé oči. Tak uhrančivé. Dívaly se do těch mých, jakoby mě chtěly sníst. Byl bledší, než ostatní Italové, ale přesto krapek snědý. A i přes to všechno, byl nejkrásnější v celém kutlochu.

„Jsi tak krásná a teplá." Řekl mi.

Jeho hlas byl tak krásný, tak příjemný mým uším.

„Chtěl bych ti něco ukázat." Řekl a já jsem, omámená jeho vzhledem, způsobem chování, souhlasila.

Chytil mě za ruku, políbil do vlasů a vedl mě pryč z lokálu. Nechala jsem se jím vést. S alkoholem v krvi mi to bylo všechno jedno. Smála jsem se a tulila se k němu.

Otevřel dveře auta, značku již nevím. Sedla jsem si do něj a už jsme jeli pryč.

O pár hodin později. Voltera

„Kde to jsme?" zeptala jsem se. Pomalu jsem začínala střízlivět. Se střízlivěním se dostavovala nechuť cokoli dělat, únava a bolest hlavy. Byla jsem podrážděná a nic se mi dělat nechtělo. Zavedl mě kdesi do kanálů, za což si vysloužil moje pohoršené pohledy a nesouhlasné protestování.

Nakonec jsme jakýmsi výtahem dojeli do osvětlené místnosti, kde uprostřed byl stůl, kde seděla nějaká žena. Usmívala se a něco zapisovala do počítače či do nějakých papírů. Jak jsem si všimla, v místnosti, nebo spíše na recepci bylo více lidí, než jen já.

V zadu se otevřely velké zdobené dveře, ve kterých se objevili dva lidé. Žena a muž, oba dva bledí, vysocí a krásní. Ještě jeden fakt je spojoval. Byly to černočerné oči, které nás hltaly pohledy. Jakoby nás všechny chtěli sníst.

Nahnali nás do celkem veliké místnosti, kde na konci byly tři trůny s třemi muži. Byli bledí, na sobě bílá roucha jako ve starověkém Římě. Bylo to ohromující.

„Vítám vás." Řekl ten uprostřed.

„Jmenuji se Aro!" představil se.

Super, tak se tak jmenuje, ale co my s tím? Přemýšlela jsem.

Nakonec jsem to zjistila. Po obvodu místnosti byli rozmístěni lidé, stejné rysy. Vysocí, krásní, bledí, s černýma očima, které se na nás dívali jako na potravu. Ano, jako na potravu.

Začalo mi to pomalu docházet.

Zavedli nás sem z jednoho důvodu. Z důvodu potravy. Ano, chtěli nás spořádat.

Ti bledí se na nás dívali, nespouštěli oči ze své oběti. Pohlédla jsem na toho Ara, toho uprostřed. Měl téměř průsvitnou pleť. Měla jsem nutkání se jí dotknout.

Prohlížela jsem si ho docela dlouho. Až pak jsem si všimla jeho očí. Díval se na mě, nemrkal, jen čekal.

„Dobrou chuť." Řekl a pak všichni skočili.

Lidé zakřičeli a skrčili se, společně semnou. Někdo mě objal kolem krku a zalehl mě.

„Ne! Nechte mě!" křičela jsem na vystrašeného muže ve fialovém tričku, se sto kily a s džíny.

Nemohla jsem dýchat, ležela jsem na studené, mramorové podlaze, která se začala pomalu špinit tmavou krví. Několik kapek mi přistálo přímo před obličejem.

„Co se to?" zašeptala jsem a ohlédla se. Spatřila jsem mužovy vytřeštěné oči, plné strachu a překvapení. Nebyl v nich ten živý lesk. Ten muž byl mrtvý.

Když jsem si myslela, že to již všechno skončilo a já tu umřu na udušení. Ano, zemřu rozmačkaná, mezi studenou podlahou a tím balíkem nademnou.

Náhle jej někdo uchopil a odhodil ode mě. Na jednu stranu jsem byla vděčná, že se konečně můžu hýbat, ale na druhou stranu jsem klela.

„Podívejme se, jedna svačinka zůstala." Řekl pobavený hlas. Hlas, který jsem tak trochu znala. Byl to on, Aro.

Uchopil mě za paži a postavil mě na nohy.

„Ahoj." Usmál se a hluboce se nadechl nosem u mé tváře.

„Ty ale krásně voníš." Uznal a prohlížel si mě.

„Jsi taky velice krásná." Pokračoval s lichotkami.

Ostatní upíři se na nás dívali. Utírali si ústa od rudé tekutiny. Jejich oči změnily barvu. Již nebyly černočerné, nyní byly čistě, zářivě červené.

„No, myslím, že máš štěstí. Teď mám velikou chuť, být velkorysý." Řekl a uchopil pramen mých blonďatých vlasů.

„Cože?" nechápala jsem to.

Třepala jsem se po celém těle. Nechtěla jsem být potravou pro nějakou zrůdu.

Uchopil mě za ramena a přitáhl si mě k sobě.

„Tohle bude možná trošku bolet." Usmál se.

Buď měl opravdu takový upřímný úsměv, nebo ho měl perfektně nacvičený.

Naklonil hlavu a políbil mě na krkavici, potom mi políbil ušní lalůček. Odtáhl se od mého krku a vzdychl.

„Jak nádherně, neodolatelné voníš." Uznal.

Vzal mé špagetové ramínko topu a stáhl jej dolů. Tím odhalil půlku mého levého prsa.

„Hm,..." vydralo se z jeho úst.

Třepala jsem se po celém těle, nebyla jsem schopná cokoli říct, nebo se vůbec pohnout. Mám pocit, že jsem ani nedýchala. Stála jsem tam, jako opařená.

Políbil mi odhalenou polovinu prsa a potom kousl.

Vyjekla jsem, oči se mi rozšířily překvapením a já se najednou měla k pohybu.

Přihlížející upíři byli rychlostí světla vedle mě a drželi mě tak, abych neměla šanci se ani pohnout.

Vykřikla jsem. Vždyť on mě sál. Sál mou krev, hladil mi mé křivky. Když se nabažil, odtáhl se. Utřel své ústa hřbetem ruky a zadíval se mi do očí.

Jeho červené více zazářily a dostaly světlejší odstín.

„Jak chutná." Podotkl.

„Sbohem, Sonio Wimbleyová." Rozloučil se a já zavřela oči.

Autor: Alende, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta, kterou kráčím 1: