Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 4. kapitola

06.12.2009 (20:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1343×

4. kapitola – Piknik

Pohled – Edward

Do jisté míry měla Bella pravdu. Ano, bungee jumping byl opravdu úžasný zážitek. Ten adrenalin, ta volnost… Naprosto dokonalé a nepopsatelné. Ale jen do určité doby. Když s námi lano podivně zaškubalo a to vzrušení se chýlilo ke konci, hlavou mi probleskla myšlenka, že je něco špatně. Nikdy jsem s tímhle tu čest neměl, ale řekl bych, že slyšet praskání jediného lana, které vás drží není moc dobré znamení. Chtěl jsem něco udělat, něco, čím bych zachránil situaci, ale bylo příliš pozdě. Z ničeho nic mi Bella vyklouzla z náručí a padala vstříc divokým a ledovým vlnám pod námi.

Zpanikařil jsem, tohle přece nemůže přežít! Nedbal jsem toho, že se nyní možná prozradím, a vyškubl se ze sevření lana, které mě paradoxně stále drželo. Nepřemýšlel jsem nad tím, jak je to možné a radši jsem ihned skočil za mou jedinou láskou. Za důvodem, který mě celou dobu držel na živu.

Pohled – Bella

Nechápala jsem to. Bylo o tak zvláštní! V jedné minutě jsem si spokojeně hověla v Edwardově náručí, šťastná ze zjištění, že jsem přece jen dokázala skočit, a v minutě další jsem padala do neznámých a nebezpečně vypadajících hlubin.

Voda byla ledová. Bylo to, jako by se mi do těla ještě stále naplněného adrenalinem zabodávalo ledové ostří, dýky, jehly a nože. Myslela jsem, že tam umrznu. Navíc si mě k sobě dolů stahoval spodní proud, proti kterému jsem nemohla nic dělat. Snažila jsem se vyplavat na hladinu, osvobodit se ze zajetí té ledové vody, bojovala jsem jak nejlépe jsem dokázala. Ale voda byla v přesile. Pomalu mi docházel dech. Semkla jsem k sobě víčka očí a v mých posledních minutách života jsem myslela na Edwarda, na mého vyvoleného, na jediného muže, pro kterého jsem žila. Myslela jsem na to, že měl znovu pravdu. Kdybych ho poslechla, mohla jsem s ním stále být ještě alespoň o těch pár měsíců navíc…

A pak se to stalo. Něco tvrdého do mě narazilo a nový proud mnou zmítal všude možně až… až jsem se nějakým způsobem ocitla nad hladinou a mohla jsem se znovu nadechnout.

Otevřela jsem oči a rozhlížela se okolo. Pod sebou jsem cítila drsné drobné kamínky, takže jsem už musela ležet na pláži. Snažila jsem se popadnout dech, ale když jsem znovu spatřila mého anděla, šlo mi to o to hůř.

„Edwarde!“ vykřikla jsem celá šťastná. Mé zmrzlé končetiny postupně vracelo k životu teplo, které mi proudilo celým tělem od srdce, od lásky a štěstí, které jsem cítila. Znovu jsem Edwardovi vděčila za můj život.

„Už jsi v pořádku, srdíčko, už je to za námi. Miluju tě.“ Řekl mi a pohladil mne po tváři. Odkudsi vyhrabal deku, do které mě zabalil a pak mne odnášel v náručí pryč. Přitiskla jsem se mu k hrudi, a přemýšlela jsem o tom, co bude následovat.

Po chvilce jsem si všimla, že k nám běží ten instruktor. V očích se mu zračilo zděšení a celý a klepal se dokonce víc jak já.

„Proboha, jste v pořádku? Já, já vůbec nechápu, jak se to mohlo stát… To bylo poprvé, co mi to lano takhle selhalo. Pošlete mě k soudu? Prosím, já se vám moc omlouvám. Peníze vám samozřejmě vrátím a, a…“

„Ještě si to rozmyslím.“ Pronesl Edward rozčíleně a kdyby mohl, tak toho chudáka zavraždí byť jen pohledem. Tohle se Edwardovi nepodobalo, vždyť ten instruktor za nic nemůže, nebo ano?

Potom jsme nasedli do Edwardova Volva a uháněli jsme zpátky k domovu.

„Omlouvám se, měla jsem ti věřit. Měl jsi pravdu, takže teď si klidně vyslechnu přednášku o tom, jak bych tě měla příště poslechnout. Jen nechápu, proč jsi řval na toho instruktora.“ Začala jsem na cestě domů. Edward se na mě nešťastně podíval.

„Copak ti to nedošlo? Zase za to můžu já!“ Tak na tohle jsem vážně neměla náladu.

„Edwarde přestaň s tím věčným sebeobviňováním. Vždyť jsi mi říkal, že je to risk a já ti nevěřila. Chtěla jsem skočit já, takže za to můžu jen a jen já. Nikdo jiný.“

„Ale ne…“ zasyčel Edward nespokojeně. „Mohl za to ten instruktor i já. Ten instruktor neměl totiž až tak skvělé vybavení, jak o sobě tvrdil na těch internetových stránkách, prostě to byl podvodník. Moje chyba byla v tom, že jsem mu věřil.“

„Cože? Takže to lano neprasklo proto, že ty jsi jako upír moc těžký?!“ Překvapení jsem jen těžko skryla, protože tohle bych vážně nečekala.

„Přesně tak. Kdyby to totiž ruplo kvůli tomu, že by to mě neudrželo, pak bych dolů letěl já místo tebe, lásko. Moc mě to mrzí, prosím, promiň mi to.“ Musela jsem se začít smát. Edward na mě jen zničeně koukal.

„Přestaň si to vyčítat, za to přece nemůžeš, nemohl jsi to vědět. Já ti moc děkuju za to, že jsi mě zachránil. Miluji tě, Edwarde.“ Políbila jsem ho na tvář a on se konečně usmál. Už jsem se nemohla dočkat, až budeme doma.

Po měsíci (květen)…

Jednoho kupodivu slunečného květnového dne jsem se jen tak flákala a neměla jsem co na práci. Spolu s Edwardem jsme sice dělali domácí úkoly, ale to byla příšerná nuda, a já zatoužila splnit si další přání.

Přestala jsem počítat matiku a vrhla jsem se k Edwardovi. Přitulila jsem se k němu a spokojeně zamlaskala.

„Hele, ještě jsme neskončili.“ Škádlil mě.

„Já vím, ale tohle je děsná nuda.“

„A co bys teda dělala radši?“ zeptal se zvědavě.

„Myslím, že nadešel čas na splnění mého dalšího přání před tím, než umřu.“ Řekla jsem a bála se jeho odpovědi. Edward jen zabručel.

„Ach ne, už zase, Bello? Prosím, jen mi řekni, že netoužíš po ničem adrenalinovém, nebo stejně nebezpečném jako předtím,“ Otočil si mě čelem k sobě a upřeně mi hleděl do očí. „Už nechci znovu riskovat, že bych tě ztratil.“

„Stejně mě jednou ztratíš.“ Pohledem jsem radši uhnula před tím Edwardovým. Věděla jsem, nebo aspoň tušila, co teď bude následovat.

„Říkal jsem ti, ať takhle nemluvíš. Nemáš ani ponětí jak mě to ničí!“ řekl a znovu mne přinutil podívat se mu do očí. Neodpovídala jsem, jen jsem čekala, co se bude dít dál. Edward smutně zavzdychal. „Tak co bys chtěla podniknout?“ zeptal se znovu. Musela jsem chvilku přemýšlet, než mě něco napadlo. Doufal jsem, že tentokrát potěším i Edwarda.

„Chci zažít jeden den naplánovaný celý podle tebe.“ Jeho oči se rozzářily. Ústa roztáhl do svého nádherného pokřiveného úsměvu a mé srdce plesalo štěstím, že jsem mu udělala radost.

„Podle mě? Tak jen aby ses nedivila…“ řekl naoko tajemně. „Fajn, tak, co takhle piknik na naší louce? Už jsme tam dlouho nebyli a dnes je opravdu krásně.“ Byl dokonalý! Nejlépe věděl, jak co udělat. A udělal to tak, že z toho je veselý nejen on, ale i já. Přesně takhle jsem to chtěla.

Spakovali jsme si s sebou deku a košík plný jídla, které budu samozřejmě jíst jen já, i když mi bylo jasné, že valnou většinu toho poneseme zase zpátky.

Edward nastartoval auto a my jeli k lesu, kde si mě naložil na záda jako pytel brambor, a svou upírskou rychlostí, ze které mi stále bylo mírně špatně, uháněl hustým lesem kamsi daleko.

Když jsme konečně dorazili na naši louku, oběma se nám zatajil dech. Byla snad ještě krásnější než posledně. Rozkvetlé květiny ji zdobily a stromy okolo nám umožňovaly absolutní soukromí a klid. Chytla jsem Edwarda za ruku a vedla ho doprostřed té nádhery. Tam jsme rozložili deku a usadili se na ni.

„Nemáš hlad?“ zeptal se roztomile. Zavrtěla jsem hlavou a sedla si k Edwardovi blíž. Jeho obličej jsem uchopila do svých dlaní a jemně jsem ho políbila. Polibek mi oplácel. Byl tak něžný! Srdce v hrudníku se mi snažilo dostat za každou cenu ven. Edward mi na něj po chvilce líbání přiložil ucho a s úsměvem na rtech poslouchal jeho zběsilý tlukot.

„Poslouchej, to je úžasné!“ básnil a nemohl se od mého srdce odtrhnout. „Myslím, že bych se měl asi příště krotit, jinak mi tu dostaneš infarkt.“ Zasmál se.

„Ne! Já slibuju, že se to naučím ovládat.“ Vypískla jsem až příliš vyplašeně. Edward se na mě pobaveně podíval a můj obličej si přitáhl blíže.

„Copak to se dá? Neboj, nemám v úmyslu tě někdy přestat líbat, na to jsem příliš sobecký.“ Zasmál se okouzlujícím úsměvem a na důkaz svého tvrzení mne znovu políbil. Užívala jsem si tu chvilku. Celé odpoledne bylo naprosto dokonalé. Povídali jsme si, vzpomínali jsme na naše první setkání, na to, jak jsme byli na louce poprvé, na všechny veselé okamžiky, které jsme spolu zažili… Byla jsem nesmírně šťastná a tušila jsem, že i Edward to tak cítí.

A když začalo zapadat Slunce a nastal tak ten nejromantičtější okamžik dne, pomyslela jsem na další přání, které bych s tímhle mohla spojit. Edward se zdál být celý den uvolněný a svolný k mnoha věcem, tak proč by to tak nešlo i s naším už několikrát omletým tématem – sex?

Rty jsem mu přitiskla ke krku a začala ho znovu líbat. Ale tentokrát se Edward mírně odtáhl. Netušila jsem, co to dělá, ale v očích měl podivné jiskřičky. Měřila jsem si ho obezřetným pohledem. Najednou začal být nervózní. Edward a nervózní? Co se to tu sakra děje?!

„Bello, já, já bych chtěl téhle situace k něčemu využít…“ řekl tajnůstkářsky a napjatě pozoroval můj výraz. Že by i jemu konečně došlo, že je načase spojit naše těla v jedno?

„Tak mě nenapínej a mluv.“ Pobídla jsem ho a nadšeně jsem se usmívala.

„Já jsem tak přemýšlel víš, a… no, napadlo mě, jestli bys… jestli bys třeba nechtěla… no, totiž…“ Jeho nervozita činila i mne nervózní. „Bello, vezmeš si mě?“

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 4. kapitola: