Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta ke konci - 10. kapitola

10.02.2010 (11:45) • Kikushinka • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 1632×

10. kapitola – Náhodné setkání

Tázavě jsem pohlédla na Edwarda, který si s tím pro mě neznámým Felixem, vyměňoval nenávistné pohledy. Felix byl hodně vysoký a statný, stavbou svého mohutného těla mi připomínal Emmeta. Měl krátce střižené černé vlasy a světlou pleť, bílou jako sníh. Oči měl schované pod černými brýlemi, ale já jsem si dokázala představit, jakou měly barvu. Oblečený byl do černého obleku, který mu skvěle padl. Vlastně vypadal jako bodyguard.

„Felixi… co tady děláš?“ ptal se Edward a z jeho hrudi se mu ozývalo slabé vrčení. Felix se k nám mezitím pomalu přiblížil a chvíli přemýšlel nad svou odpovědí.

„Aro mě sem poslal, měl jsem se tu s někým setkat. Ale náš… balíček… zřejmě nedorazil.“ Na chvíli se odmlčel a pak se na mě významně zadíval. Zahleděl se mi do tváře a musel si sundat své tmavé brýle, aby se ujistil, jestli vidí opravdu dobře. Když mu brýle sjely z očí a ukázaly tak jejich pravou, karmínově červenou barvu, o jeho totožnosti upíra se již nedalo pochybovat.

„Ale koukám, že ty sis tu našel nějakou svačinku, co? Nechceš se rozdělit?“

„Bella není žádná svačinka!“ zavrčel Edward rozzlobeně a celý se začal třást vzteky. Felixe nejprve udivila Edwardova reakce, ale pak jakoby si na něco vzpomněl.

„Ach tak, já vlastně zapomněl na ten váš podivný zlozvyk být vegetariány…“ na chvíli se odmlčel a pak pokračoval. „Takže, tohle je kdo?“ zeptal se nedočkavě a napjatě pohlédl na Edwarda.

„Má žena, Bella Cullenová,“ oznámil Edward prostě a Felix se zatvářil nechápavě.

„Ale vždyť…“ začal, ale Edward jeho slova utnul.

„Ano, nešálí tě zrak, opravdu je to člověk.“ Edward to pronesl hrdým hlasem a pevně mne objal kolem pasu. Felix se začal hlasitě smát, až se na něj lidé okolo otáčeli.

„Cože? Tak vy už se s nimi dokonce i ženíte? No to snad ne! To až uslyší Aro!“ chechtal se Felix a pobaveně prskal smíchy. Edward vedle mě naopak soptil vzteky a já byla zase zmatená. Najednou Felix ve svém záchvatu smíchu přestal, a znovu si nás podezíravě prohlížel. „Počkat, počkat chvilku… Tady mi něco nehraje. Předtím než jsem vás vyrušil to vypadalo, že ta tvoje Bella je těhotná!“ Felix se zamyslel, povytáhl obočí a pak se usmál. „Ona tě už podvádí? Jak dlouho už jste svoji, co?“

Já i Edward jsme zarytě mlčeli. Bylo jasné i mě, že takovouhle senzaci tenhle podivný upír nenechá jen tak být. Měli jsme mu tedy lhát? Nebo mu říct pravdu a riskovat, že s námi něco udělá? Edward vycítil můj neklid a letmo mne políbil na čelo. Felix čekal s rukama založenýma na prsou.

„Bella není těhotná,“ řekl Edward rozhodným hlasem, ale Felix tomu nechtěl věřit.

„Ale no tak! Viděl jsem vás, takže to nepopřete. Pokud teda nechcete tvrdit, že si ta tvá Bella místo dítěte pěstuje v břiše tasemnice…“ zachechtal se Felix znovu a ani na okamžik z nás nespouštěl oči. „Takže, jak to s vámi dvěma tedy je?“

„To dítě je moje a Belly.“ Udivení ve Felixově tváři se nedalo popřít. Dlouho na nás zíral s úšklebkem ve tváři a nevěřícnýma očima.

„Ať už tomu věříš nebo ne, je to tak. A teď když dovolíš, rádi bychom se vrátili zpět domů,“ pokračoval Edward, do jedné ruky vzal naše zavazadla a druhou propletl s mojí a už nás táhl pryč od Felixe. Ten nás ale v mžiku zastavil. Stoupl si před nás a nehodlal nás pustit.

„To je nemožné! Upíři nemohou počít dítě!“ zasyčel Felix a už se nesmál. Místo něj se mu na tváři usadil podivný výraz. Celou dobu mi bylo jasné, že Felix bude nebezpečný, ale až teď, z jeho ostrého pohledu mi docházelo, jak moc je to vlastně pravda. Nevěděla jsem, o koho vlastně jde, ke komu patří, nebo co tu dělá, ale bylo mi jasné, že naše životy jsou v ohrožení, dokud jsme s ním.

„Upír s člověkem ano, my dva jsme toho živým důkazem. Teď už nás pustíš?“ Na Edwardovi bylo znát, že už by opravdu rád opustil společnost tohoto Felixe, ale ten nám to nehodlal usnadnit.

„Tohle se musí dozvědět Aro! A nenechá to jen tak být! Teď si jděte, ale jednoho dne, a ten přijde již brzy, se stejně znovu shledáme!“ Felix ustoupil stranou a my mohli konečně volně odejít. Ještě jsem se otočila a sledovala, co bude Felix dělat dál, ale už tam nebyl. Zmizel z letiště a nezůstalo po něm ani stopy. Spolu s Edwardem jsme nastoupili do letadla a letěli zpět do rodné země. Kdykoli jsem se chtěla Edwarda zeptat na něco ohledně toho neznámého upíra, vždy mi přiložil prst na ústa, políbil mě a řekl, že si o všem popovídáme později. Pak mě nutil si odpočinout, a protože jsem byla opravdu unavená, bez váhání jsem ho poslechla.

Když jsem se znovu probudila, byla jsem už v Edwardově náruči, který mne kamsi nesl. Rozhlédla jsem se kolem sebe a uviděla známé prostředí městečka Forks. Vedle nás kráčel ještě Carlisle a Alice, a mířili jsme nejspíš do jejich domu.

„Ahoj Bello!“ vypískla Alice, když zjistila, že už zase vnímám.

„Edwarde, Alice, Carlisle… ahoj,“ kuňkla jsem ještě rozespale. Edward mne políbil na čelo a přitáhl si mne ještě těsněji k němu.

„Zůstaň v klidu Bello, brzy už budeme u nás doma a tam tě hned vyšetřím. Jak se cítíš?“ ptal se Carlisle.

„Skvěle, vážně dobře. Edwarde, už jsi jim říkal o tom Felixovi?“

„Ne, ale Alice to viděla a všem to řekla za mě.“ Mezitím jsme už dorazili k domu Cullenových, kde mne Edward ani nestačil postavit na vlastní nohy a už jsem byla zase v náručí ostatních členů rodiny. Nejdříve přiběhla Esme, pak Emmet a Rosalie a nakonec Jasper. Všichni si mě zkoumavě prohlíželi a neskrývali svůj velký zájem.

Když se všichni zase uklidnili a zjistili, že na mě zatím není nic zvláštního, zatáhl mne Carlisle do své pracovny a Edward nás jako vždy následoval. Pracovnu měl Carlisle opravdu vybavenou, taková malá nemocnice. Sedla jsem si na křeslo a nechala si na břicho napatlat gel. Když mi Carlisle začal jezdit po břiše ultrazvukovým přístrojem, napjatě jsem čekala, co se objeví na obrazovce. Nakonec jsem došla k závěru, že tam nic nevidím, ale Carlisle byl opačného názoru.

„Pro tvé oko je to nepatrné, ale já tam zřetelně vidím vašeho malinkatého potomka,“ pronesl Carlisle vážně a povzbudivě se na mě usmál.

Neodolala jsem a nadšeně se zadívala do Edwardových veselých očí. Budou z nás rodiče. Budeme rodina. A teď je to oficiálně potvrzené. Samým štěstím jsem dala sbohem svojí stydlivosti a začala Edwarda vášnivě líbat i před Carlislem. Neuniklo mi ani Edwardovo pobavené zachichotání a Carlislův radostný úsměv. Ale jen co polibek skončil, uvědomila jsem si, že tu vlastně máme ještě jeden nevyřešený problém. Odtáhla jsem se od Edwardovy dokonalé tváře a začala se znovu vyptávat na situaci s Felixem.

„Edwarde, co přesně vám řekl?“

„Že se to Aro musí dozvědět, a ten že to jen tak být nenechá. Vypadal přitom opravdu hodně překvapeně až trochu vyděšeně. Myslím, že jakmile se to dozví Volturiovi, začnou to neprodleně řešit, což znamená samozřejmě rychlé řešení situace z naší strany.“ Edward mluvil rychle a tiše, ale přesto naprosto klidně a vyrovnaně. Jenže mě už pomalu začínalo štvát, že jako jediná stále nevím, o koho vlastně jde.

„Tak dost!“ skočila jsem jim do řeči a hodlala se dožadovat odpovědí i na mé otázky. „Mohl by mi už laskavě někdo říct o koho vlastně jde. Já vůbec nemám ponětí, s kým se to chystáme dát do křížku!“ protestovala jsem.

„Felix je jedním z Volturiových, mocné královské upírské rodiny, která sídlí v Itálii, to proto jsem tam nechtěl jet, no a jak vidíš, měl jsem pravdu. Carlisle s nimi chvíli žil v jejich královském paláci, ale jistě chápeš, že oni neuznávají hodnotu lidského života a jsou o mnoho nebezpečnější, než kterýkoli jiný upír. Mají svou královskou vojenskou gardu plnou těch nejlepších upírů a věř mi, že se ji nebojí použít. Ti nejvyšší z této rodiny se jmenují Aro, Marcus a Caius, a právě ti určují zákony,“ shrnul to Edward rychle a stručně a já se snažila si to v hlavě správně poskládat. „A něco jako zplození dítěte mezi upírem a člověkem tu nejspíš ještě nebylo, a proto se o to budou určitě zajímat. A nejsem si jistý, jestli by jednali v náš prospěch.“ To jsem neslyšela ráda. Našemu malému děťátku se nesmí nic stát! Stejně tak jako ostatním členům naší rodiny.

„Fajn, takže co uděláme?“ ptala jsem se a těkala pohledem mezi Carlislem a Edwardem. Ani jeden z nich se neměl k odpovědi.

„My dva se budeme muset na nějaký čas odstěhovat,“ odpověděl Edward stroze.                                                                                                                                                                                                                                   

Tak snad se vám tato kapitola líbila více než mně, protože já jsem toho názoru, že se mi vůbec nepovedla… No, posuďte to sami ve vašich upřímných komentářích. :) Taky jsem vám chtěla poděkovat za vaši chválu, kterou si myslím, vůbec nezasloužím, ale přesto vám mnohokrát děkuji. Vaše kladné komentáře mě vždycky nakopnou k dalšímu a rychlejšímu psaní. Další kapitolu se pokusím přidat co nejdříve, ale radši vám nic neslibuji…                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           

Autor: Kikushinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta ke konci - 10. kapitola: