Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta duší 5. kapitola

05.09.2014 (17:30) • Paxl • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1182×

Klid před bouří

Dům Cullenových... Ne, to není dům, ale zámek! Dobře zámek ne, ale zařídit si to opravdu umí.

„Esmé, to jsi zařizovala ty?“ hlesla jsem a zůstala zírat s otevřenou pusou před domem.

„Ano, líbí?“ usmívala se.

„Moc,“ vydechla jsem a následovala je do domu.

Vystoupala jsem pár schodů, které vedly k obrovským, dřevěným dveřím a vešla do ještě větší místnosti. Bez dechu jsem se rozhlédla okolo a chvilku mi trvalo, než jsem vstřebala všechnu tu krásu.

„Tudy, prcku,“ postrkoval mě Emmett do obývacího pokoje, kde byl shromážděn zbytek rodiny. Stáli jeden vedle druhého a já jen kulila oči. Všichni dokonale krásní a pohledy měli stočené ke mně.

„Lidičky, tohle je Bella. Bello, tohle je Rose, Edward a náš otec Carlisle. Bella tu dnes zůstane přes noc. Je to moje nová kamarádka,“ švitořila Alice.

„Těší mě, Carlisle.“ Podal mi ruku, dle popisu Alice, pan Cullen. Je to takový blonďák s vlídným úsměvem na tváři.

„Ráda vás poznávám, pane Cullene.“ Jeho ruku jsem přijala.

„Prosím, jen Carlisle,“ požádal mě a vydal se směrem k jeho manželce.

„Edward,“ ozvalo se za mnou. Pohlédla jsem do krásně zlatavých očí, do kterých spadalo pár neposedných vlasů.

„Bella,“ vydechla jsem a nechala jsem své oči doputovat k poslední osobě v této místnosti. Místo pozdravu na mě čekalo jen kývnutí a Rosalie s tváří anděla odkráčela do jiné místnosti. Pokrčila jsem tedy rameny a otočila se na Esmé.

„Je to tu moc krásné,“ pochválila jsem jim to tu po pravdě.

„Ano, ano. To je, ale teď už pojď, ukážu ti to tady a uspořádáme si pořádný pyžamový večírek,“ skočila do odpovědi Esmé Alice a táhla mě po schodech neznámo kam.

„Tady je pokoj Carlislea a Esmé, Carlisleova pracovna, pokoj Rosalie a Emmetta. Můj a Jasperův je stejně jako Edwardův výše. Každý pokoj má svoji koupelnu i šatnu.“ Prováděla mě Alice rychlostí blesku domem. Jen tak tak jsem stíhala vše zpracovat.

„Esmé začíná vařit večeři, takže tak za hodinu bude. Do té doby ti ukážu, kde budeš spát a pořádně si popovídáme. Po večeři ti udělám pleťovou masku a nalakuji nehty a pak uvidíš,“ mrkala na mě Alice a zatáhla mě do jednoho z mnoha pokojů. Vymalován a sladěn je příjemně do modré a bílé barvy. Zůstala jsem zírat na obrovskou postel, která zabírala největší část pokoje.

„Můžu?“ zeptala jsem se.

„Jo,“ odpověděla. „Počkej, co?“

Už ale bylo pozdě a já s rozběhem skočila přímo doprostřed postele. Tak tohle je to, co jsem potřebovala. Pohodlně jsem se zabořila do polštářů a spokojeně vydechla. Jen jsem tak ležela a nic se mi nechtělo. Ruce jsem rozhodila okolo sebe a přejížděla jimi po polštářích. Pravou rukou jsem nahmatala roh jednoho z polštářů a než mi došlo, co dělám, hodila jsem jím po Alice. A za prvním polštářem následoval druhý a třetí a během chvilky jsem byla bez munice.

„Ty...“ vydechla nevěřícně Alice a posílala mi je na zpět. Ale já se nedala a vše jsem jí okamžitě vracela. Prostě jsme se smály a házely po sobě jeden polštář za druhým.

„Já chci taky!“ Vtrhl do pokoje Emmett a vběhl přímo do palební zóny. Schytal to všechno.

„Mámí! Oni mě bijou.“ Emmett se svalil na zem a popotahoval. Já i Alice jsme se svalily na zem a smály se jak o život.

„Emmette, ty jsi ale pako,“ dostala jsem ze sebe v záchvatech smíchu.

„A nadávaj mi!“ zařval do domu.

„Patří ti to,“ ozval se Jasper u dveří a šel pomoci Alice na nohy.

„Bello, ty dveře napravo jsou koupelna a nalevo je šatna. Dej si sprchu a já se pak stavím,“ kývla na mě Alice a spolu s Jasperem popadli Emmetta a vyvedli ho z pokoje.

Počkala jsem až za nimi zaklapnou dveře a začala jsem sbírat polštáře a skládat je na postel. Ještě jednou jsem si dovolila do nich hupsnout a užívala si ten pocit, když se nemusím bát, že postel pode mnou spadne při sebemenším pohybu.

Dívala jsem se do stropu a pomalu zrakem putovala po celé místnosti, až jsem se zarazila na dvou dveřích na protější stěně. Koupelna je vlevo. Vstala jsem a vydala se ke dveřím. Otevřela je a okamžitě zavřela. Špatné dveře! Otevřela jsem tedy ty druhé a naštěstí vstoupila do koupelny. Můj zrak se zasekl na obrovské vaně a odmítal se pohnout. S labužnickým výrazem jsem nechala vanu napouštět horkou vodou a prohlédla jsem se v zrcadle. Není to zase až tak špatné. Rukou jsem si prohrábla vlasy, které odstávaly všude možně a odmítaly poslušnost. Opatrně jsem se svlékla a opět se prohlížela v zrcadle. Poškrábané ruce, nohy a modřina na zadku a rozbité koleno. Není nic lepšího, než útěk v noci před bandou chlápků s bouchačkama. To dosvědčoval i hluboký škrábanec na levé ruce. A k tomu jsem přišla jak?

Raději jsem to nechala být a ponořila se do spousty horké vody. Jen tak jsem tam ležela a ležela. Cítila jsem teplo, které mi prostupovalo celým tělem a já nebyla schopna pohybu. Dokázala bych takhle ležet až donekonečna, kdyby mě nevyrušil hlas Alice: „Bello, pohni!“

„Jo,“ vzdychla jsem a začala se hrabat ven. Zabalila jsem se do osušky a vyšla do pokoje.

„Tady máš čisté oblečení. A žádný odmlouvání! Prostě si to oblečeš a basta,“ pohrozila mi a odkráčela. Nezbylo mi tedy nic jiného, než poslechnout a obléci si to, co mi připravila. Volné tříčtvrteční kalhoty, tílko a mikina. Není to zase až tak hrozné. S radostí jsem její přání splnila a seběhla i s mokrými vlasy dolů a dle rady mého nosu jsem došla do kuchyně.

„Nádherně to voní,“ pochválila jsem Esmé, která mi to oplatila úsměvem.

„To jsem ráda. Tady si sedni. Tady máš, snad ti bude chutnat.“ Postavila přede mne obrovskou porci špaget s omáčkou. Mňam! Ihned jsem se na to vrhla a ani ne za pět minut bylo vše snědeno.

„Esmé, bylo to úžasné,“ odnášela jsem talíř do kuchyně a rukou jsem si přejela svoje přecpané břicho.

„To jsem ráda.“ Převzala ode mne talíř a obdarovala mě dalším úsměvem. Kde je bere?

„Bello, tak pojď musíme toho ještě hodně stihnout!“ táhla mě Alice pryč z kuchyně. Vytáhla mě po schodech do jejího pokoje a posadila mě do až příliš pohodlného křesla. Stáhla mi ještě vlhké vlasy do culíku a na oči mi dala něco vlhkého a mazlavého.

„Alice, co to, sakra, je?“ prskla jsem a chtěla si to z očí sundat.

„Opovaž se! To je na ty tvoje kruhy pod očima a říkala jsem ti, že dostaneš pleťovou masku. A taky ti budu lakovat nehty. Jakou barvu?“

„Fialovou,“ vyhrkla jsem bez přemýšlení.

„Dobrá. Tak se uvolni a nech se obskakovat.“

Když Alice něco řekne, tak se tak stane. To už jsem za dnešek pochopila. A tak proč jí odporovat? Alice sice neustále něco drmolila, ale vše šlo jedním uchem dovnitř a druhým zase ven. Prostě jsem vypnula a jen ležela.

 Závan vzduchu a měkká postel bylo to poslední, co jsem vnímala.

Protože odjíždím do zahraničí a pravděpodobně chvíli nic nepřibude, dávám sem další kapitolku.

Užijte si čtení a třeba zanecháte komentář :)

Paxl

Autor: Paxl (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta duší 5. kapitola: