Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cesta do nebes - 1. kapitola

14.01.2012 (11:15) • popsie • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1011×

Edward mě vyvedl před budovu, kde zrovna šílela dopravní špička. Před budovou stála černá limuzína a u ní chlápek v takovém tom oblečku, který vídáte v televizi. Když uviděl Edwarda, spěšně otevřel dveře od vozu.

„Opravdu nechceš nikam hodit?“ zeptal se. Zavrtěla jsem hlavou a rozloučila se.

„A mimochodem, Blair! Chci latté bez cukru a se spoustou smetany!“ zakřičel, ještě než nastoupil. Zachechtala jsem se a přikývla. Mávla jsem na právě projíždějící taxi, které zastavilo. Dnes mám štěstí! pomyslela jsem si a nasedla. Edwardovo auto právě odjíždělo.

„Kam to bude, slečno?“ zeptal se mě postarší chlápek s šedivými vlasy a postupující pleší.

„Columbijská univerzitní knihovna, prosím,“ řekla jsem a opět vytáhla mobil. Začínám na něm být závislá.

Do knihovny jsem se dostala až za téměř hodinu, protože všude byly zácpy a všemožné kolony. Už se zdálo, že jsem chytla zelenou vlnu, ale to by nesměla být kolona. Když jsem konečně vysedala před univerzitní knihovnou, byla jsem štěstím bez sebe, že nemusím poslouchat nadávky toho taxikáře. Ten měl ale slušnou slovní zásobu. To se musí nechat. Některá slova jsem ani neznala. Byl hodně vynalézavý.

Na stůl jsem si položila svůj MacBook, který s sebou tahám snad všude. Mám tam tolik důležitých věcí, až to bolí. Jsou tam všechny mé práce do školy, úkoly a poznámky z přednášek. Kdybych to ztratila nebo omylem vymazala, můžu se rovnou zabít. Šla jsem si vzít nějaké potřebné knihy a začala pracovat na projektu do biologie. Byla to šílená nuda, ale musela jsem to překousnout. Co jiného mi zbývalo?

>>>>><<<<<

Když jsem přišla do toho nového klubu na rohu Dvacáté páté a Desáté, Bella tady ještě nebyla. Bohužel. Slíbila mi, že přinese nějaké mé oblečení, abych se mohla převléknout, protože jsem v tom, co mám na sobě, byla už od dvou tří hodin odpoledne.

Po dvacetiminutovém čekání se Bells konečně ukázala i s mým oblečením a já mohla odběhnout na záchody se převléknout, když jsem ale rozrazila dveře, okamžitě jsem to vytočila a vrátila se za Bell, kterou jsem popadla za ruku a táhla pryč.

„Co se děje, Blair? Proč jdeme pryč?“ ptala se trochu zmateně. Fajn, byla hodně moc zmatená.

„Nějací dva týpci si to rozdávali na záchodech.“ Při té vzpomínce jsem se otřásla. Belle se zaleskly oči a už už by se tam vrátila a přidala se k nim. Čapla jsem ji za ty její miniaturní šatičky a táhla pryč. Na ty šaty skutečně dost šetřili látkou.

„Kam chceš teda jít?“ zeptala se, když jsem ji pustila.

„Já nevím. Mohly bychom jít někam na kafe nebo tak něco. Nějak jsem ztratila chuť se bavit.“ Bella si rezignovaně povzdechla. Věděla, že když něco takového řeknu, nemá cenu mě přemlouvat. Nevyšlo by to!

„Takhle je to vždycky. Blair, měla by sis začít užívat. Žijeme jen jednou!“ Bell zatáhla za tričko tentokrát mě. Stály jsme v postranní uličce, kde byla tma jako v pytli, a Bella mi strkala do rukou čisté oblečení. Byla jsem jí vděčná, že vzala obyčejné černé rifle, tričko s krátkým rukávem a tmavě modrou mikinu přes hlavu. Ještě jsem si obula kecky a mohly jsme jít. Má přítelkyně vyhodila všechno oblečení do popelnice a my se společně vydaly do nejbližší otevřené kavárny.

>>>>><<<<<

„Děláš si srandu? Cullen ti nabídl, že tě někam odveze a ty jsi mu řekla ne?“ ptala se vyděšeně Bella.

„No… jo!“

„Zbláznila ses!“ křičela na celý bar a hlas jí vyletěl o dvě oktávy výš a nechápavě vrtěla hlavou. Protočila jsem oči v sloup a pobídla Bellu, protože byla na řadě ona. Hrály jsme kulečník. Ostatně jako vždy, když skončíme ve Victory.

„Hele, Bello, s klukem jsem se vyspala v autě jednou a upřímně ti můžu říct, že to nebylo něco extra. Je tam hrozně málo místa. Nechápu, co na tom ti režiséři pořád vidí.“

„Tady nejde o to auto, ale o to, kdo ho řídil,“ vysvětlila a já pochybovačně zvedla jedno obočí.

„Myslíš toho chlapa ve středním věku? Teda musím ti říct, že ten za nic skutečně nestál.“ Bells protočila oči v sloup a napila se piva, které stálo na malém kulatém stolku kousek od kulečníkového stolu.

„Zajímalo by mě, kdy jsi naposled s někým spala.“ Upřímně? Ani nepamatuju. Nějaký ten pátek to bude. Naposled to bylo, myslím, ještě na střední. Ve třeťáku… To už je to dva roky? Páni.

„Já ti ani nevím. Poslední dobou není moc čas a hlavně štěstí, abys někoho pořádného potkala.“

„Zajímavé, že já vždycky někoho potkám.“

„Jenomže většina těch chlapů, co s nimi spíš, je zadaných, a já chci vztah. Nejsem na tyhle jednorázovky jako ty, zlato.“ Bella pozvedla ruce v obranném gestu. Posadila se do červeného křesla a rentgenovala mě pohledem.

„A ty to zase moc řešíš,“ řekla a kopla do sebe panáka vodky, kterou jí právě přinesl číšník.

„Ne, já jenom chci normální vztah. Chci se každé ráno probouzet vedle stejného chlapa a poslouchat slovíčka lásky. Chci si malovat budoucnost růžovější, než ve skutečnosti bude, a chci mít ty zatracený růžový brejle, o kterých všichni tak básní!“ Svalila jsem se vedle Bell a kopla do sebe druhého panáka.

„Kdybych tě neznala, pomyslela bych si, že jsi blázen, ale vzhledem k tomu, že se známe už přes tři roky, to pro mě není žádná novinka.“ Protočila jsem oči a vytáhla peněženku.

„Už je pozdě. Půjdeme?“

„Jasně, ale budu muset zajít klubu. Už jsem tam dlouho nebyla.“ U baru jsem zaplatila a společně s Bellou jsme se vydaly do mrazivého večera na Manhattanu. Je škoda, že už je skoro konec podzimu. Brzy budu muset opět začít nosit teplé zimní kabáty, rukavice, šály a teplé čepice. Neříkám, že zimu nemám ráda, ale tohle je New York. Zima tady znamená konec sezóny klidu a pohody a začátek vánočního běsnění. Počítám tak dva týdny a už se ve výlohách začnou objevovat vánoční serepetičky, u kterých člověk prostě neodolá a musí si je koupit.

„Tak zatím ahoj. Uvidíme se zítra,“ loučila se Bella, když jsem nasedala do taxíku. Jedna z výhod New Yorku. Nemusíte jezdit tou hnusnou hromadnou dopravou. Neříkám, že jinde taxi nejezdí. Jezdí samozřejmě, ale jde o to, že New York je tím proslulý.

„Zatím!“ křikla jsem a zabouchla dveře. „Pátá Avenue, prosím.“ Taxikář přikývnul a rozjel se. Vždycky jsem na Páté chtěla bydlet, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že se to skutečně stane. Když jsme sem s Bellou před dvěma lety přijely, bydlely jsme v Bostonu a já musela každé ráno pravidelně jezdit hodinu podzemkou, abych se dostala do školy. Jeden by řekl, že když chodím na Columbijskou, budu mít peníze na pořádný byt nebo alespoň na taxi. Nebo budu bydlet ve školním kampusu, ale já neměla ani jedno. Rodiče mi samozřejmě každý měsíc posílali peníze, ale tohle je New York. Je úplně jiný než Forks. Jenže pak Bella přišla s tím, že se rozhodla koupit si jeden malý klub v Bostonu, ale ten jí začal tak vynášet, že si nakonec koupila větší prostory, které byly přímo na Manhattanu. Na Páté. Přímo naproti Empire State Building. Když mi to řekla, hleděla jsem na ni jako tele na nová vrata, ale když nakonec koupila i byt na Páté, nestačila jsem koukat.

Ta holka byla blázen, když si koupila ty prostory v Bostonu, protože s tím neměla žádné zkušenosti, ale vyplatilo se jí to a za to ji vážně obdivuju. Dnes je její klub La Bella jeden z nejoblíbenějších na Manhattanu. Každý večer tam má totálně narváno. Je to vážně něco. Ta budova je někdy z počátku dvacátého století. Dřív to byl kostel, nebo tak něco, ale zavřeli ho a potom ho koupila Bella a už to bylo. Celé to od základů zrekonstruovala a teď je to opravdu pastva pro oči. Je k neuvěření, co stihla za dva roky, co tady je.

>>>>><<<<<

V jedné ruce jsem nesla jedno latté bez cukru a s velkou spoustou smetany a klasickou bílou kávu pro mě a v druhé ruce jsem měla mobil a volala s Bellou. Štrádovala jsem si to jako pravá holka z New Yorku ověšená taškami z obchodů. Doufám, že mě šéf nezabije. Budu se ale muset v práci převléct, protože mi Bella tradičně nakázala obléct si to, co ona mi vybere. Nemá cenu se s ní hádat, protože si stejně prosadí svou. A to vždycky. Rozhodla jsem se tedy, že si ještě skočím do obchodu a něco si koupím.

„Dobrý den, jsem Blair Morganová,“ řekla jsem recepční, která si mě sjela pochybovačným pohledem. Vzala do ruky sluchátko a přiložila ho ke svému uchu. Chvíli vyčkávala a pak něco řekla Edwardovi. Následně přikývla a zavěsila.

„Pan Cullen už na vás čeká, slečno. Jeho kancelář je v…“

„Šedesátém pátém patře. Já vím.“ Šibalsky jsem se usmála a vydala se k výtahu. Ještě jsem slyšela, jak řekla něco ve smyslu: Na něj nemáš, krávo! Jen jsem se zasmála a čekala, než dorazí výtah. Klidně se vsadím, že s touhle pipinou já vycházet nebudu. Nechápu, proč si myslí, že ho chci dostat. Podívala jsem se na své oblečení, které se skládalo z extra mini šatů a povzdechla si. Jasně, že si to myslí, ty vole! Zaklepala jsem na dveře s cedulkou E. Cullen a po krátkém dále vešla.

Vím, že to nebylo nic moc extra, ale začínám a byla bych moc ráda za váš názor.

Autor: popsie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cesta do nebes - 1. kapitola: