Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 8. kapitola

Erika prozkoumává hrad, poznává dalšího člena gardy a setkává se s jediným člověkem. Těšte se na Ara, který bude zkouřený? Kam ta Volterra spěje?!

03.08.2010 (09:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 3478×

Demetriho pohled

Nádherný hlas. Vsadím se, že do toho musela i tančit. Hodně jsem se přemáhal, abych do koupelny nevešel. Podařilo se mi to. Vyskočil jsem oknem a šel si ulovit něco dobrého k snědku. Dneska to chce nějakého hipíka. Aspoň bych všechno neřešil a bral to s klidem. Moje kedlubna se však odmítala soustředit na cokoliv jiného kromě Eriky.

Když jsem se vrátil z lovu, na kterém si mě našla Jane, čekalo mě překvápko. Ze sálu, kde sídlí s.r.o. vycházel smích. Zvědavost mi nedala a já se šel podívat, co se děje.

Demetri, ty jeden kuse vola!

 

8. kapitola

Erika Swan

 

„Erika! Erika ti řiká, aby ses svlíkla, kotě,“ zazpíval mi.

„Erika ti říká, že to asi někdo schytá,“ zazpívala jsem mu naoplátku. Ten kluk se začal smát jak pominutý.

„Tak to bylo nářez, RVGčko,“ dostával ze sebe ze záchvatu.

„RVG?“ podivila jsem se se zvědavostí v očích. To jsem si už vysloužila i přezdívku? Co to asi znamená – rychle vypadni, gorilo?

„Dlouhá historie,“ odpověděl jednoduše. „Jestli budeš hodná, řeknu ti to.“ Mrkl na mě. Vyplázla jsem na něj jazyk. Na to, že je to upír, mi zas tak děsivý nepřipadá. Ale co já vím, co ovládá za schopnost.

„Provedeš mě?“ zeptala jsem se nezaujatě. Doufám, že nenarazíme na Chinu. Ta holka mi minule pěkně dala. Hrůzou jsem se oklepala.

„Jo jasně, i když Dem nebude mít…“

„Kašli na Dema,“ přerušila jsem ho. Co je mi do něj?! Vsadím se, že je s Chinou.

„Copak? První milostná hádka?“ zařehtal se. „A já si vsadil, hlupák.“

„Ne! Nic takového. Kde je China?“ zeptala jsem se nenápadně. Aspoň doufám.

„Takhle se s Demem oslovujete? Nářez! Demetri je teď na lovu, takže…“

„Neptala jsem se na něj,“ znovu jsem ho odbyla. „Myslela jsem Jane.“ Zkus říct, že je na lovu taky.

„Moje sestra?“ Sestra? Achtung achtung granáte!

„Je na lovu,“ prostě odpověděl. Začalo to ve mně pořádně vřít.

„Fajn.“ Podrbal se na hlavě. „Tak co chceš vidět?“

„Přežil někdo z m – mojí skupinky?“ třásl se mi hlas.

„Ne, nikdo. Všichni byli chutní, ale počkej! Vlastně ten metalista je tu furt. Aro si ho pravděpodobně oblíbil,“ pokrčil rameny. „Domácí mazlíčci se rozrůstají.“

„Můžu ho vidět… ehm…“ zasekla jsem se, když jsem mu chtěla říct jménem.

„Alec, k tvým službám, ve dne v noci, v posteli i v poklopci,“ představil se, musím uznat, originálně. Usmála jsem se.

„Ty se tu asi hodně nudíš, že?“

„Jak jsi na to přišla?“ zeptal se překvapený nad mou otázkou.

„No, čekal jsi na mě před mým pokojem a zpívals mi písničku. Teď mě tu provádíš. Nudíš se. Tohle by jsi nedělal, kdybys měl něco lepšího na práci,“ pověděla jsem mu svoji teorii.

„Mýlíš se. V mém pokoji ne mě čeká taková malá akcička.“

„Předpokládám, že to růžové oblečení mi s láskou půjčila,“ zavtipkovala jsem.

„Ne, ta už dýchá jen pod kytičkama,“ pokrčil znovu rameny. No jasně, ono se vlastně nic neděje, jenom mám na sobě oblečení mrtvé holky. Brrr.

„A co máš proti růžové? Je to krásná barva.“ Leda tak 5 sekund před mojí smrtí.

„Už tam budem?“ odvedla jsem téma jinam.

„Jak tak poslouchám, chystá se k Arovi. Tam radši nepůjdem. Demetri by to nemusel vydýchat, ne, že by to potřeboval.“ Zastavil se.

„Chci jít.“

„No ty s Bellou sesterskou krev nezapřete a už vůbec sebevražedný sklony, co?“ smál se jako sluníčko, které vynalezlo žárovku, aby pracovala za něj.

„I ty znáš Bellu, super. Když tak o tom přemýšlím, všichni ji tady určitě znáte líp než já.“

„Dalo by se to tak říct, ale ona na rozdíl od tebe nechce svého milého poslat pod zem. Představ si, že jsem před chvíli Dema vybafnul a on se lekl. Mohl dostat infarkt a natáhl by brka. Uvědomuješ si to?“ Nevydržel to a z pusy mu vyletěla slina. Ohromná zábava. Stále jsem nechápala, co je na tom takové vtipné.

„Aha, neuvědomuješ,“ konstatoval, když se podíval na můj naprosto nechápající výraz.

„Upíři se nemůžou leknout a už vůbec dostat infarkt. Jak se ti asi může zastavit srdce, když žádný nemáš,“ vysvětlil mi to a já konečně pochopila, co je na tom vtipné. Smát jsem se však nemohla, protože mě zarazilo, že upíři nemají srdce. Demetri nemá srdce.

„Tobě to stále nedochází?“ zeptal se, když neslyšel z mých úst vyjít žádný zvuk. Pokrčila jsem rameny.

„Víš co? Tak pojď, představím tě s.r.očku. Ten hlavní se jmenuje Sára, vlastně ne, Aro je správně, a ten ti dokáže jediným dotykem ruky vyčíst všechny tvé myšlenky, takže zablokuj sprosťárny. Druhý nejdůležitější je Marcus. No comment. Třetí je Caius a tomu se asi líbíš, myslím.“

„Budeme čekat dlouho, než ji přivedeš?“ zakřičel hlas přes dveře vedoucí do sálu.

„To je Caius. Je asi nadržený bo co. Tak jdeme.“ Otevřel mi dveře a nechal mě vejít jako první. Hrdina.

„Na upíři zuby, Demetri mě zabije,“ mumlal si Alec pod vousy.

„Vítej, Eriko,“ přivítal mě Aro. Všichni přítomní mě pozorovali.

„Zdravím,“ odpověděla jsem na pozdrav. Slyšela jsem vrčení. Když jsem se podívala na majitele, mohlo mě to napadnout. Byla to China.

„Jane, drahoušku, buď milá na návštěvu,“ pokáral ji Aro.

„Seru na tuhle…“

„Jane!“ přerušil ji Aro tvrdším tónem hlasu. Jane si odfrkla a zmizela. Nestihla jsem to postřehnout. Nářez, jak by řekl Alec. Za tohle by se nemusel stydět ani David Copperfield.

„Je jen nakvašená, že ji Dem na lovu poslal k šípku,“ omluvil počínání Jane Aro. Vážně ji odmítnul?

„Pojď blíž, dcero,“ vybídl mě. Divně se přitom usmíval a mně přeběhl mráz po zádech. V tom mi to trklo. Chce na mě použít svoji moc, o které mi říkal Alec. Rychle jsem se snažila na něco přijít, abych k němu nemusela. V tom do sálu přišel metalista. Nevěděla jsem, že někdy budu mít upřímnou radost, že ho vidím.

„Servus!“ vykřikla jsem a běžela ho obejmout. Zaskočila jsem ho, ale objal mě také.

„Kdybych věděl, že stačí jediná koupel a holky po mně pojedou, vykoupal bych se dřív,“ vypadlo z něj.

„Jak to, že tě nechali na živu, chlape?“ zeptala jsem se.

„Je s ním legrace,“ vložil se do našeho rozhovoru Aro, který se zázračně a nepozorovaně dostal až k nám. Vzal mou ruku do té své a zavřel oči. Viděla jsem ho s nádhernou černovláskou. Líbal ji na krk a pak se zakousl. Cukla jsem. Aro otevřel oči.

*„Molto interessante!“ vykřikl. (*Velmi zajímavé - italsky)

Co jsem to viděla? A co viděl on? Ó né, určitě tu scénu s Demetrim v koupelně. Stáhla jsem ruku zpátky k sobě.

„Nevíte, co je to soukromí?!“ vyjela jsem na něj, ale až příliš pozdě jsem si uvědomila následky. Jeden upír z gardy, ten, kterého jsem viděla úplně ze začátku s Demetrim, po mně vystartoval. Chytl mě pod krkem a... je se mnou amen, pomyslela jsem si.

„Felixi!“ okřikl i jeho Aro. „Demetri by ti moc nepoděkoval.“ Jak tak koukám, nebýt Dema, byla bych dávno mrtvá.

„Bude z ní velmi nadaná upírka, Felixi. Takové se nezabíjejí jen tak,“ dopověděl Aro.

„Promiňte, pane,“ omluvil se obr a šel zpátky na své místo.

„Máš hlad?“ zeptal se mě Aro.

„No jasně, brácho, že mám. Dáme pak i vodničku, ne?“ odpověděl místo mě celý natěšený metalista.

„Mám lepší matroš, příteli.“ Aro ho vzal kolem ramen a vedl ke svému trůnu. Posadili se na schody, které byly pod trůnem.

„Eriko, pojď, přidej se,“ nabídl mi Aro a rukou ukázal na místo vedle sebe. Šla jsem, ale sedla si k metalistovi.

„Už v tom zase jedeš, Aro,“ řekl polomrtvým hlasem Marcus.

„Kdybych věděl, že to funguje i na upíry, dávno bych si založil skleník,“ zasmál se Aro. Matroš? Skleník? Upír? Nějak mi nedochází, proč jsou považováni za nejhorší predátory na světě - aspoň podle toho, co jsem o nich četla - když tu furt hulí.

Aby se neřeklo, dala jsem si s nimi jointa, jenže se mi udělalo blbě. Děkovala jsem Bohu, že jsem nejedla, takže nic nešlo ven. Postupně se k nám přidávala celá garda. Aro perlil jednu hlášku za druhou a já měla křečky v břiše.

„Tak se mě v tom striptýz baru furt jak debil ptá: A budeš mít takoví ty zuby zahnutý nahoru?“ slyšela jsem vyprávět Ara. „Kdybych byl upír, tak jo, odpovídám mu. Jenže v tom je ten vtip, jo? Tak se podržte,“ upozornil nás Aro a já čekala, co z něj vylítne za ptákovinu.

„Já jsem přece upír,“ dopověděl svoji historku. Vyvalila jsem oči. To mělo být vtipný? Ostatním to tak připadalo a rozřehtali se na plný pecky.

„Aro?“ vypadlo z nově příchozího.

„To nemůžeš být, chlapče. Aro jsem já." S úsměvem se poplácal po hrudi.

„Nepovídej,“ řekl ironicky Dem. Vyšel nám naproti. Když k nám připlul, překvapeně se na mě podíval.

„Eriko!“ oslovil mě.

„Velký Gejzíre!“

„Ty už o tom víš?“ podivil se se zvednutým obočím a čekal na moji odpověď.

„Jasňačka. Prokecl se Alec, ale potom to zamluvil, tak jsem se zeptala Ara a on mi všechno pověděl,“ přiznala jsem se. Všichni nás pozorovali. Na co čekali? Že se tu budeme před nimi hádat? Tak to ne! Na to je mi až trochu dobře, víc než trochu blbě.

„Odneseš mě do pokoje?“ Vztáhla jsem k němu ruce. Povzdychl si a vzal mě do náruče. Opřela jsem si hlavu o jeho hruď.

„Necháš moji babu!“ křikl na mého Jahůdku metalista. Pokoušel se vstát, ale zamotaly se mu nohy a on letěl zpátky k zemi.

„Až se staneš upírem, chlape,“ řekl ironicky, „a není to tvoje baba,“ slyšela jsem Demetriho vrčet. Musela jsem zareagovat. Přece si mě nebude přivlastňovat!

„Ale ani tvoje, Demetri, tak co řešíš?!“ obořila jsem se do něj s hlavou stále ještě na jeho hrudi. Cítila jsem na sobě jeho pohled. Nezvedla jsem hlavu, nechtěla jsem to vidět.

Demetri se otočil a šel pryč ze sálu.

„Pozdravuj Velkýho Gejzíra,“ křikl za mnou sjetý Alec.

„Budu,“ zamumlala jsem do hábitu Jahůdky.

Šli jsme celou dobu mlčky. Zatímco já si vychutnávala jeho vůni, můj žaludek si hrál na dobrodružnou plavbu po moři.

Zastavil se. Přenesl moji váhu na jednu ruku a druhou si otevřel dveře. Položil mě na postel. Sám si lehl vedl mě. Otočila jsem se čelem k němu a pozorovala ho. On se ke mně natočil taky. Chvilku nebylo nic, ale najednou ho popadl takový záchvat smíchu, který jednou popadl i mého tátu Charlieho po shlédnutí scény Jamala se svojí mámou na učitelském stole v komedii „Kdo hulí, ten umí“. Pamatuju si, že kdykoliv procházel kolem našeho jídelního stolu, dusil v sobě smích.

„Co je tak vtipného? Podělíš se?“ zeptala jsem se usměvavě. Oči se mi zavíraly únavou.

„Spi, řeknu ti to zítra,“ zašeptal.

„Ne, chci to vědět teď,“ stála jsem si za svým. Moje oči ale už nic jiného nezajímalo. Zavřely se a já usnula. Ještě tam někde v dálce jsem zaslechla rozesmátý hlas.

„Zkouřila celou Volterru,“ povídal.

---

Některé hlášky jsou možná ohrané, ale snad i tak se to bude líbit.

Za každý komentář, ať pochvalný nebo kritický, budu ráda.

Ráda se polepším. ;)

 

<- 7. kapitola

Shrnutí

9. kapitola ->

 

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 8. kapitola:

Tak tohle byla rovněž povedená kapitola. Některými hláškami jsi mě opravdu dostávala do kolen a představit si zkouřenou Voltérru , tak to je představa k popukání

Přidat komentář:

Nick:

Text: