Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 21 . kapitola

27.11.2010 (08:30) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2563×

21. kapitola

Erika Swan

Probudila jsem se celá polámaná, sedla si a podívala na hodinky. Čtvrt na deset.

„Super,“ zamručela jsem a někdo vedle mě se pohnul. Vzpomněla jsem si na naši vášnivou noc s Demetrim a chtěla ho políbit. Už jsem se nakláněla pořád ospalá, abych mu dala pořádnou pusinu, když jsem si všimla, kdo se na mě tlemí.

„Alecu!“ zavrčela jsem naštvaně.

„Co se děje?“ vyletěl Demi z koupelny a hned na to zareagoval naprosto stejně. „Alecu!“

„Brý jitro, sluníčka.“

„Co děláš v mé posteli?“

„Ležím?“ ptal se, jako by mluvil na hlupáka.

„Proč v mé posteli?“

„Doba je zlá. Musíme se dělit, lidi. Eri, ty budeš spát na levé půlce a Demetri bude na té pravé a já budu…“

„Viset z okna,“ dopověděl za něj Dem a já se posměšně ušklíbla.

„Dobře, dobře. Klid, brácha. Nezapomeň, že mě máš moc rád a že by ti bylo hódně smutno, kdybych zemřel tvou vinou,“ ksichtil se na jednoho a pak na druhého z nás. „Musím vám něco říct.“

„Vo co go, Alecu?“ zeptala jsem se.

„Vím, že bych vám chyběl, je těžký beze mě žít. Každý, kdo mě někdy pozná, tak je – dejme tomu – posedlý Alecomanií. Avšak…“

„Vyklopíš to už konečně?“

„Demi, jseš strašně nedočkavý. Nechej ho mluvit,“ okřikla jsem ho. Alec vypadal dost bledě. Ikdyž u něj nikdo neví.

„Jde o to,“ pokračoval, „že zpátky do Volterry nejedu. Líbí se mi tady, ve Forks. Je tu klid, krásná příroda, zpěvaví ptáčci, banda psů, které mě baví provokovat. Co víc bych si měl přát? Vlezdoprdelku Ara? Ani omylem!“

Byla jsem totálně v šoku. Alec, který byl líný vytáhnout paty i z hradu na zahradu, se nechce vrátit domů. Chce zůstat se zapřisáhlými nepřáteli upírů.

Pohledem jsem zabloudila k Demetrimu, který se tvářil smutně. Hned na to jeho výraz změnil podobu na rozzlobený. Vešel zpátky do koupelny a silně třískl dveřmi. Ve dveřích zůstala díra po klice. Zřejmě jak ji silně držel, tak ji taky urval.

Ze začátku jsem si jeho divnou a nazlobenou reakci nemohla vysvětlit. Měl by být rád. Vždycky se ho chtěl zbavit. Jenže on není a trápí se, že o něj přijde.

„Co mu je?“ vyptával se stejně zmatený Alec.

„Jseš si jistý svým rozhodnutím?“ Přikývl.

„La Pusháci jsou cool,“ rozesmál se a zavyl.

„A není to náhodou tím, žes nechal Volterru vyletět do povětří?" prokoukla jsem ho. Pokrčil rameny a mrkl.

***

„Nemůžu tomu uvěřit. Ve Volteře prudíme takovou dobu, jsme tým, nejlepší kamarádi, kumpáni. Co to plácám? Jsme jak bratři a on si jednoho dne řekne, že končí. Že jsou pro něj nějací psi víc než já.“ Demetri chodil v kuchyni sem a tam a pořád si stěžoval na Alecovu údajnou „zradu“. Já mezitím připravovala oběd pro Charlieho. Těším se, až se ožení a konečně ho budu moct hodit na krk někomu jinému.

„Posloucháš mě vůbec?“ pěnil.

„Jasně. Ale měl by ses uklidnit, Demetri. Třeba potřebuje změnu, a pak se vrátí za námi do Volterry. Nevidím v tom velký problém.“

„Nevidíš?!“ vykřikl hystericky. Zakoulela jsem očima a nechala ho dál nadávat na Alecův účet, přitom jsem si spálila jazyk o horkou omáčku.

„Hej, Eri. Máme problém.“ Do kuchyně vešel Jacob, změřil si Demetriho nenávistným pohledem a odfrkl si.

„Co se děje?“ vyzvídala jsem.

„To malý, protivný, otravný, ukecaný, neúnavný a nejhlasitější, co jsem slyšel.“

„Alec?“ ujišťoval se Demetri. I mně bylo jasný, o kom je řeč.

„Jo, tak přesně ten. Bože, ono to má i jméno.“ Hned po ránu mi v kuchyni běhají dvě hysterky. To potěší.

„Co vyvedl?“ vyptával se Dem.

„Co vyvedl?!“ Málem se tu Jacob sesypal. Začínala jsem se opravdu bát. „Chce u nás zůstat! Bydlet s námi, hrát baseball, vytvořil nám na Facebooku účty a dokonce nám už koupil každýmu misku s vlastním jménem. Že nám prý bude i sypat granule. Eriko, prosím tě,“ klekl si na kolena, „já to nepřežiju. Ta pisklavá pijavice mě připraví o rozum. Pošli ho zpátky do Itálie.“

Demetri vyprskl smíchy a div se neprovrtal dlaždičkami do sklepa. „Zkus na jeho zádech přepnout tlačítko na off,“ poradil mu.

„Jako fakt?“ Jacob se postavil na nohy a jeho oči zářily štěstím, dokud Dema znovu nepopadl amok smíchu. „Ty kecáš!“ obořil se do něj.

„Jo, ale přiznejme si, nebyla by to nádhera?“ Jake přikývl na souhlas, stoupl si vedle Demiho a koukali spolu někam na strop. Přistoupila jsem k nim blíž, abych zjistila, na co čučí. Jenže jsem neviděla ani flek z omáčky na špagety, kterou jsem vařila loni.

„Co tam máte?“

„Ráj,“ vypadlo z obou zasněně. Chvíli jsem koukala s nimi a zkoušela si představit ráj, což znamená život bez Aleca. Žádný ráj jsem ale neviděla. Jaksi jsem si na toho vtipálka zvykla. Stýskalo by se mi. Wow. Asi začínám být senilní. Co budu dělat, až mi bude tři sta let?

Zatímco Demetri s Jacobem snili o ráji, zavolala jsem Belle, jestli nechce jít na nákupy. Samozřejmě, že se jí nechtělo. Nenáviděla je, ale nakonec souhlasila. Myslím, že jsem zaslechla Alicin hlas, který jí nedával na výběr.

Domluvili jsme se, že pro mě s jejími novými sestrami přijede a pojedeme odtud.

***

„Myslíš, že nás nenajde?“ zašeptala jsem Belle do ucha. Obě dvě jsme byly narvané v kabince v obchoďáku a snažily se schovat před Alicí. Maminko, že já sem někam jezdila a ještě k tomu v den velkých výprodejů.

„Holky, uhněte. Třeba se ještě vejdu,“ prosila nás o azyl Esmé, která náš úkryt našla.

„Zapomeň. Už tak tu omdlívám z jejího parfému,“ odbyla ji Bella a vysloužila si tak ode mě nevěřícný pohled.

„To je Christina Aguilera,“ bránila jsem se. Dala jsem za ni pár dolarů, pokud mě nepodfoukli, čorkaři.

„Bello, Eriko, Esmé!“ volala moje nová noční můra.

„Není čas na řeči,“ pronesla Esmé, co nejtišeji mohla a vmísila se mezi nás.

„Auč! Nevěděla jsem, že upírky mají železný kozy,“ sykla jsem bolestí a foukala si ruku, s kterou jsem zavadila o hruď Esmé.

„Nemáme, já jen trucuju před Carlislem.“ Chudák chlap. Bylo mi ho skutečně líto. Chlapec se určitě těší domu a tam najde železnou podprdu.

„Co to tu smrdí?“ Esmé nasávala vzduch a skončila nosem u mě na krku. „Aha.“

„Jak aha?! Ten parfém voní!“ Zaregistrovala jsem, jak si s Bellou vyměnily nechápající pohled.

„Á! Tady jste!“ zvolala nadšeně Alice hned, jak roztáhla závěs od kabinky. „Co se děje? Kde jste byly? Hledala jsem vás snad všude. Vy se tu přede mnou schováváte?“ zeptala se podezíravě.

„Ne!“ vykřikly jsem všechny najednou.

„My jen… my jen… jen jsme s Bellou procházely okolo a ucítili divnou vůni z téhle kabinky. Tak jsme opatrně nakoukly, co tu běhá za skunka a ona to byla jen Erika.“ Esmé se snažila vymyslet nějakou důvěryhodnou lež.

„Aha. No, je fakt, Eri, že zrovna nevoníš po čerstvé lidské krvi,“ dala jim Alice za pravdu.

Byla jsem přesvědčená, že pokud ještě někdo pronese o mém parfému jakoukoliv urážku, tak se osypu. Přičichla jsem si ke svému tričku, kam jsem nejvíc nastříkala aguilerku a ucítila jen nasládlou vůni. Co jim u všech vegetariánských upírů vadí?

Jely jsme domu, když Alice dostala vizi. Jednalo se o brzkou návštěvu jejich babičky. Podle jejich vyprávění jsem poznala, že se mám na co těšit. Protože babča prý nemá ráda lidi. Super. Nářez. Hukot!

No, babi, potěš koště, pokud si sebou nějaký přivezeš.

Snad se aspoň trošku líbila. ;)

Příště na vás čeká překvápko v podobě spícího upíra. Že to nejde? ...

20. kapitola - 22. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 21 . kapitola: