Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 16. kapitola

05.10.2010 (19:45) • Elisme7 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3727×

16. kapitola

> Erika Swan <

Dneska odjíždím. Nehnula jsem se od Demetriho ani na krok.

„Brouku, budeš mi chybět,“ zašeptala jsem a políbila ho. Vášnivě mi polibek oplácel a trochu pevněji, než bylo nutné, mně sevřel v objetí. „Trochu mě mačkáš.“

„Promiň. Taky mi budeš chybět. Vrátíš se?“ Přikývla jsem a povzbudivě se usmála.

„Kdo by to kdy řekl, že nakonec přece jen budu chodit se špinavým blonďákem. Ba dokonce ho budu milovat.“ Zasmál se zářivým úsměvem, díky kterému jsem se cítila jako ta nejšťastnější osůbka pod Sluncem.

„Ale né! Děcka, no tak nechte toho nebo si vybrečím oči,“ postěžoval si Alec.

„Nemůžeš brečet,“ ozvala jsem se.

„Taky tě mám rád, Eri,“ pronesl s úsměvem a utíral si neviditelnou slzu z oka. „Můžu tě obejmout?“ Demetri zavrčel. „Co zase je?! Jen mi řekni, co ti tak moc vadí na dvou tělech, která se k sobě přilepí, přicucne a... obejme?“ rychleji raději dopověděl, když zpozoroval Demetriho výraz.

„Všechno!“ zavrčel znovu. Nebrala jsem na žárlivou Jahůdku ohledy. Přešla jsem k Alecovi.

„Víš, že mi budeš chybět, andulko?“ řekla jsem upřímně, rozesmála se a objala ho.

„Jasňačka.“ Snažila jsem se od něj odtrhnout, aby Demi nevybuchl žárlivostí, ale nešlo to. Naše mikiny se k sobě přilepily.

„Co to?“

„Lepidlo.“ Usmíval se ten blbeček nevině.

„Já tě roztrhnu jako upíra!“ Dem se neovládal. Alec mě použil jako štít. „Srabe!“

„Dyť to byl jen vtip. Chtěl jsem se originálně rozloučit. Třeba ji cestou přejede vlak a už ji neuvidíme,“ hájil se.

„Dost! To stačí, holky,“ vyhrkla jsem s hranou zlobou. Všichni se uculovali a já hned na to dostala výbuch smíchu, rozepnula zip u mikiny a sundala si ji. „Nechej si ji na památku. Kdyby mě ten vlak opravdu přejel.“

Ještě chvíli jsme tam stáli, loučili a čekali na Ara. Měl mi přivést můj doprovod. Trvalo to dlouho. Vždyť mi to uletí, pořád jsem si stěžovala.

„Jsem tu,“ hopkal k nám Aro a vedl sebou... Dělá si srandu?! Tak to je moc, to je moc. Pro upíří zuby, odkdy je Borat upírem kurňa?! „To je Borat a pojede s tebou. Neboj, není upír, ale je s ním sranda.“ Já jednou z jeho srandy vykvetu.

„Ahoj, já Borat. Já být z Kazachstánu a jet s tebou Amerika. Ty rád?“ Podívala jsem se zoufale na Demiho, ale ten se jen omluvně zašklebil.

„Velmi rád, ty věřit mně,“ odpověděla jsem mu jeho řečí a otočila se na Ara. „Hezčího, nebo aspoň normálnějšího nemáte?“ Zavrtěl záporně hlavou.

„Patří k nám a je fajn, Eri, viď, Borate?“

„Já mít sako apríl černé,“ odpověděl.

„Ty mít brzy zadek apríl nakopaný,“ zašeptala jsem spíš pro sebe, ale aby tak Alec něco neprošvihl.

„To bylo dobrý. Taky tak budu mluvit. Já být upír apríl sakra hodně zlý,“ rozesmál se, a kdybych nevěděla, že je mrtvý, a nefungují mu orgány, řekla bych, že se dusil smíchy.

Zatáhla jsem Demiho kousek dál a vášnivě ho políbila.

„Miluju tě.“

„Já tebe taky,“ opáčila jsem mu, a pak si uvědomila absenci jednoho „ještě“ člověka. „A kde je vůbec metalista?“

„On a China dělat prasečinky,“ parodoval Borata. Aspoň se se mnou loučí s úsměvem, protože takhle přesně si ho chci pamatovat, a vlastně všechny, než se sem vrátím.

„Jdeme, Casanovo,“ křikla jsem na moji chůvu a nasedla do auta.

Na letišti se po nás lidé otáčeli. Nemohli mi dát někoho víc nenápadnějšího?

„Ahoj, já Borat.“ Přesně takhle zdravil všechny kolemjdoucí a já se pokoušela schovat, abych se necítila trapně. Moc mi to nepomohlo.

Už jsme seděli v letadle, když mi najednou došlo.

„Bore, a kam až se mnou jedeš?“

„Amerika.“

„A kam přesně? Stát a město.“

„Já nevědět. Já a ty rovná se jedno místo.“

„Zapomeň! Nepřipadá v úvahu. Nejedeš se mnou k Charliemu!“ vyjekla jsem, až se po mně otočilo pár cestujících. Chtěl něco namítnout, ale byla jsem rychlejší. „Konec debaty.“

Přistáli jsme v Port Angeles. Odsud do Forks to už bylo jen pár kilometrů. Jenže s Boratem jsem tam nemohla, a tak jsem se ho zbavila. Řekla jsem, že jdu na záchod a jeho zatím poslala pro jídlo. Jakmile odešel, vyřítila jsem se z toalet a zamířila pryč z letištní haly.

„Pardon... Zdovolením... Pospíchám." Kličkovala jsem mezi lidmi, až jsem narazila.

„Au! Dávej poz... Emmette!"

„Eriko? Co tady děláš?“

„Co ty tady děláš?“

„Já se ptal první.“

„Já druhá.“

„A já jsem Alice. Těší mě,“ ozvala se malá černovláska vedle nás a usmívala se jako klaun v cirkusu. Proč mám takový pocit, že tu nejsou jen tak náhodou?

„Alice Cullenová! Ty jseš ta shopah... Emmettova sestra, že? Já jsem Erika.“ Nabídla jsem jí ruku a ona ji přijala. Stále se usmívala a já se lekla, že ji snad špatně píchli botox.

„Tak... Jste tu náhodou?“

„Ano - tohle přesně bych řekla, kdybych ti chtěla lhát. Ale to nechci. Viděla jsem tě ve svých vizích, v nichž jsi věděla, kdo jsme. Proto jsem ti přijela na proti. Nesmíš to nikomu vyzradit. Rozumíš? Jinak..." Nechala nedokončenou větu a naznačila mi rukou, že mě podřízne. To, abych si začala hledat hrob.

Pěkný přivítání doma, pomyslela jsem si ironicky. Avšak musela jsem Alici vyvést z omylu.

„Nehodlám nikoho bonzovat. Jen jsem přijela navštívit tátu. Nikdo mu nemá vařit, ani prát. Třeba už někde leží.“ S flaškou piva a dušenou šunkou, dořekla jsem v duchu. To bude mít zase velký cholesterol.

„Dobře. To jsem ráda. A odkud se teda s Emmem znáte?“ zeptala se podezíravě. Jestli teď na mě vytáhne průkazku FBI, tak jí asi už něco řeknu. Kdo jí dal právo takhle mě zpovídat?! Skončil výprodej?

„No, jednou jsem...“

„Dlouhý příběh. Soukromá záležitost. Znáš Victoria´s secret? Tak tohle je Erika´s secret,“ zarazila jsem Emmetta dřív, než mě stihl prozradit. Alice se na mě zamračila, ale nedalo se nic dělat.

„To nevadí. Však já na to přijdu,“ namítla hrozivě. Prý jsou Cullenovi hodnější než Volturiovi. Fakt? Nějak se mi tomu nechtělo věřit. To bych radši snědla i houby, po kterých rostou prsa, než tomuhle věřit. Ale zase na druhou stranu... Zamyslela jsem se. Číslo navíc by mi neuškodilo.

„Erika! Ty slyšet mě? Kde chodit?“ zaslechla jsem řvát Borata. Pro plešatého Charlieho rychle pryč!

„Zavezete mě domů? Hned, prosím!“ Přikývli a Emm mi vzal kufry.

„Máš to nějaký lehký. Vzala sis jen tanga?“ dělal si ze mě srandu. „Mimochodem neodpustím vám tu vaši lež. Pěkně jste mě napálili,“ zašeptal mi do ucha. To ne já, ale Demi.

Nasedli jsme do černého mercedesu. Alice řídila. Ta holka mi nesedla. Na to, jaký je to špunt, tak si moc vyskakovala. Je snad moje máma?!

„Kde bydlíš?“ zeptala se sekačka krků.

„Doma,“ zavtipkovala jsem a všichni se rozesmáli. No, všichni vlastně ne. Koukám, že ani já té holce nevoním. Stop s avonem, teď půjdu na old spice.

„Doma? Super. Nepovídej. Věřila bys, že i já bydlím doma? Nebydlíme náhodou spolu?“ zaksichtila se. Fajn. Na tohle jsem neměla náladu. Chci k Volturiovým. Hned!

Řekla jsem jim adresu a Alicin obličej změnil barvu. Z bílé stěny se stala ještě bělejší stěna. Došlo jí, kdo jsem. A asi i počínání jejího chování. Error, sekačko.

„Můžu vás o něco poprosit? Nechci, aby kdokoliv věděl, že vím o existenci upírů.“

„Ani Bella?“ podivila se Alice teď už s přátelským tónem.

„Ani ona. Prosím. Bude to jen mezi námi, souhlas?“ Přikývli. „Paráda. Budeme si rozumět.“ Snad.

Cestou k Charliemu mně oba pořád zpovídali, ale o Volturiových jsem ani nemukla. Emm to sice ví, ale Alice ne a já to nechtěla riskovat. Při jejich otázkách jsem si připadala jako u výslechu na policii, kam mě musel Charlie na noc zavřít do cely, protože jsem odmítla umýt nádobí.

„Právě přijíždíme na příjezdovou cestu Swanovic vily. Děkujeme, že jste si vybrali náš odvoz a doufáme, že se k nám v nejbližší budoucnosti opět vrátíte,“ robotoval Emmett. A já si už myslela, že se bez Volturiů budu nudit. Jak je vidno tak ne. Tady to bude taky o to, kdo si první roztrhne pusu ze záchvatů smíchů. Díky, Emme. Poděkovala jsem mu v duchu.

„Mám dotaz,“ řekla jsem, když mi Emmett otevíral dveře. „Týká se to Charlieho. Už si našel nějakou babu? Já jen, abychom teď nepřišli nevhod.“ Alice zavřela oči, po chvilce je otevřela.

„No?“ vyzvídal Emm.

„Andulka bezpečně v kleci.“ Andulka. Jen jediné jméno se mi vybavilo - Alec. Sakra, všichni mi moc chyběli a to tu nejsem ani dva dny.

Rozloučila jsem se s Emmem a Alici a šla zaklepat. Klíče jsem neměla. Nikdo neotevíral. Tak jsem zaklepala silněji a prodlouženě, ale stejně nic. Ježíšku na křížku, kde je?!

Uslyšela jsem zvuk zámku a rychle zpozorněla. Páni! Táta. Zase ho uvidím. Jak vždycky říkal můj kamarád z dětství Jacob „Ty kokos."

„Kolikrát jsem říkal, abyste mi reklamy nenosili!“ zařval táta a šplouch! „Eriko, zlato? Jsi to ty?“

„Jo, tati, byla. Ale teď o tom dost pochybuju. Myslím, že bych se neměla jmenovat Erika, ale Štika kvůli té vodě po rybách, co jsi na mě vylil!“ pěnila jsem. Nikdy jsem neměla ráda ryby, nejen kvůli tomu, že se mnou nemluvily, ale ryba je ryba a je pěkně slizká a smrdí, žádný kámoš.

Charlie ještě chvíli stál v šoku, a pak jsem zahlédla třpytky v jeho očích. On pláče kvůli mně? To je roztomilý. Mile jsem se na něj usmála. To bylo vždycky naše znamení, že je všechno v cajku. Nakonec mě objal a já po dlouhé době také objala někoho teplého.

„Tati, seš pěkně teplej,“ vypustila jsem z úst kravinu. Že to byla kravina, a co vůbec znamenala, mi došlo až o trochu později.

„Dík zlato. To každého normálního chlapa potěší.“ Mlasknul mi pusu na čelo a vedl dovnitř. Když vzal můj kufr, neodpustil si poznámku. „Máš to nějak lehký. Máš tam vůbec něco?“ Mám tam něco? Co s tím furt mají? Vždyť tam musím mít spousty krámů, které mi Demetri nechal koupit Giannou. Kalhoty, trička, mikiny - všechno. Otevřela jsem kufr a podívala se dovnitř. Jaké bylo překvapení, když jsem tam nic nenašla. No, přece jenom něco tam bylo. Růžový lísteček se vzkazem, na kterém bylo moje jméno.

„Co je to?“ vyzvídal táta. Pokrčila jsem rameny, ale dostala jsem tiky, a to mohlo znamenat jediné. Alec. Rozbalila jsem lísteček a začala číst.

Moje drahá RVGčko, měl jsem krizi a nutně potřeboval tvoje oblečení. Ne, neboj se. Já to nosit nebudu. To bych vypadal, že jo?… Pár ukápnutí od inkoustového pera. Asi zase dostal záchvat smíchu... Jsem v pořádku, nic mi není. :-P Zpátky k oblečení. Budu totiž pořádat takový menší maškarní mejdan ve Volteře. Však to znáš.  Musíme zapít tvůj odjezd. Konečně! Že ti to trvalo! Už jsem myslel, že u nás budeš otravovat furt.

S láskou tvůj a jen tvůj Alecsík.

PS.: A tvoje oblečení, promiň, ale je příšerný! Navštiv Alici!

Oni chlastají beze mě!

„Kdo je ten Lesík?“ zeptal se táta. Pozvedla jsem nechápavě obočí. „No, ten kluk, co ti to napsal.“

„Jo ták! To byl jen jeden otravný upír.“ Který hned, jak odjedu, pořádá kalby. Vrrr.

„Upír?“ vypadlo z něj. Že já vždycky něco plácnu, než si to promyslím. „Dlouhý pobyt na sluníčku ti nedělá dobře, zlato. Na to funguje jen jeden lék. Baseball!“ Uff, oddychla jsem si, zakoulela očima a šla se s ním dívat. Během zápasu se různě vyptával. Neměla jsem mu moc co říct. Přece jenom ty největší haldy se staly právě ve Volteře.

Když ukončil výslech, mohla jsem se ponořit do svých myšlenek. Co dělá moje ulítlá rodinka?

> Volterra <

Ve Volteře se skoro každý nudí. Nikdo neví, do čeho by píchl. Jen... No kdo asi? Alec vymýšlí další lumpárnu.

Ve svém pokoji leží na posteli a v ruce drží mobil.

> Alec Volturi <

„Ano, ano, slyšíte dobře. Pořádáme akci a potřebujeme hodně lidí. Dá se to nějak zařídit? Ano?! Super! Díkec. Adresa je Starý hrad, ulice Upírská, hledejte ženu jménem Heidi,“ dokončil jsem svou objednávku na párty a zavěsil.

„Kam jsi to volal?“ zeptal se příchozí Demetri.

„Zajišťoval jsem jen občerstvení. To bude mejdan. Počkej! Bude to nářez!“

„Nechce se mi tam. Nebude tam Eri, budu se nudit,“ zamručel.

„Tak hele, ty stará rašple! Neser mě! Žádný takový, makový, krvavý. Půjdeš a basta!“ Takhle by to nešlo. Jsou to dva dny a on je jako upír bez krve. Je fakt, že je zamilovaný, ale to já taky byl... někdy před lety. Huff. Ani si nepamatuju kdy. Rok 1888 nebo 1645? Ty vady, nemohl jsem si vzpomenout. Přece jenom ty dva roky jsou si hodně podobný.

Vstal jsem z postele a vyštrachal ze šuplíku Eriky oblečení.

„Není to...“ Poukázal pan Já jsem zamilovaný na oblečení.

„Vtipný? Jo, to je. Pěkně se v tom bude tančit. Už jsem vybral i písničku. Chceš ji slyšet?“

„Ani ne, ale zase na druhou stranu raději ano. Už vidím, jak bych tam stál jako kretén, až uslyším tu tvoji skladbu poprvé a nebudu na ni připravený,“ zasmál se. Konečně. Že to ale trvalo. Přesně 35 hodin a 15 minut. A asi 24 sekund, ale to byl detail.

Pustil jsem písničku a začal se rytmicky hýbat.

(hudbu si pusťte, ať se dostanete do nálady)

Přestal jsem hned, jak se Demetri svalil z postele.

„Že já si nevzal videokameru,“ vyhrkl ze sebe při záchvatech smíchu. Zamračil jsem se.

„Já jednu mám. Aby ti nevypadli zuby, fešáku. Pojď, taky si to zkus, ať vidím, co umíš, Lambado.“

„No problemo, amore mio.“ Vyskočil na nohy, vytáhl z kapsy flashku a zapojil ji do věže. Pokojem se rozezněla hudba od DJ Tiesta a Dem začal tancovat. Je to složitý popsat, tak se podívejte. Vypadalo to asi takhle, až na menší detail. Ten chlap s kamerou jsem byl já, akorát jsem se upravil ve Photoshopu.

Aspoň bude mít Eri památku.

„Takhle oslavuje tvůj miláček tvůj odjezd, RVGčko," řekl jsem do kamery a řehtal se jako kůň.

Někdo video viděl. Někdo ještě tu čest neměl. Avšak musela jsem ho sem dát.

No, nesměje se krásně?

Jinak mám takový pocit, že to není jako dřív. Ale nebudu vás tím plašit. Ještě nás čeká hodně kapitolek a někde se zajisté pobavíte.

Vaše Elisme7

15. kapitola - 17. kapitola

Autor: Elisme7 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čau baby! Tady mě máš. Ty se mi jako rošťa zdáš! 16. kapitola: