Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Čas je jen slovo - 20. kapitola

21.07.2012 (22:00) • AlliceVolturiCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1710×

Stmívalo se. Seděla jsem opřená o kmen stromu, u kterého mě Dominik nechal, a pozorovala ho zkoumavým pohledem. Už jsem se stihla otřepat z náhlého šoku, kupodivu i celou situaci jsem snášela psychicky dobře.

„Hodláš mě ignorovat celý večer?“ zeptala jsem se ho po hodinách ticha. Stál dosud nehnutě na místě, zády ke mně, a pozoroval zapadající slunce. Neodpověděl. „Tohle mi k tobě nesedí,“ pokračovala jsem. „Dominik, kterého znám, by mě provokoval pravdou. Řekl by mi všechno a snažil by se to podat tak, aby co nejvíc ublížil. Jenže teď mlčíš,“ konstatovala jsem.

„Zakázala mi to,“ odsekl.

Zasmála jsem se. Nijak mě to nepřekvapilo – co jsem si ze svého setkání s Victorií pamatovala – rozhodně to byla žena, která nesnesla, když ji někdo neposlouchal nebo odmlouval. Ona musela být vůdce, proto také těžce nesla přítomnost Laurenta, kterého přivedl James, a který se pasoval na místo vůdce.

„A ty jsi jí poslechl?“

Snažila jsem se ho vyprovokovat. Věděla jsem, že se neudrží a všechno mi vyklopí. Nehnul ani brvou a dál hleděl na obzor.

„Propána, Dominiku, ty jsi ubohý!“ prskla jsem.

„Nesnaž se o to,“ napomenul mě.

„Co?“

„Snažíš se mě vyprovokovat, abych ti vše vypověděl. Nesnaž se o to,“ mluvil klidně, ale v hlase mu přesto zaznívala jasná výhružnost.

Zavrtěla jsem hlavou. „A ty se přestaň chovat, jako bys četl myšlenky.“ Rozčíleně jsem od něj odvrátila hlavu. Štvalo mě, že jsem nic nevěděla.

Uchechtl se. „No jo, to dokáže jen tvůj Cullen.“

„Přestaň mluvit o Edwardovi!“

Otočil se a z očí mu šlehaly blesky. „Chceš vědět, proč jsem to udělal?!“ vyhrkl. „Ponížil mě! A jeho otec, Carlisle Cullen! Byl jsem dobrý – vynikající a měl jsem na to, abych šel pracovat do lepších nemocnic nebo dostal lépe placené místo kdekoli na světě. Pak si tam ale přikráčí on – Carlisle Cullen, aby zaplnil jediné volné místo. Dětského lékaře.

Všichni z celé nemocnice předem věděli, že je dobrý, dost dobrý na to, aby nás všechny rovnou poslali do háje – ale co, pracoval na oddělení s malými spratky, takže ho nikdo nepovažoval za konkurenci.

Když však jednoho dne Aiden Daniels nedorazil do práce z důvodu nemoci a přivezli nám tam ženu s vnitřním krvácením, místo toho aby jako obvykle zavolali pro mě, řekli jemu! Obyčejnému doktorovi z dětského!“ prskal. „Hned potom mu nabídli to, o co jsme my ostatní usilovali už dlouho. Lepší místo!“

„Ty si děláš srandu!“ vydechla jsem nevěřícně. „Necháš si zkazit život jen proto, že jsi nedostal lepší místo?“

„Nechápeš to,“ zasyčel. „Ani to nemůžeš chápat, Bello. Nevíš, jaké to je. Z obyčejného, ubohého člověka se stane bůh. Bůh, Bello, chápeš? Jsem krásnější, silnější než dřív. Mám rychlost. Jsem pán nad životem a smrtí. V jediné vteřince bych ti mohl zlomit vaz a vysát tě do poslední kapky!“

„Ale za jakou cenu,“ nahrála jsem mu.

Ušklíbl se. „Krev,“ uchechtl se. „Něco tak obyčejného za něco tak… úchvatného. Tohle je výhra. Hlavní cena v loterii.“

„Co proměna?“ Dominik se otřásl. „To také nevím, jaké to je? Nevyprávěla ti Victoria o svém příteli?“ Ruka mi nevědomky sjela k jizvě na ruce.

„Jistě,“ odsekl. „Proměna. Tři dny hrůzy výměnou za věčnost.“ Na několik minut opět nastalo ticho.

„Nezeptáš se,“ prolomil ho nakonec Dominik, „jak to dělám? Jak tě dokážu nezabít? Jsem přeci novorozený.“

To mě do té chvíle nenapadlo. „Zas tolik ses nezměnil,“ rozhodla jsem. „Stále se rád vychloubáš svými přednostmi.“

„Byl jsem připravený,“ pokračoval, aniž by čekal na mou reakci, a zjevně se rozhodl mou poznámku ignorovat. „Věděl jsem, co se bude dít a co bude po tom.“

„Nechápu.“

„Pár týdnů po tom… po tom setkání v lese mě našla. Prostě se objevila na prahu mých dveří ona sama v celé své kráse.“ Dával si záležet na dramatičnosti a po tváři se mu roztáhl zářivý úsměv. „Věděla o všem, co se stalo. Znala všechna má trápení – mou nenávist ke Cullenům a narůstající nenávist k tobě. Věděla o tom incidentu v lese. Chtěla mi pomoct.“

Nedokázala jsem pochopit, jak mohl být Dominik tak naivní. Pomoct? Kdy chtěla Victoria někomu pomoct, pokud to nebyla ona sama?

„Nabídla mi něco, co mi umožní pomstu – podmínkou však bylo, že musím odejít. Sehráli jsme scénu, aby si lidé mysleli, že jsem zmizel – nejlépe zemřel. To s tím soudem měla být jen třešinka na dortu, ale Victoria se dozvěděla o odchodu měničů. Využili jsme příležitosti – byli jste překvapení a rozhození. Nevěděli jste, co máte dělat. Tak jsme tě unesli. Jdou po nás, ale než nás dostihnou, bude už pozdě.“ Jeho zuby se výhružně zaleskly. „Vlastně je tvoje zásluha, že bylo vše tak jednoduché. Vždycky jsem tvrdil, že jsi děvka. Pod tou křehkou, nevinnou, nepřístupnou skořápkou se schovává pořádná dračice!“ Podřepl těsně přede mnou a zářivě se na mě smál.

„Ty… Ty… Ty!“ koktala jsem. „Ty parchante!“ vyhrkla jsem nakonec.

Dominik se v podřepu napřímil. „Vidíš,“ zasmál se. „Znám všechny tvé slabiny. Vím přesně, jak ti ublížit, jak tě vyvést z míry. Jsi vedle mne absolutní nula.“

Vrhla jsem po něm co nejnepřátelštější pohled. „On přijde. Zabije tě!“ zařvala jsem.

„Zvláštní, jak vy lidé vždycky věříte tomu, že někdo přijde. Že marně doufáte, že nezemřete, že vás někdo zachrání. Jsi naivní, Bello. Jak můžeš vědět, že už to dávno nevzdal. Že se nesmířil s osudem?“

„Taky jsi býval jedním z nás. Naivním – jak říkáš – člověkem. Edward by to nevzdal – nikdy!“ řekla jsem již vyrovnaným hlasem. Dominik vstal a otočil se ke mně zády. Rozešel se. „A pro tvou informaci, Dominiku,“ zarazila jsem ho v půli kroku. „Já nejsem ten, kdo je tu naivní. To ty slepě věříš tomu, že se ti Victoria snaží pomoct.“

Rozesmál se. Byl to děsivý, ďábelský smích, který až drásal uši. „Ne, Bello. Vím, jaká je. Myslí si, že mě využívá, že jí věřím a myslím si, že se mi snaží pomoct. Ale já vím, jací jsou upíři prohnaní lháři. Už tehdy, když za mnou přišla – lépe řečeno, když jsem se dozvěděl, kdo vlastně je, mi bylo jasné, že to dělá pro sebe.

Jsem silnější než ona a až nastane ten správný okamžik… Až tebe i ty tvý milovaný Culleny pošleme do hrobu…“ zarazil se a opět rozesmál. „Ne. Do pekla. Tak tedy pak,“ rozhodil dramaticky rukama, „tam pošlu i ji.“

„Tak to mi řekni, jak někdo takový jako ty mohl zachraňovat lidem životy?!“

Přešel to bez jediného slova a opět se vrátil ke své historce.

„Ještě před mojí proměnou mi o všem pověděla. Řekla, kdo je, kdo budu. Pověděla mi o šílenství novorozenců, o zuřivé bolesti v krku. I o proměně. Věděl jsem naprosto všechno. Byl jsem připravený, Bello, vyrovnaný a smířený se vším, co mě čeká. Chtěl jsem to. Vše je u mě jiné.“

Věděla jsem, jak to myslí a nic jsem neříkala.

Po pár minutách mlčení si sedl do tureckého sedu, přede mě a bedlivě si mě prohlížel.

„Jsi krásnější, než jsem myslel. I na člověka. A tvá krev…“ hlasitě polkl. „Ničí jiná krev mě tolik nelákala jako ta tvá.“

Mluvil jako Edward. Otřásla jsem se.

„Copak?“ zašeptal sladkým hlasem. „Je to děsivé, že? Být v přítomnosti někoho, kdo by mohl tvůj mizerný život tak rychle ukončit. Měla jsi přemluvit Cullena, aby tě přeměnil. Bylo by tak vše mnohem zábavnější. Ačkoli…“ utichl. „Ačkoli tvá krev…“ Jeho obličej se nebezpečně blížil k tomu mému.

„Je to zvláštní,“ šeptal. „Je tak blízko. Stačí jen natáhnout ruku a dotknou se tvé pulzující tepny. Dostat se k té životadárné tekutině…“

„Dominiku, ne!“ vyjekla jsem. Pokusila jsem se ho odstrčit. Levou rukou – pravou mi totiž pevně svíral ve své dlani –, jsem prudce narazila na jeho kamennou hruď. V ruce mi zapraskalo a já zaskučela bolestí.

Dominik si toho ani nevšiml. Byl zcela okouzlen mou…

Odhrnul mi vlasy z krku a jeho ledové tvrdé zuby se setkaly s mou křehkou kůží. Už ho nemohlo zastavit nic.

Autor: AlliceVolturiCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Čas je jen slovo - 20. kapitola: