Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Caroline - 6. kapitola

19.11.2010 (17:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 3024×

6. kapitola

Následující dny letěly závratnou rychlostí. Byla jsem v práci, ve škole, doma, a znovu v práci, ve škole, doma. Byl to kolotoč, ze kterého se nedalo vystoupit. Trocha odpočinku přišlo aspoň o víkendu. Ale i ty dny jsem musela pracovat. O galerii byl docela zájem, tak jsem tam trávila hodně času.

Do toho jsem občas hlídala Jimmyho, jednou dvojčata a taky jsem musela na návštěvu k mámě. Tátovi stačilo říct, že mám hodně práce a bylo to.

Ve škole se nebezpečně přibližovaly zkoušky, takže jsem si pomalu začínala plánovat učení. Matt by ze mě měl radost.

Ten trávil teď většinu času ve škole, kde měl klid. Nějaké zkoušky už prý udělal, ale další ho čekají a na konec státnice.

To já tolik trpělivosti neměla. Naštěstí jsem byla poctěna darem, díky kterému jsem si věci rychle zapamatovala. Stačilo si danou věc jednou dvakrát přečíst a bylo to. Nejspíš jen díky tomu jsem zvládala své studium. Škola mě nijak extra nebavila, ke svému oboru jsem neměla vůbec žádný vztah. Takhle jsem se aspoň naučila to, co bylo potřeba.

„Postavíme hrad,“ řekl Jimmy a přisunul přede mě hromadu kostek. Bylo mi jasné, že hned, jak hrad postavíme, přijde nějaká bouře a zbudou z něho jen trosky. Tak už to tu chodilo.

Jimmy dělal věž a já se pokoušela postavit hradby. Na tohle jsem moc talent neměla, ale Jimmymu stačilo málo.

„Super,“ zakřičel mi do ucha, když jsem prohlásila dílo za hotové. Já bych slovo super nepoužila, ale když myslí.

Přesně, jak jsem předpokládala. Najednou se přihnala vichřice v podobně Jimmyho rukou a jeho hlasitého foukání a hrad byl na maděru.

„Musíme ho postavit znovu,“ rozhodl. Tentokrát jsme tam stihli nastěhovat i nějaké obyvatele, ale pak nám stejně zbyla jen zřícenina.

Šla jsem Jimmymu připravit svačinu a oknem jsem vyhlížela Ally. Byli s Peterem na kontrole u doktora, měl jí dělat ultrazvuk, tak chtěla, aby tam byl s ní. Jimmyho jsem ráda pohlídala, ale byly jsme domluvené, že do čtyř budou doma. Potřebovala jsem si ještě zajít do knihovny pro nějaké knížky, aby měla z čeho studovat.

Bylo už tři čtvrtě na čtyři a už jsem se bála, že to snad nestihnu. Volat jsem jim nechtěla, abych je případně nerušila.

Jimmy poslušně jedl sendvič s kuřecím masem a nohama přitom houpal ve vzduchu. Pár minut před čtvrtou se ozval zvonek.

Běžela jsem otevřít. Myslela jsem, že je to třeba Ally a nechtělo se jim vytahovat klíče. Ale pletla jsem se.

„Pane Craigu,“ řekla jsem překvapeně. „Ally s Peterem ještě nejsou doma, jsme tu s Jimmym sami.“
„Ahoj Caroline,“ usmál se na mě. „Ally mi volala, že hlídáš, ale nemůžeš tu být dlouho, tak tě jdu vystřídat. Nějak se jim to protáhlo,“ vysvětlil.
„Jé, moc vám děkuju. Jimmy právě svačí, takže by měl do večeře vydržet,“ oznámila jsem mu a běžela pro kabelku.

Rozloučila jsem se s Jimmym, který byl rád, že s ním bude děda, obzvlášť když mu přinesl nové autíčko, zrádce jeden. Ještě jednou jsem panu Craigovi poděkovala a už se tlačila autem odpolední zácpou.

To byl nápad brát si auto, i pěšky bych tam byla rychleji, rozčilovala jsem se v duchu. Asi po hodině jsem se dostala ke škole. Její parkoviště bylo v tu dobu docela prázdné, takže jsem byla ušetřena hledání volného místa.

Jen s kabelkou přes rameno, sako jsem nechala v autě, jsem se vydala do knihovny, naštěstí měli dlouho otevřeno, takže jsem si nemusela lámat hlavu s časem.

Nejdřív jsem si našla vše, co potřebuju a z některých knih vypsala pouze určité informace, něco jsem si okopírovala a asi čtyři bichle vlekla domů. Docela mě zarazilo, že už je skoro tma. Tak dlouho jsem tam snad být nemohla, ale pohled na hodinky mě vyvedl z omylu. Bylo skoro osm.

Paráda, ještě jsem musela zajet na nákup, abych si měla z čeho uvařit večeři, a taky jsem se chtěla podívat na učení. Dneska to bude dlouhá noc.

Prošla jsem kampusem, a potkala jen pár posledních zoufalců. Zbýval mi už jen kousek k parkovišti, které se nacházelo za kamenným obloukem, který navazoval na budovy univerzity, když jsem za sebou zaslechla: „Ahoj.“

Otočila jsem se jako na obrtlíku a leknutím mi vypadly knihy z rukou.

Ležérně opřený o zeď tam stál Cameron. Ruce měl strčené v kapsách a smál se jako by někdo řekl vtip.

„Ahoj,“ zamručela jsem.
„Taky tě rád vidím,“ zasmál se nahlas. Přistoupil ke mně a než jsem se stihla pohnout, sesbíral ze země můj náklad.
„Páni, ty budeš chytrá,“ podotkl a knihy zkusmo potěžkal.
„Díky,“ řekla jsem, chtěla si knížky vzít a jít si pěkně svou cestou, ale on mi je nedal.
„Čekám tu na tebe.“
„Špehuješ mě?“
„To je ale ošklivé obvinění. Dlužím ti to kafe, pamatuješ?“ zamrkal na mě, až mi poskočilo srdce.
„Nic mi nedlužíš. A pospíchám, když dovolíš.“
„Ty jsi dneska nějaká milá. Ale nedáš mi košem, že ne?“ zkusil to znovu.
„Dám, mám už na večer nějaké plány.“ Oči mi bezděčně sjely na knížky v jeho rukou a on hned pochopil.
„Tohle? Se mnou by ses měla líp,“ sliboval. Mlčela jsem. Nevím proč, ale připadala jsem si trapně. Ten kluk mě podivně znervózňoval nebo tak něco. Nikdy jsem si nebyla jistá, co řekne, nebo udělá a to mi vadilo. Ta nepředvídatelnost.
„Tak jo, chápu. Tak tě aspoň doprovodím k autu.“
„Víš, že tu jsem autem?“ zvedla jsem obočí. On mě vážně sleduje!
„A nejsi?“
„Jsem,“ přisvědčila jsem.
„Tak vidíš.“ Znovu se na mě podíval a uchechtl se. Chvíli jsme šli mlčky a teprve potom mi došlo, že se vlastně vykroutil z mé otázky.

Zamračeně jsem se na něj koukla.

„To ti nesluší, C.“             
„Co jsi zač?“ Ten kluk byl zvláštní, vždycky se zničehonic objevil a byl… milý, okouzlující, všechna tahle slova mě napadala při pohledu na něj, ale já si je nechtěla myslet. Byla jsem zadaná a… a tak.
„Jsem Cameron, už jsem ti představoval. Dokonce dvakrát,“ zakřenil se.
„To si pamatuju. Ale… proč za mnou pořád chodíš?“
„Chytrá holka jako ty to musí vědět, ne?“ vrátil mi otázku. Napadlo mě, že se mě snaží sbalit, ale to bylo nepravděpodobné. Zase tak moc si fandit nemůžu. On je fešák, krasavec a já? Já jsem obyčejná holka, nic extra a ještě k tomu trochu divná.
„Asi ne,“ pokrčila jsem rameny.
„Líbíš se mi,“ řekl bez obalu. Vykulila jsem oči.
„Já?!“
„Ne, ta vedle tebe,“ protočil oči. „Jasně, že ty.“
„Aha.“
„Aha?“
„Aha,“ zopakovala jsem.
„Aha.“

Rozesmála jsem se a Cam se ke mně přidal. Tohle bylo vážně… směšný.

„Hej, C, dej mi aspoň jednu šanci. Prosím,“ obdařil mě prosícím pohledem.
„Já… asi bych ti měla něco říct.“ Trochu jsem zaváhala. Lichotilo mi to a musím se přiznat, že kdyby nebylo Matta… ne, nic nebude.
„Hm?“ čekal, co ze mě vypadne a přitom mě probodával spalujícím pohledem zelených očí. Došli jsme k mému autu a já ho roztřesenými prsty odemkla.
„Mám přítele,“ řekla jsem.
„A to je vada?“
„Není?“
„Není. Nechci s tebou hned skočit do postele. Půjdeme na kafe. Popovídáme si.“ Jeho návrh zněl zcela neškodně, ale i tak jsem váhala. Kdyby se to dozvěděl Mathew… co by se stalo? Nikdy nenastala situace, že by na mě žárlil. Byl si mnou jistý, možná až moc.
„A určitě zjistíš, že já jsem lepší,“ dokončil svou myšlenku a slova doprovodil úsměvem, ve kterém se zablýskla řada bílých zubů.

Chystala jsem se mu odpovědět. Nevím, jak, ale chtěla jsem, jenže mi zazvonil telefon.

Matt. Já o vlku a vlk na drátě.

Omluvně jsem se na Cama podívala. Tohle jsem musela vzít.

„Ahoj,“ vyhrkla jsem do mluvítka.
„Miláčku? Kde jsi?“ zajímal se hned, aniž by mě pozdravil.
„V škole, byla jsem v knihovně.“ Jukla na Cama. Tvářil se, jako by nic a očima bloudil po okolí. Nejlepší by bylo hovor co nejdřív ukončit, říkala jsem si.
„Jak se máš?“ zeptal se Matt.
„Matte, zavolám ti, až přijedu domů, jo? Musím tu ještě něco vyřídit.“
„Dobře, stejně se učím. Tak zatím ahoj,“ rozloučil se.
„Ahoj,“ zamumlala jsem a hovor rychle pokládala.

„Promiň,“ omluvila jsem se Camovi.
„To nic. To byl ten tvůj?“ zeptal se zvědavě.
„Hm…“
„On tu není?“
„Ne, je ve škole na Yalu.“ Poslední, co jsem chtěla, bylo mluvit v tuhle chvíli o Mattovi. „Už budu muset jet. Díky za doprovod.“
„Takže zítra?“ vypálil.
„Zítra?“ nechápala jsem.
„To kafe. A ne neberu jako odpověď,“ upozornil mě. „Budu tě pronásledovat tak dlouho, dokud se mnou nepůjdeš,“ vyhrožoval a usmíval se u toho, věděl, že má vyhráno.
„Dobře,“ povolila jsem se.
„Vyzvednu tě v galerii.“
„Jak víš, že tam budu?“
„Jsem dobře informovaný. Tak zítra, C. Budu se těšit.“ Složil mi do náruče knihy a odcházel. Pozorovala jsem ho, dokud mi nezmizel za rohem a teprve pak jsem si uvědomila, že nedýchám. Zhluboka jsem se nadechla a raději se pakovala.

Když jsem dorazila domů, zjistila jsem, že se mi něco jako nákup naprosto vykouřilo z hlavy. Musela jsem tedy vzít za vděk osamoceným rajčetem a plátkem sýru.

Pak jsem se vrhla na učení a o zábavu jsem měla postaráno. Občanské právo nebylo ještě úplně nejhorší, ale než jsem se dostala k jádru věci, byla půlnoc. V jednu jsem se rozhodla to zabalit a raději se odkulila do postele.

Byla jsem unavená a chtělo se mi spát, jenže jsem nemohla usnout. Kdykoliv jsem zavřela oči, zjevila se mi za víčky tvář. Zelené oči mě upřeně pozorovaly, ústa se smála a lehce bronzové vlasy žádaly o dotek. Vypadaly tak hebce.

Zoufale jsem pozorovala strop, na kterém běhala světla, jak po ulici sem tam přejelo auto.

Jak se mi ten kluk mohl dostat tak rychle pod kůži? Viděla jsem ho všeho všudy dvakrát, vlastně třikrát, ale to poprvé se nepočítá. Neměla bych, když zavřu oči, vidět Mathewa? Měla, ale ač jsem to zkoušela, jak chtěla, nemohla jsem si vybavit, jakou barvu mají jeho oči, jaký tvar má jeho nos. Prostě nic. Zato Cama jsem viděla dokonale. Dokonce i drobné ohníčky veselý, které rozzářily jeho oči.

Převrátila jsem se na druhou stranu a přemlouvala se ke spánku. Nevím kdy, nebo jak, ale povedlo se mi to. Ráno mě vzbudil telefon.

Při pohledu na budík jsem zaúpěla, bylo teprve půl sedmé. Rozespale jsem sáhla po aparátu a podívala se, kdo to otravuje. Jméno na displeji mě dokonale probralo. Nákup nebyl to jediné, na co jsem včera zapomněla.

„Ahoj, Matte.“

Moc děkuju za komenty, které jste mi nechali u minulé kapitoly, moc a moc mě potěšily.:)

5. kapitola     SHRNUTÍ     7. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Caroline - 6. kapitola: