Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisleova dcera - 6

20.09.2013 (22:00) • AnnyCS • FanFiction na pokračování • komentováno 23× • zobrazeno 2341×

Pohled Belly

Probudil mě jemný cvrkot vrabců. Opatrně jsem rozlepila víčka a rozhlédla se. Otce ani matku jsem nikde neviděla. Celé tělo bolelo a pálilo, jako bych se procházela po rozžhaveném uhlí. Zaslechla jsem dupání na schodech a věděla, co přijde.

Otec doběhl až ke mně. Natáhl se a pevně stiskl mou ruku. Stisk byl pevný a začal bolet. Najednou jsem dostala hrozný strach. Semkla jsem víčka a čekala na ránu. V koutku duše jsem doufala, že bude osudná. V dálce jsem slyšela další kroky a pak jsem slyšela, jak se těžká dřevěná židle odsunula od stolu a někdo na ni těžce dosedl.

Odvážila jsem se otevřít oči a podívat se. V ten okamžik jsem schytala tvrdou ránu do už tak dost podlité tváře. Spustily se mi slzy, ale nebylo to jenom bolestí.

Má matka seděla na židli a jako divák na popravě seděla a dívala se. Kat byl můj otec a odsouzený jeho dcera, ale já nehnula ani vláskem. Vyžívala se v mé bolesti a dál seděla a dívala se. A já byla dál odsouzený, který ani nezná svůj rozsudek, který byl odsouzen snad neprávem. Zhluboka jsem si povzdechla a připravovala se na další ránu. Před dalším peklem mě zachránilo zabušení na dveře.

„Máš štěstí ty mrňavá svině. Příště už tě nikdo nezachrání. A opovaž se ceknout, jasné. Zalez támhle za kamna a ať tě nikdo nevidí. Vydáš-li jedinou hlásku, bude to to poslední, co uděláš, jasné? Mám svolení od samotného všemohoucího Boha tě naučit poslušnosti. Ale on jistě vidí, že to je moc, ty nejsi dítě ale stvoření ďábla. Jak my se s maminkou těšíme na den, kdy už dál nebudeš obývat tento svět, ach, to bude nádhera. Tak dělej, marš do kouta!" zařval otec.

Hrubě mě popadl za domlácené ruce a surově mě hodil do kouta. Poslední co jsem slyšela, než jsem se schoulila do klubíčka, byly těžké kroky, které se opatrně krok za krokem sunuly ke dveřím.

Zvedla jsem hlavu a s přimhouřenýma očima jsem sledovala, jak se došoural až ke dveřím. Zvedl ruku a sevřel kliku, zatáhl a dveře se s nepříjemným skřípotem otevřely.

„Dobrý den, jak vám mohu pomoci?“ řekl otec uvolněným hlasem.

„Dobrý den, pane. Jsem tu jménem svého pána, hraběte Cullena. Srdečně vás zve i s celou rodinou, tudíž s vaší ženou a dvěma dcerami, na slavnost do města,“ řekl netrpělivě, asi měl na spěch.

Ale mě zaujalo něco jiného. Můj princ a zachránce mě pozval na slavnost. Já jsem někam zvaná. Mou radost zkazila ovšem matka.

„Promiňte, ale to nebude možné, já s manželem a dcerou se rádi zúčastníme, bohužel naše druhá dcera je vážně nemocná. Měla by zůstat doma,“ řekla s hranou lítostí v hlase.

Přísahala bych a hlodal mně hlásek v hlavě, že tu starost myslela upřímně, ale jenom do té doby, než jsem si uvědomila, že vážně nemocná nejsem, jenom trochu potlučená. Slzy se mi vtlačily znovu do slzných kanálků. Nikomu nestojím ani za... Nedokázala jsem ani dokončit myšlenku, moje podvědomí naplnilo zklamání a bolest. Pleskla jsem se dlaní přes pusu, abych zadržela hlasitý vzlyk.

,Chci pryč. Nechci tu zůstat. Jsem neposlušná a špatná, ale to si nezasloužím ani kousek lásky?´

Přitlačila jsem si kolena k hlavě a dál dusila vzlyky. Další výprask nechci.

Pohled Carlislea

Tak tohle je vážné. Co vlastně budu dělat, až tam přijdou. Moje maličká. Určitě jí ten bastard znovu ublížil. Jenom při tom pomyšlení mě popadla taková zuřivost. Jak může ublížit dítěti? Musím se uklidnit nebo ho půjdu zabít ještě dneska a Bellu odvedu hned. Popadla mě náhlá iracionální úzkost. Co když už není naživu, co když jí ublížil tak moc, že... Na to jsem nechtěl ani pomyslet, ale Bella je jenom dítě, křehká květinka. Dneska to všechno skončí, prostě Bellu odvedu po dobrém nebo po zlém. Jsem pevně rozhodnutý.

Ozvalo se zaklepání na dveře.

„Dále!“ zavrčel jsem podrážděně.

„Sire,“ pípla Mary vyplašeně, „vaše šaty, které jste chtěl. Jste si jistý, že nechcete nějaké jiné? Tyto se nehodí k vašemu postavení. Teda chci říct, že... Nezlobte se na mě, já to tak nemyslela, já...“ sklopila pohled a celá se třásla.

Tohle jsem neměl v úmyslu, takhle ji vyděsit.

„V pořádku, Mary. Nic se nestalo, chápu, že jsi to nemyslela špatně. Polož sem ty šaty a můžeš jít,“ pousmál jsem se.

Vážně jsem se snažil působit méně hrozivě. Mary se při mém úsměvu lehce zapýřila a s úklonou opustila pokoj.

Bello, Bello, co to se mnou děláš? Jedna malá holčička a už zvládá ovládat občas všechny mé myšlenky. Nemůžu si pomoci, ale když na ni myslím, přepadají mě rodičovské pudy.

Možná nebudu až takový netvor. Zaslouží si vůbec se mnou žít? Jsem upír predátor.

,Ale zase jsi lepší než ten její takzvaný otec, který ji týrá.´

Zatřepal jsem hlavou, abych zahnal podobné myšlenky. Bellu prostě odvedu a hotovo.

Sevřel jsem pevně víčka a rukou si prohrábl vlasy. Pohodlně jsem se opřel ve velkém koženém křesle a ponořil se do vlastních myšlenek.

Pohled matky Belly

Tak nejenomže ten spratek nic neumí a všechno rozbije. Je líný až hanba povědět, ale ještě ho budu tahat na nějakou slavnost. Ať Bůh dá a můžeme se té obludy zbavit. Ale zase odmítnout toho bohatého hraběte, to nejde.

Ach jo. Dám jí jedny šaty od mé úžasné malé holčičky. Taková škoda. Hned jak je potom sundá, se budou muset spálit, aby se očistily od té špíny, co na ně ten spratek přenese. Ještě by pak moje holčička od ní něco chytla. Fajn, a dost, ta špindíra se půjde připravit, když už mi Bůh nadělil takové trápení, tak ať aspoň nedělá ostudu.

Tak rychle, rychle, musím se stihnout připravit. Třeba se hraběti tak zalíbíme, že nám dá peníze. Proč jinak by nás zval, že?

Pohled Belly

Sestra mi půjčila šaty. Hned poté, co po mně matka mrskla houbu a postavila vědro vody s úplně ledovou vodou. Prý nemám právo a ani výsledky v domácnosti na to, abych se mohla mýt v teplé vodě. Ale mně to nevadí, nikdy jsem se v ní nesměla mýt. Je pro mě až moc dobrá. A já si ji nezasloužím. Musím se rychle připravit, jinak se budou rodiče zlobit. Těch krásných šatů je pro mě ale škoda. Takové šaty bych ani neměla nosit. Jediné, co by takové ďáblovo stvoření jako já mělo nosit, jsou pytlové šaty, ale tohle?

Ach, ale je to nádhera. Trochu jako šaty, které mi dal hrabě, než je matka zničila. Ale tyhle jsou hrubší a ne tak hezké a zdobené. Tak vzhůru oblékat tu krásu.

Jak bych si přála být u svého hraběte. Z hrdla se mi vydral vzlyk, když jsem si vzpomněla, jak byl na mě hodný. Přála bych si, aby byl můj otec.

Omlouvám se, že to trvalo tak dlouho. Nejdřív jsem byla na dovolené a teď starosti ve škole. Jinak doufám, že se kapitolka líbila.

Autor: AnnyCS, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlisleova dcera - 6: