Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlisleova dcera 5.

30.07.2013 (08:15) • AnnyCS • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2567×

Pohled Belly

Pomalu jsem rozlepovala víčka.

Jsem mrtvá?

Jsem v nebi?

Kde to jsem?

Ze všech otázek se mi až začala točit hlava, v hlavě mi nepříjemně tepalo. Bez sebemenší námahy jsem zase opatrně zavřela víčka a snažila se soustředit. Ozvalo se nepatrné zavrzání dveří. Moje srdce vynechalo dva údery a pak se rozeběhlo, jako kdybych běžela maraton. Přede mnou stála silueta muže. Opatrně se sehnul a dotkl se mého krku. Slyšela jsem úlevný výdech a lehký vzlykot.

Ani si nevšiml, že jsem ho chvíli unavenýma očima sledovala, ale zrak jako bych měla zahalený lehkým závojem mlhy.

Vyčerpáním jsem znovu oči zavřela, cítila jsem závan větru a mužské tělo, jak mě opatrně bere do náruče. Zacítila jsem nádhernou vůni, kterou jsem znala.

Můj ochránce. 

To mi proběhlo myšlenkami a já věděla, že mužná náruč patří hraběti. Houpavým krokem se rozešel pryč, nevěděla jsem kam. Mou mysl opět zahalila rouška temnoty.

Pohled otce Belly

„Už je to uděláno, už je to hotovo…,“ pobrukoval jsem si písničku.

„Lásko, holčičko. Konečně jsme se zbavili té mrchy. Určitě ji sežrali vlci, ach ano, Bůh je spravedlivý. Děkujeme ti, Bože, že jsi nás zbavil té nekřesťanské zrůdy, která omylem byla nadělena do naší kolébky. Náš život bude ode dneška jiný, už nemusíme živit to budižkničemu.“

„Ehm, drahý. Kdo ale bude uklízet světnici, prát prádlo, krmit zvěř, připravovat koupel, zašívat nám šaty a hlavně vařit a posluhovat nám? Uznávám, že ta csss, ani svou dcerou bych ji nenazvala, maximálně parazitem, který obýval mé lůno. Parazit, který se nedopatřením dostal k nám, když si představím, že ji jsem nosila devět měsíců. Ach, to je hrůza. A podívej, na naši dceru, že ony vyšly z jednoho lůna? Až strach uvěřit. Ale kdo za ni bude dělat práci?“

„Matko, otče? Třeba ji nesežrali vlci a Bůh ji ušetřil.“

„Co to říkáš, dítě? Snad se nebudeš té nevděčnice, ďáblova výplodu, zastávat.“

Rozzuřil jsem se. Moje malá holčička. Mé dítě, které nemá s tou špínou co společného a bude se zastávat někoho, jako byla ona? Ach, byla jenom přebytečný prach na našich rukou. Kletba, uvalená na naši hlavu. Nic dobrého přinést světu nemohla.

„Samozřejmě, otče, že tak jsem to nemyslela. Té ubožačky se zastávat nebudu, není to moje sestra, jen parazit, který se zabydlel v naší rodině. Ale třeba byl Bůh tak milostivý a její hříchy ji nechá u nás odpracovat. Jak vždy říkáš, otče. Podle hříchů budeš potrestán.“

„Máš pravdu, ale zase ji živit? No řekni, ženo. Nebude nám bez ní lépe? Žádné užírání z naší spíže? Odmlouvání. Ale koho teď budu trestat? Ta její neposlušnost mi dávala možnost ji potrestat a plnit tak boží vůli.“

Třeba se ti ještě poštěstí. A vykonáš boží vůli. Jestli přežila, Bůh ji nechal naživu proto, aby se naučila, co je to poslušnost. A ty jí to vštípíš. I kdybys ji měl zabít. Tak poslušnost se naučí, to tebe Bůh vybral. Tohle je příležitost, jak být znovu milován Bohem. Toho parazita naučíš, co je to poslušnost a Bůh se ti odmění. 

To šeptal slabý hlásek v mé hlavě.

Moje přemýšlení přerušilo zaklepání.

Prudce jsem otevřel dveře a sledoval ten výjev před sebou. To snad není možné.

Ta svině to přežila, hodil jsem nenávistný pohled po muži, který držel toho bastarda v náručí, a po Belle jsem hodil ještě nenávistnější pohled, jak já ji nenávidím.

Naštvaně jsem začal pokládat tomu muži otázky.

Na nic jsem nečekal a s odporem vzal tu ubožačku do náruče, jak se mi tohle hnusilo, zabouchl dveře a odnášel ji do domu. Cestou jsem přemýšlel, co ten muž říkal. Csss, nějakej chudej doktor. Ti si tak vydělaj.

„Prý andílek. Ďábel. Ani vlci ji neroztrhali. Teď to budeš mít tvrdý, holka. Co já, se s tebou budu tahat.“

Hodil jsem její tělo na zem. Zasténala. Co si má co vymýšlet. Ještě simulovat bude, já ti dám, bestie jedna. Nakopl jsem ji.

„Okamžitě se zvedni a jdi do kouta. Chci, aby si udělala oběd a jestli ne, tak si mě nepřej.“

Pohled Belly

Z černé tmy mě dostala až palčivá bolest a náraz. Otevřela jsem oči. Mé tělo se napjalo hrůzou tak velkou, že jsem měla co dělat, abych se nepočůrala. Mé tělo mě neposlouchalo. Cítila jsem záškuby všude po těle.

Kde je můj zachránce? 

Kde je hrabě?

Místo usměvavé a laskavé tváře hraběte jsem nad sebou viděla vražedný obličej svého otce. Začal křičet. Pod tónem jeho hlasu jsem se přikrčila, ale vykonala jsem vše, co chtěl. Na patě se otočil a byl pryč.

Opatrně jsem přenesla váhu na ruce. Celé tělo jsem měla v jednom ohni, slzy mě pálily a už přetékaly přes okraj. Opatrně jsem se zapřela a začala se plazit do kouta místnosti. Kde jsem se skulila do klubíčka a snažila se odolat palčivé bolesti.

Měla jsem radši umřít. 

Na co to myslím? Mám milující rodinu. To já jsem zlá. Moje vina to je. Nemám právo urážet tak hodné a milé lidi. Jsou laskaví. 

Ale v mé hlavě se objevil ještě jeden hlásek, který našeptával mým myšlenkám, že nejsou laskaví, ale zlí. Zatřepala jsem hlavičkou a opatrně ji položila na podlahu. Jakmile jsem se dotkla země, usnula jsem.

Pohled Carlislea

Jakmile jsem i s čeledíny dorazil zpět na své panství, nechal jsem si zavolat právníka.

Já Bellu dostanu pryč, i kdybych měl jejího otce zabít. 

Stál jsem na dvorku u domu, kde bydlí Bella. Byla tma a jediné světlo zajišťovaly hvězdy a měsíc na nebi. Zaklepal jsem.

Za pár chvil jsem uslyšel jemné krůčky, jak se pomalu sunou k hlavnímu vchodu. Hned nato se dveře otevřely a já spatřil svou malou holčičku. Rty měla naběhlé až do fialova a od rtů až po celou bradu se táhla obrovská modřina. Sunul jsem svůj pohled výš, ani její vždy tak krásné a andělsky hnědé oči nezářily jiskřičkou, jako tenkrát, když se mě ptala, jestli nejsem princ.

Místo nich měla lehce přivřené jedno víčko s monoklem. Popadla mě taková zuřivost. Lehce jsem vzal Bellu do náruče a upíří rychlostí ji přenesl ke svému koni. Posadil jsem ji na kámen vedle mého černého hřebce a chystal jsem se ji zabalit do lehkého šálu a odvést pryč. Najednou sem zaslechl rozzuřený hlas jejího otce.

Vyvalil se na dvorek jak velká voda, když uviděl, jak držím šál a chci Bellu odvést, začal křičet a rozeběhl se proti nám. Cestou popadl tlustou tyč a nemusel jsem být ani upír s dokonalými smysly, abych věděl, co chce udělat. Rychle jsem přes Bellu přehodil šál. Mohli jsme utéci, ale jediný pohled do Bellina dobitého obličeje a věděl jsem, co musím udělat. Rychle jsem Bellu otočil zády a než se stihla otočit zpátky na dvorek, byl jsem i s jejím otcem ve světnici.  

V očích se mu značila panika, železnou tyčí, kterou držel v ruce, mě párkrát přetáhl po hlavě, být člověk tak sem mrtvý, ale takhle? Zděšeně začal couvat. Jenom jsem se usmál a líným krokem se k němu přiblížil ještě víc. Panika se mu značila v obličeji a strach úplně vystřídal vražedný výraz, který měl, když se mě chystal zabít.

Měl jsem takovou chuť utrhnout mu hlavu, ale nejdřív bych mu zlámal všechny končetiny. Před očima jsem měl černo, jediné, co jsem viděl, byla moje malá holčička, úplně domlácená. S vrčením jsem proti němu vystartoval. Chytil jsem ho a hodil jím o zeď, chytil jsem jeho tvář a vrazil mu pěstí. Moc dobře jsem slyšel, jak mu zapraskala čelist. Z patra se začaly ozývat zvuky, nestál jsem o další svědky. Chytil jsem ho za límec a tahal ven ze světnice.

Prudce jsem trhl jeho tělem a slyšel, jak s bolestivým zasténáním dopadl na zem. Rychle jsem se přemístil k jeho tělu a chystal jsem se mu zakousnout do krku.

Náhle jsem si uvědomil, že takové prase mi nestojí za ztrátu mého sebeovládání. V hlavě mi blikala kontrolka.

Nedělej to. Mohl bys potom ublížit i Belle. 

Odtáhl jsem se a podíval se na toho hajzla, který teď prosil o život a sliboval mi boží pomstu a pomstu celého města. Že mě i Bellu upálí, jako kacíře a za čarodějnictví.

To byla poslední kapka. Vyhrožovat mé holčičce. Chytil jsem jeho hlavu do dlaní. Trhnutím jsem mu zlomil vaz.

Vzal jsem jeho tělo a chystal jsem se, že ho zakopu.

Najednou mě vyrušilo zaklepání na dveře. Nechal jsem stvůru ve mně, aby na chvíli ovládla mé myšlenky. Ale představa to byla hezká, to musím uznat. Ale já nejsem vrah. Vyřešíme to mírumilovně. Bella bude má a její rodina. Tak to je mi fuk.

Ale byla to hezká představa, po téhle myšlence mi ztmavly oči. Rychle jsem zatřepal hlavou a vyzval nově příchozího, aby vstoupil.

„Sire. Volal jste mne?“

„Ano, Tome. Pojedeš do vesnice Allon. Tam, kde žije ta malá holčička, kterou jsem zachránil. A vyřídíš, že jsou pozváni na slavnost do města. Ať přijdou. Že hrabě Cullen by se tam s nimi rád setkal. Stejně myslím, že tam půjdou. Ale jedno je důležité a dobře mě poslouchej. Musí vzít obě děti, jasné?“

„Ano, sire.“

„Výborně. Můžeš jít. Děkuji.“

Snad můj plán vyjde a Bella bude brzy moje dcera.

Trochu delší kapitolka zase. Nějak jsem začala psát a nemohla přestat.  :D Moc děkuju všem, kteří napsali, co by měl Carlisle udělat. Myslím, že vás potěšilo, že skoro všechny nápady jsem použila. A k těm zbytkům se možná ještě dostanu. :D Takže, moc děkuju. A jestli se vám tahle kapitola líbila, nezapomeňte nechat komentář. :D

Autor: AnnyCS, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlisleova dcera 5.: