Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 20. kapitola

05.03.2012 (17:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 11× • zobrazeno 2739×

Carlie

Pomalu jsme kráčeli k domu a já zhluboka dýchala. Ruku jsem si položila na bříško a myslela na to malé, které jsem nosila. Na naše děťátko. Na něm a na jeho otci mi v tuto chvíli záleželo nejvíce.

„Můžu tam jít sám,“ nabídl se Jacob, ale já záporně zavrtěla hlavou. Chtěla jsem naposledy pohlédnout do tváří těch lhářů a zrádců. Když jsme došli ke dveřím, pohlédla jsem do tváře svému příteli a trochu se pousmála. Úsměv mi oplatil a otevřel dveře. Potichu jsem vstoupila a rozhlédla se kolem sebe. Nikde jsem nikoho neviděla, to bylo dobré. Rychle jsem přešla ke schodišti a vyběhla do svého pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a vytáhla cestovní tašku, která byla položená pod postelí. Otevřela jsem ji a přešla ke skříni s oblečením. Nezdržovala jsem se skládáním, prostě jsem vše naházela do tašky a přešla k nočnímu stolku. Z peněženky jsem vyndala pár drobných a dvě kreditní karty. Bylo na nich dost peněz na to, abychom si zařídili nový domov. Jen já, Jacob a miminko.

Do ruky jsem vzala doklady, uhladila si sukni, kterou jsem měla na sobě a přešla ke dveřím. Naposledy jsem se otočila a rozhlédla se po svém pokoji. Bylo mi jasné, že už se sem nikdy nevrátím. Nemůžu žít s někým, kdo mi tak dlouho lhal.

Když jsem scházela ze schodů, ucítila jsem pachy. Pachy všech členů mé rodiny. Pohled jsem zapíchla do země a odmítala zvednout hlavu. Pevněji jsem sevřela cestovní tašku a mé nohy se dotkly podlahy. Chtěla jsem přejít ke dveřím a prostě odejít, ale studená ruka mi v tom zabránila. Nemusela jsem se dívat, kdo to byl. Podle pevného stisku jsem poznala, že je to Emmett. Chtěla jsem se mu vysmeknout, ale pevně mě svíral a prstem mi zvedl hlavu. Dívala jsem se všude kolem sebe, jen ne na něj.

„Carlie, moc mě to mrzí. Chtěli jsme ti to říct, ale bylo to pro nás moc těžké,“ zašeptal. Ušklíbla jsem se a přes všechnu tu nenávist, kterou jsem pociťovala, jsem pohlédla do jeho zlatých očí.

„Lhali jste mi. Všichni jste mi lhali. Odmítla jsem vyslechnout Rosalii, ale i potom jste měli možnost mi všechno říct. Bella s Edwardem trpěli, zatímco vy jste si užívali života, který vám nepatřil. Nenávidím vás. Nenávidím vás všechny,“ vykřikla jsem a po tváři mi stekla slza. Rychle jsem ji setřela. Nechtěla jsem, aby viděli, jak moc mě to bolí.

Vyškubla jsem se z jeho sevření a přeběhla ke dveřím. Když jsem je zavírala, naposledy jsem se otočila. Pohlédla jsem do tváře svých rodičů a viděla, jak trpí. Bella vzlykala a natahovala ke mně ruku. Edward ji pevně držel a také vzlykal. Trhalo mi to srdce, ale dál jsem nemohla žít s někým, kdo mi tak ublížil. 

***

Nevěděla jsem, kam vlastně jedeme, ale bylo mi to jedno. Byla jsem s Jacobem a za zády nechávala vše, co jsem milovala. Rodinu, se kterou jsem prožila dobré i špatné. Odjížděla jsem a bylo mi jasné, že už se sem nikdy nevrátím. Moc to bolelo. Srdce mi drtila neviditelná ruka smutku a po tváři mi stékaly slané slzy. Pevně jsem svírala Jacobovu dlaň a cítila, jak mě lehce hladí. Bylo to jen gesto, ale moc pro mě znamenalo. Cítila jsem, že nejsem sama. Mám někoho, o koho se můžu opřít.

Musela jsem usnout, protože když jsem se probudila, všude kolem mě bylo slunce a nesnesitelné vedro. Rozepnula jsem si mikinu a rozhlédla se kolem sebe. Na modrém nebi zářilo slunce a okolo mě chodili lidé v letním oblečení. Podívala jsem se na druhou stranu a viděla azurově modré moře. Usmála jsem se a přes okýnko pohladila hladinu. Až po několika okamžicích jsem si uvědomila, že jsem v autě sama. Vyděšeně jsem se rozhlédla kolem sebe a uviděla Jacoba, jak stojí u stromu a povídá si s nějakou dívkou. Byla krásná a mě píchlo u srdce. Rozepnula jsem pás a vystoupila z auta. Dýchl na mě vlhký mořský vzduch a já se zhluboka nadechla. Vítr mi rozčechral vlasy a zvedl sukni. Zasmála jsem se a musela si ji držet u kolen. Prošla jsem davem lidí a blížila se k Jacobovi.

„Lásko,“ řekla jsem a na to jediné slovo jsem kladna zvláštní důraz. Dívka se na mě mile usmála a Jacob se otočil. Usmál se a pevně mě objal kolem pasu.

„Miláčku, tohle je moje sestra, Rachel. Napadlo mě, že by se ti tu mohlo líbit a přišla bys na jiné myšlenky. Navíc si myslím, že pro miminko je tu lepší vzduch a víc slunce, než kde jinde,“ řekl a snědá dívka mi podala ruku. Přijala jsem ji a mile se usmála. 

„Jsem Renesmé, moc mě těší,“ řekla jsem a záměrně použila své druhé jméno. Od dnešního dne jsem Renesmé Cullenová. Úplně jiná osoba, než kterou jsem byla doteď.

„Také mě těší. Jacob o tobě hodně mluvil, je milé tě konečně poznat,“ pověděla jemným hlasem a pohladila svého bratra po tváři. 

Rachel byla úžasná. Ubytovala nás ve svém hotýlku a já byla na vrcholu blaha. Všude byly pláže, bezpečný přístup k moři a úžasná místa, která mě lákala. Už jako malá jsem se zamilovala do Floridy, ale nemohla jsem ji navštívit. Kvůli upírům, se kterými jsem žila. Píchlo mě u srdce a po tváři mi stekla slza. Upíři, se kterými jsem žila. Do včerejší noci to byli mí rodiče, teď jsou to lidé, které nenávidím.

Ani nevím jak, ale uběhl měsíc od mého útěku, a já si začínala zvykat na nový život. S Jacobem jsme vystupovali jako pár a na zvědavé otázky návštěvníků, proč jsem tak bledá, jsme raději neodpovídali. Však tu za těch pár měsíců trochu ztmavnu. Každé ráno jsem se probudila nahá, uspokojená a v objetí s mým přítelem. Dopoledne jsme se procházeli, odpoledne plavali a večer se oddávali vášni a chtíči.

Čím déle jsme tu byli, tím obtížnější bylo vzpomenout si na rodinu, kterou jsem opustila. Kdykoliv jsem na ně chtěla myslet, stalo se něco úžasného a já se věnovala něčemu jinému. Jednou to byl racek, který narazil do stromu, podruhé had, kterého jsem objevila v koupelně, a potřetí to byl nahý muž ve sprše, který si spletl pokoj. Neměla jsem možnost smutnit. 

Ležela jsem na pláži a hladila si bříško. Byla jsem ve třetím měsíci a užívala si to všemi doušky. Mezi boky se mi rýsovala malá boule a já si každý den prohlížela své tělo, jestli se náhodou boule nezvětšila. Jacob každý den mluvil k našemu miminku a vyprávěl mu, jak moc se na něj těší. Převalila jsem se na bok a ucítila, jak horký písek pálí do nohy. Zvedla jsem ji a rozhlédla se kolem sebe. Ihned jsem uviděla Jacoba, jak plave směrem od břehu. Usmála jsem se a pozorovala jeho tmavou hlavu, jak se ztrácí v dáli. Neměla jsem strach, že se mu něco stane. Byl silný a nezranitelný.

Znovu jsem si lehla na ručník a nechala slunce, aby ohřívalo mou pokožku. Dlaň jsem měla položenou na bříšku a usmívala se. Kdo by řekl, že se všechno tak vyhrotí a já nakonec uteču? Zbouchnutá a s přítelem? Slunce zmizelo a na mém těle přistálo několik kapek vody. Otevřela jsem oči a hleděla do veselé tváře svého přítele. Stál nade mnou a z jeho vlasů dopadala voda na mé rozpálené tělo. Zasmála jsem se a posadila se. Lehl si vedle mě a objal mě kolem pasu. Výskala jsem ho ve vlasech a hladila jeho svaly na břiše. Tiše předl a jemně se usmíval.

„Chybí mi,“ přiznala jsem a jeho oči se otevřely. Ihned se zvedl a smutně na mě hleděl. Přitáhl si mě do náruče a pohladil mě po bříšku. Nechtěla jsem ji to přiznat, ale moc mi chyběli. Všichni.

„Včera volali,“ přiznal a odtáhl se ode mě. Nepřekvapilo mě to, i mně se snažili dovolat. Dopadlo to tak, že jsem mobil spláchla do záchodu. Styděla jsem se za svou dětinskou reakci. Měla jsem čelit svým problémům, ne je splachovat do záchodu.

„Pokud se chceš vrátit, můžeme to udělat,“ nabídl, ale já zakroutila hlavou. Při představě, že se vrátím a budu se muset dívat do tváří upírům, kteří mi ublížili a kterým jsem ublížila já, se mi dělalo špatně. Chyběli mi, ale ještě jsem nebyla připravená je znovu vidět. To ale nebyl jediný důvod, proč se mi zvedl žaludek. V mém lůně se něco pohnulo a já překvapeně hleděla na své bříško. Položila jsem na něj dlaň a ucítila, jak se naše miminko znovu pohnulo. Vzala jsem Jacobovu dlaň a položila ji vedle té mé. Zmateně na mě hleděl, ale po chvíli se děťátko znovu pohnulo a tentokrát to cítil i on. Překvapeně hleděl na mé bříško a šťastně se usmál. Sklonil svou mokrou tvář k našemu dítěti a políbil mě na pupík. Pohladila jsem ho po vlasech a užívala si tu dokonalou chvíli. Po několika týdnech jsem se cítila znovu šťastná a spokojená. Přišla jsem o rodinu, ale měla jsem milujícího přítele, miminko na cestě a hezké vyhlídky do budoucnosti. Přála jsem si tu zůstat, napořád. Pozorovala jsem mladé maminky, jak se starají na pláži o své děti, a toužila jsem po tom samém. Chtěla jsem slyšet smích své dcery, když jí namočím zadeček v moři. Chci slyšet jásot svého syna, když s otcem postaví hrad z písku.

„Ani nevíš, jak moc jsem teď šťastný,“ řekl a políbil mě na ústa.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 20. kapitola: