Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 17. kapitola

22.02.2012 (18:45) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2055×

Carlie

Neměla jsem tušení, co se stalo. Ležela jsem na zemi v koupelně a nemohla se hýbat. Lapala jsem po dechu a křečovitě svírala kobereček, na kterém jsem ležela. Nade mnou se skláněl Jacob a vyděšeně mě pozoroval. Chtěla jsem ho uklidnit, ale nemohla jsem. Nad mým tělem vládlo něco, proti čemu jsem nemohla bojovat. Uviděla jsem svou matku, otce a Bellu, jak přiběhli do místnosti, ale neslyšela jsem, co říkali. Po tváři mi stekla slza plná bolesti a v podbřišku jsem ucítila nepříjemný tlak. Bolestně jsem zasténala a poté všechno zmizelo.

Myslela jsem na maminku. Viděla jsem její obličej a vzpomínala na všechno, co jsme spolu prožily. Když jsem byla malá, česala mi vlásky a zpívala u toho píseň o princeznách. Když jsem povyrostla, česala jsem já ji a snažila se zpívat to, co zpívávala ona.

Jako další se mi vybavila její slova, když se mnou ležela v posteli a vyprávěla mi pohádky. Každé pondělí a středu byla se šťastným koncem, v úterý a ve čtvrtek mi vyprávěla, jaký je opravdový život, a v pátek mi povídala o tom, jak potkala tatínka. O víkendu u mě seděla teta Alice a vyprávěla mi o tom, co celý den dělala. Usínala jsem s bolavým břichem od smíchu.

Poslední vzpomínka mi proletěla hlavou jako ta nejšťastnější. Byla jsem v ní já, máma a táta. Seděli jsme na pohovce a pozorovali nějakou vědomostní soutěž. Překřikovali jsme se při odpovědi a bavili se tím, že jsme všechno věděli. Ostatní nás pobaveně sledovali a já byla pyšná, že jsem jejich dcera.

Snažila jsem se myslet na něco hezkého, abych zahnala tmu, která se na mě valila. Použila jsem proti ní všechny své šťastné vzpomínky, ale ani to nepomohlo. Nechtěla jsem, aby mě pohltila a vzala mi všechno, co jsem měla. Bojovala jsem proti té tmě do posledních sil, ale nakonec jsem to vzdala a se strachem přijala to, co mi nabízela.

Jacob

Ležel jsem na posteli a poslouchal, jak teče voda. Představoval jsem si ji, jak se svíjí pod kapkami teplé vody, a musel jsem se zhluboka nadechnout. Oba jsme byli v situaci, kdy na milování není vhodná chvíle. Potřebovala silného muže, ne vzrušeného puberťáka.

Když vodu vypnula, posadil jsem se a hleděl na bílé dveře. Slyšel jsem, jak se otírá a obléká se. Nevím proč, ale měl jsem pocit, že se něco děje. Tlukot jejího srdce se zrychlil a i přes dveře jsem slyšel, jak tiše zasténala. Zvedl jsem se a nalepil se na dveře. Tichá rána dokazovala, že je něco v nepořádku. Rozrazil jsem dveře a hleděl na její křehké tělo. Ležela na zemi a v ruce svírala kobereček, na kterém ležela. Bolestně sténala a podle jejího výrazu jsem poznal, jak moc trpí. Sklonil jsem se k ní a vyděšeně na ni hleděl. Chtěl jsem jí nějak pomoct, ale nevěděl jsem jak. Než jsem se nadál, vedle mě se zjevili Rose, Emmett a Bella. Podíval jsem se do očí své lásky a za několik okamžiků se trochu uklidnila. Pohlédla na mě a se zatřepáním víček oči zavřela.

To mě probralo. Sebral jsem ji ze země a pospíchal s ní do pracovny doktora. Rozrazil jsem dveře a než se doktor stačil otočit, už jsem Carlie pokládal na lehátko.

„Proboha, co jí je?“ zeptala se Esmé, která se objevila ve dveřích.

„Co se stalo?“ ptal se doktor a pohlédl mi do očí. Zhluboka jsem se nadechl a lehce zatřepal hlavou.

„Šla se umýt, a když se oblékala, omdlela. Když jsem ji našel, byla při vědomí, ale chvíli potom omdlela. Vypadala, jako by ji něco bolelo,“ zašeptal jsem a pohladil ji po horkém čele. Tváře měla rudé a lehce se jí třásla ruka.

„Jděte všichni pryč, musím ji prohlédnout,“ rozkázal a všichni kromě mě odešli. Držel jsem svou vyvolenou za ruku a přál si, aby se probrala.

„Jacobe, i ty,“ zašeptal a já se na něj překvapeně podíval.

„Prosím,“ vydechl a já pustil její ruku. Přešel jsem ke dveřím a viděl, jak jí roztrhl vršek od pyžama. Opustil jsem místnost a zůstal na chodbě se členy její rodiny. Mé rodiny.

Trvalo nekonečně dlouho, než se její děda objevil ve dveřích. Ruce si otíral do ručníku a já jsem si všiml trochy krve, která na něm byla. Vyděšeně jsem pohlédl do jeho tváře, ale on se usmíval. Spokojeně na mě hleděl a Edward zalapal po dechu.

„No, myslím, že je v pořádku,“ prohlásil a znovu se usmál.

„Proč omdlela? Co jí je?“ chrlil jsem ze sebe otázky a cítil jsem, jak se mi třesou ruce.

„Omdlela kvůli nedostatku spánku a živin, které teď potřebuje,“ mrkl na mě a já na něj nechápavě hleděl. Díval jsem se do jeho zlatých očí a zalapal jsem po dechu.

„Jak je to možné? Říkal jsi, že není těhotná,“ vydechl jsem a chytil se futer u dveří.

„Bylo to ještě moc brzy a navíc je plod chráněn tím, čím byla chráněna ona sama, když ji Bella nosila. Je to pozoruhodné, protože ona upír není. To dítě, které nosí, je spojení poloupíra a vlkodlaka, nemělo by být chráněno jedem,“ polemizoval, ale já ho neposlouchal. V hlavě jsem si přehrával větu, kterou před chvíli řekl. To dítě, které nosí. Je těhotná. Čeká moje dítě.

Když mi to konečně došlo, zasmál jsem se a poskočil si. Pevně jsem objal všechny, kteří stáli u mě, a smál jsem se na celé kolo. Byl jsem šťastný. Celé mé tělo naplnil pocit euforického štěstí. Je těhotná. Máme oba to, po čem jsme toužili.

„Musím za ní,“ křikl jsem a vběhl do pokoje. Zastavil jsem se u lůžka a chytil ji za ruku. Políbil jsem ji do dlaně a zasmál se. Opatrně jsem se dotkl jejího bříška a sklonil k němu svou tvář. Políbil jsem ji na odhalenou kůži a přivítal se tak s mým dítětem. S mojí malou holčičkou.

Carlie

Trvalo několik hodin, než jsem se znovu probrala. Začala jsem se probírat k životu a pocítila jsem hrozné horko. Na čele jsem měla pár kapek potu a to, co jsem měla na sobě, se lepilo na má záda. Trochu jsem se ošila a otevřela oči. Párkrát jsem zamrkala a rozhlédla se kolem sebe. Za okny svítilo slunce, takže ještě nemohlo být tak pozdě. Když jsem se podívala na svou ruku, všimla jsem si Jacoba, jak sedí vedle mě. Usmíval se a hladil mě po dlani. Pokusila jsem se posadit a na třetí pokus se mi to konečně povedlo. Divila jsem se, že mi Jacob nepomohl.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a odkašlala si. V podbřišku už mě nebolelo, ale cítila jsem se trochu moc lehce. Určitě mi něco dali, jinak bych Jacoba neviděla rozmazaně.

„Nic,“ vydechl a pevně stiskl mé ruce. Zmateně jsem na něj hleděla a podezíravě hypnotizovala ten jeho nehorázně spokojený úsměv.

„Nic? Omdlela jsem a bylo mi na umření,“ řekla jsem a zasmála se. Tomuhle on říká nic?

„Lásko, mýlil se. Tvůj děda se mýlil,“ zašeptal a postavil se. Hleděl do mých očí a já v těch jeho viděla jiskřičky štěstí. Můj děda se mýlil. V čem? Přemýšlela jsem nad jeho slovy a pořád nechápala. Když se Jacob podíval na mé bříško, došlo mi to. Děda se mýlil v tom, že nejsem těhotná. Pod srdcem nosím dítě. Jacobovo dítě.

„Panebože,“ vydechla jsem a hlavu si vložila do dlaní. Po tváři mi stekla slza plná štěstí a za ní následovala další a další. Ucítila jsem, jak mě dvě horké paže vytahují na nohy, a pevně jsem objala jeho svalnaté tělo. Vzlykala jsem štěstím a cítila, jak se i jeho hruď trhavě zvedá a klesá. Pohlédla jsem do jeho tváře a spokojeně hleděla na to, jak moc je šťastný.

„Miluji tě,“ zašeptala jsem a políbila ho. Okamžitě zareagoval a polibek mi oplácel.

„Ani nevíš, jak já miluju tebe a to malé,“ pověděl mi a klekl si na kolena. Pohladil mě po plochém bříšku a potichu pozdravil své dítě. Usmála jsem se a pohladila ho ve vlasech.

Ten samý den se konala oslava. Teta Alice vše stihla, takže jsem vešla do ozdobeného obýváku a hleděla do spokojených tváří své rodiny. Měla jsem trochu obavy, že rodiče budou naštvaní, ale jejich spokojené obličeje mě uklidnily. Každého jsem objala, a když jsem se vrátila zpátky k Jacobovi, měla jsem tvář úplně mokrou a rudou.

„Carlie, něco pro tebe mám,“ řekla Bella a vstala. Přešla ke mně a pohladila mě po tváři. Také jsem se postavila a usmála se na ni.

„Tahle věc mi přinesla hodně štěstí, ale já už ho nepotřebuji. Mám vše, co jsem si kdy přála, a doufám, že i tobě splní vše, co si přeješ,“ pověděla a z ukazováčku si sundala prsten, který nikdy neodkládala. Stříbrný prsten s kamínkem, který zářil na všechny strany. Zalapala jsem po dechu a podívala se do jejích zlatých očí. S radostí hleděla na mou reakci a než jsem se nadála, prsten zdobil můj prsteníček. Podívala jsem se na svou ruku a musela uznat, že mi padl jako ulitý. Pevně jsem svou tetu objala a po tváři mi stekla nová slza.

„Děkuji. Ani nevíš, jak moc to pro mě znamená,“ zašeptala jsem a políbila ji na tvář. Odtáhla jsem se od ní a všimla si, jak mamka křečovitě svírá opěradlo pohovky, na které seděla. Usmívala se, ale bylo na ní vidět, že je smutná a rozzlobená. Chtěla jsem se jí zeptat, co se děje, ale Edward mi nedal možnost. Sedl si za klavír a začal hrát skladbu, kterou jsem znala z CD, které jsem měla v pokoji.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 17. kapitola :