Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 11. kapitola

29.01.2012 (11:15) • IsabelMasen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2280×

Rosalie

Hleděla jsem na boj před sebou a nemohla uvěřit tomu, co se stalo. Polovina gardistů ležela na zemi a nad jejich torzy stáli upíři, kteří se přidali na naši stranu. Držela jsem se svého muže a překvapeně pozorovala, jak několik gardistů drží své vládce v železném sevření. Když byli skoro u dveří sálu, uviděla jsem Jane, jak použila svůj dar, a upíři se v bolestných křečích zhroutili na zem. Během několika vteřin se Emmett ocitl na kolenou a kolem krku ho svíraly Arovy ruce. Vyděšeně jsem na něj hleděla a přehrála si rozhovor, který jsme nedávno vedli.

Slíbil jsem mu, že my dva nikdy neopustíme gardu, řekl mi a mně teď došlo, co tím myslel. On ji neopustí. To byla ta věc, kterou Arovi ukázal.

„Můžete vyhrát, ale já mám něco cennějšího, než jsou vaše životy,“ pronesl Aro vítězně a sevření kolem krku mého muže zesílil. Vyděšeně jsem hleděla na lásku svého života a nemohla uvěřit tomu, co udělal. Obětoval se za rodinu. Vzlykla jsem a hleděla do jeho spokojených očí. Usmál se na mě a natáhl ke mně ruku.

„Miluji tě,“ zašeptal a Aro oddělil jeho hlavu od zbytku těla. Hleděla jsem na tu hrůznou scénu před sebou a nebyla schopná cokoliv udělat. Pozorovala jsem zapalovač, který padal na jeho tělo, a znovu vzlykla. Viděla jsem Bellu, jak se k němu rozeběhla a chtěla ho chytit, ale bylo pozdě. Jeho tělo vzplálo a já padla na zem. Zoufale jsem zakřičela a konečně mi došlo, že je pryč. Navždy.

Seděla jsem na tom samém místě několik hodin. Svět pro mě přestal existovat. V místě, kde mi kdysi bilo srdce, jsem cítila obrovskou díru, která mě bolela. Měla jsem před očima jeho tvář a tupě zírala před sebe. Nevzlykala jsem, jen jsem seděla a vzpomínala na všechno, co jsme spolu prožili. Před očima jsem si přehrála naše první setkání, jeho záchranu a náš společný život. Zbořený dům po našich líbánkách, našich několik svateb a nakonec narození Carlie. Vzpomínala jsem na to, jak se usmál, když mu řekla tati. Měla jsem před očima jeho dokonalou tvář a na tváři jsem ucítila něco mokrého.

Překvapeně jsem hleděla na slzu, která stekla po mé tváři a cítila, jak mi z oka ukápla další. Pomalu jsem se zvedla a přešla k oknu. Podívala jsem se na nebe a ptala se proč. Proč musel zemřít zrovna on? Nejdůležitější bytost v mém životě? Jak to řeknu rodině? Jak to řeknu Carlie?

„Rose,“ uslyšela jsem za sebou a pomalu se otočila. Stál za mnou Felix a hleděl na mě. Vzlykla jsem a zhroutila se do jeho náruče. Plakala jsem a uvnitř cítila takovou bolest, až jsem padla na zem. Všechno kolem mě zmizelo a jediné, co pro mě existovalo, byla jen bolest, která se rozlévala po mém těle.

„Neplakej, nemáš důvod,“ zašeptal a já se na něj překvapeně podívala. Usmál se a setřel mi z tváře slzy.

„Není mrtvý,“ řekl mi a já zalapala po dechu.

„Vždyť jsem viděla, jak umíral,“ vzlykla jsem a znovu si přehrála tu strašnou událost.

„Nebyl to on,“ prozradil mi a pomohl mi zvednout se. Pohladil mě po vlasech a opustil sál. Zmateně jsem pozorovala jeho záda, a když opustil sál, osaměla jsem. Odehnala jsem od sebe jak své sourozence, tak rodiče. Nechtěla jsem s nikým mluvit. Dokonce mě ani nezajímalo, jak dopadl Aro. Všechno pro mě skončilo.

Když se dveře sálu opět otevřely, podívala jsem se na nově příchozího a zalapala po dechu. Nevěřila jsem svým očím. Muž, který ke mně kráčel, byl Emmett. Měl na sobě stejné oblečení, ve kterém umíral.

„Rose,“ zašeptal a rozevřel náruč. Rychle jsem k němu vyběhla, a když jsem ucítila jeho vůni a pevné tělo, konečně jsem uvěřila tomu, že je to on. Drtila jsem ho ve své náruči a plakala. Nevěděla jsem, jak je to možné, ale byl tady.

„Rose,“ zašeptal znovu a podíval se mi do očí. Sklonil se k mému obličeji a věnoval mi polibek plný lásky a radosti. Líbala jsem ho, drtila ve své náruči a byla jsem ještě zmatenější.

„Jak je to možné? Viděla jsem, jak jsi umíral,“ šeptla jsem a pohlédla do jeho tváře. Překvapeně prstem otřel mou morkou tvář a hleděl na slzu, která mi stekla z oka.

„Nebyl jsem to já. Když jsem cvičil, seznámil jsem se s jedním gardistou. Nenáviděl to tu, takže jsme si měli o čem povídat. Svěřil jsem se mu se svým plánem a on mi slíbil, že to nedovolí. Když mi ukázal, co umí, nevěřil jsem tomu. Má dar vytvořit iluzi tak dokonalou, že vypadá jako skutečný upír. Ten, kdo zemřel, jsem nebyl já,“ vysvětlil mi a já se šťastně zasmála. Přidal se ke mně a zatočil se se mnou.

„Už mi to nikdy nedělej,“ zavrčela jsem a políbila ho.

„Nikdy,“ slíbil a znovu se se mnou zatočil.

Carlie

Když jsem se ráno probudila, byla jsem v posteli sama. Posadila jsem se, ze země zvedla Jacobovo triko a oblékla si ho. Zvedla jsem se z postele a podívala se ven. Byla tma, a když jsem se podívala na hodiny, zalapala jsem po dechu. Bylo devět večer. Prospala jsem celý den. Chtěla jsem jít do koupelny, když jsem to uslyšela. Smích. Zvonivý smích své matky. Překvapeně jsem přešla ke dveřím a uslyšela jsem to znovu. Usmála jsem se a rychle seběhla schody. Když jsem přiběhla do obýváku, podívala jsem se do tváří své rodiny a spokojeně se usmála. Pohledem jsem vyhledala rodiče a šťastně vypískla. Skočila jsem do otcovy náruče a slyšela, jak se zasmál. Kolem ramen mě objala ledová ruka mé matky a mě po tváři stekla slza. Vzlykala jsem a drtila své rodiče v náruči. Když jsem se od nich odtáhla, podívala jsem se na Edwarda a Bellu. Stáli u okna a s láskou v očích mě pozorovali. Seskočila jsem z tátovy náruče a přešla k nim. Chytila jsem Bellu za ruce a podívala se jí do očí.

„Ještě jednou se moc omlouvám. Je mi to hrozně líto. Kdybych mohla udělat něco, co by vám udělalo radost, řekněte,“ pověděla jsem a usmála se na ně. Bella si povzdychla a pohladila mě po tváři.

„Jediné, co chceme, je, aby si byla šťastná,“ zašeptala a Edward se k ní přidal. Zasmála jsem se a pohlédla na Jacoba, který stál u dveří.

„Jsem šťastná,“ přiznala jsem a objala je. Cítila jsem se v bezpečí a milovaná.

Bella

Když k nám přišel Emmett, nemohla jsem uvěřit svým očím. Byl živý a zdravý. Po bouřlivém přivítání jsme ho nechali jít za Rose a já s Edwardem jsme se odebrali do našeho pokoje. Jediné místo na hradě, které jsem si oblíbila. Posadila jsem se na postel a pohladila svého muže po tváři.

„Edwarde, nemůžeme jí to říct,“ zašeptala jsem a podívala se do jeho zlatých očí. Smutně se usmál a pevně stiskl mou ruku v té své.

„Je to dcera Rosalie a Emmetta,“ řekl a já se usmála. Nikdy by nám neuvěřila, že jsme její rodiče. Budeme s ní celý její život. Sice jako její teta strýc, ale i to je pro nás vítězství.

Když jsme to řekli Rosalii a Emmovi, odmítli to. Dříve, než stihli cokoliv namítnout, jsme jim řekli své důvody a oni to pochopili. Celou věčnost nám děkovali a slibovali nám, že jí to jednou řeknou. Dala jsem svou dceru svým sourozencům, ale byla jsem neskonale šťastná. Carlie byla v bezpečí a měla ty nejlepší rodiče na světě. Smířila jsem se s tím, že budu nevždy její tetou a u mého mrtvého srdce mě zahřálo. Budu jí nablízku celý její život. Prožiji s ní každý den a už nikdy si ji nenechám vzít. Volturiovi už nás obtěžovat nebudou a s každým dalším nebezpečím se vypořádáme po svém. Jako rodina.

Po příjezdu domů jsme vše řekli Jacobovi a ten se nestačil divit. Když jsem mu řekla, že jsme se rozhodli nechat Carlie svým sourozencům, přešel ke mně a pevně mě objal. Nevadila mu moje ledová pokožka, stejně jako mě nevadila ta jeho vařící. Užívala jsem si ten pocit a věděla jsem, že jsem konečně zpátky doma. Když k nám přiběhla Carlie, skočila do náruče svým rodičům a přivítala se s nimi. Nic kromě radosti jsem necítila. Edward mě chytil za ruku a spokojeně se usmál. Když přišla k nám, objala nás a já byla na vrcholu blaha. Ještě ten večer jsem se rozhodla pro důležitý krok. Nechala jsem všechny doma a šla se sama projít. Pomalu jsem kráčela k domu mého otce a ucítila jsem tu známou vůni skořice a bezu. Potichu jsem přešla ke dveřím a zhluboka se nadechla. Cítila jsem neznámý pach, ale nevšímala jsem si ho. Zaklepala jsem a během tří minut se dveře otevřely. Když jsem pohlédla do očí svého otce, málem jsem ho nepoznala. Byl menší, vlasy zářily šedou barvou a celou jeho tvář zdobily vrásky. Knírek byl protkán stříbrnými a bílými nitěmi, které zářily, a já se usmála.

„Ahoj, tati,“ zašeptala jsem a hleděla do jeho očí. Překvapeně na mě zíral, ale když se konečně vzpamatoval, po tváři mu stekla slza. Udělal dva kroky ke mně a natáhl ruku k mému tělu. Přešla jsem k němu blíž a usmála se. Jeho teplá ruka se dotkla mé tváře a já zavřela oči. Užívala jsem si ten dotek a celým mým tělem prostoupila radost a neskonalé štěstí.

„Bello,“ zašeptal a já pohlédla do jeho očí. Usmíval se a rozevřel ruce. Pevně jsem ho sevřela ve své náruči a nadechla se jeho dokonalé vůně.

Autor: IsabelMasen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Carlie? Ne, jmenuji se Renesmé - 11. kapitola: