Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Can't stand it - 9. kapitola

18.02.2012 (14:30) • MartinaBlack • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2216×

Ležela jsem v posteli a zírala do stropu. Bylo brzo ráno, za okny tma a sníh. Cítila jsem se hrozně. Nedokázala jsem nic jiného, než ležet a nehýbat se. Roxy seděla v obýváku a nechala mě samotnou. Vyhovovalo mi to tak, neměla jsem nejmenší chuť se s ní bavit. Nechtěla jsem mluvit s nikým. Najednou někdo zaklepal na dveře našeho malého bytečku. Slyšela jsem, jak jde Roxy otevřít.

„Je tu Nessie?“ zeptal se ztrhaně jeho hlas. Jasně, to jsem si mohla myslet.

„Nessie spí,“ oznámila nepřátelsky Roxy.

„Prosím! Potřebuju s ní mluvit!“ zasténal Jacob. Měl ochraptělý hlas.

Zvedla jsem se z postele a beze slova vešla do obýváku a došla ke dveřím.

„Co chceš?“ zeptala jsem se chladně.

„Nessie…“ zašeptal smutně. Vypadal příšerně, měl velkou kocovinu a tvářil se, jako kdyby mu umíral někdo milovaný.

„Nečekej, že ti odpustím,“ pronesla jsem.

„To nečekám. Ale prosím! Já si vážně nic nepamatuju, až kluci mi to řekli. Taky mi řekli, že jsi byla naštvaná…“

„Já jsem naštvaná, Jacobe. A pořádně!“ zavrčela jsem.

„Promiň! Naprosto jsem nevěděl, co se kolem mě děje. Jsem idiot! Udělám cokoliv, abys alespoň uvažovala o tom, že bys mi odpustila. Nessie!“ žadonil zoufale.

„Ne.“

Po mém ne se nezmohl na slovo. Jen ztrhaně a smutně koukal do mých očí a bylo na něm vidět, že by nejraději umřel. Ale nedokázala jsem to. Před očima jsem pořád měla scénu Debbie s nohou omotanou kolem jeho pasu a jejich rty přisáté na sobě. Prostě jsem nemohla.

Zabouchla jsem mu dveře před nosem, i když ještě neodcházel. Hlavou jsem se opřela o dveře a zavřela oči, abych potlačila slzy. Slyšela jsem, jak Jake pomalu odchází. Roxy mě něžně pohladila po vlasech a vzdálila se do kuchyně. V kapse mi najednou zavibroval mobil. Vytáhla jsem ho a zvedla, aniž bych se podívala na display.

„Ano?“ otázala jsem se.

„Já jen, jestli jsi nezapomněla, jak vypadám,“ ozvalo se z telefonu. Ten hlas mě probral. Odklonila jsem se ze dveří a nevěřila svým uším.

„Tati!“ vykřikla jsem. Nemluvila jsem s ním od září.

„Jak se má moje holčička?“ zasmál se.

„Skvěle! Teda… co to plácám. Děsně,“ posmutněla jsem.

„Ublížil ti někdo?“ vyzvídal.

„Ne… jo. Nechci o tom mluvit,“ povzdechla jsem si.

„No, pak se to stejně dozvím, volám, abych ti oznámil, že přijíždím. Přece sis nemyslela, že si tě na Vánoce neodvezu domů?“ řekl a zasmál se.

„Aha…“ vydechla jsem udiveně.

„Sbal si věci, budu tam kolem dvou odpoledne,“ oznámil.

„Ehm… dobře. Jedeš sám?“

„Jo. Bella dělá ještě nějaké vánoční nákupy. Dobře, ještě se ti ozvu,“ zahlaholil a típl to.

„Jedu domů!“ zakřičela jsem přes celý pokoj.

„Já taky,“ zasmála se Roxy, která zrovna vešla. Vrhla jsem se k ní a objala ji.

„Promiň, Roxanko, kde vlastně bydlíš? Sice jsi moje nejlepší kamarádka a vím o tobě hodně, ale tohle jsi nikdy neříkala…“ zeptala jsem se naoko uraženě.

„Ale říkala!“ zamračila se.

„Nepamatuju si!“

„V Detroitu.“

„Ve Forks.“

„Co je to za zapadákov?“ vyprskla smíchy.

„Vidlákov,“ řekla jsem a obě jsme se rozesmály. Na chvíli jsem zapomněla na bolest, která se mi usadila v hrudníku. Místo toho mě rozbolela bránice.

S veselým pocitem, že zase uvidím svou rodinu, jsem si balila tašku. Snažila jsem se namyslet na Jacoba, ale co nejvíc vzpomínat na Alice, Rose, tátu, Carlislea, Emmetta, Jaspera, Esmé a maminku.

Tolik mi chyběli, ale byla jsem tak zaneprázdněná školou a všemi lidmi tady, že jsem na ně zapomněla. Nedivila bych se, kdyby oni na mě taky. Ale když jsem později toho dne otevřela svou starou e–mailovou schránku, měla jsem od nich spousty mailů. Zastyděla jsem se. Oni mě tak milovali a já je zanedbávala.

Přišla mi SMS od táty.

„Jsem na školním parkovišti. Pohni si.“

Rychle jsem zaklapla notebook a vrazila ho do nacpané tašky. Roxy jsem předala svůj dáreček a asi pět minut ji objímala a slibovala, že jí zavolám.

Vyběhla jsem z pokoje a letěla po schodech dolů. Pak jsem narazila do něčeho - někoho tvrdého. Do háje! Jacob.

„Nessie! Neublížila sis?“ zeptal se starostlivě. Vypadal líp než ráno.

„Dovolíš? Spěchám,“ zabručela jsem.

„Kam?“ zeptal se a nasadil smutný pohled.

„Do toho ti nic není,“ zavrčela jsem a snažila se projít. Nenechal mě.

„Ne, vážně. Řekni mi to.“

„Dobře. Jedu domů. Vánoce. Chápeš?“ vysvětlovala jsem mu. Jak u debilů.

„Aha. Na jak dlouho?“ posmutněl.

„Nevím. Hele, nechám si všechno projít hlavou a pak ti řeknu, jo? Nevolej mi prosím. Ani mi nepiš. A nedělej si zbytečné naděje,“ setřela jsem ho. I tak se mu rozzářili očka.

„Takže mám šanci?“ zeptal se nadšeně.

„Jo. Ale malou,“ musela jsem se usmát. Tvářil se jak dítě rozbalující obzvlášť velký dárek pod stromečkem.

„Nessie! Miluju tě!“ vykřikl a už mě drtil v medvědím objetí.

„Jaku!“ zavrčela jsem. Ve skutečnosti jsem nebyla naštvaná.

„Dobře, dobře… budeš mi chybět,“ řekl a ďábelsky se usmál.

„Ty… mně…“ začala jsem větu a čekala, že ji dokončí.

„Taky?“ zeptal se s nadějí.

„Ne,“ řekla jsem. Zase ten smutný pohled. Štěněcí. Bože, co mi to děláš!

„Dělám si srandu,“ zasmála jsem se a pohladila ho po tváři. Tvářil se jak štěně, které zrovna něco vyvedlo.

„Tak čau!“ vyhrkla jsem vesele a odkráčela.

„Počkej!“ vzpamatoval se.

„Co?“ Otočila jsem se otráveně. V kapse se mi zase rozvibroval mobil. Táta je trochu netrpělivý.

Jake neodpověděl a došel ke mně. Vzal mě něžně kolem pasu a podíval se mi do očí.

„Nessinko, vím, že jsem byl debilní kretén. A omlouvám se ti. Ale ani nevíš, jak moc tě miluju. Vážně. Přemýšlej o tom, jo? Miluju tě,“ říkal rázným, ale prosícím hlasem. Pak se ke mně přiklonil a jemně mě políbil. Jeho rty mě jako vždy omamovaly a já měla husí kůži až bůhví kde. Jeho polibky byly tak měkké a něžné. Moje nezodpovědná a pubertální část křičela o víc, ale ta dospělá se odtáhla.

„Jsi v podmínce, Jakey,“ zašeptala jsem a odstoupila od něj. Chvilku jsme se dívali navzájem do očí a já se otočila.

„Miluju tě!“ slyšela jsem za sebou. Odešla jsem a byla si jistá, že mu dokážu odpustit.

Zašla jsem za roh a vyndala mobil zaplněný spoustou textovek od táty.

„Nessie, jestli okamžitě nesejdeš dolů, odjedu,“ hlásala poslední. Odesláno před pěti minutami.

Přišla jsem na parkoviště a táta tam samozřejmě byl. Ani jsem se nenadála a už jsem byla metr ve vzduchu uvězněná v jeho náručí.

Políbil mě do vlasů, ale pak se znechuceně odtáhl.

„Co to je?“ zeptal se s nakrčeným nosem.

„Jasmínový parfém. Děkuju,“ řekla jsem vztekle.

„Ne to, ten zvířecí pach,“ řekl zaraženě.

„Co prosím?“ zasmála jsem se hystericky.

„Kdo se tě na posledy dotýkal? A jak cítím, hodně dotýkal?“ zeptal se a nadzvednul obočí.

„Ehm… no…“ zamumlala jsem a zrudla jak rajče.

Přečetl si to v mojí hlavě.

„Takže vlkodlak? Zajímavé,“ zabručel a věnoval se dál mým myšlenkám. Možná toho viděl víc, než se mi líbilo.

„To je jedno, jedeme domů!“ zasmál se nadšeně a gentlemansky mi přidržel dveře od Volva.

Čekala nás dlouhá cesta do Washingtonu.

...

Než jsem stačila zabouchnout dveře od auta, v kapse mi zadrnčel mobil. To byla první milostná SMS. Hned jsem mu odepsala, že platí to, co jsem řekla. Nemá mi psát, volat a tak dále. Stejně pokračoval.
Do Forks jsme dojeli asi za 4 hodiny rychlou jízdou. Táta jezdí vážně rychle, ale celkem bezpečně. Tak, je to upír, samozřejmě. Za Forks jsem začala poznávat staré stromy obalené mechem, tu vůni lesa. Cítila jsem plno zvířat. Musím si jít zalovit, napadlo mě hned. Přerušil mě táta veselým smíchem.

„Nemyslím si,“ zasmál se. „Alice ti koupila plno věcí, když jsi tu nebyla. Bude chtít, abys to vyzkoušela. Nemá slitování,“ dodal a zahnul na příjezdovou cestu k našemu obrovskému domu.

Srdce mi začalo bušit a uvědomila jsem si, že mi všichni tak chyběli. Už jsem tam chtěla být. Chtěla jsem stisknout mámu v objetí a drtit ji. Samozřejmě tak i ostatní.

Jakmile táta zabrzdil, vystoupila jsem a vyběhla k domu. Ve dveřích jsem se potkala s Esmé.
„Babi!“ zajásala jsem a zuřivě ji objala.

„Holčičko, tak se nám stýskalo,“ zamumlala mi do vlasů. Krásně voněla, tak jako vždycky.

„Páni! Z Nessie nám vyrostla hezká slečna!“ zaburácel Emmett už vedle mě a zvedl mě ze země. Hned mě ale postavil a ustoupil o krok zpátky.

„Co je?“ nechápala jsem.
„Smrdíš, Nessie. A to dost,“ zašklebil se a zamával si rukou před nosem. Zakoulela jsem očima. Jake jim asi smrdí. Mně teda vždycky voněl. Nechápu to. 
„Kdo tu má psa?“ slyšela jsem křičet Alice z obýváku a hned po té jsem slyšela syčivý zvuk osvěžovače vzduchu. 
„Nessie,“ oddechla si mamka, když mě spatřila, jak se pomalu vkrádám do domu.

„Mami.“ Skočila jsem jí do náručí a usmála se. Pořád moje stejná nesmrtelná maminka. 
„Tolik si nám chyběla,“ vzdychla si a odtáhla se. Jo, to slyším už po třetí. 
„Vy mně taky,“ řekla jsem ze slušnosti a částečně z pravdy. Táta si vedle mě povzdechl, ale nic neříkal.

Celé Vánoce jsem strávila zkoušením věcí od Alice a nemohla jsem si najít chvíli odpočinku. Už jsem zase chtěla pryč. Rose na mě byla upnutá, stýskalo se jí možná i nejvíc. Ale já prostě chtěla pryč. Jakovy smsky mě bombardovaly dennodenně a já si připadala zmatená. Potřebovala jsem oddech.

Esmé napekla plno vánočního cukroví a i když je upír, zvládla to na jedničku. Pořád jsem se cpala a doufala, že mi čokoláda pomůže. 
Štědrý den jsme strávili docela klidně. Až na Emmetta s Jasperem. Emmett mi chtěl dát něco speciálního. Taky se mu to povedlo. Navečer mi přinesl kůži z největšího grizzlyho, kterého ulovil. Byla už umytá a voněla po aviváži. Musela jsem se smát. Ale jako přikrývka vážící padesát kilo, no proč ne? Maximálně se pod tím udusím. Od Rose a Alice jsem dostala set náušnic a náhrdelníku z diamantů, od táty a máma jsem dostala nový notebook a mobil. Od Alice nádherné plesové šaty s krajkovým vyšíváním v barvě béžové. Hodily se k náhrdelníku a náušnicím. Carlisle mi popřál a přidal se k dárku od Alice.

Když jsem se ráno, poslední den, probudila, nechtěla jsem ani scházet dolů. Chtěla jsem vyskočit z okna a jenom utíkat a lovit. Asi jsem se nepřevlíkla ani neumyla a vyskočila z druhého patra. Ladně jsem dopadla na zem a rozběhla jsem se.

Přemýšlela jsem o různých věcech, co mě teď čekají. Ať jde o Jaka nebo o Roxy. Vážně jsem si uvědomovala, že doma mě už ztrácejí a táta to dobře věděl. Jen si to nechala pro sebe a já to oceňovala. Začala jsem nový život a tím se i změnila. Začala jsem být dospělá a chtěla jsem začít znovu a sama. Třeba časem, když nám to s Jakem vyjde, nemusím být sama. Ale vždyť si jen nalhávám, že nám to spolu vyjde. Je to moje první láska a já jsem jenom zamilovaná.

Můj první úlovek byl jelen. Byl celkem veliký, ale na mě neměl. Akorát jsem zjistila, že umí přeci jenom kopat a já si odnesla pěkné modřiny. Přeci jenom jsem pořád člověk. Ale za to jsem si ho pořádně vychutnala a hned se cítila plná energie. 
Ještě jsem ulovila pár menších srnců a běžela zpátky. Zastal čas loučení a já už se nemohla dočkat, až ho uvidím. 

Za pár hodin jsem už seděla v autě a dívala se na členy rodiny, jak mi mávají, a kdyby to byli lidi, viděla bych jejich slzy. Ještě jsem zamávala a táta se rozjel. Cítila jsem, jak nechce, abych jela zpátky. Bál se o mě. Přeci jenom, je to vlkodlak a on má právo mi ublížit, ale věděla jsem, že by to Jake neudělal. Strčila jsem si sluchátka do uší a zavřela oči. Představovala jsem si Jaka…

„Nessie,“ slyšela jsem z daleka hlas. Otevřela jsem oči a podívala se na tátu. Pořád jsme jeli, ale viděla jsem, že jsme jen kousek od školy.
„Hm?“ zamumlala jsem.
„Vážně to chceš? Jsi ještě mladá. Rozmysli si, co děláš,“ začal a starostlivě nakrabatil čelo. 
„Tati, uklidni se. Jsem v pohodě. Dobře vím, co dělám. Až po škole se úplně rozhodnu,“ ujistila jsem ho. Povzdechl si.
„Chybíš nám.“
„Vy mně taky, ale… Chci začít žít, tati. Pochop to,“ zabručela jsem a začala poznávat první domky ve městě. 
„Nechci to pochopit. Víš jak je těžké, žít s tím, že tě neuvidím každý den?“ posmutněl a trochu zpomalil. 
„Myslím, že si zvykneš. A máme věčnost, tati. Jsi upír, já taky. Nedělej si starosti,“ umlčela jsem ho a podívala se ven z okna. Všude bylo plno sněhu. Děti běhaly po sídlišti a házely po sobě sněhové koule. Tak tomu bylo i u naší školy. Všichni se radovali a já už jsem chtěla být s nimi.
Táta zastavil u vchodu, a pomohl mi s kufrem ven. 
„Tak jsem tě rád viděl, dceruško. Zavoláme si, ano?“ řekl a něžně mě pohladil po tváři. Usmála jsem se na něj a objala ho. 
„Mám tě ráda, tati,“ zamumlala jsem mu do trička a popadla kufr. Zamávala jsem mu a rychle šla ke škole. Už jsem chtěla být vevnitř. Nejenže mi byla zima, ale chtěla jsem ho vážně moc vidět. 
Vyšla jsem schody do našeho patra a kráčela si to s kufrem k pokoji. Byla jsem zase „doma“ a byla jsem vážně šťastná. Musela jsem se usmívat na všechny okolo, jako by se stalo něco krásného.
„Nessie!“ uslyšela jsem za sebou jeho krásný hlas a otočila se. Teď jsem definitivně byla doma.

Autor: MartinaBlack (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Can't stand it - 9. kapitola: