Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Cambiare la vita 4. kapitola

12.03.2010 (09:30) • toffee123 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1155×

4. kapitola – Port Angeles

Napsala jsem otci vzkaz, že jedeme do Port Angeles. Potom jsem rychle vyběhla do pokoje se převlíknout. Přehodila jsem si peněženku a doklady do kabelky a seběhla dolů akorát, když před domem zatroubilo auto. To už se i kluci řítili dolů ze schodů rychlostí světla. Musela jsem nad tím jen kroutit hlavou. Někdy jsou vážně jako puberťáci. Venku už čekaly holky v černém novém BMW, takže jsme se tam naskládali všichni.

Alice řídila jako blázen. Jeli jsme snad 200km/h. Občas jsem měla strach, ale Alice byla za volantem tak sebejistá a kluci si to užívali. Nakonec jsem raději přestala vnímat rychlost a jen poslouchala rozhovor v autě. Kluci se snažili nenápadně dostat z holek nějaký informace. Ale jelikož se vyptával Emmett, tak to zas tak nenápadný nebylo. Alice na mě nenápadně mrkala ve zpětném zrcátku a já se musela celou cestu smát. Když jsme dorazili k obchoďáku kluci se trošku zarazili.

,,Jé kluci já vám zapomněla říct, že nejdřív jdeme na nákupy,“ řekla jsem nevinně.

No upřímně jsem na to nezapomněla. Neřekla jsem jim to schválně. Byl to takový menší trestík za ty jejich vtípky. Kluci na mě hodili pohled, který kdyby mohl zabíjet, tak jsem dávno pod zemí. Potom se zhluboka nadechli a vyrazili vstříc peklu jménem nákupy. To ale ještě neznají Alice. Peklo je proti tomuhle ráj na zemi.

Alice prolezla snad každý obchod, který tu byl. Vždy nás zatlačila do kabinek a nosila hromady oblečení na vyzkoušení. Rose ta nebyla sice takový blázen, ale užívala si to úplně stejně. Kluci poslušně zkoušeli další a další kus a já jen koukala, jak poslouchají bez remcání. To u nich není normální. Oni jsou snad vážně zamilovaní. Moc jim to přeji. A ještě víc, když jsou to moje nejlepší kamarádky. Ano mluvím v množném čísle. I když znám Rose jen chvíli a myslím, že se nebudeme nikdy bavit tolik jako s Alice. Tak je to má druhá kamarádka.

Když už jsme asi tři hodiny lítali po obchodech dostala jsem hlad.

,,Alice já chápu tvojí lásku k nákupům a k tomu všemu okolo. Ale já mám docela hlad a taky bych si šla na chvíli sednout. Co kdybych na vás počkala tady v kavárně a vy by jste mě potom vyzvedli?“ podala jsem jí svůj návrh a ona se bez protestů podvolila.

Kluci se na mě podívali zoufalými pohledy, ale to už je Alice a Rose táhly do dalšího obchodu. Já jim jen zamávala a vypravila se do kavárny. Když jsem se usadila přišla ke mně servírka a já si objednala jen latté. Rozhodla jsem se, že s jídlem počkám na ostatní. Snad jim to nebude dlouho trvat.

Když mi servírka přinesla mojí objednávku, pomalu jsem usrkla a rozhlížela se po kavárně. Bylo tu příjemně. Najednou se můj pohled zastavil na klukovy. Potichu jsem zaklela a snažila se být neviditelná. Bohužel si mě ten dotyčný všiml a dokonce si šel ke mě přisednout.

,,Jé ahoj Bello, co ty tady? Já myslel, že bydlíš ve Phoenixu. A kdepak máš tu svojí ochranku? Dneska tě bratříčci nechali bez dozoru?“ promluvil na mě.

,,Ahoj Miku. Jsem tady na nákupech se svou ,,ochrankou“ a s kamarádkami. Za chvíli sem dorazí, takže ti radím, abys radši okamžitě zmizel. Tentokrát bych už Emmettovi nebránila rozbít ti ten tvůj ksichtík,“ odpověděla jsem kysele.

Snažila jsem se působit sebevědomě a hlavně být v klidu. Ale uvnitř jsem se třásla jako malá holka. Nikdy nezapomenu na to co mi Mike málem udělal. Připadá mi to jako včera, kdy se mě Mike pokusil znásilnit. Naštěstí si nějaká holka všimla, jak mě Mike táhne do toho skladu a doběhla pro bratry. Tenkrát jsme měli co dělat, abychom s Jasperem odtáhli Emmetta pryč. Ten totiž byl ochotný za tohle Mika klidně zabít. Od té doby se ode mě nehnuli na krok. Vždy se mnou byl alespoň jeden z nich. Myslela jsem, že když se odstěhujeme, že budu mít konečně klid. Ze zamyšlení mě vytrhl Mikův hlas:

,,Ale no tak koťátko přeci se nebudeš na mě mračit. Já ti říkal že se neschováš. Přeci si nechceš udělat ostudu,“ usmíval se na mě.

Co teď? Nechtěla jsem křičet. Ale s ním tady taky  nebudu. Panebože, prosím, pomož mi.

,,Ahoj zlato. Doufám, že na mě nečekáš dlouho. Promiň, zdržel jsem se. Potkal jsem tvé bratry a mé sestry a trošku jsme se zakecali. Představíš mi svého kamaráda?“ chvíli jsem nechápala co se děje, ale pak jsem se otočila.

Měla jsem pocit, že mě snad bůh vyslyšel. Přede mnou stál můj anděl. Kluk z mých snů. Alicin bratr. Edward. Nechápala jsem kde se tu vzal, ale to mi teď bylo jedno. Měla jsem takovou radost ze záchrany, že jsem mu málem skočila okolo krku. Naštěstí jsem byla tak v šoku, že jsem nebyla schopná se pohnout. Potom nadzvedl jedno obočí. Aha, teď jsem měla začít hrát já.

,,Ahoj…ehm…Edwarde. Jsem ráda, že už jsi tady. A kde jsi nechal ostatní? Už se nemůžu dočkat toho kina. Jé promiň, jsem to ale nezdvořačka. Edwarde tohle je Mike Newton. Známe se z Phoenixu. Ale kamarád to opravdu není. Miku tohle je Edward, můj…“ co mám teď jako říct?

Ale Edward to vyřešil za mě.

,,Jsem Bellin přítel. Miku není hezké obtěžovat slečny, které o tvou přítomnost nestojí, takže myslím, že by jsi raději měl jít.“

Mike nás pozoroval nevěřícným pohledem a měřil si Edwarda. Když jsem se podívala na Edwarda trošku jsem se lekla. Díval se na Mika takovým pohledem, že jsem měla pocit, že se musí hodně přemáhat aby po něm neskočil. Vždyť nemůže vědět co se stalo ve Phoenixu. Vždyť tohle neví ani Alice. Nebo v tom bylo něco jiného?

,,Co tady děláš ty hajzle? Okamžitě odtuď vypadni nebo přísahám, že teď už se neudržím!“ zařval za mnou zničehonic Emmett.

Ani jsem si nevšimla, že už přišli. Otočila jsem se a viděla Jaspera, Alice a Rose, jak se snaží Emmetta uklidnit. Ten ale vypadal že každou chviličku vybuchne. Lidé se po nás otáčeli a tvářili se nesouhlasně. Mike se zvedl ze židle. Všechny si nás přeměřil pohledem a pak pronesl směrem ke mně.

,,Tak se zatím měj hezky, Bello. Myslím, že se uvidíme častěji. Víš, já se přestěhoval k mámě do Forks. Takže budeme nejspíš chodit na stejnou školu. No není to báječný?“ ukončil svůj proslov a odešel.

Tak tohle mi ještě chybělo. Sesunula jsem se na židli a dala hlavu do dlaní. Copak tohle nikdy neskončí? Najednou u mě stál Emmett s Jasperem a oba mě objímali. Snažila jsem se zhluboka dýchat, abych se uklidnila. Cítila jsem to napětí mezi všema a zvedla hlavu, abych je uklidnila.

,,Zlato, není ti nic? Co ti ten zmetek udělal? Jestli na tebe znova sáhnul, tak přísahám, že ho tentokrát zabiju. Bello! Tak mluv co se stalo? Co ti udělal?!“ rozčiloval se Emmett, který mě sledoval úzkostným pohledem.

,,Vše je v pohodě Emme. Nic se nestalo. Edward mě včas zachránil. Nic mi neudělal. Vážně jsem v pohodě,“ odpověděla jsem celkem klidně.

Podívala jsem se na Edwarda, který mě sledoval starostlivým pohledem. Ale zároveň se na mě díval nějak divně. Jako by ke mně měl odpor nebo co. Asi už toho na mě bylo opravdu moc.

,, Edwarde, moc děkuji, že jsi mi pomohl. Kdybys nepřišel včas, tak nevím co by …“ v tu chvíli se mi zlomil hlas a já začala brečet.

Ani jsem nevěděla proč brečím. Asi jsem byla v šoku.

Alice navrhla, aby mě Edward odvezl k nim za Carlislem, aby se na mě podíval. Bratři namítali, že pojedou s námi, ale Rose je uklidnila, že jsem s Edwardem v bezpečí. Já je taky uklidňovala, že budu v pořádku a ať si užijou spolu to kino. Že mi pak budou vyprávět. Bylo vidět, že se jim to moc nelíbí, ale nakonec souhlasili. Alice ještě něco řekla Edwardovi a ten se tvářil, jako by mu právě za něco nadávala maminka. Neslyšela jsem co říkali, protože jsem už byla na cestě ven. Edward se ke mně brzy připojil a tvářil se dost napjatě. Venku jsme nasedli do jeho auta a vyrazili směr Cullenovi.

Autor: toffee123 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Cambiare la vita 4. kapitola: