Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Call with me - 6. kapitola

17.04.2011 (12:00) • Kacennnka • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 2288×

Můj život se stával víc a víc sterotypnější. Nepomáhal tomu ani fakt, že se každý den probudím před svítáním a přemýšlím o mém, jak za poslední dobu zjišťuju, celkem ubohém životě. Jediní mí kamarádi jsou tři kluci a po včerejším zjištění jsou kamarádi jen dva. S Deanem to začíná být na úplně jiné úrovni, i když o tom nemluvíme. A pak je tu ještě Embry. Embry, který může za to, že nespím, víc, než kdokoliv jiný.

Naštvaně jsem se přetočila na druhý bok a naskytl se mi výhled na všechny mé spoluobyvatele Benovi ložnice. Nejblíž u dveří ležel na zelené karimatce Aiden. Ruce a nohy měl rozhozené, takže zabíraly mnohem víc místa, než bylo potřeba, tmavé vlasy měl zježené do všech stran a tiše pochrupoval. Vedle něho spal, jako vždy úplně tiše, Ben. Černé vlasy mu zakrývaly obličej a v místě, kde měl nos, se mu v rytmu mělkého oddechování lehce nadzvedávaly. A těsně vedle mojí postele ležel na zemi Dean. Uši mi už dávno napověděly, že je vzhůru, ale stále ležel se zavřenýma očima. Využila jsem toho, že mě nevidí a prohlédla si linii jeho dokonale vypracovaného těla. V pokoji bylo ještě poměrně šero, ale ranní světlo, které pronikalo zataženými žaluziemi dovnitř, vytvářelo stíny tak, že vypadalo vypracovanější, než ve skutečnosti je.

„Nemůžeš spát?“ zašeptal najednou. Řekl to opravdu tiše, ale v tichém pokoji to znělo až příliš hlasitě. Střelila jsem po něm očima, a když jsem se setkala s jeho pohledem, napadlo mě, jak dlouho už mě pozoroval. Nechtěla jsem porušit ticho, které se teď zdálo ještě pronikavější než předtím, takže jsem jen přikývla. Několik pramínků zacuchaných vlasů mi spadlo do obličeje a všimla jsem si drobného pohybu jeho ruky, jako by mi je chtěl odhrnout, ale pak si to rozmyslel. „Jak dlouho už jsi vzhůru?“ zeptal tišeji než předtím.

„Dlouho,“ zašeptala jsem. „Ty?“ dodala jsem.

„Já jsem nespal skoro vůbec,“ odpověděl s drobným úsměvem. Teď přišla tak chvíle, kdy by se člověk měl zeptat proč, ale já to neměla v úmyslu. „Přemýšlel jsem,“ dodal skoro neslyšitelně. Asi bych mu ani nerozuměla, kdybych se nedívala na jeho plné rty, které jsem včera líbala. Ten okamžik mi přišel neskutečně vzdálený, i když se to stalo teprve včera.

„O čem?“ zeptala jsem se automaticky a začala toho litovat hned, co jsem to řekla.

„O všem. O životě, o Embrym… o včerejšku,“ řekl se zamyšleným úsměvem.

„Proč se s Embrym hádáte?“ zeptala jsem se.

Tiše se uchetl, ale vypadal, že mi chce odpovědět. „Kvůli hodně věcem, ale teď kvůli -“ odmlčel se, „kvůli něčemu, co je pro něj maličkost, ale pro mě je to důležité,“ odpověděl. Nevěděla jsem, co si o tom myslet, ale pohled v jeho očích mi říkal, abych se dál už neptala. „Nemáš hlad?“ zeptal se s nadějí.

Rty se mi nevědomě roztáhly do úsměvu. „Mám,“ zašeptala jsem a bez jakéhokoliv dalšího pokynu se začala zvedat z postele. Na sobě jsem měla jen šortky a Benovo triko, ve kterém u něj spím, a musím uznat, že mi nebylo úplně příjemné takhle se pohybovat před Deanem. Vlasy jsem si alespoň stáhla do gumičky, abych zachránila alespoň něco z mého vzhledu. Na rozdíl ode mě se Dean jen v šortkách tvářil úplně v pohodě.

Když jsme došli do kuchyně, tiše jsem si oddychla, protože část mého já se obávala, že by tu mohl být Embry. Kuchyň však ve zlatavém světle svítání zela prázdnotou. Namířila jsem si to rovnou ke skříňce s cornflaky, kdežto Dean se přehraboval v ledničce. Nakonec to vzdal a posnídal stejně jako já. I když byl jídelní stůl úplně prázdný, sedla jsem si na kuchyňskou linku vedle dřezu. Dean se opřel naproti mě.

„Proč nemůžeš spát?“ zeptal se.

„Ani vlastně nevím, jeho toho na mě poslední dobou trochu moc,“ odpověděla jsem a pohled upírala do misky. Připadala jsem si přesně jako cornflake, který se topí v mléku. Bezmocná, zmatená, tonoucí ve vlastních citech.

„Mám na tom taky svůj podíl?“ zeptal se, když pokládal prázdnou misku do dřezu. Má cenu mu lhát? zeptala jsem se sama sebe.

„Možná trochu,“ přiznala jsem neochotně. Nebyla jsem zvyklá mluvit s někým o mých citech. A už vůbec ne s Deanem.

„Promiň,“ zašeptal a pohladil mě po tváři.

„Neomlouvej se,“ zašeptala jsem, „jsi ten nejlepší důvod, proč nespím,“ dodala jsem a usmála se na něj. Úsměv mi oplatil a stáhl ruku z mé tváře. I když tam nebyla, stále jsem cítila její teplo.

„Nechceš čaj nebo kafe?“ optal se. Počítala jsem téma nespavost za uzavřené, a tak jsem jen odpověděla: „Kafe by se hodilo.“ Dean se pousmál a pohladil mě po ruce. Úsměv jsem mu oplatila a on se ke mně malinko nahnul. Dělilo nás jen pár centimetrů, když jsme slyšely bouchnout dveře. Dean se rychle odtáhl a šel ke konvici, aby dal vařit vodu.

K mému neštěstí to nebyly dveře od Benova pokoje, jak jsem si původně myslela, ale vchodové dveře, ve kterých se objevil Embry. Podívala jsem se na něj maximálně na dvě vteřiny, ale neunikl mi jeho zamračený výraz ani zlost v jeho očích. Rychle jsem seskočila z linky a řekla: „Asi si radši půjdu ještě na chvíli lehnout.“ A odešla jsem z pokoje. Ještě než jsem zalezla do Benova pokoje, zaposlouchala jsem se do Embryho a Deanova rozhovoru.

„Deane, rozkazy se mají poslouchat,“ vrčel Embry.

„Embry, jdi už s tímhle do hajzlu! Rozkazy od alfy se hold poslouchat musí, ale rozkazy od tebe se dají obejít! A nemáš na to žádný nárok!“ vrčel Dean. Zase jsem vůbec nic z jejich rozhovoru nechápala. Nedokážu se ale zbavit pocitu, že se alespoň z části baví o mně. „Uznej, že to děláš jenom proto, abys mě nasral, ale uvědom si, že tím třeba i někomu ubližuješ. Můžeš si dát kafe, přešla mě chuť.“ Třískl hrnkem o linku a slyšela jsem jeho kroky, jak jdou směrem do chodby. Nestihla bych vejít do pokoje, zavřít dveře a vlézt do postele, proto jsem raději zmizela do koupelny. Počkala jsem na tiché zavření dveří a po chvíli vylezla ven do ložnice. Udělala jsem to, jak nejrychleji jsem mohla, protože jsem nechtěla vidět Embryho.

Když jsem vešla do pokoje, Aiden a Ben ještě spali. Ani se nedivím, protože budík na nočním stolku ukazoval půl šesté. Dean seděl opřený o postel a hlavu měl opřenou o kolena. Měl už na sobě džíny a tričko a až teď mi došlo, jak jsem byla v té koupelně dlouho. Tiše jsem zabouchla dveře, ale on i ten tichý zvuk zaregistroval a zvedl hlavu.

„Je všechno v pohodě?“ zašeptala jsem.

Zavrtěl hlavou. „Ne a nějakou dobu nebude,“ odsekl mi tiše.

„Fajn,“ zamumlala jsem.

„Promiň,“ zašeptal. „Dneska asi nemám svůj den.“ Přešla jsem k němu a sedla si na zem vedle něj. Tiše si povzdechl. „Někdy si říkám, jak mohou být dva bratři rozdílní. Neříkám, že jsem si s Aidenem nějak extra podobní, ale Embry s Benem je už opravdu extrém,“ zašeptal.

„Nechceš si jít ven pročistit hlavu?“ zeptala jsem se místo odpovědi. Přikývl.

* * *

„Nazdar brácha,“ pozdravila jsem Sama do telefonu. Dean seděl naproti na kameni a rty naznačil, abych Sama pozdravovala. Přikývla jsem na souhlas. „Jak se máte?“

„Bezvadně, je tu teplo, s Emily si užíváme volna a Jensen je tu taky hrozně spokojenej,“ odpověděl mi. „Jak se máš ty?“ optal se.

„Dobře, všechno je v pohodě,“ lhala jsem.

„Dobře, dobře. Hele, asi budu muset končit, jsem rád, že jsem tě slyšel. Zatím, ségra,“ rozloučil se a zavěsil.

„Dobře, všechno je v pohodě,“ napodobil mě Dean. „Co to mělo být?“

„Tak třeba zrovna teď se mám dobře,“ odporovala jsem mu.

Pokřiveně se usmál. „A budeš se mít dobře i teď?“ zeptal se a posunul se těsně vedle mě, rukou si natočil mou hlavu k sobě a jemně mě políbil. Usmála jsem se a zavrtěla hlavou.

„Ne, nemám se pořád dobře. Mám se ještě líp,“ odpověděla jsem mu. Odsunul se zpátky na místo, kde předtím seděl.

„Nepřemýšlela jsi někdy o tom, že by sis pořídila auto?“ zeptal se Dean.

„Přemýšlela,“ odpověděla jsem mu stručně.

„A?“

„A co jako?“ zeptala jsem se trochu podrážděně.

„Snažila ses pro to něco udělat?“ V tuhle chvíli mi připomínal jeho bráchu. Aiden, zapálený motorkář a Dean je zase přes auta. Vždy, když mu dojdou témata ke konverzaci, ptá se na auta.

„Nesnažila, udělala,“ odpověděla jsem mu klidně. Nechápavě se na mě podíval. Zvedla jsem se z kamene a pokynula mu: „Pojď.“ Se zmateným výrazem se zvedl a následoval mě. Vzala jsem to nejkratší cestou k domu Emily a Sama. Dean se na nic neptal, ale tvářil se zmateně a trochu rozpačitě. V domě jsem sebrala klíče od garáže, a když jsem otevřela vrata, naskytl se pouze výhled na modrou plachtu. Dean se tvářil ještě zmateněji než předtím. Nepamatuju si, že by mu někdy došla slova.

„Můžu?“ zeptal se. Přikývla jsem a on jedním rychlým pohybem strhl z auta plachtu. Nejdřív ztuhl překvapením a pak řekl: „To snad nemyslíš vážně!“ vyjel na mě. „Ty máš v garáži Chevelle a neřekneš mi o tom?“

„Přesně tak,“ přitakala jsem.

„Jaký to má parametry?“ zeptal se a obcházel ho.

„Rok výroby 1970, benzín, 265 kW, manuál, 4 převody, kotoučový brzdy s posilovačem. Skoro všechno je původní, akorát zatím nejede,“ pokrčila jsem rameny a otevřela kapotu.

„Od kdy se zajímáš o auta?“ zeptal se.

„Od té doby, co jsem celé léto v Německu dělala v jedný dílně, protože jsem potřebovala prachy. Původně jsem tam měla dělat jenom účetnictví,“ vysvětlila jsem mu. „Potřebuju novej chladič a vypadá to, že odešel jeden válec. Budu do toho muset vrazit ještě hodně prachů, dokud to nepojede.“

„Můžu ti s tím pomoct,“ nabídl se.

„Fajn,“ přitakala jsem.

Nezabíjejte mě za to, že do každý povídky nacpu nějaké auto nebo motorku. Prostě si nemůžu pomoct. :) Krom toho, omlouvám se, že mi to vždy tak hrozně dlouho trvá, ale času zrovna není moc. Jinak se mi začíná docela líbit, jak se ti, kdo čtou, rozdělili na dva teamy - team Dean a team Embry. Budete si muset počkat, jak to nakonec dopadne. ;)

Autor: Kacennnka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Call with me - 6. kapitola: