Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » C2: den 3.

26.07.2011 (19:15) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 2668×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

C2: den 3.

JC

Božský klid, povzdech jsem si před dveřmi našeho nového obydlí. Nesmím zapomenou postavit Carlislovi děkovný pomník, že koupil pozemek tak daleko od města. Ten klid byl pro moje uši jako to nejsladší pohlazení. Obával jsem se, že jestli zaslechnou ještě jedno holčičí zaječení, sbalí kufry a odcestují si z mé hlavy někam na Sibiř.

Byl jsem ještě lovit, takže jsem domů dorazil dost pozdě. Táta už byl doma. Sestra ale ne.

„Rose má ještě školu?“ zeptal jsem se a vyrušil tak Carlisla od čtení.

„Ne, už tu byla. Proběhla tudy jako torpédo. Brblala něco o tom, že ty tepláky už dál nevydrží a odjela nakupovat. Mým autem! Takže se teď nedostanu na poštu.“

„Jdi pěšky,“ konstatoval jsem trochu nechápavě nad jeho uražením.

„Tady nejde o nějaké chození, Jaspere. Tady jde o princip!“ upozornil mě se zdviženým ukazováčkem. „Nejsem žádný Al Bunda, abych rozdával věci na počkání.“

Sjel jsem otce ještě jednou pohledem. Měl nohy hozené na stole, na sobě rozvalené noviny a ovládač vedle ruky. Hodně jsem se snažil, aby mi nevyletěl koutek v úšklebku. Nakonec jsem to radši nechal bez připomínky. Asi mu chybí Paggy.

Když už jsme u Paggy… „Tati, jak se jmenuje ta,“ zarazil jsem se, abych neřekl Rosalinina, „moje třídní učitelka?“

„Ty si to nepamatuješ? Esme Plattová. To já si to budu pomatovat asi hodně dlouho."

Utekl jsem před náhlou otcovou sebelítostí do pokoje a tam z kapsy vytáhl pomuchlaný leták. Vyhledal jsem drobné písmo až na konci.

©Alice Brandon Plattová

Já věděl, že už jsem to jméno někde slyšel. Jestli bude po matce, tak to se mám ráno na co těšit.

Doufal jsem, že je to pořádný IT a nenechá si utéct možnost být v počítačové učebně už na začátku vyučování. A Slečna Plattová mě nezklamala.

Zaklepal jsem na pootevřené dveře. Udivilo mě, že je tahle učebna až dole v sklepní části školy. Ale asi tam bylo lepší světlo pro promítání. Taky tu převládalo - na rozdíl od zbytku školy – ticho. Tady se vyučuje až v odpoledních hodinách. Asi budu taky dělat do počítačů.

„Ahoj,“ pozdravil jsem na slepo a vešel do místnosti.

„Čaau,“ ozvalo se mi pisklavě na oplátku od jednoho z monitorů.

Musel jsem trochu popojít, abych za ním zahlédl malou dívenku. Seděla v dřepu na židli, točila sebou ze strany na stranu, jedna ruka jí svištěla po klávesnici a druhá něco čmárala na papír vedle.

„Potřebuješ něco?“ zeptala se zase tak slabounce a neodtrhla přitom oči od plochy. Měla střapaté černé vlasy a na sobě černé legíny se zvláštně promotaným oranžovo-fialovým šálem. To celé způsobovalo, že vypadala jako to nejdrobnější stvoření na světě.

„Ahoj,“ začal jsem znova, „jsem Rosalie Cullenová. Tady ti nesu něco od Belly.“

„Ta nová!“ vypískla Alice a seskočila z židle. „Ráda tě poznávám.“

„I já tebe,“ usmál jsem se a nabídl jí ruku, Ona ale udělala něco naprosto nečekaného. Vyskočila mi kolem krku a objala mě. Zkoprněl jsem, ale ne jako několikrát včera. Tohle bylo prostě šokem.

„Další mého druhu,“ pokračovala Malenka, „posaď se. Chceš vidět, na čem teď dělám? Je to módní kolekce. Zdejší holky na mě moc nedají, ale já jsem si jistá, že příští měsíc to bude přehlídkový hit. Mohla bys mi pomoct ho ušít. Vymyslím i něco pro tebe a pak jim všem spadne čelist.“

Snažil jsem se jí zadržet, ale byla jako nadopovaná. Klikala zběsile na myš a na ploše se zjevovaly další a další obrázky. Mluvila něco o látkách, střihu, švech a dalších prapodivných věcech. Mě jen automaticky naskakovaly hesla, která do mě minulý týden drtila Rosalie.

A tak jsem nakonec jen přikyvoval, sem tam některé to slovo pronesl a nechal ji, aby fascinovaně jásala, že jí rozumím. Nesledoval jsem monitor. Pozoroval jsem její rty jak zběsile lily slova ven. Měla tak holčičí hlásek. Byl vysoký a pisklavý. Ale přitom docela jemný a především ne tak hlasitý. Věděla, že ji slyším moc dobře.

Když se konečně proklikala k poslednímu obrázku, otočila se zas na mě.

„A co že mi to Bella posílá?“

„Tohle.“ Vzpomněl jsem si na telefon a vyhrabal ho z tašky. Alice se podívala na fotku – paradox, dívá se vlastně na mě – zavrtěla hlavou a rezignovaně připojila mobil k přístroji.

„Tyhle FKK, jsou s tím příšerně otravné. Jako by prostě nemohli jít a ty kluky si sbalit, když je tak moc milují. Ale to si to radši zakážou a budou si je společně fotit. Lidi asi nikdy nepochopím“

„Tak proč jsi s nimi v tom klubu?“

„Já s nimi nejsem!“ ohradila se, „jen pro ně tady dělám grafiku. Je to jediný způsob, jak moci trávit čas tady dole a přitom nevypadnout z toho nahoře, chápeš?“

„Asi ano,“ odsouhlasil jsem jí. Nemůžeme jít mimo dav lidí, to by bylo moc nápadné. „Ale proč chceš být zrovna tady? Kvůli počítačům?“

„Ale jdi, jsem holka. Nijak extrémně mě tohle “IT“ nebaví. Ale ten klid. Ty jsi tu teprve chvíli, možná ti přijde, že se to dá vydržet. Nedá! Věř mi, bude to jenom horší. Přežít to můžeš jedině tady. A taky si tu můžu vytvářet modely,“ dokončila a už už mi chtěla ukazovat další, když naštěstí zazvonilo.

Zvedl jsem se tedy urychleně k odchodu. „Moc ráda jsem tě poznala, Alice. Určitě se zase brzo uvidíme. Musím běžet.“

„To taky doufám. Já mám ještě hodinu volna. Tak zatím ahoj, Rosie!“

„Ahoj.“ Otočil jsem se a jen velmi neochotně se odebral ke dveřím. Radši bych viděl ještě milion nákresů téhle rozpustilé elfky, než další uječené hlasy.

Ještě jsem se obrátil, abych po holčičím zamával. Zazubila se na mě a já z ní ucítil něco moc zvláštního. Jakoby se uvnitř něčím mimořádně bavila.

Celou cestu chodbou jsem bloumal nad tím, co na mě mohlo být tak vtipné. Určitě by se nesmála nějaké holčičí věci, jako třeba nohám, nebo tak. Taková mi nepřišla. Tak o co šlo? Proč se mi ze všech dívek na téhle škole smála zrovna ona? Zrovna ona u které bych moc rád vyšel dobře.

Alice Plattová, zapřemýšlel jsem. Naprosto Carlisla chápu.

RC

„co je další hodina?“ zeptala jsem se Erika, aby mi mohl sdělit děsivou informaci:

„Tělocvik.“

Nad tím jsem vůbec nepřemýšlela. Nemůžu se převlíkat v klučičí šatně. Doběhnu někam mimo ostatní a na hodinu už přijdu připravená. Sbalila jsem si věci a vyběhla ze třídy.

Sotva se chodba vyprázdnila, rozeběhla jsem se upíří rychlostí na školní dvůr. Dveře byly otevřené, přesto mě uprostřed nich něco zabránilo projít. Odrazila jsem se od zátarasy a dopadla na zadek.

Ucítila jsem, jak se mi v zadní kapse rozdrtil IPhone. Ve vteřině jsem selektivně vybrala k řešení jiný problém, než že mě za to Carlisle seřve a Jasper se bude mít zas čemu smát. Důležitější totiž bylo, do čeho jsem to narazila.

V těch dveřích přece nic nebylo, nebo jsem to aspoň neviděla. Myslela jsem, že to o chození do domu jenom s pozváním u nás neplatí Je kravina, aby to fungovalo na vycházení?

„Kampak, nováčku?“ ozvalo se ode dveří a všechno rázem vysvětlilo.

Mohutná zátarasa udělal krok blíž a mě se tím do zorného pole dostaly špinavé tenisky. Bože, ten kluk vůbec nemá vkus. Jak se s ním Edward může bavit? Třeba musí.

„Na něco jsem se ptal,“ připomněl se McCarty.

Zvedla jsem hlavu a nahodila nasupený obličej.

„Nemáš mít tělák?“

„Zrovna na něj jdu,“ Odštěkla jsem prudce. Jen doufám, že ne moc žensky.

„Proč ten vzteklej hlásek? Jdeš na blbou stranu, víš to? Dovol, abych ti ukázal cestu.“

Do očí mi vletěl děs, když se ke mně hora svalů ohnula, prackou mě chytla za košili a ve vzduchu mě otočila.

Tentokrát jsem dopadla na všechny čtyři.

„Oh, velice děkuji,“ vrátila sem mu, když jsem se konečně vyškrábala na nohy, „tak já půjdu, abych to stihl.“ Jen tak tak jsem spolkla A. Když on mě tak vytáčí! Nejradši bych ho roztrhalas malilinkatý kousíčky! Za to, co mi dělá a taky že ublížil Edwardovi. Kdyby nebyl tak veliký.

„Kam bys hned chodil? Ještě si pokecáme, ne?“ Roztáhl ruce, takže zabíral celou chodbu.

„Fakt nemám zájem se bavit s něčím takovým. Už zvonilo, musím.“

„S čím takovým? To nebylo na mě, že ne?“

„Ne, tady na skřínky. Běžně si s nima povídám,“ zamávala jsem kamarádsky na kovové šatny u stěny.

Měla jsem chuť ho poslat do nejtemnější tmy sprostých slov, ale bála jsem se o své lehce odtržitelné končetiny. Tohle zjevně stačilo.

V mžiku byl u mě a stěna z druhé strany. Svíral mě jednou rukou pod krkem a druhou za ruce. Byl tak nepříjemně blízko, že nevím, jestli mě víc děsila ta neskutečná síla, nebo moje přece jen výrazné ženské křivky. Ještě, že je to takovej tupoň. Ten nic nepozná. Doufám.

„Nebuď drzej, mladej. Tady není žádnej člověk, abych se před nima musel krotit. A dokonce ani drahý Edoušek. Nikdo ti tu hlavu ke krku zpátky nepřilepí,“ funěl mi do obličeje.

Vytáčela jsem obličej od té tlamy a snažila se uvolnit jeho sevření, ale bylo neskutečně pevné i na upíra. Cítila jsem, jak mi drtí kosti v zápěstí.

„Tak si posluž! Trhni si!“ prskla jsem na něj plna vzteku.

„Co se to tady děje?“ Ozvalo se z konce chodby a kamenné sevření povolilo.

„Jen jsme si povídali, pane profesore,“ odpověděl tělocvikáři můj věznitel. „Že jo?“ zeptal se ještě a dloubl mě při tom ostře do zad.

„Jistě, pane,“ přitakala jsem.

„Jsem moc rád, že už jste si tu našel přátele, pane Cullene. Ale to vás z hodiny tělesné výchovy neomlouvá. Nejste ještě ani převlečený! Nevadí, pojďte ihned dovnitř. A vy tu taky nemáte co dělat během vyučování, McCarty.“

„Jistě, pane. Omlouvám se, pane profesore.“ Bez váhání jsem se protáhla kolem Emmetta a vběhla do tělocvičny.

„Běžíš jako holka,“ slyšela jsem za sebou ještě smích toho zmetka. Jen počkej, McCarty, já tě roztrhám. Přísahám, že tě roztrhám, že už z tebe oheň ani popel nebude muset dělat!

Vyběhávala jsem ze sebe vztek ještě celou hodinu a stejně jsem nebyla klidná. Když jsem konečně měla 50 za trest přidělených koleček, chytla jsem se v předklonu za břicho, jak jsem to odkoukala od lidských spolužáků.

Proběhl mnou pocit, který mi připomněl to tvrdé přiražení ke zdi Emmettovým tělem. Ne, Rosalie, rozhodně ti to nebylo příjemné!

Předchozí< >další

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek C2: den 3.: