Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Být vlkodlakem 1. kapitola

12.09.2019 (12:00) • Elumenatha • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1618×

1. kapitola

Je těžké věřit pověrám, báchorkám, legendám… A ještě těžší je stát se součástí legendy. Součástí něčeho neuvěřitelného a už dávno zapomenutého. Něčeho, co se objevuje na plátnech kin, a obyčejní lidé nemají tušení, že smyšlené příběhy na sobě mají přeci jen trochu pravdy. Když jsem byla malá, vyprávěl mi můj dědeček Billy Black neuvěřitelné napínavé příběhy o mytických vlkodlacích a upírech. Vyprávěl mi o bájných hrdinech, kteří obětovali své životy pro své druhy a pro své rodiny. Nebo mi líčil strašidelné události a chtěl tím docílit, abych v noci tajně nevyklouzla z okna a netoulala se v lese u našeho domku, což jsem měla ve zvyku.

Někdy to na chvíli zabralo a já tiše vyhlížela z okna, jestli snad neuvidím mihnout se venku mezi stromy nějaký temný stín, či jestli nespatřím zasvítit velké děsivé oči. Někdy se mi zdálo, že opravdu vidím několik párů žlutých očí, ale mohlo to být mojí příliš bujnou dětskou fantasií. Dědovy historky měly za následek mé noční můry, ve kterých jsem vídala překrásné anděly, kteří měli rudé oči a zabíjeli nevinné lidi. Občas jsem ale vídala i stejně krásná stvoření se zlatýma očima, ze kterých vyzařovala dobrota a jak fyzická, tak i duševní krása.

Možná to bylo tím obrázkem, který měla maminka pečlivě schovaný ve starém albu. Byl na něm anděl se zlatýma očima a přenádherným úsměvem. Často jsem se ptala maminky, kdo na té fotce je, ale nikdy mi neodpověděla. Ovšem někdy jsem viděla velmi zvláštní věci i za bílého dne. Například jednou, když jsem se svým otcem Jacobem Blackem spravovala starý motor do auta, měla jsem pocit, jako bych v něm na chvíli spatřila rudohnědého obrovského vlka.

To jsem měla jakési vize. Když jsem to potom tatínkovi řekla, usmál se vždy takovým tajemným úsměvem, ale nikdy mi to nevysvětlil. Dědeček, těsně před svou smrtí řekl, že ve mně dřímá velká síla a že se jednou můžou i sny stát skutečností. Tenkrát jsem ještě nevěděla jak to myslí. Byla jsem jedináček a všichni mě od malinka rozmazlovali a dali mi všechno, na co jsem si jen vzpomněla. Když jsem se jednou mamince zmínila, že jednou budu velmi protivná, sobecká a zlá protože je taková i má kamarádka, z tehdy první třídy, Mary Susansová, která je také jedináček, mamka se jen zasmála a zakroutila hlavou, čímž mi chtěla naznačit, že nic takového si nemyslí a chtěla mě tím tak uklidnit.

Lidé také často říkali, že na svůj věk jsem velmi moudrá a někdy až příliš vychytralá. Když zemřel děda, ztratila jsem věrného přítele a jeho poutavé příběhy se ztratily někam do pozadí mojí paměti. Občas se ale znovu dostavily mé zvláštní sny a já tak nemohla nikdy doopravdy zapomenout, a to přesto že děda umřel, když mi byly pouhé čtyři roky. O tři roky později zemřel za podivných událostí i můj otec. Maminka se tenkrát ponořila do temných hlubin a už se z nich nikdy nevynořila. O rok později tragicky zahynula při automobilové nehodě. A tak jsem se ve svých osmi letech stala sirotkem a putovala jsem až na Aljašku za svými pěstouny.

A tak jsem se dostala do města jménem Anchorage. Do mých patnácti let bylo všechno v pořádku. Rozuměla jsem si se svými novými rodiči, což byli Santiago a Elen Mathevsonovi. Měla jsem ve škole vynikající známky a výsledky. Byla jsem velmi šťastné a spokojené dítě a dokonce mi moji rodiče pomohli zapomenout na tragédii z dětství. Přesto že už jsem celé noci neproplakala nad smrtí mých biologických rodičů, pečlivě jsem střežila na památku album s fotografiemi z mého raného dětství a každý den si ho prohlížela a vzpomínala na ty šťastné časy. Ale nyní jsem byla také šťastná. Měli jsme krásný, celkem velký rodinný domek s obrovskou zahradou a navíc jsme bydleli jen kousek od zálivu, kam jsem chodila vždy odpočívat. Ovšem bylo to všechno až příliš dobré na to, aby to vydrželo.

Bylo zrovna 15. ledna, když se to stalo. A právě v ten den jsem se stala součástí starodávných příběhů mého dědy Billyho. 

15. ledna

Řvoucí budík oznamoval sedm hodin a já musela vstávat. Líně jsem se protáhla, bolelo mě celé tělo, i když jsem se včera jenom flákala a nic namáhavého nedělala. Snažila jsem se vypnout budík a nedopatřením jsem ho smetla na zem, kde si dál vesele vyřvával. Znechuceně jsem si přikryla hlavu polštářem. Po třech minutách konečně přestal a já jsem se nemohla odhodlat vstát z postele, bylo mi naprosto hrozně. Se snídaní jsem se ani neobtěžovala a raději spěchala do školy. I tak jsem přišla s mírným zpožděním, ale naštěstí jsme měli první hodinu biologii a paní Fosterovou, která si mě oblíbila už minulý rok, když jsem nastupovala do prvního ročníku na zdejší střední škole.

Slušně jsem se omluvila a šla si sednout do své lavice. Nikdy jsem nepochopila proč, ale ostatní se mi vždy stranili. Možná to bylo tím, že jsem se po smrti mých rodičů velmi uzavřela. Roztáhla jsem si věci na celou lavici, jelikož jsem jako jediná seděla sama. Celý den se mi neskutečně vlekl a já se nemohla dočkat, až vypadnu ze školy a budu se moci jít toulat po lese, který byl pár minut chůze od našeho domu.

Ani jsem si nevšimla, že se začalo stmívat. Už jsem mířila ven z lesa, když se to stalo.

Celý den mi bylo špatně, ale nebyla jsem nemocná, bylo to něco mnohem horšího. Začala jsem se neovladatelně třást, přesto že mi nebyla zima, ani jsem neměla strach. A pak jsem vybuchla. Byla to nesnesitelná bolest. Nebo to možná ani nebyla bolest, ale cítila jsem, jak mě něco zevnitř trhalo na kusy a po celém těle jsem cítila nepříjemný tlak a hrozné horko. Nemohla jsem se nadechnout. Proměna trvala jen pár vteřin, ale mě to připadalo jako celá věčnost. Pak jsem náhle uslyšela spoustu hlasů.

„V klidu lež, za chvíli se budeš cítit lépe, první přeměna je vždy nejhorší.“ Nevěděla jsem, odkud se ten hlas ozývá a chvíli mi ani nedošlo, že místo abych viděla holou kůži svých rukou, viděla jsem jen pár chlupatých obrovských tlap. Kdybych byla člověk, tak by se v tu chvíli z mých rtů vydral zděšený výkřik. Místo toho jsem uslyšela jakési zvláštní zakňučení. Vedle mě se něco pohnulo. Snažila jsem se otočit hlavu tím směrem.

Uviděla jsem obrovského, téměř černého vlka. Snažila jsem se zvednout, ale každý nepatrný pohyb neuvěřitelně bolel.

„No tak, říkal jsem, ať zůstaneš ležet, zbytečně si jen přitěžuješ,“ zírala jsem oněměle na tu bytost přede mnou, která na mě zjevně mluvila, i když to bylo nemožné, jelikož zvířata přeci nemluví. Přesto jsem ale poslechla a ležela bez hnutí několik hodin. Bolest v celém těle pomalu ustoupila. Snažila jsem se opět postavit na obě…no vlastně všechny čtyři nohy. Tmavý vlk ke mně okamžitě přiklusal a podepřel mě z boku vlastním tělem.

Mezitím co jsem bezvládně ležela na zemi se mezi hustým porostem stromů a keřů objevilo několik dalších párů očí. Snažila jsem se zjistit jak ovládat své nové tělo. Nejdřív jsem nemohla přijít na to, kde mám jakou tlapu. Nakonec se mi podařilo pozvednout pravou přední. Nejistě jsem ji položila pár centimetrů před sebe. Druhá tlapa mě nechtěla vůbec poslouchat a já se rozplácla na zemi s tlapami rozhozenými do všech stran. Zpovzdálí jsem slyšela podivný zvuk, který mi až nepříjemně připomínal smích. Za další hodinu už jsem své tělo tak nějak v rámci možností ovládala. A právě ten černý vlk, který se jmenoval Jerome, mi celou dobu trpělivě vysvětloval, co se se mnou stalo. A v tu chvíli jsem si uvědomila, že můj děda celou dobu přesně věděl, že se mi tohle jednou stane.

A také už jsem věděla, proč otec někdy tak záhadně mizel. Bylo mi to předurčeno, musela jsem být vlkodlakem. Před rozedněním jsem se za podpory celé smečky dokázala přeměnit do mé lidské podoby. Jerome mě doprovodil skoro až k našemu domu. Byl to sympatický mladík kolem dvacítky s jasně zelenýma očima a temně hnědými vlasy. Když jsem dorazila domů, čekalo mě nemilé překvapení. V obývacím pokoji seděla uplakaná mamka s policejním velitelem, který se ji snažil uklidnit.

Když mě spatřila, radostně vykřikla a běžela mě bouřlivě obejmout. Ani jí nevadilo, že jsem celá od hlíny. Musela jsem policii pokořeně a červenající se přiznat lež, že jsem spadla do jedné rokle a nemohla se dostat ven, když jsem se potom s vyčerpáním všech sil nakonec ven dostala, nemohla jsem najít cestu domů. Naštěstí mi moji historku spolkli a na nic dalšího se nevyptávali. Mamka mě ihned potom poslala do koupelny, přichystala teplé mléko s medem, které mi dala na stolek k posteli. Když jsem vylezla už čistá z koupelny, seděla v houpacím křesle a čekala na mě.

„Zlato, tohle mi už nikdy nesmíš udělat, ani si nedovedeš představit, jak velký jsem měla strach. Říkala jsem ti přeci, že je to v tom lese nebezpečné.“ I když se mě snažila kárat, bylo na ni vidět, jak je šťastná, že jsem se vrátila zdravá a celá domů.

„Já vím, mami, promiň, už tam sama chodit nebudu,“ slíbila jsem ji, když jsem se zachumlávala do peřiny. Usmála se a dala mi pusu na čelo. Pak mi popřála krásné sny a potichu se vytratila. Další tři roky, jsem se často v noci vykrádala z domu a pobíhala po lesích spolu se smečkou. Naši naštěstí nikdy nezjistili, že se na noc vykrádám, i když jim bylo občas divné, proč bývám ráno tak unavená.

Zrovna jsem byla po jedné noční toulce. S nechutí jsem se courala do školy. První hodinu jsme měli matematiku. Ve škole vládl nepřirozený ruch, ale moc jsem si toho nevšímala. Když jsem vešla do třídy, všichni si zaujatě šuškali. Pak mi došlo, že dnes mají na školu nastoupit nějací noví studenti, kteří se přistěhovali na Aljašku až z nějakého dalekého státu. Mrzutě jsem zasedla na své místo a s bouchnutím nechala svou hlavu spadnout na lavici. Dnes jsem byla příliš vyčerpaná a to bylo teprve pondělí. Ani jsem nezaregistrovala, že přišel do třídy učitel pan Malkins a za ním můj nový spolužák.

„Děkuji, že jste se nám představil, a nyní si můžete jít sednout vedle slečny Mathevsonové, pokud bude tak laskavá a odklidí své spící tělo z vaší části lavice."

Uslyšela jsem smích. Pomalu jsem zvedla hlavu a spatřila před sebou osobu, kterou bych tu čekala ze všeho nejméně.

Oněměle jsem zírala do zlatých očí anděla, kterého jsem vídala na maminčině fotce. Při pohledu do jeho očí, jako by najednou přestal celý svět existovat a byl tu jenom on a já, jako by na ničem jiném nezáleželo, byl to tak intenzivní pocit, ale bylo na něm cosi známého. Nyní stál přede mnou stejně krásný a impozantní… A ve tváři zmatený výraz.

Ve skutečnosti jsem vlastně nikdy nevěřila, že osoba z fotky doopravdy existuje. A teď se tu tyčil v celé své kráse. Uslyšela jsem zakašlání, které přicházelo směrem od katedry. Rychle jsem se vzpamatovala a odsunula se na kraj mojí poloviny lavice. V tu chvíli zafoukal od okna slabý vítr a trochu mi pocuchal vlasy. Podívala jsem se vedle sebe. Spatřila jsem na jeho tváři naprosto šokovaný a nevěřící výraz.

Rychle jsem stočila pohled k tabuli. Vlasy mi přepadly přes tvář a vytvořily tak bezpečnou clonu před jeho pohledem. Celou hodinu jsem na sobě cítila jeho zkoumavý pohled. Když zazvonilo, vystřelila jsem rychle ze třídy a ani jsem se neohlédla. Další dvě hodiny proběhly v klidu, protože jsem je neměla s tím novým klukem. Stihla jsem vyzvědět, že se jmenuje Edward Cullen a přestěhoval se sem spolu se svými rodiči a čtyřmi sourozenci, kteří dnes také nastoupili na naši školu. Ty jsem zatím nepoznala.

Pomalu jsem se loudala do jídelny. Zdejší jídla většinou nebyla nijak vábná, ale dnes jídlo překvapivě dobře vonělo. Dnes bylo kuře s brambory a nádivkou a k tomu okurkový salát. Naložila jsem si vrchovatý talíř a odpochodovala k jídelnímu stolu. Sedla jsem si vedle své jediné kamarádky Marie Sandersonové a pustila se s chutí do jídla. Maria na mě vykulila oči a nevěřícně na mě zírala.

„Já stejně nikdy nepochopím, jak je možné, že když toho tolik sníš, tak nepřibereš ani gram,“ kroutila nechápavě hlavou. Na chvíli jsem se zarazila.

„No víš, chodím každý den běhat a provádím i různé jiné sporty.“ Nemohla jsem ji vykládat, že celou noc běhám po lesích a naběhám tak několik desítek kilometrů, někdy i víc.

Zazubila jsem se na ni a dala se opět do jídla. V jídelně bylo na můj citlivý sluch až příliš mnoho ruchu a tak jsem se snažila najíst co nejrychleji. Ani jsem si nevšimla až příliš nápadné pětice, která seděla v nejzazším koutě jídelny. Těch jsem si všimla, až když jsem uslyšela tichý zvědavý hlas.

„Kam to zíráš, Edwarde?“ Bylo to spíš jen zašeptání a i můj výjimečný sluch měl co dělat, aby ta slova zachytil. Celou dobu jsem v jídelně cítila na svých zádech něčí pohled, ale nevěnovala jsem tomu příliš mnoho pozornosti. Prudce jsem se otočila a střetla se s pohledem jeho hypnotizujících očí. Byla jsem první, kdo uhnul pohledem. Začervenala jsem se a sklopila hlavu.

„Kdo je to?“ zeptala se pořád šeptem malá černovláska. V jejím hlase byla slyšet velká zvědavost.

„Alethea Mathevsonová, chodí se mnou do třídy,“ odpověděl sametovým hlasem.

„Hmm, zajímavé jméno, zdá se, že tě vyvedla z rovnováhy. Když jsem tě potkala na chodbě, vypadal si, že to s tebou každou chvíli sekne,“ popichovala ho. Slyšela jsem tiché zavrčení.

„Co se děje, Edwarde?“ zeptala se o něco vážněji.

„Haló! Theo, vnímáš mě vůbec?“ Maria mi zamávala rukou před obličejem. V tu chvíli mé soustředění opadlo a já dál už rozhovor Cullenových sourozenců nevnímala.

„Eh, co? Jo, jasně, vnímám, co jsi potřebovala?“ zeptala jsem se poněkud zmateně.

„Jo, to vidím, jak vnímáš. Chtěla jsem ti říct něco důležitého, ale je to těžké…“ Začala se ošívat a uhýbala očima.

„Tak to vyklop, o co jde?“ zeptala jsem se netrpělivě.

„No, víš… Jak jsi měla uloženou tu laborku na počítači… No, já jsem potřebovala jít na chvíli na internet a něco jsem omylem zmáčkla… No a ono se to jaksi vymazalo.“ Chvíli jsem na ni jen tupě zírala. Pak mi konečně došlo, co říká. Ona mi vymazala moji laboratorní práci, na které jsem pracovala už měsíc a několik hodin denně.

„Cože?!!! To snad nemyslíš vážně!!!“ zařvala jsem přes celou jídelnu.

„Promiň, já vážně nechtěla,“ pípla vyplašeně a já se mezi tím začínala třást.

„Celý měsíc práce v tahu, jak jsi to, sakra, dokázala?!!! Ne radši mi to ani neříkej, jdu pryč!!!“ Třískla jsem příborem o talíř a oddusala pryč. Dvakrát jsem při tom stačila zakopnout. Když jsem vyběhla před školu, mé tělo se už neovladatelně otřásalo. Běžela jsem ke školnímu parku, kde jsem se svalila na lavičku a snažila se ovládnout. Šlo to těžce a pomalu, ale nakonec se mi to přeci jen podařilo. Sice jsem byla ještě hodně naštvaná, ale už ne v takové míře, aby po škole začal pobíhat obrovský bílý vlk. Hluboce jsem vydechla a vrátila se do školy. Vlítla jsem do třídy těsně před zvoněním. V mojí lavici už seděl Edward a tvářil se o něco přívětivěji než ráno. Doloudala jsem se k lavici a žuchla na židli.

„Čau,“ pozdravila jsem ho a položila si hlavu na ruce. Měli jsme právě mít hodinu dějin kultury, při které bylo nemožné neusnout.

„Ahoj,“ odpověděl Edward a vypadalo to, že má pro moji náladu pochopení, koneckonců on byl taky v jídelně, když mi Maria oznámila její nejnovější průser. Do třídy se dovalila naše poněkud korpulentní učitelka. Zmučeně jsem si povzdechla a ani se neobtěžovala zvednout hlavu. Její monotónní hlas mě uspával. Pomalu jsem přestala vnímat okolí. Probudila mě až tupá rána. Leknutím jsem zjistila, že jsem rozpláclá na zemi. Ve chvíli, kdy jsem to zařízla, tak jsem se i s židlí překlopila a natáhla se jak dlouhá tak široká za doprovodu smíchu celé třídy. Nemotorně jsem se začala zvedat a přitom jsem stačila ještě jednou spadnout, než jsem se vyškrábala opět na židli a omluvila se učitelce.

„Ale, ale, copak jste slečno Mathevsonová dělala dnes v noci? Vypadáte poněkud ospale. Určitě jste se celou noc pilně učila na dnešní hodinu, tak co kdybyste nám šla něco říct před tabuli?“ Tuhle učitelku jsem opravdu z hloubi duše nesnášela. Nakonec jsem zkoušení utáhla na trojku, takže to zas tak velká pohroma nebyla. Když zazvonilo, trvalo dobrou chvíli, než jsem se donutit vstát. Dnes se budu muset už konečně pořádně vyspat. Cestou ze školy jsem málem narazila do Alice Cullenové.

„Promiň, nedávala jsem pozor,“ omlouvala jsem se okamžitě.

„To je v pořádku, já jsem Alice,“ usmála se a podala mi ruku. Přijala jsem ji a potřásla si s ní.

„Já jsem Alethea, tak jak se ti u nás líbí?“ Vyšly jsme společně před školu. Celou dobu si mě zkoumavě prohlížela.

„Je to tu hezké, sice trochu zima, ale líbí se mi tu.“ Všimla jsem si, že je velmi bledá… a také velmi krásná.

„Jo, to tady občas bývá,“ zasmála jsem se. Mě samozřejmě zima nebyla od té doby, co se na mě začala projevovat moje vlčí osobnost. Přesto byla moje kůže skoro bílá. To jsem zdědila po mamince, protože tatínek měl indiánský původ a kůži tmavou. Po něm jsem zdědila tmavě hnědé, téměř černé vlasy a až nepřirozeně černé oči.

Potom jsme si ještě několik minut povídaly. Pak jsem se rozloučila a šla ke svému stařičkému Cadillacu, který se spíš než na ježdění hodil do šrotu. Otočila jsem klíčkem a motor neochotně naskočil, pak se ozvala rána jako z děla a z pod kapoty auta se vyvalil dým. Na adresu auta jsem prohodila několik sprostých poznámek a vylezla jsem z kabinky. Super, zrovna dnes, když mám být ve tři doma a hlídat svého malého bratříčka, kterému bylo deset měsíců, a navíc s ním mám jít o půl čtvrté na očkování. Chvíli jsem se hrabala v motoru, který nakonec díky bohu naskočil. Smykem jsem se vyřítila z parkoviště. Na to, jak bylo auto staré, ještě jezdilo až překvapivě rychle. Řítila jsem se po silnici stovkou a doufala, že mě nechytí policie, nebo že cestou domů nepotkám nějaký radar. Nic takového se naštěstí nestalo a já dojela domů pět minut před třetí. Mamka už na mě čekala s malým Williamem v náručí. Odjížděli dnes s otcem na celý týden za prací a já měla zůstat sama doma a hlídat brášku.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji.

„Ahoj, holčičko,“ odpověděla a podala mi Williho. „Jsi si jistá, že to tady sama zvládneš?“ zeptala se s obavami.

„Neboj, mami, my si poradíme, viď mrně?“ usmála jsem se na ni.

„Dobrá, tak se tu měj hezky. Ze školy už jsi omluvená, na stole jsem ti napsala seznam a nějaké rady, kdybys něco nevěděla. Mobil si beru sebou, kdyby něco tak brnkni, tak ahoj a dejte na sebe pozor.“ Políbila mě na čelo a spěchala za taťkou, který už startoval auto. Zamávala jsem jim a vešla do domu.

„Tak, Willi, dnes se půjdeme podívat za panem doktorem, co ty na to?“ zeptala jsem se brášky a položila ho na deku, která byla rozložená u gauče. Willovi se doktoři už od malička líbili a nikdy se jich nebál. Právě se s pomocí gauče postavil na nožičky a nemotorně je kladl před sebe. Pohladila jsem ho po vláskách a přitom strkala do malé tašky vše, co budu potřebovat. Hlavně nesmím zapomenout očkovací průkaz. Když jsem měla vše v tašce, přehodila jsem si ji přes rameno a vzala do náruče Williho. Kočárek jsem nebrala, zdravotní středisko bylo jen kousek od našeho domu.

Vešla jsem do čekárny, kde byly čtyři lidi. Posadila jsem se na lavičku. Willi začal ukazovat na zvířátka, která vysela na stěnách.

„Copak je to, zlatíčko? Je to ptáček? Ano?“ Maličký se zahihňal a dál si zaujatě prohlížel na zdech vyobrazená zvířátka.

„Mathevsonovi?“ To už nás volala sestra. Vstala jsem a vešla do ordinace. Tam mě čekal menší šok. Místo lékaře, který ošetřoval Williho od narození, přede mnou za psacím stolem seděl neznámý muž. Zjevně to byl Carlisle Cullen, slyšela jsem, že je doktor, ale netušila jsem, že ho potkám právě tady.

„Dobrý den, pane doktore,“ pozdravila jsem.

„Dobrý den, slečno Mathevsonová, jsem Carlisle Cullen a nahradil jsem vašeho stávajícího pediatra. Takže vy jdete na očkování že?“ zeptal se a přitom si prohlížel Williamovu zdravotní kartu.

„Ano,“ odpověděla jsem stále trochu zaražená.

„Dobrá, tak se do toho pustíme.“ Zavolal sestru, která přinesla injekci. Sundala jsem Willimu tričko. Při očkování nevydal ani hlásku a celou dobu mě tahal za vlasy.

„No vidíš, jaký jsi šikula,“ pochválil ho doktor. „Za tři měsíce si přijďte na druhou injekci, teď si ještě půl hodiny počkejte v čekárně, potom si vás zavolám.“

Přikývla jsem a šla si opět sednout do čekárny. Willi byl unavený a během čekání usnul.  Teď jsem byla v čekárně sama. Uběhlo dalších několik minut, když se otevřely dveře do místnosti a v nich se objevil Edward Cullen.

Autor: Elumenatha, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Být vlkodlakem 1. kapitola :