Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Budoucnost napsaná minulostí! Kapitola 3

28.08.2009 (22:00) • Arvei • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1038×

Nemít na výběr!

„Jak dlouho tam je?!“ uslyším mámin hysterický hlas.

„Asi tak dvě hodiny.“ Odpoví jí Alice klidně.

„Renesmee?… Zlato otevři mi.“ Zaťuká máma na dveře a teď už je její hlas sladký a milý. Zírám tupě do stropu a nehodlám se pohnout ani o milimetr. Máma dveře nevyrazí, to bych musela být v ohrožení života. Jinak mé soukromí respektuje.

„Edwarde?“ zaslechnu mámu s nadějí v hlase.

„Má úplně prázdnou hlavu.“ Odpoví jí táta. Jak by taky ne, když jsem… Já to nedokážu ani vyslovit!!

„Odkud vůbec přišla?“ začne máma pátrat.

„Opovaž se Alice!“ zařvu, když uslyším nadechovat se toho malého skřítka.

„Z La Pusch.“ Práskne mě ta potvora.

„Bylo to hodně zlé?“ šeptne máma v domněnce, že ji neslyším.

„Nevím… Neviděla jsem to. Takže se to stalo, když byla se smečkou.“ Žaluje dál.

„Dejte mi pokoj, nic mi-“

„Bello?“ ozve se z přízemí Jacobův hlas a mně začne tlouct srdce jako o závod.

„Můžeš mi vysvětlit, co se stalo v La Pusch?!“ zařve na něj máma. Hádku slyším přes dveře velice zřetelně.

„Nic se nestalo.“ Promluví Jake.

„Cos jí udělal?!“ zavrčí na něj máma a já se začnu třást. Tohle nevypadá dobře. Trhnutím otevřu dveře, Jekovi nevěnuji jediný pohled a na mámu se podívám vyčítavě.

„Za nic nemůže! Prostě… Udělalo se mi zle.“ Zalžu pohotově.

„Zle?“ vykulí máma oči a už loví telefon, aby zavolala Carlislovi.

„Jaké máš příznaky?“ zeptá se Emett pobaveně a mrkne přitom na Jespera. Neodpovím mu, místo toho koukám, kde nechal tesař díru, ale štěstí mi prostě nechce přát. Dveře do pokoje zatarasil Emett a to zřejmě schválně, protože škodolibý úsměv, který mu pohrává na rtech, se nedá přehlédnout, okno ven, kterým bych v nouzi největší musela vyskočit, blokuje Jesper a u schodů stojí v celé své kráse Jake. Pohled na jeho rty mi připomene, že právě těmi mě líbal a já si mimoděk přejedu po paži. Když se mu zadívám do očí, střetnu se s jeho upřeným pohledem, ve kterém není ani náznak smíchu. Je vážný a až nezvykle chladný.

„Nessie! Večeře!“ ozve se Esme z kuchyně a tím mě dostane do tíživé situace, protože budu muset projít kolem Jaka. Jasně, mohla bych seskočit dolů přes zábradlí, ale to by bylo víc než nápadné. Zhluboka se tedy nadechnu a přiblížím se k němu na vzdálenost natažené paže.

„Můžu?“ zeptám se s pohledem zavrtaným do země. Jake ustoupí o krok a nechá mi jen tolik prostoru, že se o něj budu muset stejně otřít. Namáčknu se co nejvíc k zábradlí, ale jeho horké nahé hrudi se dotknu i tak. Rychle se kolem něj prosmýknu a schody seběhnu, jak nejrychleji to jde.

„Jacob zůstane na večeři?“ zeptá se mě Esme, která se chová až podezřele normálně na to, že jsem celé odpoledne zamčená v pokoji.

„Ne!“ odpovím rychle za něj, i když mi stojí za zády i se zbytkem mé rodiny.

„Proč ne?… Udělala jsem italskou kuchyni, tu má rád.“ Usměje se.

„Už má nějakou práci.“ Odpovím úsečně a vlezu si na barovou stoličku, abych nemusela jít ke stolu, kde bych byla čelem k němu.

„Vážně?“ otočí se Esme na Jaka.

„Je mi to líto Esme, přijdu jindy…“ odpoví Jacob a mně se při zvuku jeho sametového hlasu rozklepou ruce tak, že mi z nich vypadne vidlička. Bezva! Jsem nenápadná jak lední medvěd na poušti.

„Zlato Carlisle už jede… Nemáš teplotu?“ položí mi Bella starostlivě ruku na čelo.

„Nic mi není k čertu! Mohli byste se přestat chovat, jakoby mi bylo pět a neuměla se o sebe postarat!“ třísknu vztekle talířem o pult, zvednu se a prudce se otočím.

„Renesmee!“ upře na mě táta varovný pohled.

„Jasně!… Neposlouchá, jak by měla, tak jí prostě umlčíme! To je všechno, na co se vzmůžete?! Nejsem pes, abych poslouchala na slovo!“ rozkřiknu se.

„Nessie, co to do tebe vjelo?“ podiví se Esme. Chvíli se dívám, jestli po mně nezačne třeba někdo křičet, abych se mohla hádat, ale je vidět, že se k tomu nikdo nemá. S povzdechem se posadím zpátky na místo a vidličkou píchnu do bramboru.

„Můžu s tebou mluvit?“ položí mi Jake ruku na rameno. Sama se podivím své reakci. Z hlubin těla se mi totiž ozve vrnění! Jo! Tak bych to nazvala! Ne vrčení, jako když jsem naštvaná, ale jemné vrnění. Okamžitě se proberu a odskočím od něj na druhý konec místnosti. Samozřejmě upíří silou, takže to trvá sekundu, než ladně přistanu u bělostné stěny.

„Jak jsi mi to mohl udělat?“ vykřiknu se slzami v očích a vyskočím z okna do pozdního večera. Ozáří mě poslední paprsky zapadajícího slunce a já se rychle přemístím do lesa, kde mě milostivě skryjí stromy.

Doběhnu na mně tolik známou louku. Táta mě sem jako malou holku bral často. Vyprávěl mi o tom, jak se z mámy stal upír a jak se seznámili. Potkám taky někdy pravou lásku?! Tu, která bude trvat věčnost?! A je to Jacob?! Můj nejlepší přítel, kluk, kterému jsem řekla všechny své starosti, radosti, zklamání?… Zhluboka se nadechnu a do nosu mě okamžitě praští vůně vlkodlaka. Obezřetně se rozhlédnu, ale ze stínu stromů se vynoří jenom Seth.

„Hledá tě celá smečka a tvá rodina, ale že se schováš sem, napadlo jen jeho.“ Zakroutí nad tím pobaveně Seth hlavou.

„Je tady?“ ustoupím vyplašeně.

„Ne. Protože věděl, jak budeš reagovat… Sakra holka co blbneš?… Znám hodně otisků. Ale žádný se nezachoval tak jako ty. No… Za každou cenu originál, že?“ usměje se lehce.

„Otisk!“ řeknu to slovo s odporem.

„Není to sprosté slovo, abys nad ním musela tak ohrnovat nos.“

„Ne… Je to slovo, které mi vzalo nejlepšího kamaráda.“ Založím si ruce bojovně ruce.

„Vážně?… Zamysli se Nessie. Nebereš si ho sama? Podívej se na Sama a Emily. Oni jsou nejlepší přátelé.“

„Přátelé, kteří spolu spí?“ Ušklíbnu se.

„Ale nikdy nemůžeš říct, že by si nepomohli, když byl ten druhý v nouzi… Nessie… Já vím, že to nebudeš chtít slyšet, ale ty se tomu vlastně vzpíráš jenom, abys měla dobrý pocit, že ses tomu snažila aspoň nějak zabránit… Ale je to nevyhnutelné… Ty a Jacob… Když jsi byla malá, byl pro tebe jako bratr, poslední dobou nejlepší přítel, vždycky ochránce a nakonec milenec. Ať už chceš nebo ne, něco v tobě tě za ním stejně jednou přivede. Můžeš se vzpírat, bránit, ale nic s tím nenaděláš.“ Jeho slova mě zraňovala, ale nejhorší na tom bylo, že jsem uvnitř svého srdce věděla, že je to pravda. Jenom rozum to nechtěl chápat.

„Umím si představit, jak ti asi je…“

„Umíš si představit?! To těžko! Víš jaké to je dozvědět se, že jsem vlastně nikdy neměla na výběr?! Že nějaké blbé legendy zničily možnost najít si normálního kluka a být aspoň jednou obyčejná?! Nevíš!… Já…“ rozpláču se. „Já jen nevím, jestli… Jestli se mu někdy budu moct podívat do tváře a nevidět tam všechno, o co mě připravil!“ slzy se mi po tvářích řinuly v proudech a já se to ani nesnažila maskovat.

„Bylo by ti milejší, kdyby ses mu do té tváře už nikdy nepodívala?“ vypálí na mě Seth.

„Ne… Já… Jenom se snaž vžít do mé kůže.“ Povzdechnu si.

„Nessie já tě chápu. Víš, jak bylo mně, když jsem se dozvěděl, že jsem napůl vlk?“ udělá na mě pobavený obličej.

„Jo… Asi máš pravdu.“ Usměji se napůl úst.

„Takže mu mám říct, aby přišel?“ podívá se na mě vážně.

„Ne… Potřebuju čas…“

„Řeknu mu to.“ Slíbí a s tím odejde. No… To by bylo!

Autor: Arvei, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Budoucnost napsaná minulostí! Kapitola 3: