Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » „Bude líp, uvidíš...“ - 20. kapitola

28.11.2012 (21:45) • vilinka • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 2396×

Nervózně jsem klepala botou o dlaždice. Ruce jsem měla překřížené na hrudi a pohledem sledovala letištní halu. Čím dál častěji jsem svůj pohled směřovala na jinou část letiště a už mnohokrát odolala nutkání rozejít se napříč letištní halou a zeptat se někoho povolaného, jak to vypadá. Mike mě mnohokrát upozornil, že od toho jsou informační tabule, ale přece jenom bych se zeptala někoho… kdo umí mluvit.

„Bello, uklidni se,“ snažil se mě klidnit Mike, který stál s rukama v kapsách, jako by se vůbec nic nedělo. Dělo se, jen měl asi jiný úhel pohledu. „Čas od času se stane, že se letadlo opozdí,“ usmál se.

„Já vím, chápu to. Ale není tohle už trochu moc?“ zeptala jsem se s pochybami v hlase.

„Podívej se na hodiny, Bello! Kolik času uběhlo od doby, co jsme sem přijeli?“

Pohledem jsem směřovala k obrovským hodinám, které byly zavěšeny ze stropu. Nemohou třeba spadnout? Jsou přece celkem těžké…

„Ehm… Půl hodiny,“ dostala jsem ze sebe.

„Tak vidíš, chvíli to ještě vydrž, za chvíli tu budou,“ řekl a jemně mě pohladil po rameni, abych se uklidnila.

„Tak fajn,“ povzdechla jsem si a zamířila k židlím.

Pět minut. Deset minut. Dvacet minut… Teda mně se to aspoň tolik zdálo, avšak jen do doby, kdy jsem se podívala na hodiny. Nakonec to bylo jen deset blbých minut. A jak jsem později zjistila, naši rodičové si to už mašírovali směr já a Mike.

„Ahoj!“ zatrylkovala Nicole šťastně, jakmile došla k nám, a pevně Mikea objala.

„Nazdar mami,“ usmál se potěšeně její syn. „Taky tě rád vidím, ale už dost,“ řekl a zatvářil se, jako by ho její objetí nadmíru dusilo.

„Tolik jsi mi chyběl, Mikeu!“ opakovala pořád dokola a mně začaly cukat koutky. Tohle je teda mateřská láska…

„A samozřejmě i ty, Bells,“ přešla najednou ke mně. Usmála jsem se a taky ji objala.

„Ty mě taky… Ale týden bez vás jsme si užili,“ řekla jsem a jen v duchu dodala, že Ben to trochu pokazil.

„To jsem ráda,“ pousmála se. „My se měli taky moc dobře. Nevěřili byste, jak je Paříž nádherná,“ rozplývala se Nicole.

„Myslím, že věřili,“ přidal se do našeho rozhovoru můj otec. „A pokud ne, povíme jim to v autě, pojďme už,“ mírnil svoji manželku Charlie.

„Klid, miláčku,“ řekla Nicole. „Vím, že už se nemůžeš dočkat práce, ale těch pár minut tě nezabije,“ zasmála se.

„I tak bych radši jel,“ řekl.

„Dobře, tak vám to povíme v autě,“ souhlasila Nicole.

ϗϗϗ

Jakmile jsme přijeli domů, naši rodičové stále neskončili se svým vypravováním o tom, co všechno v Paříži, ve městě lásky, zažili. Nevadilo mi to, sama bych se tam ráda jednou podívala, protože celá Francie je podle mě dokonalá. Byl to takový můj malý sen, o kterém jsem nevěděla, jestli se mi někdy splní…

„Jdu udělat večeři,“ prohlásila Nicole okamžitě. Ještě neměla ani sundaný kabát.

„V pořádku, Nicole, nespěchá to,“ usmála jsem se na ni, aby to brala s klidem.

„V pořádku, ráda vám něco připravím. Stejně jste museli být týden jen na jídle z restaurací a to se mi nezdá jako dobrá strava.“ Němě jsem přikývla a nechala ji tak. Pokud chce, bránit jí nebudu…

„Dal bych si lasagne, mami!“ ozvalo se z obýváku, kde se Mike opět usadil k televizi.

„Nevymýšlej si, Mikeu,“ odpověděla mu Nicole. „Bude to, co bude.“

„Dobře, ale opravdu bych si je dal,“ ozval se znovu, teď už u dveří do kuchyně.

„Tak se nauč vařit a je jen na tobě, co budeme jíst,“ zasmála jsem se. Mike se na mě podíval zprvu překvapeným pohledem a pak s nesouhlasným mručením odkráčel zpět ke své modle.

„Něco takového jako uvařit si večeři od něj nemůžeš čekat,“ vysvětlila mi Nicole.

„Já vím,“ pokývla jsem hlavou a vyhoupla se na kuchyňskou desku. „Nevadí?“ zeptala jsem se pro jistotu.

„Ne, aspoň mi pomůžeš.“

„Dobře.“

„A jak jste se měli vy? Pořád jsem jen mluvila o nás, avšak i tady se muselo něco stát, nemám pravdu?“ zeptala se mě po chvíli Nicole. Zapřemýšlela jsem, co jí říct. Bylo mi jasné, že o Benovi se není třeba zmiňovat…

„Nestalo se nic zvláštního, ale užili jsme si to. Byl to skvělý týden, tedy až na dobu, kdy byl Mike ve škole, nudila jsem se,“ pokrčila jsem rameny.

„Je pravda, že tady se nedá dělat moc věcí, je to malé městečko,“ souhlasila.

„Ale přežila jsem to a to je hlavní,“ zasmála jsem se a dala se do rozbíjení vajíčka.

„Víš, Bello, přemýšlela jsem.“

„O čem?“ zvedla jsem k ní hlavu.

„Tak mě napadlo… Vím, že samozřejmě záleží na názoru tvé matky, ale jsi součást rodiny…“ odmlčela se. „A já se chtěla zeptat, jestli bys tu nechtěla bydlet s námi,“ váhavě se na mě podívala. Povzdechla jsem si.

„Já bych chtěla moc. Mám Charlieho a samozřejmě i tebe moc ráda. Jenže nevím, jak Renée. Poslední dobou je zvláštní, je otázkou, jak by reagovala. Avšak můžu to zkusit, za to nic nedám,“ řekla jsem popravdě.

„To mě těší, Bello. Bylo by úžasné, kdybychom tu byli všichni. A hlavně Charlie by byl moc rád, miluje tě,“ pousmála se a otočila se zpět ke sporáku.

„Zkusím se jí zeptat… Ale nevím,“ dodala jsem potichu.

ϗϗϗ

Poklidně jsme seděli u televize. Každý byl zabrán do svých myšlenek a na obrazovce jel nějaký dramatický film. Nevěděla jsem, o čem přesně je. Takové filmy jsem neměla v oblibě, takže jsem se radši zaobírala vlastními myšlenkami. Pohledem jsem zabloudila k otci. Nicole byla uložená na jeho hrudi a on ji pevně svíral. Byl to pěkný pohled. Vidět někoho takhle šťastného.

A ke všemu Mike… Při každém pohledu na něj jsem měla chuť smát se z plných plic. Ležel ve zvláštní, zkroucené poloze na křesle a spal. Nevěděla jsem tedy, jak je to možné, protože jeho hlava se už skoro dotýkala podlahy a jeho ústa byla otevřená jako při tom největším zděšení. Obávala jsem se, aby mu nenatekla krev do hlavy… Avšak snad se během chvíle probudí a bude v pohodě.

Ještě chvíli jsem je pozorovala, než jsem se zvedla s úmyslem jít na kutě. Bylo pozdě v noci, a i když zde nejsem školou povinná, neznamená to, že musím žít noční život. Složila jsem deku, jež jsem měla přehozenou přes nohy, a položila ji na opěradlo křesla. Koutkem jsem se na Charlieho usmála a vydala se ke schodům.

„Bello,“ ozval se Charlie, než jsem stačila udělat krok.

„Ano, tati?“ otočila jsem se.

„Vezmi s sebou, prosím, Mikea.“ Pohledem zabloudil k tomu zkroucenému bezvládnému tělu, které leželo po jeho levici.

„Dobře,“ zašeptala jsem a vydala se ke svému bratrovi.

„Děkuju,“ řekl Charlie.

„Bratře můj, vzbuď se,“ zašeptala jsem a jemně ho pohladila po ruce. Nepřipadala jsem si příliš hlasitě, ale Mike sebou rychle trhl a panicky zamrkal.

„Co, co?“ rozhlížel se kolem sebe.

„Pojď spát,“ řekla jsem a snažila se ho vytáhnout do stoje.

„Však spím, teda… spal jsem,“ namítal s tragickým výrazem ve tváři.

„No tak,“ chytila jsem jej pevně za ruku. „V posteli se ti jistě bude spát líp,“ přesvědčovala jsem ho.

„Nevím,“ řekl pochybovačně, avšak vstal.

„Hodný kluk,“ provokovala jsem ho.

„Ale už pojďme.“ Absolutně ignoroval mou poznámku.

„Dojdeš to sám?“ zeptala jsem se.

„Ale jo,“ odpověděl rozmrzele a kymácivým krokem se vydal ke schodům. Já šla hned za ním.

„A, Bello,“ ozvalo se znovu za mnou.

„No?“

„Volala jsi Philovi?“ zeptal se Charlie. V té chvíli mi přejel mráz po zádech a roztřásla jsem se strachem. Ani jsem na něj nepomyslela…

„Ne,“ odpověděla jsem stručně. „Proč?“

„Bell, nechci tě odtud vyhánět, víš, že tě mám moc rád. A i když bych chtěl, aby to bylo jinak, tvůj domov je ve Phoenixu a to musíme respektovat,“ vysvětlil mi. „Zavoláš mu zítra?“

„Jo, budu se snažit,“ souhlasila jsem, i když nerada. „Dobrou noc,“ rozloučila jsem se a loudavým krokem se vydala nahoru do pokoje.

Za tu dobu jsem si na něj ani nevzpomněla. A opravdu mi to nechybělo. Komu by taky chyběl někdo jako on? Čím víc nad tím uvažuju, kolik by mělo výhod bydlet u otce… Snad už bych neměla strach z vlastního domu a z toho, kdo v něm bydlí. Byla to příšerná představa a já byla ráda, že jsem na pár dní mohla zapomenout, avšak teď je to všechno zpět. Musím se tam vrátit, protože, jak řekl Charlie, je tam můj domov a s tím nic nezmůžu. Ke všemu by mi to matka nedovolila. Nechápu, jestli by jí dělalo problém jednou vyhovět i mně, ale je to asi tak. Problém by to byl…

Děkuji za komentáře u minulé kapitoly a doufám, že se vám tahle taky líbila. 

Vilinka :)

Autor: vilinka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek „Bude líp, uvidíš...“ - 20. kapitola: