Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 9.kapitola

25.09.2009 (12:00) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3422×

9. Za školou je nejlépe

,,Takže co bude dál? Dneska je neděle, víkend je u konce a já bych se měla vrátit domů ne?´´ zeptala jsem se otráveně Carlisleho. Seděla jsem v jejich obývacím pokoji na sedačce, dívala se na ,hlavu´ jejich rodiny a čekala verdikt.

Povzdechl si. ,,Dobře.Někdo z nás tě zaveze domů. Prosím, neříkej nikomu co jsi dělala. Prostě o nás s nikým nemluv ano?´´ nařídil mi Carlisle. V místnosti jsme byli jen já, Edward, Emmett a Carlisle. Ostatní někde pobíhali.

,,Nechceš tu s námi zůstat? Třeba přes celý týden.´´ zeptal se mě Edward smutně. ,,Matce to určitě vadit nebude a otec si toho stejně nevšimne.´´ podpořil ho Emmett. Překvapeně jsem se po nich podívala. ,,Myslím, že ne. Děkuju, ale už chci jet domů. I přesto co se mi tam stalo, je to pořád můj domov.´´ řekla jsem jim jistým hlasem.

,,Dobře.´´ povzdechl si Edward. Zrovna od něj bych to nečekala. ,,Ahoj Bello. Pojď, zavezu tě.´´ řekla Alice, která se objevila vedle mě. Vážně nechápu, jak se dokážou pohybovat tak potichu. Přikývla jsem a nechala se Alicí odvést ke garáži. Mezi dveřmi jsem se otočila, abych naposledy viděla bratra a Edwarda. Emmett už tam nebyl a tak jsem jen mávla Edwardovi a doběhla Alici.

,,Líbilo se ti u nás alespoň trochu?´´ zřejmě chtěla zavést konverzaci. Jelikož to byla Alice, tak mě celkem udivil její příliš smutný obličej. ,,Ano líbilo.´´ řekla jsem, abych ji trochu rozveselila. Koutky úst se ji zvedly do malého úsměvu a hned na to se jí na obličeji objevila stejná maska jako předtím. Maska plná bolesti a smutku.

,,Al, děje se něco?´´ zeptala jsem se ji, když jsme se rozjeli po kamenité cestě k mému domovu. ,,Ne vůbec nic. Vše je v pořádku.´´ ujistila mě a vykouzlila na tváři úsměv filmové hvězdy. Mě tím ale neuklidnila, spíše naopak. Něco bylo špatně a já namohla přijít na to co.

,,Jsme tady.´´ promluvila po dlouhé době. Podívala jsem se z okýnka. Měla pravdu, stály jsme na příjezdové cestě k našemu domu. ,,Děkuju Alice. Za všechno.´´ poděkovala jsem ji, otevřela dveře a chtěla vystoupit, ale za paži mě zachytila ledová ruka. ,,Dávej na sebe pozor Isabello.´´ řekla formálním hlasem. Její oči byly černé jako noc. Vykuleně jem se na ni dívala, neschopná slova.

,,Prosím.´´ zanaříkala a trochu pookřála. Už z ní nešel strach, jako před chvílí. ,,Ja...jas...jasně.´´ vykoktala jsem a vystoupila. Než jsem zavřela dveře, viděla jsem malý úsměv a rty, které říkali: ,,Sbohem.´´



Druhý den jsem ráno vstala překvapivě brzy. Jelikož jsem měla dostatek času, v klidu jsem se nachystala a vyrazila pomalým krokem na autobus. Bylo zataženo a vypadalo to, že brzy bude pršet. Moje nálada se vzedla na maximum. Po cestě jsem měla dokonce chuť si pískat. Vedle mě zastavila auto. Bylo to černé volvo s kouřovými skly.

Nezastavovala jsem se a dál pokračovala v cestě. ,,Ahoj, Bello. Nechceš svést?´´ ozval se Edwardův hlas. Zastavila jsem a nakoukla otevřeným okýnkem do auta. Za volantem seděl Edward a usmíval se.

,,Jasně, proč ne.´´ řekla jsem vesele a sedla si na místo spolujezdce. ,,Jak jsi se vyspala?´´ zeptal se mě, když se rozjel. ,,Dobře a jak ty?´´ Jeho pohled mě rozesmál. Po chvilce se ke mě přidal. ,,Měla by jsi se smát častěji. Sluší ti to.´´ řekl mi a podíval se mi do očí. Ani jsem mu neříkala, aby se díval na silnici. Přišlo mi to zbytečné.

,,Smích je pro šťastné lidi.´´ odpověděla jsem mu temně a odvrátila od něj hlavu. Po další chvilce přibrzdil u krajnice. ,,Bell, co kdybychom šli dneska za školu?´´ zeptal se mě a já se znovu usmála. ,,Beru.´´ Skoro jsem povyskočila ne sedadle nadšením. Jen se zasmál a já na chvilku byla omámena jeho smíchem Byl to božský zvuk.

Otočil auto do protisměru a rozjel se směrem ze města. ,,Ehm, kam to jedeme?´´ zeptala jsem se zvědavě. ,,Na jeden kopeček, který je za městem. Je z něj hezký výhled.´´ řekl mi a dál upřeně pozoroval silnici před námi.


Rozbalil deku a pokynul mi rukou, abych si na ni sedla. Zasmála jsem se a nevěřícně zakroutila hlavou. ,,To s sebou vozíš deku na piknik pořád?´´ zeptala jsem se ho, když jsem si sedala vedle něj. ,,No jasně, pro případy jako je tenhle.´´ odpověděl a mrkl na mě.

Místo, abych si sedla jsem si lehla a pozorovala mraky, jak plují po obloze. Už jako malá jsem to milovala.

,,Bláško, podívej! Támhle je šlůně!´´ křičela malá dívenka na bratra a přitom ukazovala na nebe, kde plul velký šedý mrak. ,,Jasně vidím ho.´´ řekl shovívavě Emmett a zvedl sestřičku do náruče, aby lépe viděla. Natahovala ručičky a snažila se mráček zachytit.

,,Nad čím přemýšlíš?´´ vyrušil mě Edwardův hlas. ,,Sledoval jsi někdy mraky? Jako malinkou mě vždycky fascinovaly ty tvary. Představovala jsem si v nich různý obrázky a pak o tom říkala Emmettovi.´´ zasnila jsem se.

Usmál se. Otočila jsem hlavu směrem k němu a setkala se s jeho pohledem. Chvíli jsme si hleděli do očí. Pohladil mě po vlasech a nakonec dlaň položil na moji tvář, kde ji nechal. Naklonila jsem se k němu a vdechovala jeho vůni. Přiblížil si mě k sobě ještě víc, ale nepolíbil mě. Nechal mezi námi mezeru, dával mi možnost uhnout.

Ale to já nechtěla. Pomalu jsem zrušila přebytečnou mezeru a spojila naše rty v jedny. Nejdříve jsme se líbali opatrně. Zlehka se dotýkal mých rtů, jako by se bál, že mi ublíží. Nechtěla jsem to nechat jen tak a tak jsem obmotala ruce kolem krku, lehla si na záda a přitáhla ho blíž k sobě.

Jeho tělo ztěžka dopadlo na to moje a já se od něj musela odtrhnout, abych nabrala kyslík do plic. Otevřela jsem oči a dívala se do těch nejkrásnějších karamelek na světě. ,,No páni.´´ zašeptal a mě tak ovanul jeho dech. ,,Páni.´´ zopakovala jsem po něm. Znovu se ke mě nahnul a jemně se otřel o mé rty.

Celý zbytek dopoledne a kousek odpoledne jsme strávili v náruči toho druhého. Povídali jsme si nebo se líbali. Byl to jeden z mých nejlepších dnů.

Když byl čas jet domů, jen neradi jsme se zvedli, složili deku a nasedli do auta. ,,Škoda, že tady nemůžeme zůstat déle.´´ povzdechla jsem si a chytila ho za ruku, kterou mi nabízel. ,,Neboj, takových dní bude ještě dostatek.´´ slíbil mi a nastartoval.

Zbytek cesty proběhl v tichosti. Ale to ticho nebylo nepříjemně, ba naopak.  

Zastavil u nás před domem, tak jako včera Alice. Podívala jsem se na něj a uviděla v jeho očích jiskřičky. Natáhla jsem se k němu a políbila ho. Mám pocit, že se ho nikdy nenabažím.

,,Tady máš omluvenku.´´ řekl, když se odemně odtáhl a podal mi studijní průkaz. Otevřela jsem ho a na první stránce bylo moje jméno. Zamračila jsem se na kus papíru v mých rukou a listovala dál, až jsem narazila na stránku s omluvenkami. Bylo tam úhledným písmem napsané: ,,Vyšetření v nemocnici.´´ podepsané Carlislem.

Ohromeně jsem se podívala na Edwarda. ,,Ty jsi to měl neplánované!´´ obvinila jsem ho s úsměvěm, který mi vrátil. ,,Jo.´´ pípl a díval se na mě, ajko by se snad bál, že mu dám pohlavek. ,,Super!´´ vykřikla jsem a objala ho.

Loučili jsme se ještě asi čtvrt hodiny, než jsem byla schopná vylézt z jeho auta a pomalým krokem došla do domu. Po cestě jsem samozřejmě párkrát zakopla o svoje nohy. Bylo sice odpoledne, ale já se cítila podivně unavená a tak jsem se převlékla do pyžama a zalezla do postele.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 9.kapitola: