Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 14.kapitola

03.10.2009 (18:30) • Martisek • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3018×

14. A už se nevrátí


Všimla jsem si tmavé postavy stojící u dveří vedoucích ke mně. Nedívala se na mě ale do země. I přesto jsem s naprostou přesností věděla, kdo to je.

,,Edwarde.´´ vydechla jsem s úlevou. Osoba zvedla hlavu a podívala se na mě.

Jeho pronikavý pohled mě vyděsil. I na tu dálku jsem poznala, že jeho oči jsou tamvé jako noc za okny. ,,Bells.´´ řekl a takovou láskou, až jsem se z toho málem rozbrečela. Překonal těch pár metrů, které nás dělili a posadil se na kraj mé postele.

,,Chyběl jsi mi.´´ zašeptala jsem s cítila, jak se mi oči pomalu zaplňují slzami. Pohladil mě po tváři. ,,Co jsi to proboha vyváděla?´´ zeptal se bolestným hlasem a dlaň nechal na mé tváři. ,,Opustili jste mě.´´ vzlykla jsem.

,,Nechtěli jsme, ale museli. Zdálo se to jako správné rozhodnutí.´´ řekl mi. Odvrátila jsem od něj hlavu, ale on mi to nechtěl dovolit a rukou mi ji natočil zpátky. Na truc jsem zavřela oči.

Potichu zaskučel. ,,Neviděl jsem tě tak dlouho a ty teď předemnou zavíráš oči.´´ Nedokázala jsem se na něj zlobit. Taky mi chyběl a moc, nedokázala jsem dlouho trucovat a otevřela oči. Jeho pohled byl plný lásky, smutku, bolesti a spousty dalších věcí.

Natáhla jsem k němu ruku, abych ho pohladila po tváři. Přivřel přitom oči a vtiskl mi polibek do dlaně. ,,Omlouvám se.´´ zašeptal. Tázavě jsem zvedla jedno obočí. ,,Dobře. Uznávám, že na to omluva neexistuje, ale bylo to pro tvoje dobro. Museli jsme odejít, abychom tě udrželi naživu.´´

,,Myslím, že nechápu jak to myslíš.´´ zamračila jsem se na něj. ,,Nech to na ráno ano? Teď ještě spi.´´ zašeptal a políbil mě na čelo. Natáhl se na posteli vedle mě a přitáhl si mě k sobě. Bylo mi vedle něj příjemně a díky tomu jsem upadla do klidného a hlubokého spánku.


Probuzení ovšem nebylo tak hezké, jak jsem si představovala. Za okny bylo zataženo a nejspíš i pršelo, ale co bylo horší bylo to, že v mém pokoji nikdo nebyl. Nikdo neseděl ani na židli, ani na posteli. Začala se mě pomalu zmocňovat histerie. Co když to v noci nebyla skutečnost, ale jen sen? Další sen, aby mi bylo ještě hůř. Po tom, co všechno už mám za sebou, bych se tomu ani moc nedivila.

Posadila jsem se na posteli ve chvíli, kdy se ozvalo lehké zaťukání. Pomalu se otevřely dveře a v nich se objevila hlava Edwarda. ,,Panebože.´´ zašeptala jsem a zakryla si rukou ústa. Nevěřila jsem vlastním očím. ,,Bells.´´ řekl Edward a hned na to stál u mě a drtil mě v náruči. Zase mi začali stékat slzy. Poslední dobou pořád brečím. Ach ty moje hormony.

,,Už je to dobrý.´´ posmrkla jsem po chvilce. Edward se odemně odtáhl, ale jen na vzdálenost, aby mi viděl do očí. ,,Přivedl jsem ti návštěvu.´´ řekl a otočil se ke dveřím. Následovala jsem jeho pohled. U dveří stál můj batr a nerozhodně přešlapoval.

Když si všiml, že se na něj díváme, odkašlal si a nejistě se usmál. ,,Ahoj Belli.´´ pozdravil mě. Vysmekla jsem se Edwardovi, vyskočila z postele a objala brášky kolem pasu, jelikož jsem víš nedosáhla.

,,Bráško, promiň mi to všechno. Chovala jsem se hrozně a nebylo to odemně fér.´´ zaskučela jsem mu do trička. Pohladil mě po zádech a povzdechl si. ,,I já jsem udělal spoustu chyb Belli. Zapomeňme na ně a jdeme dál, ano?´´ zeptal se mě. Jen jsem přikývla. Tohle bylo to co jsem si přála ze všeho nejvíc. Urovnat vztah mezi mnou a bratrem. Teď už můžu klidně i umřít.

,,Ehm nechám vás tady o samotě.´´ řekl Edward a následně bouchly dveře. Odtáhla jsem se od Emmett a za rukáv ho postrčila k posteli. Byla mi zima a tak jsem se zachumlala do peřiny. Emmett si sedl na kraj a chvilku si mě prohlížel.

,,Víš, že jsi se hodně změnila.´´ řekl zamyšleně. Bylo zvláštní ho vidět takhle. Dřív, když jsem byla malá, byl samý vtip a legrácky, ale od té doby co jsem ho potkala byl pořád vážný. ,,Ty taky.´´ hodila jsem po něm škleb.

,,Časy se mění.´´ Zasmála jsem se. O tom bych mu mohla vyprávět.

Po pár prohozených větách jsme se začali bavit jako za starých časů. Zrovna mě lechtal, až jsem se málem počůrala, když někdo zaklepal na dveře a následně vstoupil. S Emmettem jsem se zarazili a dívali se na nově příchozího.

,,Ahoj Matyasy.´´ pozdravila jsem ho a neubránila se malému úsměvu. ,,Ahoj Bells.´´ odpověděl mi a pohledem střelil na Emma. ,,Ty?´´ zamračil se. ,,Ano já.´´ usmál se na něj bráška oslňujícím americkým úsměvem.

,,Necháš nás o samotě?´´ otočila jsem se na brášky s prosbou. Zamračil se na mě a otevřel pusu, aby něco namítl. Rychle jsem promluvila, abych mu v tom zabránila. ,,Budu v pohodě, neboj. Prosím.´´ Zvedl se a odešel. Mezi dveřmi se na mě ještě podíval a tiše řekl: ,,Budu venku, kdyby něco.´´

Pozornost jsem zaměřila na Matyase, který se pořád mračil.

,,Vrátili se?´´ zeptal se a přitom si sedl na židli vedle mě. ,,Nevím, možná.´´ pokrčila jsem rameny. O tom jsem se s němi ještě nebavila. Nevím, jak dlouho se tady zdrží.

Přikývl, jako že rozumí a nastalo ticho. Díval se z okna a nad něčím zřejmě přemýšlel. ,,Děkuju za pomoc.´´ řekla jsem, abych prolomila ticho. ,,Za málo.´´ odpověděl, ale nepodíval se na mě.

,,Omlouvám se za to, jak jsem se k tobě chovala. Já jen,´´ odmlčela jsem se a hledala správné slovo. ,,nejsem zvyklá na to, aby se o mě někdo staral nebo se někdo o mě bál.´´ pokračovala jsem. Zřejmě jsem ho tím konečně probudila. Otočil se na mě, jeho oči přetékali něhou.

,,Chtěl jsem ti vážně pomoci. Nebudu ti nic tajit, prostě jsem si myslel, že by mezi námi mohlo někdy něco být, ale teď tady máš Cullenovi, takže ti nejspíš pomohou oni.´´ řekl a zvedl se k odchodu. Chytila jsem ho za ruku, ve snaze ho zdržet.

Překvapeně se podíval na ruku svírající jeho svetr. ,,Nechci aby jsi odešel.´´ zašeptala jsem. Za tu dobu, kterou jsme spolu strávili mi přirostl k srdci. ,,Ale přesto se mnou nemůžeš být tak, jak bych chtěl já.´´ doplnil mě. Na to jsem jen přikývla.

,,Myslím Isabello, že tohle nepůjde. Nedokážu se k tobě chovat jinak.´´ řekl příliš formálním tonem. Pochopila jsem to a pustila ho. Naklonil se ke mě a políbil mě. Věděla jsem, že je to naposledy, co ho takhle vidím a tak jsem se nebránila.

Byl to jen krátký polibek, přesto plný bolesti a zoufalství. Po chvilce se odtáhl, pohladil mě po tváři a šel ke dveřím. Tentokrát jsem se ani nesnažila ho zastavit.

,,Sbohem Bells.´´ řekl a vzal za kliku. ,,Sbohem.´´ zamumlala jsem.

A byl pryč. Napořád.

Shrnutí povídek

Předchozí

Následující

Autor: Martisek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 14.kapitola: