Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bratříčku, kde jsi? 12.kapitola

west


Další dílek. Objeví se tady nová postava, ale ještě si nejsem jistá, jak s ní naložím.

12. Pomoc je mi k ničemu

Seděla jsem v lavici a nezaujatě se dívala z okna. Učitel, kterého jsme teď měli mít nepřišel a tak jsme měli volnou hodinu, jelikož pro něj nikdo nešel. Všichni si něco vesele povídali, jen já jsem zalezla do koutku a přála si, být neviditelná.

Ani jsem nad ničím nepřemýšlela, jen jsem se snažila nějak zabít čas. Venku foukal vítr. V protější budově na balkoně stáli nějací lidé s kávou v jedné a cigaretou v druhé ruce. Bylo to zvláštní, ale vždy, když jsme byli v téhle učebně a já se podívala na ten balkon, někdo tam byl. Pořád.

Takové věci mi běhali hlavou, než jsem zaregistrovala vrznutí židličky vedle mě. ,,Ahoj Bello.´´ řekl tichý sametový hlas. Překvapeně jsem se podívala po tom, kdo mě vyrušil. Nikdy mě nikdo neoslovil a nepřisedl si. Byla jsem za svoji pověst ,,ta divná´´ nesmírně vděčná.

Dívala jsem se do čokoládově hnědých očí. Zmateně jsem zvedla jedno obočí. ,,Jsem Matyas.´´ představil se a napřáhl ke mě ruku. Pohledem jsem střelila na ni a pak zpátky do jeho obličeje. Asi jsem ho vyvedla z míry, jelikož ruku rozpačitě stáhl a zamumlal si: ,,Tak asi nic.´´

,,Doufám, že ti nevadí, že jsem si přisedl.´´ Nic jsem mu na to neřekla. Svoji pozornost jsem přesunula zpátky k oknu. ,,Víš, všiml jsem si, že jsi poslední dobou nějaká smutná. Víc než obvykle.´´ Zamračila jsem se na něj. Zvedl ruce v obraném gestu.

,,Nešpehuji tě, nebo tak něco. Neboj.´´ uklidňoval mě hned. ,,Jen ti chci nějak pomoci. Jsi smutná, protože odjeli Cullenovi?´´ zeptal se. ,,Nepotřebuji pomoc, vzládám to.´´ zašeptala jsem. Nejsem si jistá, že bych dokázala promluvit normálním hlasem. Jeho otázku ohledně Cullenů jsem raději přešla.

,,Co tě trápí? Mě se můžeš svěřit.´´ řekl mi tichým soucitným hlasem. Zrovna to jsem teď potřebovala, nějaký soucit!

,,Hej Matty! Dáváš si s nickou rande?´´ zařvali přes celou třídu nějací jeho kamarádi. Někteří spolužáci se po nás podívali s opovržením a záští. ,,Běž pryč.´´ zasyčela jsem na něj zlostně. On si tady ze mě dělá jenom legraci! Tak to bolí.

,,Ale,´´ začal se obhajovat, ale já ho přerušila. ,,Žádný ale. Vypadni!´´ řekla jsem, teď už normálním hlasem s kapkou zuřivosti a nenávisti. Copak mi už všichni neublížili dost?

Celý zbytek dne uplynul normálně. Nastal čas oběda, tedy pro ostatní. Pro mě to byl čas na cestu domů. Dneska jsem se rozhodla, že půjdu pěšky. Prospěje mi nějaký pohyb. Je to lepší, než sedět v autobuse a přemýšlet. Poslední dobou jsem nedělal nic jiného, což se podepsalo na mém zdraví. Nevím, čím přesně to bylo, ale bolela mě hlava a chtělo se mi zvracet. Opakovaně. Tenhle stav trval už poměrně dlouho, ale k doktorovi se mi jít nechtělo. Stejně by mi nijak nepomohl. To co mě trápilo bylo vevnitř, ne venku.

Byla jsem kousek od školy, když jsem uslyšela, jak někdo křičí mé jméno. Ignorovala jsem to a šla dál. Na mě přece nikdo nevolá.

,,Bello.´´ zazněl za mnou zadýchaný hlas. Ten hlas já znám - z dnešního rána. Otočila jsem se na něj a už teď se obrněla velkou dávkou trpělivosti, i přesto že jsem nevěděla, co se bude dít. ,,Co chceš Matyasy?´´ zeptala jsem se a zamračila se přitom.

,,Vážně ti chci pomoct.´´ odpověděl mi, když se jeho dýchání ustálilo. ,,Proč?´´ Čím víc toho říkal, tím víc jsem se mračila. ,,Proč ti chci pomoci? Vadí mi, že jsi smutná.´´ vysvětlil mi. Nějak jsem to nechápala. Jemu to vadí? Proč?

,,Nejsem smutná, jen mám blbej den.´´ otočila jsem se zpátky a rozešla se směrem domů. Po chvilce mě dohonil a šel vedle mě. ,,Tohle trvá už déle než jeden den.´´ řekl mi. Doufám, že to nepovažuje za osmý div světa. ,,Všímavý.´´ zamumlala jsem za chůze.

Chytil mě za ruku a otočil čelem k sobě. ,,Můžeš mi říct co tě trápí.´´ řekl a upřeně se mi díval do očí. ,,Stejně by jsi to nepochopil. Nikdo to nechápe.´´ zamručela jsem. ,,Pokud nechceš, abych na tebe byla hnusná, tak mě nech na pokoji.´´ poradila jsem, vysmekla se mu a chtěla pokračovat dál.

Najednou jako bych dostala ránu do hlavy, jsem se zapotácela a cítila, jak moje nohy pomalu ochabují. Upadla bych, kdyby mě Matyas nechytil. ,,Tohle taky nic nebylo, že?´´ zeptal se mě skepticky. Nečekal odpověď.

Chytil mě kolem ramen, otočil zpátky ke škole a pomalým krokem mě táhl zpět. ,,Co to děláš?´´zeptala jsem se ho zmateně. Můj hlas nebyl víc než jen vítr v korunách stromů. ,,Jen tě chci dostat ke svému autu a odvést tě domů. Takhle se nikam nedostaneš.´´ řekl.

,,Ne já...´´ začala jsem, ale on mě přerušil. ,,Fajn beru, že ode mně nechceš pomoci a ani mi nechceš nic říct, ale prosím, dovol mi, abych tě alespoň odvezl domů ano?´´ Bylo na něm vidět, že nebere žádné námitky a tak sem se nechala dovést k jeho autu, které naštěstí stálo na kraji školního parkoviště. Moc aut tu už stějně nebylo. Nejspíš jsme spolu stráli delší chvíli, než jsem si myslela.

Cesta domů proběhla v klidu. Pořád jsem ještě byla mimo a tak jsem se zavřenýma očima poslouchala zvuky kolem. Rádio bylo puštěné na minimum.

Když auto zastavilo, otevřela jsem oči. Stáli jsme na naší příjezdové cestě. Zmateně jsem se na něj podívala. ,,Jak víš kde bydlím?´´ zeptala jsem se ho skřípavým hlasem. Odkašlala jsem si, abych ho trochu vylepšila.

,,Ptal jsem se na tebe, ale moc lidí tady o tobě neví. Jsi ta záhadná.´´ řekl s malým úsměvem a pořád se díval před sebe. Když jeho oči zaměřili na mě, lekla jsem se. Byly plné smutku a starosti.

Navzájem jsme se pozorovali, ale byl to on, kdo přerušil náš oční kontakt. Když tak udělal, konečně jsem si ho prohlédla. Neměl postavu jako Edward, ale přesto byl něčím krásný. Černé krátké vlasy mu rámovali oválný obličej. Velký nos i ústa. Celkově nebyl tak strašný, dokonce bych řekla, že je nádherný. To bych ovšem nesměla znát Edwarda.

,,Vážně ti nemůžu nějak pomoci?´´ vyrušil mě z okukování jeho hlas. Jen jsem zavrtěla hlavou. ,,Dobře.´´ povzdechl si. ,,Děkuji.´´ zamumlala jsem, otevřela dveře a vystoupila. ,,Ahoj.´´ uslyšela jsem ještě, než jsem zavřela dveře od jeho auta.

Jakmile jsem se dobelhala do svého pokoje, prudce jsem zavřela dveře a sesunula se po nich na zem. Mým tělem začaly pomalu otřásat vzlyky a po chvilce mi po tvářích stékali obrovské slzy. Tak tohle nedopadlo dobře. Nezvládla jsem to.

Ani nevím proč jsem brečela. Jediné, co jsem věděla naprosto s jistotou, bylo to, že dneškem všechno teprve začalo.

 

 

 

Shrnutí povídek

 

Předchozí

Následující

 

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Bratříčku, kde jsi? 12.kapitola:

 1
27.01.2012 [21:26]

alicecullen105 Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!