Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 37. kapitola

22.02.2013 (08:30) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 6× • zobrazeno 1647×

Druhý den ráno jsem se probudila úplně promočená. Zdál se mi sen… Ne, byla jsem si jistá, že tohle nebyl věštecký sen. Prostě jenom děsivá noční můra. Možná by bylo dobré podotknout, že hlaví roli v ní měl Damon Salvatore, alias děsivý havran, co se mě snaží sežrat.

A jelikož mě ten sen tak neuvěřitelně vytočil, nenapadlo mě nic lepšího, než jít doslova na truc na hřbitov. Ano, možná by mělo větší účinek udělat si horkou čokoládu a na celý den si zalézt do postele a koukat na romantické komedie… Ale já musela být vždycky něčím výjimečná.

Ke snídani jsem si dala jeden sáček krve, protože zrovna dneska jsem si přišla víc jako upír než člověk, rychle se oblékla a pak tryskem vyrazila od penzionu. Auto jsem si nevzala, protože mi to přišlo divné. O trošku divnější než to, že právě běžím na hřbitov, abych si mohla dokázat, že to divné vůbec není…

K bráně s kamennou cedulí Hřbitov Mystic Falls jsem dorazila o půl hodiny později. Ještě pořád jsem byla vyvedená z míry tím snem, takže jsem bez zaváhání vešla. Svižným krokem jsem procházela kolem hrobů a snažila se vytěsnit všechny dotěrné myšlenky z hlavy. Po chvíli mi došlo, že tak jednoduché to nebude.

S povzdechem jsem si sedla do trávy a opřela se o jeden z kamenných náhrobků. Zavřela jsem oči a zaposlouchala jsem se do mírumilovného ticha, které tu panovalo. Avšak ne tak dlouho, jak bych si přála…

Po chvíli jsem uslyšela šum křídel. Snažila jsem si namluvit, že se mi to jen zdálo. Ale tuto mylnou představu roztříštilo na tisíce kousku havraní zakrákání, které se ozvalo dost blízko mého ucha.

Zasténala jsem a otevřela oči. Naštvaně jsem pohlédla na havrana. „Vypadni, Damone.“

Havran na mě upřel své černé oči, přičemž mi přejel mráz po zádech. „Damone, tak ale už vážně, tohle mě trošku…“

Zarazila jsem se, když jsem si všimla bílé mlhy, která se vynořila bůhví odkud a proplétala se mezi kamennými náhrobky.

„Děsí…,“ dodala jsem rychle. Polkla jsem a obrátila pohled na havrana. Srdce mi vynechalo pár úhozů, když jsem zjistila, že místo, kde ještě před chvílí seděl, zeje prázdnotou. V duchu jsem se snažila uklidnit. No tak, Renesmé… přeci by ses nebála mlhy… vždyť to nic není… je to jen…

Když jsem spatřila velkou černou siluetu, která se doslova odnikud zjevila mezi hroby jen pár kroků ode mě, myslela jsem, že dostanu infarkt. Srdce mi v hrudi silně bušilo a nemohla jsem se pořádně nadechnout. Napadlo mě, že bude nejlepší, když vezmu nohy na ramena, ale bylo to, jako bych zkameněla. Nemohla jsem se pohnout z místa…

Najednou ale mlha zmizela a já poznala osobu, která mě tak vyděsila. Jak jinak…

„Damone! Ty idiote!“ vykřikla jsem a už jsem se chtěla zvednout a jít mu nafackovat, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. Ne, to by rozhodně nebylo dobré… Vzpomněla jsem si, jak to dopadlo posledně, když jsem mu chtěla dát facku…

Damon se zářivě usmál a přišel až ke mně. „Ahoj, Ren.“

„No, nazdar…,“ utrousila jsem naštvaně a zabodla oči do země.

Koutkem oka jsem zaznamenala, že se Damon pokřiveně usmál a pak si sedl vedle mě. Co nejvíc jsem se od něj odsunula a v duchu se zapřísáhla, že s ním nepromluvím. Ale jako obvykle… mi to moc dlouho nevydrželo.

„Proč jsi sem chodil, Damone?“ vyhrkla jsem po chvíli ticha a střelila po něm pohledem.

„Věděl jsem, že tě tady najdu…,“ odvětil a pokrčil rameny.

Měla jsem chuť si pohrdavě odfrknout. „To ale není odpověď na moji otázku.“

„A co bys chtěla slyšet?“ zeptal se posměvačně a zahleděl se mi do očí. „Že jsem tě musel vidět…? Že jsem nemohl unést, že ses na mě naštvala a přišel jsem se usmířit…? Řekni, Renesmé, co vlastně chceš slyšet…?“

Na to jsem nevěděla, co říct. Neuniklo mi, že mi řekl Renesmé a ne jen Ren, což bylo snad poprvé, co mě oslovil celým jménem, ale ani v nejmenším jsem netušila, proč to udělal. V tu chvíli jsem vlastně nevěděla vůbec nic…

„Já… nevím…,“ řekla jsem po chvíli popravdě s pohledem upřeným do země. Nebyla jsem schopná pohlédnout mu do tváře.

I když jsem na něj nekoukala, poznala jsem, že se usmál. Dalších pár minut jsme seděli mlčky. Snažila jsem si utřídit myšlenky, ale jelikož mi to nešlo ani když jsem byla sama… No, řekněme, že jsem v hlavě mě dost velký guláš.

„Proč ses vlastně předevčírem opila?“ přerušil ticho klidným hlasem Damon. Přinutila jsem se zvednout hlavu a pohledět mu do očí.

„To kvůli Jeremymu…“

Všimla jsem si, jak Damon zatnul čelist, když jsem vyslovila Jeremyho jméno. Bylo jasné, že tato informace ho moc nepotěšila. Ale já mu nechtěla lhát. Věděla jsem, že mu tímhle ublížím, ale bylo lepší, když to bude vědět. Když si nebude dělat marné naděje…

„Aha…,“ poznamenal po chvíli ticha mrtvolným hlasem a pak se pomalu zvedl. „No, bude lepší, když už půjdu… nebudu tě už rušit…“

Z neznámého důvodu mě jeho slova zabolela. Najednou jsem nechtěla, aby odešel.

„Damone!“ vyhrkla jsem najednou a zvedla se. Damon se hned otočil a… čekal. Čekal, co řeknu.

„Co se dělo, když jsem byla opilá?“ vychrlila jsem na něj to první, co mě napadlo (ne, že by mě to nezajímalo) a zahleděla se mu do očí. Doufala jsem, že tam někde zahlédnu odpověď. Ale to byla samozřejmě marná snaha. Damon se jenom pokřiveně usmál a pak se otočil k odchodu. Když se jeho silueta ztratila v mlze, která se opět znenadání objevila, skoro jakoby na povel, zase jsem si kecla na zadek a pak si povzdechla.

 „No, super… Takže něco jo…“

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 37. kapitola: