Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 35. kapitola

05.02.2013 (19:45) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 4× • zobrazeno 1622×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Co vás napadne jako první, když před vámi stojí upír, na kterém je vidět, že už přemýšlí, jak asi chutná vaše krev? První, co napadlo mě, bylo: Proč zrovna já?!  Upřímně řečeno, nevím, čím jsem si tohle všechno zasloužila… Vždycky jsem byla pravdomluvná, svoji rodinu milovala nadevše, dárky jim kupovala za vlastní peníze… Tak čím jsem si zasloužila to, že kdykoli do města zavítá nějaký problém s velkým P – ať už je to lovec upírů anebo upír sám, mám takový štěstí, že ho potkám…?!

Ach jo… že já se už na to nevys… Fajn, v téhle situaci mi asi moc nepomůže, když budu nadávat jako dlaždič… Ale co mám sakra udělat?!

Nervózně jsem střelila pohledem po upírovi. Můj vnitřní monolog trval jen několik vteřin, takže usuzuji, že mám ještě tak minutu života… Co víc si přát?

„Cullenová?“

Když upír promluvil, trhla jsem sebou. Zaprvé proto, že jeho hlas byl jako samet a zadruhé… Odkud sakra zná mé jméno?!

„Ty jsi Cullenová…“ zopakoval a znělo to podivně úlevně. Což jsem samozřejmě nechápala. Ještě pořád jsem nevěděla, odkud zná mé jméno. A ještě stále jsem nevěděla, jestli se mě nechystá sežrat…

„Nemusíš se mě bát.“ Tak to sakra pochybuju!

„Jsem přítel…“ Už jsem to nevydržela a povytáhla jedno obočí. Jsem jediná, komu tahle situace přijde komická…?

„Vážně?“ zeptala jsem se pochybovačně, když jsem znovu nalezla svůj hlas i sebevědomí. S upírama se dohaduju každý den, takže v tom být drzá na několik set let staru mrtvolu už mám praxi…

„Ano.“ Překvapil mě jeho vlídný tón. Vypadalo to, že se vážně nechystá po mě skočit a zakousnout se mi do krční tepny. Přesto jsem mu pořád moc nedůvěřovala.

„Proč bych ti měla věřit?“

Málem jsem vyjekla, když ani ne vteřinu poté, co jsem dokončila větu, stál upír ani ne půl metru ode mě a mířil na mě prstem.

„Jak už jsem říkal – ty jsi Cullenová.“

„Jak to víš?“ vydechla jsem tiše, protože moje stažené hrdlo mi víc nahlas promluvit nedovolilo. To, že stál tak blízko, mělo za následek, že se mi opět hlasitě rozbušilo srdce. Jak mu mám pak důvěřovat, když mě akorát děsí…?

Ukázal mi na krk. Automaticky jsem si tam šáhla a nahmatala přívěšek, který jsem dostala k narozeninám. S rodinným erbem… Fajn, tak zná naši rodinu – to mu ale nebrání v tom, aby mě nezakousl…

Najednou se mu na tváři objevil úsměv. No neříkala jsem to snad? – Zakousne mě…

„Moc se omlouvám – nedivím se, že jsi tak vyděšená – ani jsem se nepředstavil.“

V další vteřině stál těsně u mě a s blýskavým úsměvem mi podával ruku.

„Eleazar Denali.“

Samovolně se mi otevřela ústa. Nebyla jsem schopná slova, takže jsem se pouze přinutila k tomu, že jsem mu chabě stiskla ruku.

Znovu se usmál a můj zásek nijak nekomentoval.

„Neposadíme se?“ navrhl nato a rukou ukázal na nejbližší lavičku. Jako poslušný pejsek jsem ho následovala.

Když jsme se posadili a já se vzpamatovala tak, že jsem už byla schopná opět ovládat své mimické svaly, takže se mi dokonce i podařilo zavřít svá ústa, odhodlala jsem se konečně promluvit.

„Ten Eleazar?“

Jeho upřímný smích mě polekal. Pohlédl na mě svýma rozzářenýma očima, přičemž jsem si uvědomila, že jsou hnědě. „Ano, přesně ten…“

„Moji rodiče mi o vás vyprávěli, když jsem byla malá…“ vyhrkla jsem, než jsem si stačila plně uvědomit, co to chci vlastně vypustit z úst. Teď jsem měla chuť se za to propadnout do země. Cítila jsem, jak rudnu.

„To mě velice těší…“ zarazil se.

„Renesmé,“ řekla jsem s úsměvem. „Jmenuji se Renesmé…“

Eleazar se tajemně usmál. „Výjimečné jméno pro výjimečnou mladou ženu.“

Jestli jsem předtím nebyla úplně rudá, tak teď určitě… Bože, to je trapas… Chtělo by to rychle převést řeč jinam… tak mě napadá…

„Jak je možné, že máte prsten…?“ vyhrkla jsem rychle a doufala, že to nevyznělo moc neomaleně. Očividně nevyznělo, protože se Eleazar pouze usmál, rychle se zadíval na svůj prsten s lapisem lazuli a pak se ke mně obrátil čelem.

„Jak je možné, že ho máš ty, Renesmé?“ zeptal se mě s úsměvem. Vážně se mnou vtipkuje nebo se mi to jenom zdálo…?

„Nechtěla jsem se spálit…“ řekla jsem s úsměvem a pokrčila rameny. Eleazar se nepřestával usmívat.

„Ano, slyšel jsem, že poloupíří neshoří…“

To mě zaujalo, takže jsem mu hned skočila do řeči. „Co vy víte o poloupírech?“

Eleazar se ušklíbl. „Něco málo…“

Začínal být záhadný a to se mi moc nelíbilo. Proto jsem změnila téma na něco, co mě v tuto chvíli zajímalo o něco víc…

„A co víte o tomto městě?“

„Nemyslím si, že bych měl vykládat královská tajemství každému poloupírovi, kterého potkám…“ znovu se ušklíbl a překřížil si ruce v klíně.

„Volturiovi? Jak jsou do toho zapleteni Volturiovi?“ vyhrkla jsem nedočkavě, ale jeho mlčení bylo víc než výmluvné. Očividně mi královské tajemství říci nechtěl… To znamená, že budu muset změnit taktiku…

„Eleazare, jsme skoro jedna rodina, já to nikomu neprozradím…“ začala jsem hrát na křehkou notu jménem rodina. Věděla jsem, že když k tomu ještě přidám nevinný úsměv, mám vyhráno.

„No tak dobře…“ No neříkala jsem to snad…?

Zářivě jsem se usmála. Zlomila jsem upíra, který byl desítky let v gardě Volturiových. Měla bych být na sebe hrdá.

„Toto město… je jiné než ostatní,“ začal vyprávět a já napjatě poslouchala. Tohle mohlo být důležité – zvlášť když se do toho zapojila královská rodina.

„Říká se tomu Brána…“

„Brána?“ zopakovala jsem nechápavě. To nemohli vymyslet něco příhodnějšího? Třeba: Bez kouzelného prstenu zbude z tebe jenom prach…? To by bylo možná víc magické…

„Brána…“ přesvědčil Eleazar vážně. Už jsem to nevydržela a vyprskla smíchy. Nevím, co mě to popadlo, ale prostě jsem si už nemohla pomoct.

„A v čem teda tkví ta výjimečnost Brány?“ zeptala jsem se, když jsem se konečně přestala smát a snažila se to brát co nejvíc vážně, protože hrozilo, že se rozchechtám nanovo. Sakra, co mi to do té snídaně Matt dal?!

„Opravdu ti to musím říkat?“ jeho vážný hlas mě zaskočil. Hned se mi vyjasnila mysl.

„Procházet se venku ve sluneční záři…“ vydechla jsem lehce provinile. Ano, celá moje rodina (samozřejmě kromě mě) nemohla na slunce. Bylo to proti zákonům. Respektive proti jednomu – tomu nejdůležitějšímu – zákonu o udržování tajemství. Lidstvo se nesmí dozvědět, že něco jako upíři existují. Když tak o tom přemýšlím, vypadá to, že tady to doslova nezvládli…

„Takže… Volturiovi vědí, že toto místo existuje – místo, kde by se nemuseli skrývat ve stínu?“ zeptala jsem se po chvíli Eleazara a uvědomila si ten dvojsmysl stínu. Jejich zatuchlý hrad v Itálii bych snad ani nemohla nazvat líp…

„Samozřejmě – proto to je královské tajemství. Co myslíš, že by se stalo, kdyby se celá upíří komunita dozvěděla o tomto místu?“

„Předpokládám, že by se sem všichni nahrnuli…“ poznamenala jsem rozmrzele. Zrovna dvakrát jsem netoužila po tom, aby se sem nastěhovali všichni upíři. Mně ta moje partička bohatě stačí…

„Ano, ale jelikož by nevěděli o nutnosti prstenu, mohla by celá upíří populace zaniknout během okamžiku. – Proto o tomto místě ví jen pár vyvolených…“

Ušklíbla jsem se. „Tak to jsem moc ráda, že mezi ně patřím…“

„Jo, měla by sis toho vážit… a hlavně to nikde nerozhlašovat.“

Když mi oplatil úšklebek zářivým úsměvem, byla jsem nadmíru spokojená. Konečně jsem zjistila, proč jsou upíři tady jiní. Proč jsem se i já změnila. Konečně jsem mohla v klidu říct, že teď už mě nic nemůže překvapit. – Vím už totiž všechno…

„A Renesmé… Víš, že máš dar…?“

Hm, tak jsem se asi zase spletla…

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 35. kapitola: