Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 34. kapitola

24.01.2013 (16:00) • Veubella • FanFiction na pokračování • komentováno 8× • zobrazeno 1521×

Uslyšela jsem sbíječku. Myslí mi okamžitě proběhlo: Jakej kterén?! Takhle ráno… Na víc jsem se nezmohla. I přes to, že jsem se cítila jako přejetá parním válcem, jsem nakonec pootevřela oči, načež jsem je ale zase rychle zavřela, protože to doslova bolelo. Ale ta děsná sbíječka nepřestávala. Sakra, to aspoň na chvíli nemůžou přestat?! Proto jsem oči znovu otevřela a zmateně zamžourala po místnosti. Pohled mi padl na budík, který poskakoval na stolku… a nepřestával drnčet. To mě dopálilo. Šáhla jsem po něm a vší silou s ním práskla o zem. Konečně přestal… Znovu jsem se zachumlala do peřiny a ponořila se do bezesného spánku.

Nevím, jak dlouho jsem spala, ale byla jsem už vážně dost vytočená, když mi začal zvonit telefon, čímž mě z toho lahodného spánku vytrhl. Napadlo mě, že by nebylo od věci s ním taky praštit o zem, ale nakonec se mi ho zželelo. Vypnula jsem ho a se zasténáním si protáhla záda. Pak jsem si začala mnout oči a snažila se rozkoukat. Závěsy byly zatažené, ale skrz ně prosvítalo světlo. Hodně světla…

„Sakra, kolik je hodin?“ zaklela jsem v duchu a pak zase poslepu začala šátrat na stolku, abych našla telefon. Rána, která se vzápětí ozvala, mi dala dost jasně najevo, že tomu telefonu se ke mně vysloveně nechce…

Znaveně jsem zasténala a pak padla obličejem do polštáře. Za chvíli jsem však hlavu zase zvedla, protože hrozilo, že se udusím. Vážně nechápu ty lidi, co takhle spí…

S velkým sebezapřením jsem se posadila, odhrnula peřinu a shodila nohy na chundelatý kobereček vedle postele.

Pak jsem jako ve zpomaleném filmu sklopila zrak ke svému pyžamu. Až na to, že to nebylo pyžamo, ale má fialová halenka a všechny její knoflíčky byly odervané. Pomalu jsem v ruce sevřela látku a třeštila na ni oči. Pak jsem v duchu zasténala. Bože, co jsem to zase včera prováděla?

Začala jsem se pomalu zvedat z postele, ale přivítala mě závrať, takže jsem si zase kecla na zadek. Přitom jsem se snažila rozvzpomenout, co se dělo minulý den. Pamatovala jsem si rozhovor s Jeremym, cestu plnou slz domů a mé rozhodnutí, že se musím opít do němoty. Očividně se mi to podařilo…

Znovu jsem se pokusila vstát a tentokrát se mi to i povedlo. Opět jsem zalétla k své hrudi a pak si protáhla celé tělo. Byla jsem rozlámaná, ale to jsem byla vždycky, když jsem tak dlouho ležela v posteli. Oddechla jsem si. Vypadalo to, že jsem včera žádný vášnivý upíří sex neměla. Díky bohu…

Došla jsem do koupelny, abych si dala sprchu. Byla jsem si jistá, že to po včerejšku potřebuju.

Když jsem vylezla ze sprchy, otřela jsem zamlžené zrcadlo a pohledla na svůj odraz. „Pane bože…“ uniklo mi z úst zděšeně. Ten odraz v zrcadle… rozhodně nevypadal jako já… Povzdechla jsem si, vyčistila si zuby, lehce se namalovala – hlavně kvůli tomu, abych skryla obrovské kruhy pod očima. Pak jsem se přesunula zpátky do ložnice. Pohled mi hned padl na „chudáka mobila“, který si hověl na podlaze. Když jsem se pro něj ohýbala, v duchu jsem doufala, že to přežil. Naštěstí mé modlitby někdo nahoře vyslyšel, a když jsem klikla na displej, rozsvítil se. Ale při pohledu na hodiny jsem se zděsila. Byly dvě hodiny odpoledne…

Když jsem ve skříni hledala něco hodně pohodlného, nadávala jsem si, že jsem nebyla schopná vstát dřív. Zaspala jsem půlku dne!

Nakonec jsem si na sebe vzala tmavě modré rifle, protože ty, ve kterých jsem spala, vypadaly dost zuboženě, obyčejné červené tričko a květinový šátek, do ruky popadla hnědou koženou bundu a odporoučela se do přízemí. Po cestě ze schodů jsem si ještě vlasy svázala do culíku.

Najednou mi v břiše zakručelo tak hlasitě, že jsem se až sama lekla. Povzdechla jsem si a vyšla ven. Mobil jsem strčila do jedné kapsy džínů a klíče do druhé. S úsměvem jsem nasedla do svého kabrioletu a vycouvala od penzionu. Napadlo mě, že kdy jsem půlku dne zabila v posteli, vůbec nebude vadit, když tu druhou zabiju ve městě. Najednou mě popadla dobrá nálada a tak jsem si zapnula rádio. Zrovna hráli jednu z mých oblíbených písniček, a tak jsem začala nahlas (a dost falešně) zpívat:

„Oh my!
Feels just like. I don't try.
Looks so good I might die.
All I know is everybody loves me!
Get down,
swaying to my own sound.
Flashes in my face now.
All I know is everybody loves me!
Everybody loves me!“

Ze srdce jsem se rozesmála. Tu písničku jsem tak strašně moc milovala!

Ani jsem se nenadála a už jsem vjížděla na parkoviště u radnice. Nepřestala jsem se usmívat ani v tu chvíli, co jsem vcházela do Grillu na snídani. V tu chvíli mi vůbec nedošlo, koho tam můžu potkat…

Naštěstí asi někdo usoudil, že jsem si nepříjemných setkání už užila dost, takže po rychlém pohledu k baru jsem zjistila, že Jeremy nemá směnu. Na tváři se mi rozlil úsměv. „Everybody loves me!“ zanotovala jsem si v duchu.

Hned jsem zamířila k vzdálenému stolečku, který se mi na první pohled zalíbil. Usadila jsem se a dál rozdávala úsměvy na všechny strany.

Za chvíli ke mně přistoupil číšník. Až po tom, co jsem mu nadiktovala, co si dám k jídlu, jsem zjistila, že je to Matt. Hned jsem se mu začala omlouvat. Bylo mi vážně trapně. To vážně nepoznám svého kamaráda, když ode mě stojí pár kroků…? Ten včerejšek mě teda sakra zmohl… Ještě kdybych věděla, co jsem dělala, že moje oblečení bylo v takovém stavu.

„To je v pohodě, Ren. Neomlouvej se,“ řekl hned Matt, aby zarazil mé nekonečné omluvy, které mi samy lítaly z pusy. Trochu jsem se začervenala, ale nakonec zmlkla.

„A jak se máš?“ vyhrkla jsem najednou, když ticho, které nastalo, začínalo být trapné a Matt se pořád neměl k odchodu. Ne že bych ho vyháněla, ale vážně jsem už měla hlad…

„Dobře, co ty?“ odpověděl trošku váhavě. V tu chvíli mi to docvaklo. On to ví! Teda myslím jako to, že se se mnou Jeremy rozešel! Mohlo mě to napadnout dřív… Proč by si to taky nechával pro sebe? V duchu jsem si začala nadávat. Matt mě teď jistě lituje. Anebo… odsuzuje stejně jako Jeremy. Za tu myšlenku jsem si ale vzápětí vynadala – Matt takový nebyl.

„Mám se celkem fajn,“ usmála jsem se co nejpřívětivěji.

Matt se taky usmál, ale vzápětí se pláci do čela. „Já jsem blbec! Vždyť jsem ti ještě nepřinesl tu snídani!“ řekl omluvně a hned už spěchal do kuchyně. S pobaveným úsměvem jsem se za ním ještě dlouho dívala. To je prostě celý Matt…

O chvíli později už přede mnou stál horký šálek kávy a jahodový koláč. Když se ozvalo další hlasité zaprotestování mého žaludku, už jsem neváhala a vrhla se na to jako bych týden nejedla. Upřímně – přesně tak jsem se cítila.

Ignorovala jsem zvědavé pohledy ostatních hostů a potěšeně si mlaskala. Horkým kafem se mi podařilo si spálit jazyk, ale jak se můj žaludek plnil, nějaký spálený jazyk mi byl šumafuk…

Po opravdu vynikající snídani jsem už plná energie (přesněji řečeno kofeinu…) zamířila do parku. Sice se tu nedávno odehrálo několik nepěkných věcí, ale kolik si myslíte, že je v tomhle městečku o tisíci obyvatel parků? Moje touha jít do parku tedy převládla nad pocitem naprostého děsu, že se ocitnu na místě, kde mi mále vystřelili mozek z hlavy…

Po chvíli, co jsem se slunila na lavičce a bylo mi neuvěřitelně fajn, jsem už zapomněla na všechny hrůzné zážitky, co se spojovaly s tímto místem a prostě si užívala krásný slunečný den. Sundala jsem si bundu a spokojeně přivřela oči. Přiznám se, že mě v tu chvíli napadlo, že bych si tady mohla i schrupnout. To jsem ale nakonec zavrhla – nespala jsem přece dneska už dost?

Místo toho jsem se zvedla a pobrukujíc si, šla rovnou za nosem. Ale moc daleko jsem nedošla…

Přede mnou se totiž najednou zjevil člověk. Ale jelikož se lidé jen tak nezhmotní uprostřed cesty, nezírají na vás jako by se vás chystali sežrat a nenosí nevkusné prsteny s modrým kamenem… došlo mi hned, že tohle člověk nebude…

V duchu jsem si sprostě ulevila. 

Autor: Veubella (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 34. kapitola: