Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Brána - 26. kapitola

3.IsabellaCullen-LaPush


Brána - 26. kapitolaKonfrontace s policií, která bude mít nečekanou dohru. Příjemné čtení přeje Veubella. ;)

Srdce se mi zděšeně rozbušilo, ale nezaváhala jsem a zajela ke krajnici, kde jsem zastavila. Zrychleně jsem oddechovala a zpětným zrcátkem pozorovala policistu, jak vystupuje z auta a míří ke mně.

Rychle jsem našla doklady a stáhla okénko.

„Dobrý den, váš řidičský průkaz prosím,“ řekl stroze policista, když ke mně došel a pozorně si mě prohlížel. Na oplátku jsem si ho taky prohlédla. Byl dost vysoký, měl krátké hnědé vlasy a pronikavý pohled. Mohlo mu být něco kolem čtyřiceti, ale bylo vidět, že je v dobré kondici. Nasucho jsem polkla.

„Dobrý den,“ pípla jsem a podala mu, co po mně požadoval.

Policista zvedl hlavu a upřeně se na mě zahleděl. „Slečno, víte, kolik jste jela?“

V krku se mi udělal knedlík a v puse mi vyschlo.

Srdce se mi ještě víc rozbušilo, když jsem uviděla druhého policistu, který přistoupil k autu. Vážně se zadíval na policistu, který mi před chvílí položil otázku (na kterou jsem mimochodem stále ještě neznala odpověď…). Mysl mi šrotovala o sto šest. Samozřejmě, že jsem věděla, že jsem nejela podle předpisů. Ale vážně se jim mám přiznat?

Policista u mého okénka si mě měřil pohledem. „Omluvte mě,“ řekl po chvíli a přistoupil k druhému muži. Se zděšením jsem pozorovala, jak spolu tlumeně mluví. Pak policista číslo jedna (jak jsem ho právě pojmenovala, protože na nic originálnějšího jsem se v tu chvíli nezmohla) kývl na policistu číslo dvě, který se vzápětí vrátil k policejnímu autu. Sám pak opět přistoupil ke mně.

„Slečno, můžete mi ukázat doklady k vozidlu?“

Hned mě napadlo, že mám průser. Větší, než je překročení rychlosti…

Rychle jsem vzala do roztřesených prstů techničák a podala mu ho. Policista se do něj zadíval a v tu chvíli jsem si všimla, že se už vrátil i policista číslo dvě. Rychle jsem si ho prohlédla a shledala, že je pravý opak policisty číslo jedna. Nebyl vysoký - vlastně by se dalo říct, že byl malý, blonďaté vlasy mu už ustupovaly z čela a pod upnutou uniformou se mu rýsovalo pivní břicho.

Se staženým hrdlem a srdcem až v krku jsem pozorovala, jak došel před auto a pozorně si začal prohlížet přední sklo na straně řidiče. Policista číslo jedna na mě něco mluvil, ale já to nevnímala. Celá moje pozornost se točila kolem druhého muže, který nepřestával zkoumat moje auto.

„Slečno?!“ Až tohle mě dokázalo probrat a s vykulenýma očima a jistě hodně inteligentním výrazem jsem se otočila na policistu číslo jedna.

„Jak jste přišla k tomuto vozidlu?“ Překvapeně jsem zamrkala. Proč se mě ptá na něco takového? To mi nemůže dát pokutu za překročení rychlosti a nechat mě jet? Měla jsem chuť zoufale zasténat. Za tohle všechno může určitě Damon! Ten uvidí, až se mi dostane do rukou…!

„Mám ho od přítele…“ řekla jsem pomalu a bylo to, jako bych to neříkala ani já. Svůj hlas jsem nepoznávala a to mi zrovna moc odvahy nedodalo.

„Můžete mi říct, jak se váš přítel jmenuje?“

„Damon Salvatore…“ odpověděla jsem automaticky a sledovala druhého policistu, jak se vrací k autu a něco říká do vysílačky. To mě probralo natolik, že jsem byla schopná na chvíli racionálně uvažovat.

„Co se děje?“ zeptala jsem se.

„Slečno, váš automobil je nahlášen v registru odcizených vozidel. Věděla jste to?“ zeptal se policista profesionálním tónem a pozorně se na mě zadíval.

„Ten hajzl…“ zašeptala jsem a sevřela volant tak pevně, až jsem cítila, jak do něj vytlačuji otisky svých prstů. Ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno.

„Co jste říkala?“ zeptal se policista a na čele se mu utvořila drobná vráska.

„Nic… Ne, nevěděla jsem to,“ odpověděla jsem co nejpevnějším hlasem. Napadlo mě, že je ale úplně jedno, jestli řeknu, že jsem to věděla anebo ne. Oni mi stejně nemůžou jen tak věřit a propustit mě…

„Slečno, vystupte si z auta, pojedete s námi na stanici.“ No, neříkala jsem to snad?

Nahlas jsem však nic nedodala. Jen jsem roztřesenou rukou otevřela dveře a následovala policistu číslo jedna. Zrovna se nahnul k policistovi s pivním břichem a něco mu říkal. Čirou náhodou jsem to zaslechla…

„Vážně myslíš, že je dobrý nápad ji hned zavřít?“  

„A proč ne?“

„Tak se na ni podívej – je v šoku… Určitě s tím nemá nic společného.“

„Tím si nemůžeš být jistý…“

„Jerry, mám pro tebe návrh… odvezeme ji domů a pak si posvítíme na toho jejího přítele, mám takový pocit, že on o tom něco vědět bude…“

„No tak dobře, když myslíš…“

Měla jsem pocit, jako by mi ze srdce spadl obrovský kámen. Měla jsem sto chutí vrhnout se policistovi číslo jedna do náruče. Právě mě zachránil před vězením! Měla bych si zjistit, kde bydlí, a poslat mu obrovský dárkový koš…

Naopak policista Jerry… Nervózně jsem po něm těkala očima a čekala, kdy řekne policistovi číslo jedna, že se plete. A pak mě šoupne za mříže. I kdybych ten rozhovor mezi nimi nevyposlechla, už na první pohled bylo vidět, že mojí nevinně zrovna dvakrát nevěří. Už jen to, jak se na mě díval… měla jsem chuť se otřást. Koukal na mě, jako bych spáchala mnohonásobnou vraždu…

Jerry otevřel dveře od auta a pokynul mi, abych se posadila. Neohrabaně jsem dopadla do sedadla a s nervózním pohledem sledovala, jak dveře zase přibouchnul. Zůstala jsem sama lapená v policejním vozu.

Mezitím se oba muži mezi sebou zase začali dohadovat. Ale já už je neposlouchala. Byla jsem uzavřená ve své vlastní zvukotěsné bublině a okolí šlo naprosto mimo mě.

Po chvíli, kterou jsem strávila v mučivé nejistotě, která se vrátila hned, jak jsem nasedla do policejního vozu, se otevřely dveře a za volant usedl policista číslo jedna. Pohledem jsem sledovala Jerryho, jak postává u Porsche. Na okamžik se naše pohledy střetly a mně přeběhl mráz po zádech. Viděla jsem mu na očích, že mi nevěří ani slovo, a pokud se mu naskytne příležitost, nezaváhá. Doufala jsem, že se mu příležitost nenaskytne, protože jsem ani zdaleka nechtěla skončit v oranžové kombinéze. Oranžová mi vážně ani trochu neslušela…

„Slečno, můžete mi říct, kde bydlíte?“ ozval se policista, čímž mě vytrhl ze zamyšlení.

Už jsem měla na jazyku Forks, ale na poslední chvíli jsem se zarazila. „Mystic Falls.“

Policista bez dalšího slova nastartoval. Na okamžik jsem se upřeně zadívala na Jerryho, kolem kterého jsme projížděli. S tvrdým výrazem mi pohled oplatil. Odolala jsem pokušení otřást se odporem.

Pomalu jsem se svezla do sedadla a oddechla si. Musím se přiznat, že ode dneška mě policisté začali neuvěřitelně děsit. Především tenhle…

 

Cesta rychle ubíhala a auto bylo naplněné tichem. Přemýšlela jsem. Přemýšlela jsem tak hodně, že jsem se i začínala obávat, jestli se mi nezačíná kouřit z hlavy. Myslí mi poletovalo tisíce otázek. Ukradl to auto Damon? Jestli ne, věděl, že je kradené? Udělal to naschvál? Sedí teďka doma a směje se tomu, jak dobře mě napálil? Dostanu tu pokutu…?

Když jsem spatřila ceduli oznamující, že vjíždíme do Mystic Falls, trochu se mi ulevilo. Přeci jenom to bylo známé prostředí a já tu měla přátele, kteří by mi, kdyby nastal nějaký problém, jistě pomohli. Třeba mě obhajovali u soudu...

Podívala jsem se na policistu a střetla se s jeho pohledem ve zpětném zrcátku.

„Kde chcete zastavit?“ zeptal se na můj vkus možná až příliš mile.

„Tady,“ vyhrkla jsem hned, jak jsem před sebou uviděla Grill. Už jsem se nemohla dočkat, až budu z tohohle auta venku.

Vůz pomalu zajel na parkoviště a zastavil. Policista se na mě obrátil. „Tak jsme tady…“

Trochu nervózně jsem se usmála a roztržitě se pokusila otevřít dveře. Na třetí pokus se mi to konečně povedlo. Všimla jsem si, že mě policista s úsměvem pozoroval.

Vystoupila jsem z auta a přemýšlela, jestli mám něco říct – třeba poděkovat…?

„A příště nejezděte tak rychle…“ ozvalo se žertovně z auta a já se neubránila úsměvu.

„Dekuju a nashle,“ zavolala jsem, než jsem přibouchla dveře. Pak jsem sledovala, jak auto pomalu odjíždí z parkoviště. Když zmizelo za rohem, zaplavila mě úleva.

Rozhlédla jsem se kolem sebe, abych zjistila, kolik lidí můj rozhovor s policistou sledovalo. Překvapivě nikdo, došlo mi, když jsem shledala, že je ulice prázdná. Divné…

Zhluboka jsem se nadechla a zapřemýšlela co teď. Napadlo mě, že by bylo nejlepší, kdybych šla do Grillu za Jeremym. Po chvíli mi ale docvaklo, že tam nebude, protože je ještě ve škole.

Na tváři se mi usadil široký úsměv. Když nepůjdu za Jeremym, půjdu za někým jiným… Za někým, kdo by se už předem měl bát. Protože když se naštvu, tak se neznám…

Úsměv mi z tváře nezmizel, ani když jsem vcházela do penzionu. Tohle bylo snad poprvé, co jsem doufala, že tu bude. A překvapivě se mé přání splnilo…

„Damone…“ poznamenala jsem chladným hlasem a došla do obýváku.

Damon seděl na pohovce. V ruce držel skleničku, podle barvy jsem poznala, že s burbonem.

Když jsem ho oslovila, trhnul směrem ke mně hlavou a na tváři se mu rozšířil potutelný úsměv. „Kdes nechala auto? Neslyšel jsem kola na příjezdové cestě.“

Teď jsem se zase usmála já. „Zabavila mi ho policie.“

Čekala jsem na jeho reakci. Ani mě nepřekvapilo, že jsem se žádné nedočkala. „Copak, jela jsi moc rychle?“ zeptal se sarkasticky. Když jsem uviděla jeho pobavený výraz, neuvěřitelně mě to naštvalo.

„Damone, ty seš takovej idiot!“ křikla jsem a došla až k němu.

„Au… to bolelo,“ řekl a zkřivil obličej do ublížené masky. Já mu na to ale neskočila.

Damon vstal a zamířil ke mně. Bezděky jsem o pár kroků ucouvla. To u něj vyvolalo další úsměv.

„Zůstalo ti v tom tvým staletým mozku aspoň krapet rozumu?“ vypálila jsem naštvaně a nepřestávala couvat.

„Záleží na situaci…“ řekl a ušklíbl se.

„Tahle situace!“ vyhrkla jsem už frustrovaně a pak zoufale rozhodila rukama.

„Hmm… tak to asi ne…“ řekl a udělal posledních pár kroků, které nás dělily. Pak mě obdařil svým oblíbeným pokřiveným úsměvem. To mě dopálilo.

Napřáhla jsem se, abych mu vrazila facku, ale než se moje ruka stačila otisknout na jeho tváři, přitáhl si mě do těsného objetí. Byla jsem k němu skoro celá natisknutá, svou ruku zkroucenou za záda, a ty jeho přitisknuté k mému pasu. Nedokázala jsem se pohnout a jen zmateně těkala pohledem po jeho kamenném výrazu.

„Damone…“ vydechla jsem nervózně, ale nic dalšího už nestihla dodat, protože se jeho rty zmocnily těch mých. Líbal mě zuřivě a bral si všechno, aniž bych mu to dovolila. Z jeho dravosti se mi podlamovala kolena a zatemňovala mysl. Objala jsem ho kolem krku a zasténala mu do rtů. Ale než se náš polibek mohl jakkoliv prohloubit, ozvala se rána.

Zděšeně jsem od Damona odskočila a pohlédla na toho, kdo rozrazil dveře a přistihl nás v této ošemetné situaci.

Byl to Jeremy…


« Předchozí díl Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Brána - 26. kapitola:

 1
5. Jana S
03.09.2014 [23:53]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.11.2012 [19:07]

kajak34Tak tahle kapitola byla... jako vždy ÚŽASNÁ!!!!!
Já doufám, že Jeremy udělá pořádnou scénu, odejde a Damon potom bud Renesmé utěšovat Emoticon To by bylo zajímavé! Emoticon
A ať je tady další kapitola co nejdřív! Emoticon Jinak... jinak - mám to - jinak ti příští kapitolu neokomentuju - sice to není pořádná výhružka, ale alespoň něco Emoticon
A díky za věnování Emoticon Emoticon

27.11.2012 [18:23]

Danca11 Tak trochu jsem doufala, že Ness skončí na stanici a bude muset čekat, než přikráčí Damon či Stefan a splatí za ni kauci, ale naštěstí ji pustili.
A ten konec s Damonem - ano, ano, ANO! Konečně, já na tenhle moment čekala už od okamžiku, kdy přijela do Mystic Falls a on se ji pokusil ovlivnit. Emoticon Emoticon Emoticon
Díky rosaliC se cítím trochu provinile, že to posledních několik kapitol ignoruji, takže taky velice děkuju za věnování. Emoticon

26.11.2012 [16:30]

rosaliCNÁDHERA a co bude dál??? Já doufám že rozchod z Jeremym a renesmé začne chodit z Damonem Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon no jen doufám že Damon nepřestane dělat vtípky :DDDDDD SUPER KAPČA UŽ SE TĚŠÍM NA DALŠÍ

P.S. MOC MOC DĚKUJI ZA VĚNOVÁNÍ :DDDDD

26.11.2012 [16:23]

nesinkaNo to si nedokážu tipnout jak to bude dál pokračovat ale už se strašně těšim na další.

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!