Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bláznivý život - 4. kapitola

12.01.2013 (13:00) • Faye • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1406×

4. kapitola

Demetri

Aro mě poslal pro nějaké nákupy do města. Jelikož Tereza nebyla upír, měla lidské potřeby. Dostal jsem za úkol koupit výživné potraviny. Nevěděl jsem, co má ráda, tak jsem koupil od každé chutě něco.

„Snad to ocení,“ zamumlal jsem si pro sebe.

Rozhlížel jsem se po obchodě a hledal něco speciálního. Nemohl jsem nic najít, až jsem narazil na balení hořké čokolády s lentilkama. Tímhle by nepohrdnul snad nikdo. Spokojeně jsem dal do košíku hned několik balení a vyrazil k pokladně. Tam jsem musel zase snášet ty obdivné pohledy prodavaček, které mě měly jako muže povzbuzovat a těšit, ale když jste to vídával denně, tak to už bylo ohrané.

Zaplatil jsem nákup a rychle vyšel z prodejny ven. Nasedl jsem do svého Volva a vyjel směr hrad. Už jsem chtěl být na hradě. Ani nevím proč. Strávil jsem na hradě celá staletí a začalo mě to tam omrzovat, ale najednou je všechno jinak. Stále jsem nevěděl, co je za tím příjemným pocitem, ale určitě na to příjdu.

Za pár minut jsem už parkoval v garáži, která byla v podzemí. Vyběhl jsem upíří rychlostí schody a vydal se do kuchyně, která byla hned vedle zahradních dveří. Dal jsem některé věci do ledničky, ovšem všechno se tam nevešlo. Ale to nebyl žádný problém, protože teplota na hradě není vysoká. A v kuchyňské spíži byla ještě nižší.

Když jsem odcházel z kuchyně s prázdnýma rukama, rozhodl jsem se jít na zahradu. Bylo to mé nejoblíbenější místo na hradě. Přesněji to bylo jediné místo, kde jsem se cítil volný a svůj.

Nasál jsem jarní vzduch do plic, které ho sice nepotřebovaly, ale měl jsem ten pocit rád. Miloval jsem tuhle vůni. Vůni rozkvetlých květin a stromů. Všechno je tak čerstvé. Když jsem se znova nadechl, ucítil jsem v blízkosti člověka. Zbystřil jsem a udělal několik kroků vpřed. Můj zrak padl na Terezu, která posedávala uprostřed jezírka na kameni.

Potichu jsem se přiblížil ke kamenům. Nechtěl jsem ji vylekat, a tak jsem si opatrně lehl na zem. Uvelebil jsem se na trávě a pozoroval ji.

Měla přivřená víčka a levou nožku si nechala smáčet ve vodě. Pozorněji jsem si ji prohlédl a musel uznat, že jí to zatraceně slušelo. Jako upír jsem potkal plno upířích žen, které byly nádherné, ale Tereza jim mohla v klidu konkurovat. Na člověka byla hodně bledá. Hlavou mi probleskla myšlenka, že by mohla být nemocná, ale tu jsem rychle zahnal. K pokožce jí kontrastovaly sexy krajkové šaty, rudé rty a tmavé oči. Vyzařovala z ní zvláštní magičnost. Cítil jsem z ní zvláštní druh energie.

Z myšlenek mě vytrhlo hlasitější šplouchnutí vody. Stále si smáčela prsty na noze.

„Není studená?“ zeptal jsem se. Nechtěl jsem ji vyrušovat z relaxace, ale chtěl jsem slyšet znovu její hlas.

Překvapeně se na mě podívala. Přes tvář jí přeběhlo hned několik výrazů, některé jsem nebyl schopen definovat. Zdálo se mi, jako by uvnitř sebe s něčím bojovala. Možná s pocity nebo city?

„Ne, není. Je příjemná,“ odpověděla.

Snažila se o neutrální výraz. Byla vážně roztomilá.

Všiml jsem si, že mě pozoruje. Ne že bych na to nebyl od žen zvyklý, ale tohle byl jiný pohled, než který jsem od nich vídával. Po chvíli se začala smát. Nevěděl jsem pointu, ale líbil se mi její smích. Musel jsem se zasmát též.

Tereza

Myslím, že nic neprokoukl. Jen jsem se bála, abych neměla na tváři ruměnec. To bych se mohla snažit sebevíc, nemělo by to význam.

Pozorněji jsem se zadívala na jeho pokožku. Zářila pod náporem slunečního svitu.

„Jako by byla posázena diamanty,“ problesklo mi hlavou.

Měla jsem strašnou chuť se té nádhery dotknout. Jenže co by si pomyslel, kdybych se jen tak sebrala a začala ho osahávatM Ještě by mě nařkl ze zneužívání. Opravdu miluji chvíle, kdy dokáži sama sebe rozesmát, jako tomu bylo právě teď.

Všimla jsem si jeho nechápavého výrazu, ale ten se během vteřiny změnil na smích. Tím přiložil do ohně a já se nemohla přestat smát. Byla to úžasná chvíle, při které jsem se cítila tak volná. Po chvíli jsem se smíchem ustala, bála jsem se, abych s ním nevylekala ptáky a hmyz. Co si tak můžou myslet, když uvidí rozřechtanou kobylu jako já? Opět mi cukaly koutky, ale ovládla jsem se. Pomalu jsem vstala a začala přešlapovat z jednoho kamene na druhý. Už jsem se chtěla pochválit, že se překonávám se svojí nemotorností, když jsem při posledním nášlapu ztratila rovnováhu a já začala vidět blíž a blíž zem.

Nečekaně, asi pár centimetrů od země, mě zachytily ledové ruce. Prudce jsem zamrkala a snažila se vzpamatovat a zorientovat, kde se to vlastně nacházím. Zvedla jsem pohled a uviděla vysmátého Demetriho. Skvělé, teď mu budu muset být vděčná.

Moje rozhořčení mi zlepšil jeho úsměv, snad ten nejdokonalejší, jaký jsem kdy mohla vidět. Kam se hrabou hollywoodští herci.

„Jsi v pořádku?“ postavil mě bezpečně na nohy. Na tváři mu pořád hrál úsměv, ale v očích měl starostlivost. Ne, neměl. Jak může upír cítit vůči někomu starostlivost. Upír, který vysává lidskou krev tak často, jako pokojské koberce.

Držel mě ještě za loket, aby se ujistil, že už jsem opravdu byla stabilní.

„Myslím, že jsem.“ Snažila jsem se být milá. Přeci je to jediný obyvatel hradu, který se pokusil se mnou o nějakou konverzaci. Když nepočítám Carmen. Tenhle fakt mě přesvědčil, že bych neměla dát Demetrimu košem.

„Děkuju, že jsi mě zachránil. Bez tebe bych se blíže seznámila se zdejší zemí,“ zahuhlala jsem. Jakmile jsem měla mluvit, už jsem si tak jistá nebyla. Měla jsem mírně roztřesený hlas.

„Bylo mi potěšením,“ smál se. Opět. On je snad více uchechtanej než já.

Najednou mi zakručelo v břiše a já si uvědomila, že jsem ještě nic nejedla. Chytla jsem se rukou za břicho.

„Tu máš,“ podával mi Demetri lentilkovou čokoládu, kterou právě vytáhl z kapes. Ten upír mě snad nepřestane překvapovat.

Vděčně jsem ji přijala a ihned ji rozbalila.

„Mňam,“ ulevila jsem si.

„Ty nosíš často u sebe takovéhle mňamky?“ zeptala jsem se.

„Ano, vždycky je kradu ve spíži Arovi. Potají,“ zakřenil se. Tahle představa mě silně pobavila.

„Ne, byl jsem dnes ráno nakupovat jídlo pro tebe. Všechno jsem složil do kuchyně, jen tahle čokoládová tabulka se mi zabloudila do kapsy,“ uvedl na pravou míru, „chutná ti?“

„Je výborná,“ odpověděla jsem s plnou pusou. Demimu cukaly koutky.

„To je na mě pohled, co?“

„Úžasnej,“ potvrdil.

Se smíchem jsme se vydali do hradu. Musím přiznat, že jsem se v Demetrim zmýlila. Není to zase tak namyšlený manekýn, jak jsem si myslela. Je to pohodový muž se smyslem pro humor.

„Zase se z něj nezblázni,“ promluvila má druhá část duše.

Zastavili jsme se cestou u sálu. Nevěděla jsem proč, ale brala jsem to tady jako mezizastávku při cestě po hradě.

„Aro chce s tebou mluvit,“ promluvil Dem.

Tiše jsem si povzdychla a vešla do sálu. Opět tu seděly všechni tři hlavy upíří říše a upíraly na mě své pohledy. To tu celé dny sedí na zadku a nic nedělají? I jídlo jim sem nesou pod nos. Jako by mě vyslyšel Aro, který povstal.

„Terezo! Rád tě vidím. Mám pro tebe nové zprávy.“ Spojil své dlaně do střížky a přiostřoval zrak.

„Poslouchám,“ promluvila jsem se zaujetím. Konečně by se něco mohlo dít.

„Na severu Evropy se vyhrotila jedna situace do příliš veliké míry. Musíme se tam vydat a vše urovnat,“ oznámil Marcus. Nečekaně jsem se na něho zadívala. Nikdy moc nemluvil.

„Co to znamená pro mě?“ zajímala jsem se.

„Jsme nuceni využít vysoké nasazení. Musíme proto odcestovat téměř všichni. Je to nemilá záležitost. A jelikož si tvé přítomnosti zde velmi vážím, nenechám tě tu přeci bez dozoru. Můžeš si sama vybrat, koho ti tu nechám ke společnosti,“ promluvil Aro a poukázala na svoji elitu gardy. No Jane rozhodně ne.

„Chci Dema,“ odpověděla jsem rozhodně. Možná až moc. Všimla jsem si potutelného výrazu v Caiově tváři. Cítila jsem, že pomalu rudnu.

Demetri tu celou dobu nebyl. Úlevně jsem si oddechla, už takhle jsem se cítila dost trapně.

„Dobrá volba,“ potvrdil Aro. Ale nebyla jsem si jistá, jak to myslel.

„Můžu už jít?“

„Samozřejmě,“ svolil Caius a stále mu cukal levý koutek. Snažila jsem se si toho nevšímat.

Byla jsem ráda, že jsem byla pryč ze sálu. Celá ta situace byla velice nepříjemná. Trapná. Prostě trapná. Ale koho jiného jsme si měla vybrat? S nikým jiným jsem tu neměla žádný vztah. Mám snad nějaký vztah s Demetrim? Ne, ale... Ale byl milý.

Vydala jsem se po, dnes už mně známé, prosklené chodbě směrem k mému pokoji. Nevěděla jsem, co se se mnou děje, ale bolela mě šíleně hlava. Měla jsem neskutečný zmatek v myšlenkách. Jak jsem byla šťastná, když jsem se konečně ocitla v pokoji, kde na mě čekala pohodlná postel. Všimla jsem si ale tácu s podnosem na přehozu. Zvědavě jsem nadzvedla poklop a uviděla několik palačinek s nutelou.

„Dobrou chuť,“ četla jsem z lístečku na podnose, pod kterým byl podepsán Demetri.

Bylo to od něj milé, ale teď se to nehodilo. Nehodilo se to vůbec. Nesedělo to do mého plánu...

Děkuji za komentáře, moc si jich vážím. Slibuji, že v příští kapitole nabere děj spád. ;)

Autor: Faye (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bláznivý život - 4. kapitola :