Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 5. kapitola

27.12.2009 (13:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8123×

5.kapitola

Bella:

Strašně jsem se těšila na setkání s Esme, takže jsem si na sobě dala záležet. Vlasy jsem si nechala volně rozpuštěné a na oči si dala světle fialové stíny. Oblékla jsem si fialové šaty a baleríny a mohla vyrazit.

Přesně ve dvě hodiny jsem přijela před policejní stanici, kde na mne čekala dvě nádherná auta. Černý mercedes a žluté porsche. Ale proč jsou dvě?

Zaparkovala jsem kousek od nich a vydala se k nim. Z mercedesu vystoupil nejspíše Carlisle a Esme, která se na mne usmívala.

„Dobrý den,“ usmála jsem se na ně a podala jim ruku. Já jsem taky trochu studenější tak snad to přejdou mávnutím. „Já jsem Bella Swanová a vy budete paní Cullenová?“ zeptala jsem se ji mile.

„Dobrý den. Ano máš pravdu, ale říkej mi pouze Esme, ano?“ přikývla jsem na souhlas. Je úžasné vidět je ve skutečnosti, ale proč je tady to druhé auto? „A tohle je můj manžel Carlisle.“ Ten mi taky podal ruku.

„Těší mě pane Cullene,“ řekla jsem mu.

„I mě, ale též prosím jen Carlisle,“ usmál se na mě.

V ten moment odjelo to žluté porsche. Dívala jsem se za ním, ale řidiče jsem neviděla.

„No tak se půjdeme podívat na dům,“ řekla Esme, když jsem byla stále otočená zatím autem.

„Jistě. Já pojedu první a vy za mnou, souhlasíte?“ otočila jsem se na ni. Ona se na mne opět pousmála, ale viděla jsem v jejich očích strach? Čeho by se měla bát? Měla jsem chuť se jí na to zeptat, ale myslím si, že by asi nebylo vhodné.

Raději jsem nasedla do auta a nechala si to napozději.

U domu jsem vystoupila a uvítala je uvnitř.

„Vítejte, velmi se omlouvám, ale včera jsem se sem nastěhovala a tak vám nemám co nabídnout, doufám, že to nevadí,“ přece je hned na poprvé nebudu nutit aby pili kafe nebo něco jiného, co jim taky nijak zvlášť nejede, i když... pohled na jejich znechucené tváře za to možná stojí. Radši si to nechám do jídelny na ty jejich dětičky, těch pět dnů to nějak vydržím. Uchechtla jsem se v hlavě.

„Kde pak, nedělej si s námi starosti, to nevadí,“ bylo na ni vidět jak si oddechla, ale Carlisle měl kamenou tvář a jen se na mne obezřetně díval. To mají strach ze mě? Vždyť nevědí co jsem a navíc jim ani nechci ublížit. Zakroutila jsem nad tím hlavou a pozvala je dovnitř.

„A kde je tvůj tatínek?“ zeptal se Carlisle. A teď je čas na mojí připravenou pohádku.

„No on musel už včera odjet, koupil tenhle dům a řekl mi ať si ho zařídím tak, jak chci. On vlastní totiž nějaké ropné naleziště.“ Tím se vysvětlují ty peníze „A tak tady nemůže být dlouho se mnou. Slíbil mi, že se co nejdřív staví, ale podle mě to nebude dřív jak za půl roku.“ Nahrála jsem smutný obličej tesknoucího dítěte, což šlo kupodivu samo, když jsem si uvědomila, že ďábla nemusím vidět i tisíc let.

Zbaštili mi to i s navijákem a Esme mě objala kolem ramen.

„To je mi líto, víš bydlíme kousek odsuď a nejspíš budeš chodit s mými dětmi do školy tak, kdybys něco potřebovala stačí říct.“ Páni tak tohle mě dojalo. Znám ji všeho všudy asi pět minut a ona mi nabízí pomoc.

„Děkuji. Velmi si vaší nabídky cením, ale já už jsem docela zvyklá s předešlího domova. Tátu jsem viděla taky jednou za čas, i když tentokrát tam bydlel na trvalo se mnou.“

„A proč si se sem přestěhovala?“ zeptal se Carlisle se značným zájmem.

„No, to byl nápad taky jeho. Já jsem chtěla do velkoměsta a on chtěl do nějakého malinkého městečka, kde bych se moc nemohla rozjet.“ Usmála jsem se na něj. „A nějakým neidentifikovaným způsobem našel zrovna tohle místo, kde si snad i všichni vidí do talíře.“

„Neboj, to za chvíli přejde. Jsme tu taky noví. Bydlíme tady rok a lidi si nás už ani nevšímají.“ konejšila mě Esme. Vypadá to, že s těmihle lidmi budu trávit mojí existenci velice ráda.

„Děkuji. Teď mě napadá nebude Vám vadit, když všechny transakce a dohody půjdou přese mne?“ jinak bych byla docela v háji.

„Neboj to nebude problém. Tak se podíváme, jak to tu vypadá a ty mi řekneš své návrhy, ano?“

Souhlasila jsem s ní, a tak jsme se vydali po prohlídce mého domu. Musela jsem si pogratulovat, jak jsem dobrá herečka a oni mi to všechno spolkly.

V každé místnosti se mne ptala, na jakou to vidím barvu a jaký nábytek by se sem podle mne hodil. Jakmile jsme dodělali prohlídku, ubezpečila mě, že už má v hlavě jasnou vizi a zítra mi návrhy přinese ukázat.

„Mohla bych Vás ještě požádat o jednu maličkost?“ zeptala jsem se, když už jsme se loučili.

„Ano?“ odpověděla mi zdráhavě.

„ No já jen, že do školy jdu až od pondělí, což je za pět dní a nerada bych se tady ukousala nudou. Tak až půjdete pořídit sem nábytek, jestli bych vám s tím nemohla pomoci, navíc si stejně musím nakoupit nějaké jídlo a oblečení,“ pověděla jsem ji se sklopenou hlavou a doufala, že tu část s oblečením poví i doma kvůli Alice. Docela ráda bych ji poznala. „A taky tady v domě s tím trochu pomoci.“

„Ale jistě. Budu velmi ráda a nezapomínej prosím co jsme si řekli o tom vykání.“ Bylo na ní vidět, že jsi oddechla a přitom trochu zamračila, že jí pořád ještě netykám, ale je to takové zvláštní.

„Tak tedy na shledanou,“ rozloučila jsem se s nimi.

„Na shledanou,“ odpověděli mi oba a Esme ještě dodala: „zítra se kolem desáté stavím s návrhem, a pokud se ti bude líbit, pojedeme hned něco koupit, minimálně barvu na malování.“

Poděkovala jsem ji a zamávala, když odjížděli. Ani jsem si nevšimla jako dlouho tady byli, ale venku už se začínalo stmívat. Páni to je sedm hodin? No to už vidím jenom na nákup nějakého jídla, aby to nevypadalo divně, i když, můžu říct, že jsem si skočila někam do restaurace a nakoupit půjdu až zítra.

Převlíkla jsem se s těch šatů a rozhodla se, že čas zabiju spánkem.

Ulehla jsem do toho spacáku, který jsem si včera připravila a myslela na to, co se dneska stalo.

Komu patřilo to žluté auto? A proč se mne báli? A proč přijel i Carlisle, který tomu co Esme dělala vůbec nerozuměl? S těmahle otázkama jsem upadla do říše snů.

„Crrr...“ ozval se domovní zvonek. Co je? Co se děje? Rychle jsem si sedla a mrkla se na mobil kolik je hodin. Sakra je 10.

Popadla jsem první oblečení co jsem viděla a rychle běžela dolů otevřít. Myslím, že jít spát nebyl zase tak skvělý nápad.

Otevřela jsem dveře a za nima byla Esme s Palečkem, teda s Alice, která se na mě dívala znechuceným pohledem a přitom se směsicí nejistoty. Neříkal náhodou Ďábel, že jsou VŠICHNI velmi milý?

„Dobrý den, omlouvám se, ale zaspala jsem. Pojďte dál.“

„To nevadí, přece se nic nestalo,“ usmála se na mě shovívavě „A dovol abych ti představila mojí dceru Alice, chodí do druhého ročníku jako budeš ty, takže bude tvoje spolužačka. Je tu se mnou kvůli nakupování, protože pokud se ti můj návrh bude líbit můžeme vyrazit,“ mluvila na mne zatímco jsme šli do kuchyně.

„Ale až se převleče,“ zamumlala si pro sebe Alice a nejspíš doufala, že jako čověk to neuslyším. No to nevadí, alespoň jsem pochopila co proti mně má.

Opřeli jsme se o linku, já se jim znovu omlouvala, že jsem ještě nikde nebila, a tak nebyla možnost něco koupit a nabídnout jim. Bylo vidět jak si zase oddechli, ale ubezpečovali mě, že už se stejně najedli doma. Už to vidím nějakou srnku na talíři, což ale není špatný nápad, asi budu muset jít co nejdřív lovit.

Esme mi podala návrhy a mě s toho spadla brada až na zem. Ta ženská má fakt talent. Vše vypadalo tak nádherně, vzdušně a barevně. Nechápu jak mohla čekat jinou odpověď než se souhlasem.

„Páni Esme je to nádherné... mám pocit, že jsem si najala nějakou kouzelnici,“ složila jsem ji poklonu.

„Děkuji. Takže pokud nemáš žádné námitky jeli bychom do Seattlu. Nejdříve nakoupili barvy, potom koberce, nábytek, doplňky a Alice se mezitím postará o oblečení.“

„Žádné námitky nemám, jen jakým autem pojedeme?“

„Jsme tady bratrovým autem. Dalo mi velmi těžkou práci ho přemluvit aby mi ho půjčil, takže musíme jet s ním, musím toho využít a někde mu ho poškrábat,“ zatvářila se přímo ,ďábelsky´Alice.

„Alice...“ podívala se na jmenovanou Esme v očích měla plameny, jo tak teď bych se jí bála.

„Promiň mami, to měl být vtip.“ Musela jsem se uchechtnout, bylo zábavné je pozorovat, jenomže tím se na mě obě podívali a já v tu chvíli dělala, že tam vůbec nejsem a trochu jsem se začervenala, naštěstí při mém nedostatku krve si toho člověk nevšimne, ale oni jsou upíři...

„Bello, pokud ti to nevadí tak pojeď s náma. Nemusíš se bát nic se ti nestane.“

„Tak já si jen nahoru skočím převlíct.“ Zo abych udělala Alice radost „a vzít si kartu.“ To abych to měla čím zaplatit.

Vybrala jsem si věci, které se líbí mne a mohli by i Alice. Do kapsy jsem si vzala kartu. Když jsem sešla dolů, podívala jsem se na Alice, ale asi to ještě pořád nebyl šálek její kávy.

Nasedly jsme do stříbrného volva, kterému z nich asi patří, a chvíli jsme jeli mlčky.

„Bella by měla jít se mnou nakupovat,“ prohlásila jakoby nic Alice.

„A proč?“ podívala se na ni Esme, která řídila.

„No, je to logický. Ty už víš předem co koupit, ale já neznám její velikost a styl,“ v tomhle měla celkem pravdu.

„Ale musíš se krotit nesmíš zapomínat, že ona není zvyklá na tvůj styl nakupování.“

„Neboj vše proběhne v pořádku, nemusíš se bát.“

„Když myslíš.“ dodala Esme a zase věnovala řízení.

Alice mě po dobu jízdy mezitím zpovídala, proč jsem se sem přistěhovala. Řekla jsem ji stejnou pohádku jako předtím jejím ,rodičům´a vypadalo to, že mi na to taky skočila.

„Jakmile jsme dojeli na místo Alice se celá rozzářila. Chytla mě za ruku a s výkřikem ,Ahoj´mě táhla dovnitř.

Zastavili jsme u prvního obchodu, který jsme uviděli a začali nakupovat. Teda nakupovala asi jen ona, já jsem trčela v kabinkách a zkoušela si vše co mi podala. Brzy jsem pochopila, že nemám žádné právo říct svůj názor a jen se podřídit.

S jednoho obchodu jsme letěli do druhého, a tak pořád dál a dál. Naštěstí nevím co je to únava, ale i tak typuju, že padnu do postele a usnu.

Jen tak jsem se koukla na mobil jestli mi někdo nevolal, ale to co jsem uviděla mi skoro vyrazilo dech.

Bylo 6 hodin. To jsme tady tak dlouho. Je fakt, že už jsme se čtyřikrát stavili v autě a pokládali jsme tam náš nákup, ale i tak se to nezdálo.

„Alice víš kolik je?“ zeptala jsem se jí po minutě upřeného dívání na mobil. Za tu dobu jsem ji mohla alespoň trochu poznat. Byla zábavná, veselá a velice přátelská, měla jsem ji strašně ráda, ale v období nákupů bych ji asi přerazila.

„Ne, proč?“ odpověděla mi aniž by se na mě koukala a porovnála dvě trička co měla v ruce.

„Já jen, že je 6 hodin a tvoje máma na nás už bude určitě čekat.“ A já chci domů!!! dodala jsem v myšlenkách.

„Jí to nevadí, ona ví jaká jsem,“ odpověděla naprosto klidně.

Ale mě to teda vadí! Vážně už nevim, co mi chce ještě vybrat. Mám vše od spodního prádla po teplý bundy.

Naštěstí jsem přeci jen nejmocnější anděl tak proč bych toho nevyužila? Přinutila jsem ji, aby se mi dívala do očí, protože jinak to u upírů nejde a vlezla jí do hlavy. Namluvila jsem jí, že už toho máme dost na celé desetiletí, a že je čas vyrazit.

Po skončení se jakoby otřásla a jako omámená odpověděla, že mám vlastně pravdu. Vydali jsem se zaplatit a k autu.

„Co tady děláte? Stalo se snad něco?“ spustila Esme hned, jak nás uviděla.

„Ne, co by se mělo stát? Jen už máme všechno co jsme potřebovali a nechtěli jsme tě tady nechat čekat,“ řekla Alice naprosto klidně a já se uvnitř třásla smíchy.

„Ale vždyť zavírají až za 4 hodiny, není ti něco?“ ptala se starostlivě. A mě došla jedna věc. Kdybych na ni nepoužila svojí moc jsem tu až do zavíračky. Brr...

„Coby mi mělo být? Jsem naprosto v pohodě.“

„No dobře, ale přeci jen by se na tebe měl Carlisle podívat.“ Tak to je gól. Ona jednou skončí nákupy o několik hodin dřív a hned potřebuje doktora.

Dál už se v tom nikdo nenimral a mi vyjeli. Esme mi řekla, že už vše nakoupila a zítra se u mě opět v deset staví s barvami a půjdeme malovat. Pokud najdu nějaké noviny, mohla bych si na to vytvořit večerníčkovskou čepici... uvažovala jsem. Taky se mi přiznala v tom, že mi nakoupila nějaké jídlo, protože jí bylo jasné, že mě Alice nikam nepustí. Při tom, když to říkala měla opět starostlivý pohled zaměřený na svojí ,dceru´ a já se jen otřásala pod tichými výbuchy smíchu, které neslyšely ani ony.

Doma jsem vše nanesla do mé budoucí šatny a jídlo, za které jsem milionkrát poděkovala nastrkala do lednice.

Alice mě ubezpečila, že zítra zase příjde a pomůže nám s malováním. Byla bezvadná, u ní se člověk nemohl mračit to prostě nešlo, líbila se mi a už teď jsem jí pokládala za kamarádku. Vyprávěla mi v autě o své rodině a vždycky, když řekla něco ošklivého spražila jí Esme pohledem.

Ale bylo to velmi poučný. O svých , rodičích´mluvila s úctou a šlo na ni vidět, že si jich doopravdy váží a prý je mají tak rádi všichni sourozenci. Nezapoměla se zmínit o tom, že jsou spárování a že to někomu může připadat divné. Já ji přesvědčilo jak mě to nevadí a ostatním lidem do toho může být velký kulový. Nad touhle odpovědí se zářivě usmála a vypadalo to jako by si oddychla? Mluvila taky o Edwardovi. Prý to nemá vůbec jednoduchý, a tak je z něj bručoun, protože by sice mohl mít holku jakou chce, ale to on nehledá. Hledá, podle ní, lásku.

Zatřepala jsem nad tím hlavou a vyšla do koupelny. I když ji nepotřebuju, velice uklidňuje a po tom dnešním marotónu to doopravdy potřebuji. Z koupelny jsem vlezla rovnou do spacáku a jak jsem předvídala, usnula jsem jako batole.

Ráno mě zbudilo nepřetržitý zvonění na domovní zvonek. Rychle jsem vstala oblíkla se, stáhla vlasy do culíku a běžela dolů.

To co jsem viděla mi, ale vyrazilo dech...

4. kapitola <<< Shrnutí >>> 6. kapitola

Jen bych se Vás chtěla zeptat jaký má být Edward. Měl by být stejný jako v knížce? Což znamená, že by s Bellou nechtěl být proto, čím je, jelikož neví o ní, a nebo by se do ní měl zamilovat ajít si za svým, ale tentokrát by Bella nechtěla porušit pravidla. Tak mi sdělte svůj názor a já se přizpůsopím většině.

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 5. kapitola: