Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 4. kapitola

26.12.2009 (13:00) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 7824×

4.Kapitola

Bella:

„Co blázníš Katy?“ vyhrkla jsem, když mě pevně objala.

„Já nikam nejdu, já chci být s tebou,“ kňučela jako malý děcko.

„Ale jdi ty. Vždyť se budeme pravidelně navštěvovat a občas si můžeme dát dovolenou a něco uspořádat.“ Konejšila jsem ji.

„Slibuješ?“ zvedla hlavu, aby se mi mohla podívat do očí.

„Slibuju.“

„Měli bychom vyrazit,“ oznámila potichu asi po pěti minutách ticha, kdy jsme se jen objímali.

„Hmm...“ inteligentnější odpověď mě nenapadla, bylo mi s toho taky smutno.

„Tak pojď,“ chytla mě za ruku a já jsem jen tak tak stihla vzít kufry. Ona je měla připravený za dveřmi.

Když jsme opět dorazili před Ďáblovu pracovnu, tak jsme se tentokrát nedohadovali, která zná zaklepe, ale normálně jsme tam vtrhli s pokřikem tati a zavěsili jsme se kolem jeho krku.

„Ale copak děvčata? Přece by jste nebrečeli, vždyť se ještě uvidíme.“ Usmál se na nás shovívavě, ale bylo poznat, že se mu bude po nás také stýskat.

Pevně a dlouho jsme se objímali a až po tom, kdy uznal, že je čas, nás ze sebe sundal.

„A teď vám dám dárky na rozloučenou, co říkáte?“ zeptal se nás a my jsme jen smutně přikývli.

„Tak pro obě mám tady kreditku s neomezeným rozpočtem, občanský průkaz,“ přitom na mě mrkl a já nepochopila proč „A řidičský průkaz. Jako třešničku na závěr ještě dostanete každá jeden sportovní vůz. Jsou dole v garáži, později se s ním můžete přemístit tam, kam musíte.“

„Děkujeme tati,“ řekla jsem za nás za obě a zase jsme na něm byli zavěšené.

Strávili jsme takhle několik minut. Obě jsme brečeli a i na něm bylo znát, že od toho nemá daleko. Jakmile nás odtrhl, políbil nás na tváře, popřál hodně štěstí a předal doklady s kreditkou a klíčky od auta. Teď jsem měla možnost zjistit, proč předtím na mě mrkl.

Vzala jsem si do ruky občanku a nevěřila vlastním očím. Teď jsem to pochopila. Jako jméno tam bylo uvedeno Isabella Swan. Tázavě jsem se na něj podívala a on jen pokrčil rameny.

„Nejen můj bratr je vševědoucí a musím se přiznat, že toho vím mnohdy více než on,“ že Bůh není vševědoucí jsem si myslela už dlouho, ale že jeho konkurent je jeho bratr a tedy náš taťulda mi docvaklo nějak až teď. Ale to znamená jediné. On musí vědět i o naší sázce. Toho jsem musela využít, potřebuju vědět, jestli si myslí, že to zvládnu.

„A na koho sis teda vsadil?“

„Ale dítě. Já důvěřuji vám oběma a nemůžu jen tak podtrhovat vaše sebevědomí,“ řekl, ale přitom se spiklenecky koukl na Katy. Bezva už ani vlastní otec mi nevěří.

Naposledy jsem se rozloučili a vyrazili směr garáže.

Tam na mě čekalo podle klíčků audi a pro Katy černé ferrari. Daly jsme kufry dovnitř a naposledy se objali.

„Musíš mi volat!“ rozkázala mi Katy, když jsme se odpojili.

„A ty mě taky. Mám tě ráda.“

„I já tebe.“

Než jsem nastoupila do auta zamávala jsem na ni. Zhluboka se nadechla a začala se přeměňovat. Tak jak asi chci vypadat. Nejspíše stejně, ale bez křídel a rohů. Takže si nechám mé dlouhé hnědé vlasy, jen je malinko zesvětlím, přeci jen jdou až do černé. Hnědé oči, plné rty, mojí malinkou postavu, i když 162 cm není málo. No a to je asi vše. Je zvláštní necítit křídla na zádech a mýt hladkou palici. Teď už zbývá jen se přenést.

Nastoupila jsem do auta a připravila se. Přenášení funguje pouze z pekla na zem a zpět. Sebou si mohu vzít věci, kterých se já dotýkám.

Momentálně jsem držela volant jednou rukou a druhou jsem měla připravenou k lusknutí.

Tak naposledy nádech a výdech.

„Lusk...“ luskla jsem a objevila jsem se asi 50 kilometrů od Forks, uprostřed lesa. Ještě štěstí, že Ďábel pamatoval na můj smysl pro orientaci a přidělal mi sem GPS. Taky nezapoměl na to, že nás nesmí nikdo vidět, proto je tady hluboká noc.

Nastartoval jsem a vyrazila.

Problém je, že nevím, kde přesně stojí můj nový dům. S makléřkou se mám setkat v 6 hodin před její kanceláří a jsou 3 v noci.

Zaparkoval jsem tedy na parkovišti kousek od nějakého obchodu a zatím si hrála s mojí GPSkou. Zjistila jsem, kde je tady nejblíž škola, restaurace, kino a nějaké větší obchodní centrum.

Hrála jsem si docela dlouho, protože, když jsem se mrkla na hodiny bylo půl šestý, takže jsem rychle nastarovala a vydala se za ní.

Čekala na mne u dveří k její kanceláři a mile se na mne usmívala.

„Dobrý den,“ pozdravila mě.

„Dobrý...“

„Můžeme vyrazit?“zeptala se a šla ke dveřím, které významně otevřela. Já jen pokývala hlavou na souhlas a vydala se za ní.

„Já pojedu jako první a ukážu Vám ten dům, a pokud se bude líbit, můžeme podepsat smlouvu a předat peníze. Problém asi bude ve věku, jelikož jako nezletilá ho koupit nemůžete.“ A jéjej v tom mám pravdu. Vypadá to, že na ni budu muset vyzkoušet jednu ze svých schopností – přesvědčování. V podstatě jde o to, že jí vlezu do hlavy a vytvořím ji tam neexistující vzpomínky nebo názor. Naštěstí je člověk, takže to nebude tak těžké.

„To nebude problém. Otec se později zastaví a podepíše to.“

„OK, můžeme vyrazit.“ Usmála se na mě a nasedla. Já si vzala jejího příkladu a už jsem byla ve svém autě.

Jeli jsme na konec města a zastavili u jednoho malého, ale o to krásnějšího a útulnějšího domu.

Měl jedno patro a vypadal jako ty typický americký rodinný baračky. Vlastnil i před zahrádku, která byla momentálně velmi zarostlá. Kolem dokola jen les a nejbližší barák a sním i sousedi byli vzdáleni několik metrů.

Když jsme vstoupili dovnitř procházeli jsme se malou chodbou, která ústila do obývacího pokoje po levé straně a se schody přímo naproti mne. Po pravé straně byla otevřená kuchyň spojená s jídelnou, poněkud malé, ale nekrade to na celkovém dojmu.

Vyrazili jsme směr první patro. Nahoře byli troje dveře. Dvě vedli do ložnice a jedny do koupelny. Jeden s pokojů byl bětší než druhý a taky k němu byla šatna, i když ne tak velká. Ten bude můj!

Baráček na mne udělal překvapivě dobrý dojem, takže volba byla jasná, minimálně na dva měsíce tady budu bydlet.

Domluvili jsme se s makléřkou, že se sejdeme u ní v kanceláři a když odešla dostala jsem téměř ďábelský nápad. No táta by byl na mě pyšný. Proč budu využívat přesvědčování, když stačí přeměňování. Změnim se do podoby mého otce tak, jak vypadá, když chodí po zemi. I věk by v celku odpovídal. Jo, jdu na to.

Nakonec celé té změny jsem vypadala jako chlap ve středním věku s dobrou fyzičkou a mohla jsem za ní vyrazit.

U makléřky v kanceláři jsem musela podepsat snad milion papírů. Zběžně jsem si je přelítla očima, jestli na mě nešije nějakou boudu, ale měla kliku. Na nic jsem nepřišla.

Kdybych byla člověk, tak mě momentálně bolí ruka s toho podepisování. I v bance chtěli u převodu takovéto částky několik podpisů a dokonce i mojí občanku. Takže jsem musela stejně použít to přesvědčování. Zatímco se koukali na občanku šestnáctileté holky, v hlavě jsem jim vytvořila iluzi, že se jedná o toho chlápka, za jakého se teď vydávám.

Vše naštěstí proběhlo v pořádku a já vyrazila teď už ke mně domů. Ještě v autě jsem ze sebe shodila iluzi a nechala si jenom své lidské já.

Zítra ke mně přijede Esme a vzhledem k tomu, že tady není žádný nábytek a já s nakupováním chci počkat na ní, měla bych vytvořit něco, co by vypadalo jako bych spala. To znamená spací pytel. Jo, to by mi mohla zkousnout.

Všechny moje přípravy na dělání divadélka, že jsem člověk mi zabrali skoro až do rána a to už nemělo cenu začínat nic nového, pouze se připravit, abych na ni udělala dojem, což znamená hezky se oblíct a nalíčit.

3. kapitola <<< Shrnutí >>> 5. kapitola

Jen bych se Vás chtěla zeptat jaký má být Edward. Měl by být stejný jako v knížce? Což znamená, že by s Bellou nechtěl být proto, čím je, jelikož neví o ní, a nebo by se do ní měl zamilovat ajít si za svým, ale tentokrát by Bella nechtěla porušit pravidla. Tak mi sdělte svůj názor a já se přizpůsopím většině.

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 4. kapitola: