Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 23. kapitola

Black angel 23. kapitolaDalší dílek. Nechtěla jsem tentokrát začít psát, protože tak málo komentářů u minulého mi bralo náladu. Ale přemluvila jsem se.
Je to o jednom dni ve škole, Bella bude trochu na Eda naštvaná, malinko nesmyslné, ale měse to líbí. Užijte si další dílek a zanechte prosím komentář.

 

23. kapitola

Bella:

Nic jsme si z toho nedělali a až do osmi jsme si z nich dělali legraci, nemohli jsme přestal. Jenomže potom jsme museli do školy a Carlisle do práce.
Takže skončil jeden z krásných dnů a nocí...


Dneska jsem do školy jela vlastním autem. I když bylo moje neřídila jsem ho. Za volant se nakvartýroval Edward a nehodlal mě pustit. Chtěla jsem se s ním i prát, ale když nahodil jeden ze svých sladkých, maličko pokřivených úsměvů, při kterým se člověku, a v mém případě, rozklepou kolena, musíte svolit ke všemu.
Už prostě zjistil jak na mě, a to se mi skutečně nelíbilo. Musím si taky na něj něco najít, aby mi vše tak krásně procházelo. To přece nejde, když bude jeden z nás vždy polevovat ze svých názorů. Přiznávám, že by mi nevadilo, kdyby slevoval on, ale já rozhodně ne.
Trochu nabručená, jak mu vše tak krásně vychází, jsme dojeli do školy. Už na parkovišti se se mnou rozloučil malým polibkem – víc jsem mu nedovolila – povzdechl si a raději odešel na svou hodinu. Já sbalila Alice, která se ještě loučila a tím pádem na mě házela ne moc lichotivé pohledy. Bylo mi to, ale v celku jedno, potřebovala jsem s ní mluvit. Rychle jsem ji za sebou táhla a zastavila se až v lavici.
Počkala jsem až si taky dosedne. Přetáhla jsem přes ní štíty, aby nikdo nevítaný nemohl číst náš rozhovor. „Alice, jak si u Edwarda vynutit svůj názor?“ zeptala jsem se ji nevinně.
„Já nevím. On si vždycky vydupe to, co chce. Je pravda, že jsem nad ním parkrát zvítězila, ale jednoduché to nebylo,“ zanaříkala.
„A nešlo by mu nějak vyhrožovat? Co má nejraději, teda kromě piána... to mu už nechám,“ usmála jsem se nad vzpomínkou naší nesmyslné války.
„Nejraději má tebe, ale to ti musí být jasné, ne?“ zakroutila nechápavě hlavou. „A nechápu jak by jsi mu chtěla vyhrožovat. S ním to prostě nejde,“ ozval se v jejíh hlasu zoufalý tón, asi jí to trápilo stejně jako mne.
„A co má nejraději kromě mne?“ nějak jsem si neuměla představit, že bych mu vyhrožovala mou osobou, vždyť to snad ani nejde.
„No... piáno, knihy, hudbu a... dál nevím, on je strašně tajnůstkářský. Vsadím se, že se mi teď kouká do hlavy a směje se na celou třídu,“ sklopila hlavu a nasadila skelný pohled. Nejspíše se dívala, jak zareaguje.
„Nesměje. Mám přes nás štít. Ať si zvyká, nabudu mu tolerovat, aby poslouchal cizí rozhovory,“ usmála jsem se přímo ďábelsky a z odrazu v okně jsem uviděla mé zářící oči.
„Takže mi teď nevidí do hlavy?“ vypadala nějak moc nadšeně. Co kuje?
„Ne, proč?“ zvědovast mi nedala abych se nezeptala.
„Nic.. já jen tak,“ pronesla tajemně. Že bych jí stáhla štít? Co když plánuje něco nebezpečného? Ne, tento podlý upírek přece nemůže vymyslet nic, co by někomu zanechal psychickou újmu. Ztěžka jsem polkla, když jsem si uvědomila, že ona je toho schopná a ještě by se u moc dobře bavila.
„Alice, co plánuješ,“ snažila jsem se znít přísně, ale přeskočil mi hlas strachem z informace, kterou se nejspíše ani nedozvím.
„Nic jen... na jak velkou vzdálenost by jsi mě dokázala zaštítit?“ zeptala se s nepřehlédnutelným zájmem.
„Nevím v pekle jsme to zkoušeli maximálně na pět kilometrů a to jsem podala jen já a Katy, ostatní, co mají stejný dar, to nedokázali. Proč?“ Nervozita byla více než patrná.
„Takže pět kilometrů říkáš,“ mumlala si pro sebe a mnula si bradu. Vypadalo jako ti staří vědci, kteří se snaží rozlousknout nějaký zapeklitý oříšek.
Zazvonilo, ale měla jsem takový pocit, že to ani nezaregistrovala. Snažila jsem se jí už nevnímat a soustředit se na učitele, který nám vykládal anglickou realistickou literaturu, přesněji sestry Bronteovy a Charlese Dickense. Jenomže to by se vedle mě nemohla věčně potutelně usmívat. Teď, více než kdy předtím, jsem zatoužila vyzkoušet svojí moc. Je pravda, že bych porušila její soukromí, ale zvědavost je strašná věc.
Už jsem plánovala, že to opravdu udělám, ale asi bych se s tím nikdy nesmířila. Je to má kamarádka a já bych jí opravdu neměla lézt do hlavy. I kdyby přede mnou měla nějaké tajemství. Je jen na ní pokud mi něco řekne. Navíc mé svědomí by utrželo velkou ránu baseballovou pálkou.
Raději jsem nad mými myšlenkami zakroutila hlavou a pokusila se věnovat opět učiteli. Toto období se mi opravdu líbilo. Vše bylo takové romantické. Když si vezmu dílo od jedné ze sester Janu Eyrovou. Ošklivá dívka, která vyrůstala v internátní škole a kromě místní ředitelky jí nikdo neměl rád. Jak rychle přišla ke štěstí v podobě služby učitelky u majitele velkého panství pana Rochestera. Všechno bylo takové... nevinné a chudák dívka, když se dozvěděla, že je již dávno ženatý. Nakonec se přeci jen dostala ke svému vysněnému happy endu po boku svého vyvoleného.
Ach, ti lidi. Všechno mají tak jednoduché. Žádné zákony v lásce, nic. A přesto jsou v tomto ohledu velice hloupí. No koho by napadlo nepozvat dívku na rande jen proto, že je vyšší? V našem světě by nám to bylo jedno, hlavně abychom byli spolu.
Až moc jsem se zasnila a z mého imaginárního světa, plného lásky a štěstí, mne vyrušil až ten otravný zvuk upozorňující na konec hodiny. V jistém případě jsem byla nadšená, že mám za sebou úspěšně prvních 45 minut nudného dopoledne, ale teď jsem si chtěla dosnít můj svět a dodělat do dokonalosti.
Šla jsem s hlavou zkloněnou a přemisťovala jsem se na matematiku. Po mém útoku na učitele jsem vše chápala i dopředu, takže jsem na hodině nemusela dávat pozor a jen si bezcílně čmárala. Přemýšlela jsem tentokrát, jaké by to bylo, kdybych se narodila jako člověk. Popravdě jsem našla víc kladů býti andělem. Už jenom z jednoho důvodu – Edward.
Zvonek mě opět navrátil, ale teď už jsem ho i vítala – nehorázně jsem se nudila.
Měli jsme mít historii. Opět jsem měla hlavu skopenou, ale místo aby se mi všichni vyhýbali, do někoho jsem vrazila. Ten někdo byl neuvěřitelně tvrdý a studený a když jsem pohlédla nahoru uviděla jsem vystrašené oči, který se na mě dívali.
„Lásko, je ti něco?“ zašeptal mi Edward do ucha, když mě zachytil před pádem a pevně si mě přitiskl.
„Ne, mělo by?“ zeptala jsem se nechápavě. Přece ví, že jsem anděl a tím pádem mě jen tak něco nebolí.
„Já nevím, ale od rána jsi nějak zamyšlená a Alice nevidím do hlavy.“ Ouha Alice. Na tu jsem úplně zapomněla. Rychle jsem stahovala štít pouze na mě. Pokud má nějaký tajemství, tak má teď smůlu.
„Za Al můžu já. Potřebovala jsem tě pomluvit,“ usmála jsem se. Bylo mi s ním nádherně. „A jen jsem přemýšlela o nás dvou... chybí mi ubrus,“ povzdechla jsem si. Nechala jsem ho u mě na posteli. Chudáček, určitě se cítí osamělý.
„Vždyť víš, že máš mě,“ políbil mě na čelo. Neuniklo mi pár dotěrných pohledů od lidí, kteří kolem nás procházeli. Jsou tak povchní, povzdechla jsem si znovu.
„No jo, ale přece s tebou nebudu rozebírat jak tě mám vydírat,“ zakroutila jsem nevěřícně hlavu. Musím taky vyžvanit úplně všechno.
„A proč by jsi mě chtěla vydírat?“ sklonil se ke mně a lehce mi rty přejel po ušním lalůčku.
„Třeba proto, že jsi strašný manipulátor a když chceš udělám vše, co ti na očích uvidím.“
„V tom nevidím problém,“ usmál se a jemně mě políbil v ďolíčku na uchem.
„Ty možná ne, ale já jo,“ snažila jsem se pořád myslet a nepodlehnout mu. Jenomže to bylo těžší než to vypadalo.
„Rád bych s tebou rozebíral naší debatu dál, ale musíme jít na hodinu. Promluvíme si na obědě, ano?“ hlas sice zvedl do otázky, ale nečekal žádnou odpověď. Sklonil se, protože jsem strašný prcek, a jemně mě políbil na rty. Trošku jsem se zvedla na špičky, abych to prodloužila, ale odtáhl se a uličnicky na mě mrkl. To si s ním vyřídím. Celý den s ním nepromluvím, rozhodla jsem se.
Nadšená nad svým plánem jsem běžela na hodinu. Měla jsem to jen tak tak. Tentokrát jsem už doopravdy vnímala, ale napoleonské války? To je nudné téma už od pohledu. Koho taky zajímá, že nějaký ubozí lidé do sebe mlátili hlava nehlava a nakonec se kvůli tomu zapíší do historie? Nikoho. Nejuspokojivějším na tom bylo, že ho nakonec zavřeli na nějaký ostrov. V pořádku, tam s blázny a vyvrhely společnosti. Možná by si i rozumněli.
Na chodbě jsem tentokrát už dávala pozor, nechtěla jsem se předčasně setkat s tím vyděračem. Sice ho neuvěřitelně miluju, ale nebude si se mnou hrát jako s hračkou. Já mu ještě ukážu, co peklo umí, hrozila jsem mu v myšlenkách.
Trigonometrie pořád není na výbornou, ale alespoň už chápu základy. Tam jsem si nemohla dovolit nějaké zamyšlení a musela jsem se věnovat mladému, svalnatému učiteli. Na pohled vypadal dobře, vše kazily jen dvě věci. Za prvé: byl člověk a za druhé: mi každou vteřinou sklouznou myšlenky k jednomu protivnému, ale úžasnému upírovi.
Po hodině jsem běžela na španělštinu. Jazz už tam seděl a usmál se na mě.
„Čest vítězům,“ zazubila jsem se na něj.
„Dík,“ rozšířil svůj úsměv na maximum a ukázal tím své zuby, které se jemně třpitili ve světle zářivky.
„Asi bych tě měla upozornit, že tvoje ženuška něco plánuje,“ práskla jsem Al, když jsem k němu dosedla.
„A co?“ tvářil se krapet zděšeně. Mi neříkejte, že se jí bojí i vlastní manžel.
„To nevím, ale dozvěděla se, že můj štít ji může ochraňovat až na pět kilometrů před Edwardem a zatvařila se nějak podivně,“ vysvětlila jsem mu.
„Snad nebude vyvádět blbosti,“ zakřenil se. „A teď je taky chráněná?“
„Ne, ale asi o tom neví, před dvěmi hodinami jsem jí stáhla štít. Pokud mě bude chtít připravit o život beru tě do své osobní ochranky,“ namířila jsem na něj ukazováček a zatvářila jsem se stylem protesty neberu.
„Cokoliv si budeš přát, sestřičko,“ usmál se.
„Sestřičko?“ zeptala jsem se z podtónem nervozity.
„No jasně. Celá rodina už tě přijala, a i kdybychom tě teď ještě nebrali jako součást, s Edwardem by to na dlouho nevydrželo,“ vysvětlil mi.
Skočila jsem mu kolem krku a objala. Dostal mě, div, že jsem dojetím neplakala. „Děkuji,“ zašeptala jsem mu do krku.
„Ale jdi ty. Takové pocity štěstí a vděčnosti jsem už dlouho necítil,“ pousmál se a bratrsky mě hladil po zádech.
Náš malý rozhovor, přerušil až učitel a já se mu začala věnovat.
Probýrali jsme nějaká slovíčka, výhoda mé paměti. Stačilo se na to jednou podívat a vše jsem uměla. Dokonalé. Neumím si představit, kdybych se to měla učit.
Po hodině jsme z Jazzem šli pomalu na oběd, probýrali jsme co by mohla Alice vymýšlet, že na to chce můj štít, ale nic odůvodněného jsme nenašli.
U stolu v jídelně byli všichni. Já si vzala jen lehký salát, po včerejším útoku na ledničku jsem neměla moc velký hlad. S Jazzem jsme se už před tím domluvili, že si sednu na jeho místo. Takže jsem šla za Alice, ona už to viděla a zářivě se na mne usmívala. Posadila jsem se a pozdravila s celým stolem, aby neměl Emmett druhý Vánoce řekla jsem ahoj i Edwardovi. Ten se na mě koukal nějak ublíženě. Trochu to zamíchalo s mým rozhodnutím nepromluvit s ním alespoň do zítřka, ale udržela jsem se.
Baštila jsem salát a poslouchala o čem se debatuje. Mluvili jen o své návštěvě, podle Al by měli přijet zítra a jelikož je sobota, budeme doma. Moc jsem se k nim nezapojovala, nevěděla jsem co říct, přeci jen je vůbec neznám a cítila jsem se malinko nérvózně. Jasper si toho všiml, hodil po mě jeden uklidňující pohled, ale naštěstí to nerozebíral. Všimla jsem si, že i Edward se drží stranou a když jsem na něj zpod řas koukla, div, že mě nepropálil pohledem. Měl lehce frustrovaný a i zklamaný a opět ublížený pohled. Rychle jsem oči sklopila, nemusím vidět co mu způsobuji svým mlčením.
Alice, ke konci přestávky, prohlašovala, že už jsme dlouho nebyli na nákupech a až příjdou oni, sbalí všechny holky a vyrazí. Snad se tomu nějak vykroutím, ale měla jsem takový pocit, že ani moje moc jí na přesvědčení nedá.
Pomalu jsme vstávala od stolu a odnášela jsem oběd, když se kolem mě obtočili ruce. Nemusela jsem moc přemýšlet, kdo to je. Už podle vůně jsem to věděla.
„Proč se se mnou nebavíš?“ Ublíženost z jeho hlasu byla až příliš patrná.
Přemýšlela jsem jestli mu mám vysvětlit důvod, proč to všechno, když neví nebo jen zatvrzele mlčet. Rozhodla jsem se pro první možnost.
„To máš za trest,“ odsekla jsem mu.
„Vždyť jsem ti nic neudělal,“ divil se.
Už jsem nepromluvila. Nechala jsem ho, aby měl ruku stále kolem mého pasu. Byla jsem strašně sobecká a jeho přítomnost mi byla více než příjemná. Přiznám, že to bylo divné, když spolu nemluvíme, ale nějak mě to nezajímalo.
Došli jsem na biologii a sedli si. Nebo spíše on si sedl a mě shodil na něj.
„Ale no tak, netrap mě,“ zašeptal mi do ucha.
„Já tě netrápím, to ty mě,“ mé odhodlání si dalo dovolenou a vyrazilo za sluníčkem někam do Jižní Ameriky.
Usmál se. „A jak tě trápím?“ políbil mi ušní lalůček. Uměl to se mnou.
„Už jsem ti to říkala, vždycky si všechno vydupeš.“
„Ale to přece není pravda. Víš jak dlouho jsem čekala na souhlas od tebe?“
„Vidíš? Máš ho. Prostě dostaneš to, co chceš. Je to nefér,“ povzdechla jsem si.
„Tak já se budu krotit,“ usmál se a políbil mě.
„Ani hádat se s tebou nedá,“ zamumlala jsem v polibku a jemu zacukali koutky.
Naneštěstí se učitel uráčil přijít a já si, s povzdechem, sedla na svou židli. Brali jsme nějaké sinice. To jsou nějaká malá rostlinná stvoření. Zajímavé, ale nudné. O rozptýlení se mi postaral Edward. Pod lavicí mě držel za ruku s co chvilku po mě házel úsměvy.
Ještě jsem musela zařídit jednu věc. Od rána jsem nedostala klíčky od auta a domu se nějak dostat chci. Takže když zazvonilo začala jsem mu prohrabávat kapsy. Až moc si to užíval.
„Můžeš mi říct co hledáš?“ zeptal se pobaveně.
Hrábla jsem mu do zadních kapes. „Klíčky od auta.“
„Stačilo říct,“ vytáhl je z batohu a dal si je nad hlavu. Udělal přesně to, čemu jsem se chtěla vyhnout.
„Dej mi je,“ udělala jsem na něj rozzlobený obličej, ale jeho to ještě víc rozesmálo.
„Něco za něco.“
„A co chceš?“ zeptala jsem se nejistě.
Jeho obličej zvážněl. „Aby už jsme se nahádali kvůli takové hlouposti,“ řekl, ale opět se v očích objevily ty známé jiskřičky škádlení. „A aby ses se mnou hezky rozloučila. Celou hodinu tě neuvidím,“ pronesl smutně, ale ne moc přesvědčivě.
Když si to tak moc přál... chytla jsem ho za lem trika a přitáhla si ho k sobě. Skoro až hrubě jsem ho políbila a při tom rukou jsem hledala klíče. Pochopil můj záměr a uvěznil mé tělo ve svém obětí. Odtrhla jsem se od něj a udělala psí oči.
Slitoval se a dal mi je.
„Doma čekám i pěkné uvítání,“ usmál se mi do ucha a chytil mne za ruku.
„Kam jdeš?“ zeptala jsem se, když šel se mnou na parkoviště.
„Ještě jsem se nerozloučil já,“ vysvětlil mi. Otočil si mě na sebe a tentokrát jemně mě pohladil po tváři a dotkl se svými rty mými. Čekala jsem, že bude ještě něco, ale on se sebral, zamával mi a odešel. To si s ním ještě vyřídím, slibovala jsem si.
Nasedla jsem do svého miláčka a vydala se na cestu. Doma jsem zaparkovala vedle jeho Volva, dneska jeli s kabrioletem s Rose, a šla jsem dovnitř.
Tam to vypadalo jako by vybuchla atomka. Všude kolem mě bylo něco poházené a Esme mezitím běhala. Spadla mi brada až na zem, protože se s ní muselo něco stát, tohle nebylo normální.
„Esme, co to... co se děje?“ nemohla jsem ze sebe dostat.
„Bello, tebe mi posílá samo nebe,“ rozhodila rukama.
„O tom pochybuji,“ zamumlala jsem si.
„Promiň, já to tak nemyslela, uklouzlo mi to. To se jen tak říka,“ omlouvala se mi hned.
„Esme, to je v pořádku, začínám si zvykat,“ uklidnila jsem ji. „S čím teda potřebuješ pomoc?“
„Kdyby jsi přehodila buď tvoje věci do Edwardova pokoje nebo naopak. Když teď jste spolu, abych mohla kam dát hosty,“ vysvětlovala mi svůj plán. Moc se neshodoval s mým, kdy jsem si slibovala, že ho nepustím k sobě, ale co se dalo dělat.
Vylezla jsem do druhého patra a odmítala jsem se vzdát mého černo-modrého pokoje, takže jsem začala stěhovat jeho knihy.
Měl jich opravdu hodně, ale já jich pro změnu měla málo, takže se to do knihovničky vešlo. S CD byl malinký problém, ale nastrkala jsem je nějak do poliček. Stejně si to bude přerovnávat, protože jsem mu zničila jeho systém, pokud nějaký měl.
Když jsem začala s jeho šatnou obmotaly se mi kolem pasu ruce.
„To už mě stěhuješ?“ smál se.
„Ne, jen plním rozkaz Esme. Být to na mě, tak by jsi se alespoň týden ke mně nepodíval,“ vyvedla jsem ho z omylu.
„Co jsem zase udělal?“
„Nic podstatnýho. Jen máš roupy.“
Povzdechl si a nabídl mi pomoc. Přijala jsem to, takže zachvilku byl zavalený oblečením až jsem ho neviděla. Celkem jsem šli takhle třikrát a moje mrzutost na něj konečně povolovala.
Když v jeho pokoji zbyl jen nábytek – sedačka, stůl, židle a poličky, povalil mě na postel a zasypával můj obličej polibky, ale zákeřně se vyhýbal rtům. Trápil mě.
Vysvobodila mě až ,maminka´, která s něčím potřebovala pomoci. Přesněji chtěla někoho, kdo by jí říkal, kde vypadá druhý gauč lépe a ostatní už měli něco na práci. Dohadovali jsme se tak asi půl hodiny, než jsme našli to nejlepší místo.
Edward mezitím seděl za klavírem a něco tam brnkal. Byla to hezká skladba, taková uklidňující. Přišla jsem k němu a cestou i zahlídla čas. Čtyři hodiny, nejspíš to nebude odpoledne. Sedla jsem si vedle něho a opřela se o jeho rameno. Přestal hrát, ale to se mi nelíbilo. Zamračila jsem se na něj, ale už nezačal.
„Už slyším jejich myšlenky, za chvilku tu budou,“ vysvětlil mi šeptem.
„Hmm...“ zahučela jsem.
Poslušně jsem čekala na židličce u klavíru a on mezitím svolal všechny dolu, Alice tady dávno byla... taky musí všechno vidět. Shromáždili se před dveřmi, ale já zůstala v domě. Asi by je na to měli připravit pomalu. Z omylu mě vyvedl Edward, který mě čapl do náruče a nesl za nimi, tam mě postavil a chytl kolem pasu, protočila jsem oči. Je strašně majetnický.
Přijeli dvě auta. Černé posche a stříbrný mercedes. Z prvního auta vystoupily tři upírky, o něco starší než já a z druhého muž a žena, kterým bych tipovala asi třicet.

Jedna z těch dívek si povzdychla a usmála se na Edwarda, jeho stisk ještě zesílil.

 


 

Nezapomeňte mi se něco napísat, prosím =)

22. kapitola <<< Shrnutí >>> 24: kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 23. kapitola:

 1
2. Temnonoš
29.09.2013 [10:59]

Vzhůru na Tanyu Emoticon Emoticonopět krása!! Emoticon

1. Kačka
03.09.2011 [23:32]

Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!