Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 20. kapitola


Black angel 20. kapitolaDalší díleček. Tenhle je hned dvakrát jubilejní. Nejen, že je dvacátý, ale celkově má povídka přes sto stránek ve wordu. Teď, ale něco smutného. Pro ty, kteří si BA oblíbili, blížíme se k Finishi. Už nám zbývá asi dvě nebo tři kapitoly, podle toho jak moc se ještě rozepíšu. Nechci to moc prodlužovat, protože by to potom ztratilo to kouzlo povídky, pokud nějaké má. Byla psaná s jasným cílem a už i k tomu jsem něco přidala. Snad mi to prominete a nebudete plánovat další mojí vraždu =D.
Teď ke kapitole. Bella se osobně setká s Volterrovými a potom i pochopíte co jsem ráno žvatlala o těch aerolinkách. Měli by jste se i trochu nasmát.
Tak přeji příjemné čtení a zanechte mi prosím dole komentář, jestli se vám to líbilo. Možná si to neuvědomujete, ale opravdu mě popohánějí psát. Thanx =D (jsem se nějak rozepsala)

 

20. kapitola

Bella:

Dovedl mě před ručně vyřezávané, obrovské dveře a zmáčkl kliku...



Přede mnou se jako ve snách zjevil obrovský sál. Byl do tvaru oválu, kde všude u zdí stáli upíři s černými plášti a červenýma očima. Celá místnost byla bílá se zlatým pruhem okolo, asi na úrovni pasu. Na druhém konci stáli na stupínku tři trůny, na nichž seděli bratři Volterrovi a měli černý plášť se zlatým lemováním. Nejspíše tím chtěli dokázat, kdo tu vládne, ale to ještě netušili, že příjdu já.

„Zdravím, původně jsem vás přišla zabít, ale teď jdu jen na pokec,“ pronesla jsem do vzduchu. Strašně moc jsem si s nimi chtěla zahrát divadýlko a jak je vidět, podle smějících se upírů, všechno hezky vychází.

„Těší mě, možná by byla slušnost se představit. Já jsem Aro,“ promluvil ten uprostřed. Měl černé vlasy po ramena a na tváři zkoumavou masku. Šel blíž ke mně a podával mi ruku. Tak díky tomuhle mám svou novou moc. Se můžeš těšit, že ti něco ukážu ze svého života.

„No jo, já zapomněla. Jsem Isabella,“ nejsem si jistá, jestli mě Katy představila nebo mluvila jen tak neurčitě o nějakém andělu. S jeho rukou jsem si potřásla a na jeho obličeji se objevila překvapená grimasa.

„A proč jsi nás chtěla zabít?“ zeptal se, když se vzpamatoval.

„Jen tak z nudy,“ ušklibla jsem se. „Ale mé kamarádce by to ublížilo a táta by mě tentokrát už doopravdy zabil,“ povzdechla jsem si, abych přidala na teatrálnosti.

„Tvá kamarádka a tvůj otec ví, co jsme?“

„Jak by ne, vždyť ona tu pracuje,“ zakroutila jsem hlavou, jako by to bylo nad slunce jasné.

„A víš co tě čeká, když znáš naše tajemství?“ jestli mě bude chtít zabít, tak se zhroutím v záchvatu smíchu na zem.

„Hmm... nevím, kdybych chodila do školy tak asi jednička, ale teď? Opravdu netuším,“ dodala jsem nevinně. Je pravda, že kdybych neznala v mých školních letech co jsou, dostala bych výprask a ani bych nemrkla.

„Musíme tě zabít.“

„A odkdy? Navíc ta holka na recepci je taky člověk, tak bych začala nejdřív s ní, přeci jen zákon je zákon,“ mrkla jsem na něj.

„Jak víš, že je to zákon?“ ten je, ale zvědavej.

„Já ti ani nevím. Mohl by jsi mi prosím teď zavolat mou kamarádku, nějakou dobu jsme se neviděli.“

„A jak se jmenuje?“ zeptal se se zájmem.

„Katy, je to takový můj andílek,“ usmála jsem se. Ze začátku se na mě koukal nechápavě, ale s tím andílkem jsem mu dala jasnou nápovědu a jeho zkoumavý pohled se ještě zvětšil. Kývnul na nějakého upíra, který hned odešel a zase se věnoval mne.

„Odkud ji znáš?“

„Vždyť je to vlastně moje sestra, takže asi od narození. Jsem dvojčata,“ dodala jsem hrdě. Teď už se na mě koukal zděšeně a stejně tak i jeho bratři.

„Bello,“ roznesl se Katyin hlas, když vkročila do sálu. Okamžitě se ke mně přiřítila a vrhla se mi kolem krku.

„Katy, ráda tě vidím, ale počkej chvilku mám tu práci,“snažila jsem se ji ze sebe dostat.

Po chvilce se mi to povedlo a já si zahrála další scénu. Pomalu, opravdu velmi pomalu jsem se začala měnit na anděla. Vypadalo, že to zabralo a všichni se na mě najednou koukali, tak nějak obezřetně.

„Aro, teď je asi nejvhodnější čas, abych se ti představila jménem. Jsem Bella Cullenová,“ kašlu na následky. „Ale ty mě budeš nejspíš znát jako nejmocnějšího anděla,“změnila jsem si oči na svítivě orandžové, abych vypadala opravdu hrozivě.

„Ano už jsem o tobě slyšel,“dodal lhostejně.

„Myslím, že kvůli mně si chtěl napadnout Cullenovi. Nebo se snad pletu a tobě nevadí, že dostali z pekla mocnějšího anděla než máš ty?“ začala jsem kolem něho chodit.

„Já a napadnout mého přítele? Proč bych to dělal?“ byl vážně dobrý herec.

„Hmm... co třeba, pro tvou pýchu a neschopností se smířit s tím, že existuje početnější rodina, a zároveň i mocnější. Nebo se snad opět mílím a tebe nechávají klidným jejich dary? Edward... Alice... Jasper... já,“ šeptala jsem mu do ucha. Věděla jsem co chce. V mé vizi jsem naprosto přesně viděla jak se rozčiloval, když mu Katy nedobrovolně vyklopila, že jsem mocnější, a že mě chce přinutit se k němu přidat pozabíjením Cullenů a dát možnost žít jen těm nejschopnějším.

„Ale to přece není pravda,“ bránil se, ale na jeho hlase už šlo znát, že nestojí tak pevně v kramflecích jako před chvíli. Bod pro mě. I ostatní upíři z jeho ochranky to vycítili a začali se přibližovat, podle nich asi nenápadně, podle mě to ani nejde, když se začne padesát upíru naráz pohybovat. Roztáhla jsem fyzický štít okolo mě a Ara a dál si jich nevšímala.

„Cožpak ti Katy neřekla co má každý anděl za moc, když jsi ji mučil?“ mučení to možná nebylo, protože nás nezabijí, ale i přesto to muselo bolet. Nechci už myslet na ty vzpomínky, kdy ji málem roztrhli tělo.

„Proč bych ji mučil a jakou moc,“ neodpustil si ten hajzl. Jeho bratři stále seděli na trůně a dát jim do ruky popcorn, vypadali by jako návštěvníci kina, kteří jsou zabraní do nejnapínavějšího filmu, co kdy vznikl.

„Moc, kdy anděl uvidí, když je jeho rodina v nebezpečí, tentokrát jsem viděla i konec, kdybych do toho nezasáhla, ale asi by se ti nelíbil, protože by jsi byl mezi prvními mrtvými,“ zákeřně jsem se usmála. Ve skutečnosti jsem žádný konec neviděla, protože jsem se rozhodla jim pomoci ještě dříve než vize skončila, ale nebylo by špatný, kdyby to tak bylo.

„To ti nevěřím,“ jeho hlas, ale nezněl moc přesvědčivě. Zřejmě jsem do něj zasela více než semínko pochybnosti, nejspíš mu z hlavy zachvilku začne růst nějaká palma. Pohled by to byl úžasný. Aro a palmička, ze které zrovna spadl kokos na jeho hlavu.

„Jak myslíš. Jak už jsem před tím řekla, původně jsem vás chtěla zabít, ale asi by to dopadlo tak, že by Cullenovi vládli tomuto světu, což oni nechtějí a i kdyby, tatíček mi dovolil povraždit jenom gardu, když se mě budou chtít snažit napadnout,“ mrkla jsem na Jane, která stála na levo od trůnu. Myšlenka na Jane na cibulce mě stále fascinovala. Ji zřejmě ne, protože se na mě hnusně zamračila. Vzhledem k tomu, že byla stále ještě dítě to vypadalo velmi komicky.

Nepromluvil. Jen se ohlédl a hledal pomoc u svých bratrů, který si div nesnědli nehty na rukou, jak čekali, jak tohle dopadne.

„Ale Aro. Dneska ti dám jen varování a použiju na tebe svůj dar,“ v ten moment vpadli upíři na můj štít, který je krásně obloukem odhodil, nenechala jsem se jimi vyrušovat a pokračovala. „Lépe řečeno jen jeden z mých darů. Pro upřesnění ti nakukám do hlavy, že nikdy nenapadneš mě, Katy nebo mojí rodinu.“

„A jak by jsi to asi udělala?“ ztěžka polkl jed.

„Jednoduše,“ zahleděla jsem se mu do očí a spustila jsem na na něj mou schopnost. „Nikdy neublížíš Cullenům a ani andělům,“ opakovala jsem to pro jistotu třikrát dokola. Zrušila jsem náš oční kontakt.

„Tak co? Stále ještě chceš napadnout někoho?“

„Ano Rumuni mi už dlouho leží v žaludku,“ vypadlo z něj téměř okamžitě. Čekala jsem sice zápornou odpověď, ale spokojím se i s tímhle.

„Hodnej,“ pohladila jsem ho po vlasech.

Stáhla jsem štít a vydala se, společně s Katy, za Jane.

„Krásně voníš, úplně se mi zbíhají sliny,“ zašeptala jsem ji, když jsem k ní přičichla. Katy měla co dělat, aby se nerozesmála a moc nepomohlo, ani když se na mě koukala, jako slon na myšku.

Odešla jsem s hlavou vztyčenou a dělala namyšlenou barbie. Po očku jsem se ještě ohlédla po ostatních, ale buď se koukali na mě nebo na Ara. Nikdo nereagoval. Když jsem vyšli ze sálu potichu jsem se usmála, Katy mě čapla za ruku a už mě za sebou někam vláčela. Zastavili jsme se až ve velké místnosti, která byla vymalovaná do červena. Naproti dveřím byla obrovská postel s nebesy, rovněž červenými. Po levé straně od vchodu se nacházeli dvoje dveře, ty byli ze dřeva a naproti nim byl obrovský psací stůl s počítačem uprostřed. Celý ten pokoj mi připomínal vkus mé sestry, což znamená, že jsem v jejím království.

„Bello, tak ráda tě vidím. Promiň mi, že jsem tě vyzradila,“ omlouvala se nejspíše podlaze, protože tam směřoval její zrak.

„Ale no tak. Já viděla co s tebou dělali a popravdě bych i práskla to, co nevím. Aro je prostě hlupák,“ objala jsem ji kolem ramen a tišila jí, protože ji začaly téct slzy.

„Děkuji,“ zašeptala a chvíli jsme byli ticho. Neměli jsme si pro tento okamžik co říci, ona se snažila zadržovat slzičky a já byla ráda, že jí zase vidím.

Stáli jsme uprostřed místnosti dokud se neuklidnila, pak se na mě smutně usmála a dovlekla mě k posteli, na kterou jsme si obě lehli.

„Tak jak jsi se měla a co sázka, kdy půjdeš nahoru?“ začala.

„Už za tři týdny. Nechce se mi tam. Byla blbost se proti vám sázet a navíc teď budu muset opustit mou rodinu, když jsem dostala čerstvé svolení, že se smím zamilovat,“ pronesla jsem jen tak a čekala na její reakci. Nezklamala.

„Nekecej. Ty jsi se zamilovala? Do koho? A táta ti to vážně povolil? Kdy?“ chrlila jednu otázku za druhou.

„Jo zamilovala. Pamatuješ si na takovýho kluka s bronzovými vlasy, když jsi byla u nás?“ přikývla. „Tak to je Edward a než mě budeš chtít přerušit, miluji ho. Táta mi to povolil chvilku před tím, než jsem sem musela. On ještě stále netuší, že už můžeme být spolu. Chci mu to povědět hned jak se vrátím. Strašně se na něj těším. A na otázku kdy, nevím, hned potom co po mě přestal házet vražedné pohledy? Jo asi jo,“ usmála jsem se při vzpomínce na minulost. Tehdy bylo vše tak lehké.

„Páni, já zírám. Tak moje sestřička je zamilovaná. Buď právě spím a nebo jsi se musela uhodit do hlavy o skořápku, když jsi se líhla,“ smála se mi. Šlo na ni, ale vidět, že mou radost zdílí.

„Si snad nevzpomínáš jak tvrdé byli? To budu muset tátovi říct, což mi připomíná. Táta mě i tady nahoře pěkně péruje. Když udělám něco co se mu nelíbí okamžitě uhodí hrom. Jestli to chceš zkusit zakřič, že je páprda,“ ani to zkoušet nemusela a ozval se dneska další hrom. Chudáci Italové, musela jsem se usmát.

„Vidím,“ usmála se Katy nahlas.

Prokecali jsme zbytek dne a noc. Pořád jsme měli co probírat ať už můj objev nebo výlet do nebe. K příhodě co se stalo v sále už jsme se nevraceli, ani jedna z nás o tom nechtěla mluvit. Katy k ránu poznala, že bych byla ráda už odjela a tak mě přesvědčovala, že tu teď nudou opravdu neusne a kdyby něco, tak mi zavolá. Vyhazovat uměla bravurně.

Rozloučila jsem se s ní i s Volterrovými. U nich jsem si neodpustila poznámku, že je stále vidím a vyrazila ven. Nevím co mě to popadlo za myšlenku, ale doma jsem říkala, že se vrátím až zítra a já ještě nikdy neletěla letadlem. Peníze jsem u sebe měla, doklady taky. Stopla jsem si taxi a to mě dovezlo na letiště. Celá nadšená jsem nastoupila a už si kupovala letenku do Seattlu. Měla jsem obrovské štěstí, protože to bylo poslední letadlo bez přestupů.

Prošla jsem všelijakýma kontrolama, kdy mě ti strážníci věčně ošahávali, ale já jsem byla tak nadšená, že poletím poprvé letadlem. Moc jsem je tedy ani nevnímala a pospíchala dovnitř.

(poznámka pajam: nikdy jsem letadlem neletěla, tak to berte s rezervou)

Měla jsem samozřejmě lístek do první třídy, což znamená luxus. Uvnitř to vypadalo maličko klaustofobicky, ale mé nadšení pořád nemizelo. Sedla jsem si do velkého koženého křesla k malému kulatému okýnku a pozorovala letiště. Nic moc jsem neviděla, jen velkou letištní budovu, asfaltovou silnici, postávající letadla, vzdálenou věž a Slunce, které bylo momentálně přímo nahoře. Bylo pravé poledne.

Čekala jsem, kdy lidé už konečně příjdou a já si budu moct vychutnat 14 hodin letu ve velké plechovce. Musí to být zvláštní pocit, když necíte ten vítr, co vás šlehá do obličeje. Budu mít výhodu, protože to budu moci porovnávat a pokusím se zjistit, jestli je to lepší s křídly nebo letadlem. Možná si oblíbím nový dopravní prostředek a sama si jedno koupím, kdo ví.

Lidé už pomalu usedali na svá místa. Vedle mě si sedla nějaká starší paní. Asi kolem 60 let. Měla už šedivé vlasy, obličej jí pokrývali mimické vrásky, ale stále měla milý úsměv. Na sobě měla sukni pod kolena, punčochy a bílou halenku, přes kterou měla sako. Nevypadalo to v takové kombinaci příliš moderně, ale jí to očividně nevadilo. Třešnička na dortu byly pro mě boty. Takový hnědý sandále – příšernost sama. Její prohlídka mi zabrala zbývající čas, než se sem přisunuli ti smrtelníci.

Letuška všem oznámila abychom si zapli pás a přitom se nepřestala usmívat. Chvilku jsem ji podezírala, že má tu hubu přišitou, ale raději jsem to vypustila z hlavy. Ještě by se ukázalo, že má křeč a já ji rozhodně nechtěla pomáhat. Poslušně jsem si zapla pás a čekala na další instrukce. Letuška nám podávala nějaký bonbón na cucání, prý to pomáhá proti zalehlým uším. Nu což, alespoň něco dobrého.

Ozval se ještě hlas pilota, který nám popřál příjemný let a rozjeli jsme se po rozjezdové dráze. Vzrušením jsem přímo naskakovala.

„Ty jedeš poprvé, viď?“ usmála se mému počínání ta babička.

„Ano, jak jste to poznala?“

„Takhle na sedadle skáčou jen malé děti, nebo ti, co ještě neletěli,“ vysvětlila mi. Trochu jsem se začervenala, musela jsem opravdu vypadat jak malé dítě, ale když já si nemohla pomoct. Při tom jsem si ani neuvědomila, že se s ní bavím italsky. Kdy jsem se to naučila?

„Omlouvám se za své chování,“ dodala jsem tiše a plaše. Docela by mě zajímalo co by dělala, kdyby se dozvěděla, že se baví z andělem z pekla. Prásknout jí to asi nemůžu, ale takový infarkt by byl určitě zpestření pro tento let.

„Nic se neděje,“ usmála se na mě. Jenomže to jsme se začali odlepovat od země.

Myslela jsem si, že jako anděl mám s létáním praxi, ale nevypadalo to tak. Udělalo se mi strašně špatně. Zajímavý, takže já mám celý život křídla, ale je mi blbě z létání. Být tu Emmett otřásalo by se celé letadlo. Snažila jsem se zhluboka dýchat a nekoukat se z okýnka, ve kterým se rázem vše zmenšovalo. Byl to, ale pitomý nápad si sem sednout. Co sednout. Nastoupit sem! To jsem nemohla lusknout? Teď už asi nemůžu, minimálně ta babička vedle mě by si všimla, kdybych zmizela.

Vylítli jsme do vzduchu a letadlo se vodorovně narovnalo. Udělalo se mi trochu lépe, ale pořád to nebyla sranda, chvilkama jsem si myslela, že zavolám letušku aby mi přinesla zvrací pytlík. Paní vedle si všimla mé nazelenalé pokožky a chytla mě za ruku. Nejspíše si mojí teplotu vysvětlovala jako příznak mého stavu, vděčně jsem se usmála. Pomáhalo to. Myslím, ale, že tohle je dobrý příklad do budoucnosti. Už nikdy neudělám takovou kravinu abych si sedla do letadla a musela jsem v něm vydržet čtrnáct hodin, místo abych se přenesla. Při vzpomínce, jak dlouho tohle bude trvat, jsem zaúpěla. Ďábel se teď určitě musí válet po zemi v křečích smíchu.

Ta slečna s přišitým úsměvem začala chodit okolo a něco nabízela. Ještě než k nám přišla ucítila jsem, že je to jídlo. Můj žaludek na to reagoval pohotově. Chytla jsem se za pusu, odendala jednou rukou pás a běžela k záchodům, kde se můj žaludek vyprázdnil. Měla jsem sice jen krev a bonbon, ale mé tělo si k tomu muselo něco přihodit. Opláchla jsem se, vyčistila pusu a šla zpět.

Ještě, že jsem byla tak pohotová a do batohu si zabalila i ubrus. Při jeho hledání jsem našla i mobil a já se rozhodla zavolat jedinému člověku, který by se mé situaci nesmál. Posadila jsem se zpět a začala vytáčet číslo.

Ano?“ ozval se s telefonu zvonivý hlas.

„Ahoj Alice, tady Bella.“

Bello, tak ráda tě slyším, kde jsi?“ nejspíše si oddechla, protože šlo cítit nepatrnou úlevu.

„Na to se mě ani neptej, ale důležité je, že už se vracím.“

Víš jak jsme se o tebe všichni báli? Nedala jsi mi možnost vidět budoucnost a ještě si někam zmizíš, při tom nám jen řekneš, že jdeš někomu nakopat zadek,“ teď už byla rozzlobená.

„Klídek Alice, vím, že jsem vám to měla říct, ale nechtěla jsem, aby jste za mnou jeli. Bylo by to pro vás nebezpečné.“

A pro tebe to nebylo? Kde vůbec jsi.“

„Ne, já se o sebe umím postarat a jsem... no, odjíždím z Itálie,“ o tom, že jsem v letadle jsem najednou mluvit nechtěla, bylo mi trochu trapně.

Itálii? Počkej, snad si nabyla ve Volteře.“

„Jo, přesně tam jsem byla. Šla jsem navštívit Katy a přitom nakopat zadek Arovi, to mi sice táta zakázal,ale i tak jsem si docela užila.“

Ty se mi zdáš, je tu Edward, chce tě k telefonu.“

„Tak mi ho dej.“

Bello?“ ozval se jeho nádherný sametový hlas.

„Ahoj, jak se máš?“ zeptala jsem se nevinně.

Ty se ptáš jak se mám? Bello, ty na pár dní zmizíš, necháš mě tu jen tak a ještě se mě ptáš jak se mám?“ byl hodně naštvaný, ale naštěstí vím jak ho uklidnit, škoda, že to jde až doma.

„Promiň Edwarde. Nechtěla jsem, aby jste se o mne báli, ale já to musela udělat. Neboj, už se vracím a mám pro tebe překvápko, myslím, že ho oceníš,“ nebo alespoň doufám.

Kde jsi? Pojedu za tebou.“

„To není moc dobrý nápad, ale tak za patnáct hodin se uvidíme a chceš udělat radost už teď?“ nečekala jsem na jeho odpověď. „Miluju tě.“

Já tebe taky.“

„Tak mi slib, že tam na mě počkáš.“

Slibuji,“ přísahal, ale letadlo se zhouplo a můj žaludek se zase hlásil o slovo. Během hovoru jsem na něho zapomněla.

„Hups...“ zašeptala jsem potichu, on to ale zřejmě slyšel.

Co se děje?“ zněl opět vystrašeně.

„V pohodě, jen jsem něco špatného snědla. Miluju tě a pá,“ rozloučila jsem se s ním.

Pá lásko, budu na tebe čekat,“ a zavěsil. Já toho mýho blázínka zbožňuju.

Mobil jsem si dala do kapsy u kalhot a pevně jsem sevřela jeden cíp ubrusu. Mělo to na mě okamžitý vliv a já se začala uklidňovat.

„To byl tvůj přítel?“ zeptala se mě ta paní vedle.

„Jo, utekla jsem a neví, kde jsem. Má o mě, i s rodinou strach,“ já se tady svěřuju člověku? Blázním.

„A proč jsi utekla?“

„Musela jsem něco zařídit, ale oni o tom nesměli vědět, jinak by chtěli se mnou.“

„Musí tě mít rád,“ usmála se.

„Jo asi jo,“ blaženě sem se usmála také.

„Mohu se zeptat, proč tak pevně svíráš tu látku?“ pohodila hlavou k ubrusu.

„Uklidňuje mě to, je to dárek od... od bratra,“ no jo no asi už to tak bude.

Zbylou cestu jsme si povídali v angličtině. Dozvěděla jsem se, že letí do Ameriky za vnoučaty, který má dvě. Ona se na opátku dozvěděla vše o mé rodině. Řekla jsem jí, že mě nedávno adoptovali a já se zamilovala do svého nevlastního bratra. Musela jsem to vše pozměnit, nechtěla jsem ji přivodit ten infarkt. Kupodivu na mě nekoukala znechuceně, ani když jsem ji řekla, že ostatní jsou na tom stejně. Říkala jsem jí pár vtípku o Emmettovi, moc jsem jich ještě neměla, ale i to stačilo abychom se smáli na celé letadlo. Přestali jsem až když jsme měli turbulence. V ten moment jsem si zase uvědomila, že sedím v letadle a soustředila jsem se jen na to, aby zůstal můj minimální obsah žaludku na místě.

V Seattlu jsme dorazili přesně na čas. Rozloučila jsem se s tou pání, která se mi představila jako Marie a stejně tak nadšeně jako jsem do letadla vcházela, jsem i vystupovala.

Běžela jsem rychle zkrz letištní halu a potom jsem si to zamířila k lesu, kde jsem se přemístila do pekla a odtamtud rychle domu, do Forks.

 


 

Pokud by mělněkdo zajímavý nápad na nějakou zápletku, tak se mi o ní zmiňte a já se j,i s vaším dovolením, nějak zapojím. Teď mi tady prosím, něco hezkého napište =D, ale beru i kritiku.

19. kapitola <<< Shrnutí >>> 21. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 20. kapitola:

 1
1. Temnonoš
29.09.2013 [10:03]

Skvělá kpaitola, taky bych chtěla Ara takhle seřvat a znemožnit Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!