Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 18. kapitola

15.01.2010 (15:15) • Pajam • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7453×

18. kapitola

Bella:

„Taky už jsem nad tím párkrát uvažovala. Potřebovala bych s tebou něco důležitého probrat,“ promluvila na mě naléhavým hlasem.

„Se mnou?“

„Ano s tebou. Nechtěla bych být drzá, ale trápí mě váš vztah s Edwardem.“

„Už i ty začínáš? Já s ním vážně nesmím být,“ řekla jsem jí zoufalým hlasem.

„Ano, to já vím. Ale ptala jsem se ho proč a on mi při tom řekl, že existuje jedna vyjímka, pod kterou, podle vás dvou, nespadá.“

„A ty si myslíš, že spadá? Vždyť je to hloupost.“

„Zkus se nad tím zamyslet. Ty se smíš zamilovat do nejdůležitějšího člena, ale zamilovala jsi se do Edwarda. Tím jsi tedy porušila váš zákon a měla by jsi být potrestána.“

Zakývala jsem hlavou, ale pořád nechápala, co tím myslí.

„Místo toho ti Ďábel dáva hádanky. Nevím sice jaké, ale už to, že tě nezabije je vodítko.“

„Ale on mě nezabije, protože mě má rád,“ odporovala jsem ji.

„Nevím, to si posuď sama, ale měl by ti alespoň potrestat. Jenomže pouze tehdy, pokud by jsi se opravdu provinila.“

„Ale já jsem se provinila a on mi možná dává druhou možnost,“ stála jsem si za svým. Opravdu netuším, kam tím směřuje.

„Tím pádem musí být velmi shovívavý, podle toho jak jste se prý dneska loučili,“ usmála se. Mohlo mě napadnout, že to ten hajzlík práskne.

„Teď to neřeš. Vem si jinou možnost. Co kdyby byl nejdůležitějším členem Edward?“ kéž by.

„To je hloupost Rose,“ zakroutila jsem hlavou.

„Já nevím, ale kdybych byla andělem a měla bych si vytvořit seznam, koho zachráním prvního, na prvním místě by byli nejmocnější. V naší rodině se totiž nedá jednoznačně říct, kdo je nejdůležitější. Možná se zdá, že má Carlisle největší slovo, ale my zachováváme takovou demokracii, že názor každého se cení a Carlisle jen vynese verdikt. Může se zdát, že jeho názor je nejdůležitější, ale už mnohokrát jsme ho přehlasovali a on se musel podřídit nám,“ zasněně se usmála. „Jestli mi rozumíš. Samozřejmě bych chtěla na prvním místě Emmetta, ale chápu, že to nejde a jako přihlížející by se na první místo dostala Alice spolu s Edwardem. Což znamená jediné. Ty by jsi, ač chceš nebo ne, stejně už zachránila jeho. Už ho miluješ a tvé rozhodnutí se podřizuje tvému srdci. Alice navíc pokládáš i za kamarádku, vím, že mě máš také ráda, ale přiznej si, že Alice zbožňuješ,“ podívala se na mě nesmlouvavě.

„Když opominu to, že jí chci každé dvě hodiny zabít, tak máš asi pravdu, ale tebe mám taky ráda,“ nechtěla jsem se dobrat k tomuto. Já mám Rose ráda, ale Alice je prostě Alice.

„Ale to já vím. Na další místo bych dala Jaspera, protože je také mocný a navíc máš dobré srdce a nenechala bys Alice jen tak mučit se a zůstat sama. Pak by přišel na řadu Carlisle a Esme a nakonec já a Emmett, jako nejméně důležití,“ povzdechla si.

„Rose, vy jste stejně důležití pro mě, ale bohužel ne pro ty dole. Kdyby to šlo, chránila bych vás všechny stejně, ale nevím co se může stát,“ objala jsem ji.

„Ale vždyť já vím. Tak co, myslíš, že mám pravdu?“

„No, ledascos by se tím vysvětlovalo.“

„Tak co teď uděláš?“

„Půjdu zmlátit tátu, protože pokud máš pravdu, tak mě strašně mučí.“

„To jsem sice nemyslela, ale pokud si myslíš, že máš na Ďábla, jdi si za svým,“ usmála se a pokynula dopředu.

„Rose, já ti děkuji,“ objala jsem ji.

„Nemáš za co. Nechci aby se trápil můj bratr nebo má nová sestra,“ objetí mi obětovala a usmála se.

„Děkuji. Mohla by jsi pro mě něco udělat?“ zeptala jsem se jí, když jsem se odtrhli.

„Pokud to bude v mých silách.“

„Nikomu o našem rozhovoru neříkej a taky všem řekni, že nevíš, kde jsem, protože pokud se mílím a vystartuju bezdůvodně na tátu mohl by mi za trest zakázat vás chvíli vidět, ale vrátím se, to přísahám, i kdyby to mělo být to poslední.“

„Moc se mi to nelíbí, ale když myslíš, že je to dobrý nápad.“

„Ještě jednou děkuji.“

Zámavala jsem na ni a luskla. Ani jsem si neuvědomila, že v ruce stále svírám ubrus. Objevila jsem se před jeho kanceláří. S nějakým klepáním jsem se nazabývala a rovnou vtrhla dovnitř, stejně o mě musel vědět. A jestli mi ten páprda řekne, že jsem to neuhodla asi mu něco ukousnu.

„Rád tě vidím, ale prosím tě neříkej mi páprda ani v tvé hlavě, připadám si pak moc starý,“ přivítal mě s otevřenou náručí. Jaká ironie on a Bůh jsou nejstarší na světě. Ale počkat...

„Ty mi čteš myšlenky?“ o tom se nikdo nikdy nezmínil.

Nervózně si zkousl ret, právě jsem přišla na to, po kom jsem to zdědila.

„Ano máš pravdu, ale neví to ani můj bratr, tak bych tě prosil, abys to nikomu neřekla. Bude to naše tajemství,“ spiklenecky na mě mrkl. Je zajímavé vidět několik tisíc let starého Ďábla s rohy a ocasem jak na vás mrká.

„Tati, určitě víš, proč jsem tady,“ hned k věci samozřejmě.

„Ano, samozřejmě, že to vím,“ usmál se.

„A?“

„A co?“ dělal nechápavého. Podrazák, vždyť říkal, že mi čte myšlenky.

„No a měla Rose pravdu?“ přiznávám, že jsem si původní útok na něj představovala trošku jinak. Myslela jsem, že by bylo vhodný mu vlítnout kolem krku a začít ho škrtit, při tom nadávat, že jsem si o něj myslela, jak mě má rád a ne, že mě bude takhle podrazovat a vnitřně ničit. Docela by mě zajímalo jestli je možné uškrtit Ďábla.

„Ne, není to možné a k tvé původní otázce. Myslím, že by jsi měla Rose pořídit dárek - obrovské zrcadlo, protože je to velmi chytrá a vnímavá upírka,“ tu část, kdy mi vlezl do hlavy opominu, ale tu druhou polovinu...

„Takže je to pravda? Opravdu je nejdůležitější?“ ptala jsem se ho a mé nadšení se nedalo zakrývat.

„Ano je to pravda,“ usmál se na mě shovívavě. Tentokrát jsem mu skočila kolem krku kvůli jiné věci, abych ho mohla obejmout.

„Jsem rád, že jsem ti udělal radost,“ pohladil mě po křídlech. Chvíli jsme tak mlčky byli.

„Tati, víš, nějak mi to nedá, ale nedávno jsem si vzpoměla na naší vyučovací hodinu, kdy jsi nám vysvětloval právě tento zákon a já jsem na tobě poznala, že už se nějaký anděl zamiloval,“ řekla jsem mu, když jsem se odtáhla.

„Ano, jeden anděl se před tebou již zamiloval,“ pronesl smutně.

„A co se s ní stalo?“

„Stalo se to asi před 200 lety a měl jsem ji stejně rád jako tebe. Jmenovala se Marieth a neměla takové štěstí. Dostala smečku vlkodlaků a ona se zamilovala do toho nejpodřadnějšího. Musel jsem ji tenkrát potrestat a velmi mi to trhalo srdce. Ať si lidé na zemi myslí co chtějí, ale i já mám nějaké emoce a city. Dal jsem ji rok. Doufal jsem, že to bylo pouhé oblouznění, ale byla to opravdová láska. Zabil jsem je oba najednou, ale alespoň se už netrápějí. Jejich duše odešli a rozplynuli se ve vzduchu,“ pronesl smutně. Bylo mi ho velmi líto. Vím jak on má rád mě a pokud se to stalo někomu podobnému, musel tehdy velmi vytrpět.

„Ale to už je historie. Teď jsi tu ty a já doufám, že mě alespoň pozveš na svatbu pokud nějaká bude,“ usmál se s jiskřičkami v očích.

„Přísahám tati, přece mě musí někdo dovést k oltáři,“ opět jsem ho objala.

Kdyby nás nevyrušili nějací hříšníci myslím, že bychom tam byli ještě hodně dlouho. Můj vděk k němu byl neskutečný. A jsem si skoro stoprocentně jistá, že štěstí stálo na mé straně a táta vymyslel nějakou obkliku, aby mě nemusel zabíjet.

„Bello, počkej ještě chvilku,“ zastavil mě, těsně před tím, než jsem otevřela dveře.

„Co potřebuješ?“ otočila jsem se na něj.

„Docela by mě zajímalo, proč sebou stále nosíš ten šátek,“ ukázal na ubrus, který jsem žmoulala.

„Já ani nevím. Stál se mým kamarádem. Když je mi smutno mohu mu říct cokoliv a on to nikomu nevyzradí. Je to taková má vrba,“ přiznala jsem se. Chvíli jsi mě zamyšleně pozoroval.

„Bello, myslím, že jsem ti měl odpověď dát už dávno. Soudím, že jsem tě musil hodně trápit, když jsi se upnula k té věci. Mrzí mě to, ale jinak to nešlo.“

„To je dobrý tati. Je pravda, že jsi mě hodně trápil, ale s ubrusem jsem si začala povídat kvůli jiné věci.“

„Doufám tedy, že když je teď všechno vyřešeno, budeš se věnovat dýchajícím bytostem, než k věci, kterou vyrobili lidé,“ vyslovil své přání.

Ráda bych mu odpověděla, že ano. Okamžitě ho zahodím a budu se věnovat mé rodině, ale nejde to. Ten maličký čtverec, jehož cíp jsem držela v levé ruce, si mě získal a opravdu mi pomohl. Mohla bych ho tedy dát do nějaké popelnice? Nemyslím si. Nikdo z okolí nechápe, co k němu cítím, ale mě se stal vážně kamarádem a můžu si na něm kdykoliv vylít zlost a neřekne ani slovo o tom, že jsem ho zklamala, nebo, že ho to bolí. Každý přeci potřebuje něco takové. Lidé mají plyšové medvídky, nebo jiné zrůdnosti, kteří se skutečnosti vůbec nepodobají.

Odkdy se medvěd tak připitoměle usmívá? Já myslím, že jsem takového nikdy neviděla. Odkdy jsou medvědi modří, či růžoví? Na takového jsem ještě nenarazila. A přísahám, že pokud někdy potkám modrého medvěda vydám se na nebezpečnou cestu do Alp, abych mohla poznat i krávu Milku. Možná, že i ta je realnější než obrovské zvíře scvrknuté do plyšového čehosi, jehož stavba těla se originálu nepodobá ani, když jsou obě oči zavřené, a které děti tak moc milují. Chci vidět tří letý mimčo, které by spalo s medvědem, a teď nemyslím jeho plyšovou mutaci. Je to prostě hloupost.

A stejně tak infantilní je i má posedlost ubrusem. Je to mnohem lepší než si k sobě přivinout to prťavý co prodávájí v obchodech. Přiznám, že do jisté míry to roztomilé je, ale čeho je moc, toho je příliš.

„Holčičko, nejsi nemocná? Nikdy jsi tak moc nepřemýšlela,“ vytrhl mě z mého rozmýšlení nad tím, jestli je lepší méďa nebo ubrus (už slyším Emmetta).

„Ne tati. Nejsem. Jen je pro mě zarážející, jak všichni pochybují o tom, že mám všech pět pohromadě, když se kamarádím s neživou věcí. Dělá to každý. Já si vyberu jen malinko jinou věc a hned jsem pokládaná za blázna. Je tohle fér?“

„Dítě, nemyslím si, že jsi pokládaná za blázna, ale jen za jinou. Podle myšlenek lidí za tu holku co je moc nafrntěná a dělá si, co se jí zlíbí,“ zašklebil se.

„Ačkoliv to možná bude po tvé řeči znít divně, ale děkuji,“ usmála jsem se na něj, opět objala a otočila jsem se, že půjdu ven ze dveří.

Nikdo:

Zatímco Isabella byla v této chvíli to nejšťastnější stvoření, někdo jiný ne. Ona se ale radovala, byla nadšená. Zamilovala se a její city jsou opětované. Měla náladu skákat dva metra vysoko a možná i víš, ale její vychování jí to nedovolovalo. Byla vychována jako dospělé a rozumné děvče, které se ale nebojí překážek.

Největší radost měla s toho, až se to její milý dozví. Uměla si představit co udělá, protože měla chuť udělat to samé. Jeho, a již nějakou chvíli, i její rodina budou s tohoto jistě nadšení. Mají ji rádi a svému synovi přejí jen to nejlepší.

Ale tak, jak byla Isabella šťastná, Edward zuřil. Nevěděl co s ní je, nevěděl kam se poděla. Nenechala o sobě jedinou zprávu a zmizela. Cožpak ho opravdu nemá ráda? Ne, miluje ho, tím si byl i on jistý. Jediný kdo z jeho rodiny něco tušil byla Rosalie, ale ta mlčela a v myšlenkách si přehrávala minulou módní přehlídku, na kterou se dívala společně s její upíří sestrou. Nelíbilo se mu, že nic neví a běsnil. Nemohl doma vydržet a vyběhl na svou louku, kterou věnoval dívce svého srdce.

Nikdo z jeho rodiny netušil, kam se poděla a ani Alice svým darem nic neviděla. Isabella byla v pekle už asi tři hodiny a přestože jí Rosalie slíbila, že nikomu neřekne, kde je, cítila už jisté pochybnosti o svém slibu. Vyčítala si to. To ona ji do toho zavrtala a jen ona vyluštila hádanku, ale zřejmě špatně. Těžce se rozhodovala o svém úsudku a pomalu přicházela k rozhodnutí vše prozradit.

Celá rodina a to včetně Isabelly byli relativně šťastní. I přes tuto chvilkovou beznaděj jim nic nescházelo. Měli se rádi a to jim stačilo. Nic jim totiž nehrozilo. Vše se může, ale změnit a změnu může způsobit i jen nepatrný záblesk.

Co se stane, když Isabella uvidí své další vidění? Co nyní přichystala budoucnost pro Cullenovi?

Chci se jen zeptat. Myslíte si, že pohled nikoho to udělal napínavější? Páč to co chystám mělo vypadat malinko jinak, ale tohle taky není špatný =D,jo a budu strašně zákeřná. Další dílek nepřidám dokud se mi nebude líbit počet komentářů =D

17. kapitola <<< Shrnutí >>> 19. kapitola

Autor: Pajam (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 18. kapitola: