Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Black angel 15. kapitola

Edward a Bella


Black angel 15. kapitolaPo neskonale dlouhé době je tu další dílek. Jsem moc moc ráda, že se vám povídka líbí a budu se opravdu snažit aby ty časové prodlevy byli co nejmenší. Bella dostane dárek a vyjede si na výlet za tátou. Přeji příjemné čtení a zanechte prosém komentář, děkuji.

 

15.kapitola

Bella:

Emmette, ty musíš mít vždy blbý nápady,“ spražila ho pohledem a jemu se rty protáhly směrem dolů. Nějak si neumím představit, proč by byl tak nadšený z toho, že mu uvidím všechny blbosti co se mu za těch několik let vyrojilo v hlavě.

Já myslím, že si počkám,“ zkonstatovala jsem.



„No já myslím, že půjdu domů,“ zvedla jsem se.

„A kde si myslíš, že teď jsi?“ obořila se na mě Alice.

„U vás?“ odpověděla jsem ji nevinně, vždyť jsem taky nic neudělala.

„Ne! Jsi sice u nás, ale do toho nás počítáme i tebe.“

„Ale vždyť tu nemám ani vlastní postel,“ bránila jsem se.

„Myslím, že ti nevadilo, kde jsi spala předtím,“ mlela si dál svou.

„To byla jiná situace. Byla jsem unavená, ale teď už můžu jít domu,“ řekla jsem ji. Ještě chvíli se mračila, ale pak se její výraz zcela rozzářil. Ajéjej co zase vymyslela.

„Jak myslíš,“ rezignovala. Měla bych se jí zeptat co kuje za pykle? Stejně mi neodpoví.

„Tak ahoj, příjdu zítra,“ rouzločila jsem se a vyběhla. Auto by mělo stále být na školním parkovišti a pochybuji, že by se našla hodná duše, která by mi ho přivezla k domu.

Před domem jsem se proměnila na člověka a zalezla dovnitř. Hlavou mi lítala vzpomínka na Alice. Asi bych se měla začít bát.

Bylo sice ještě odpoledne, ale já neměla co dělat. Měla jsem tam nejspíše zůstat, když tady to patří mě a já bych se tam nerada hned nakvartýrovala. Myslím, že dokud budeme ve Forks budu tady. Je to to nejlepší a až se odstěhujeme, přistěhuji se k nim. Podle dnešní Alicině reakce jim asi nevadim.

Nebavilo mě tady pořád jen tak sedět a čumět do blba, chtěla jsem nějakou smysl plnější věc dělat. Mám to! Jdu spát.

Vlezla jsem si k sobě do postele a ani ne do minuty jsem usnula. Měla jsem pocit jakoby se mi něco zdálo, ale na nic si nepamatuji.



Ráno jsem se vzbudila poměrně brzy, protože venku ještě byla tma. Sedla jsem si se zavřenýma očima a pořádně si protáhla horní část těla a do toho zývla. Uslyšela jsem uchechtnutí, takže jsem se okamžitě porozhlížela, kdo to byl.

„Promiň, nechtěl jsem tě vylekat, ale když jsem včera přijel, tak už si spala a byla jsi strašně kouzelná, když jsi mumlala mé jméno,“ křenil se Edward.

„Jsem ráda, že jsem tě potěšila,“ odpověděla jsem sarkasticky.

„Ale no tak. Já to tak nemyslel. Jen jsem si nemohl pomoci a musel jsem u tebe zůstat. Ochraňovat tě před špatnými sny,“ usmál se. Přesunul se ke mě. No spíše na mne. Protože jsem ležela pod ním, on mi držel ruce nad hlavou a díval se mi do očí.

„Opravdu bych nerada, abych měla špatný sny,“ mlela jsem aniž bych přemýšlela co mu tady vůbec sděluji.

Nechtěla jsem, ale musela. Tohle překračuje jasné meze.

„Mimochodem, co tady děláš? Pokud vím tak tohle je můj dům a já tě sem nepustila,“ srazila jsem mu hřebínek, když vyhrála část mého já, která mi jasně dala najevo, že to musím udělat.

Povedlo se. Svalil se vedle mě a povzdechl si. Asi jsem na něho vyjela trošku zhurta.

„Alice mě sem poslala. Plánuje pro tebe překvapení a já tě mám zadržet,“ vypověděl mi.

„Překvapení? Jaký překvapení? Já nic nechci,“ rozkřičela jsem se trochu hystericky.

„Pššš... neboj, není to nic hrozného,“ dal mi prst na rty a snažil se mě uklidnit.

„Když já nevím, bojím se toho, co ona vymyslí,“ přiznala jsem se i přes jeho prst na mé puse.

„Nedívím se ti. Občas je to opravdu složité ji nezabít, ale tohle se ti bude líbit.“

„A řekneš mi to prosím?“ udělala jsem psí očka.

„I když bych strašně rád, tak nemůžu. Mám to zakázané. Alice mi vyhrožovala smrtí, pokud se to dozvíš moc brzy.“

„Ale když tě přinutím, tak tě trestat nemůže.“

„Nedělej to, prosím. Opravdu se ti to bude líbit.“

„Hmm...“ rezignovala jsem.

Chvíli jsme byli ticho a jen jsem leželi vedle sebe a navzájem si dívali do očí. Nic víc, jen jsme v tichosti pozorovali toho druhého.

„Můžu tě o něco poprosit?“ prolomila jsem ticho jako první.

„O cokoliv,“ zašeptal.

„Mám na tebe nejdřív jednu otázku. Nevíš, kde je můj ubrus?“

„Vím, je asi stále v učebně biologie,“ usmál se na mě.

„A mohl by jsi mě dovézt do školy? Mám tam auto a rovnou bych si pro něj mohla skočit. Ještě by mi ho nějaká snaživá uklízečka ukradla.“

„Tvé přání je mi rozkazem,“ zasalutoval a vyskočil z postele.

Odešel z pokoje a já se mohla v klidu převlíct. Vzala jsem to hopem, takže jsem byla za pár minut už dole, kde na mě čekal.

Připravil mi snídani. Sice obyčejná vajíčka, ale i snaha se cení. Shltla jsem to jako malinu, poděkovala jsem mu a šli jsme si sednout do jeho auta.

Cesta probíhala mlčky. Ani jeden z nás nemluvil a mě to připomělo nepovedené rande s Paulem. Měla bych se zastavit za Mischel. Dlouho už jsem ji neviděla a navíc oni už vědí o andělech, takže bych se mohla i oficiálně představit smečce.

Z mého přemýšlení nad La Push mě zastavil až vjezd na parkoviště. Poděkovala jsem Edwardovi a řekla mu, že dokud pro mě Alice nepřijede nehnu se z domu, takže může jet. Nebyl s toho nijak nadšený, ale odjel.

Já jsem se mezitím šla vloupit do učebny biologie. Naštěstí je v přízemí.

Rychle jsem vyzkoušela okna a s potěšením zjistila, že jedno bylo stále otevřené. Proklouzla jsem pomalu dovnitř a uviděla ubrus na mé lavici. Pod ní se válela i má taška s učebnicemi a vedle asi i Edwardova. Nějak jsme v tom zmatku na vše zapoměli.

Rychle jsem všechno sbalila. Alice mu to jistě ráda předá a vycházela jsem oknem ven. Podívala jsem se na budovu, kde byla učebna chemie. Vypadala velice nestabilně a podle toho papíru, který byl kousek od ní bude o prázdniny zbořena. Mezitím je zákaz se k ní jen přibližovat. I přesto byli u ní zapálené svíčky a fotografie dvou lidí. Učitel a nějaká studentka. Chudáci. Osud je hold nespravedlivý.

Vlezla jsem si do auta a rozjela se domu. Auto jsem nechala na příjezdové cestě a vešla dovnitř. Odhodila jsem obě tašky do školy na podlahu v chodbě a šla se mazlit s mým ubrusem.

Musím uznat, že tohle se Emmovi povedlo. Udělal mi strašnou radost, ale mám takový dojem, že tenhle kus látky bude pouze na dekorativní účely. Nedovolila bych aby na něm někdo jedl a ještě ho snad ušpinil.

Rozhodla jsem se, že nebudu marnit celý den jen tím, jak budu čekat na mojí trhlou svěřenkyni. Pokud si vzpomínám tak jsem jí říkávala Paleček, asi se k tomu vrátím. Jí to určitě naštve a mě to potěší.

Vyjela jsem tedy do peklíčka za tátou, kdyby se něco dělo tak to uvidím a vrátím se. Nasadila jsem si pevně fyzický štít, ať se o mě alespoň trochu bojí a luskla prsty.

Objevila jsem se ve svém pokoji. Z cela prázdném pokoji. To byli časy, když jsem tady jen tak ležela a přemýšlela nad tím jaký budu anděl. Asi by mě nikdy nenapadlo, že se zamiluju hned po prvním týdnu stráveným s NÍM.

Vyšla jsem ven a porozhlídla se kolem. Naproti mým dveřím, byl pokoj Katy. Tak se jukneme jak to tam vypadá.

Nic se nezměnilo. Jen poličky byli prázdné a šatna vybílená. Raději jsem odešla a vydala jsem se směrem do společenské místnosti.

Obývali ji ti staří kumpáni, kteří jsou v současnosti nejstaršími anděli. Pamatuji si jak za námi a především za mnou dolejzali a teď jsou tady za mistry.

Byli to jen tři holky a dva hříšníci, kteří se sice provinili, ale ne tak moc, aby byli věčně trestáni. Dostali občasnou svobodu, kterou si vybíjeli se zdejšími anděli.

Přišla jsem k nim blíž a oni utichli a nevěřícně na mě koukali. To snad ještě neviděli anděla? Sedla jsem si na křeslo a dělala jako, že tu nejsem, ale oni už se k diskuzi neměli.

Vstala jsem tedy a šla navštívit tátu. Alespoň mi může sdělit trest bez toho aby za mnou někoho posílal.

Stoupla jsem si před dveře a lehce zaťukala.

„Pojď dál, Bello,“ ozvalo se za dveřmi. Občas mě svým vševědouctvím hrozně štve.

Otevřela jsem a nakoukla dovnitř. Seděl za stolem a rukou mi ukazoval ke křeslu.

„Co tě za mnou přivádí?“ jakoby to nevěděl.

„Jdu si pro trest. Uvědomuji si, že jsem porušila první pravidlo, ale jen bych tě chtěla poprosit. Nezabíjej mě a nech mě u nich. Slibuji, že už nikdy takhle neulítnu,“ co mě to vůbec popadlo sem chodit?

„Bello, Bello,“ povzdechl si. „Stále si na to nepřišla? Tvým jediným trestem bude tam být do té doby než si něco podstatného uvědomíš. Nemohu ti říci co, bylo by to jako ponoukání a to by se nikomu nelíbilo. Až na to příjdeš přijď za mnou. Do té doby si stále opakuj můj důvod,“ mluvil ke mně zklamaně.

On mi nic neudělá? A na co mám sakra přijít?

S tichým děkuji jsem odešla a se sklopenou hlavou jsem mířila do knihovny. Přece bych tam mohla najít to, o čem ten páprda pořád mluví. Možná už na něj, ale leze senilita a ani neví co pořád plácá. Přeci jen. Nejmladší už taky není.

Vlezla jsem do knihovny a hledala a hledala a hledala. To mi to ten dědula nemohl říct na férovku? Alespoň nápovedu kdyby dal. Vždyť ani nevím co hledám!

Celá rozčílená jsem se přenesla do domu. Kde na mě čekalo překvapení.

Uprostřed obýváku, kde jsem se objevila, netrpělivě chodila sem a tam Alice. Jejím sekundantem tentokrát s hlavou v dlaních byl Edward. Stála jsem za nimi takže mě ještě neslyšeli.

„Můžete mi říct co tady děláte?“ zeptala jsem se jich a tím na sebe strhla pozornost.

„Bello,“ rozkřičeli se navzájem a letěli na mě. Alice se v půli cesty zastavila a nasadila naštvaný obličej. To Edward ke mně doběhl, zvedl mě do náruče a zatočil se se mnou.

„Můžeš mi laskavě vysvětlit, kde jsi byla?“ rozkřičela se Al.

„Dole u táty, šla jsem si pro trest, proč?“ zeptala jsem se nevinně.

„A to jsi nemohla nechat ten štít na místě? Víš jak jsme se o tebe báli? Takhle to musela dodělat Esme s Rose, zatímco já čekala než se Slečinka uráčí objevit,“ vztekala se.

„Promiň Alice, moc se ti omlouvám, když já se nudila, tak jsem zaskočila do mého bývalého pokoje a tak. Přísahám, že příště vám dám vědět. Netušila jsem, že vás tolik vystraším,“ dodala jsem stále ještě v naruči Edwardově, který mě odmítal pustit.

„Mimochodem, zaslechla jsem opravdu, že jsi si šla pro trest?“ zeptala se už klidná.

„No... jo. Víš já se bohužel zamilovala,“ řekla jsem co nejtišeji a Edward mě víc stiskl. Jestli takhle bude pokračovat asi mi něco zlomí. „A to se nesmí. Tak jsem šla za Ďáblem, aby mě nemusel nahánět. A ten starý páprda si ze mě dělá šoufky,“ zakřičela jsem co nejvíc a doufala, že to slyšel. Venku se ozval hrom, ačkoliv neprší, takže asi jo.

„Počkej... ty jsi tam šla dobrovolně?“ zeptala se maličko vykolejeně.

„Věcem se máš postavit čelem, Alice. Navíc mě má táta rád a asi by mě nenechal schodit do pekelné jámy,“ poučila jsem ji a uklidnila.

„Hmm... a co ti teda udělal?“

„Nechal mě prohrabat celou knihovnou a dal mi divnou hádanku, prý ať si opakuji jeho důvod, proč nesmíme a zjistím to. Vážně mu někdo šlápl na vedení,“ další hrom, mám dojem, že ještě chvilku a opravdu se někde budu žhavit. Nebo to bere jako srandu a upozorňuje mne, že o tom ví? Co já vím.

„Dobře, tak co kdybys ses šla podívat na překvápko? Holky to právě dodělaly,“ smála se div se jí huba neroztrhla.

Podívala jsem se na Edwarda, abych se ujistila, že se mi to bude pořád líbit, ale nijak nereagoval a jen se na mě zamyšleně díval. Nad čím zase přemýšlí? Vyřešit alespoň tuhle záhadu jsem nemohla. Al mě vyškubla a táhla upíří rychlostí do jejich kobky. Kde jsou ty časy, kdy upíři prý bydleli v jeskyních a poslouchali na slovo. Škoda, že jsem neměla příležitost to zažít.

Před domem se Alice zastavila a podívala se na mě. Rychle mě oběhla a skočila na záda. Nemohla jsem se ani bránit, byla jsem úplně vykolejená. Jen jsem zjistila, že nevidím.

„Opovaž si ten šátek sundat, ať je to překvapení se vším všudy,“ poučovala mě ta mála zrádkyně.

Jako poslušný pejsek jsem se nechala vést do domu a pak někam po schodech. Pokud jsem dobře počítala, tak až do druhého patra. Ale tam má pokoj jen Edward. Proč mě tam táhne?

Vyrazili jsme opačným směrem než je jeho pokoj. To chce abych se praštila do hlavy o zeď? Sakra Alice, co to na mě chystáš? Vždyť se mi to má líbit a já mezitím cítím jak mám nervy v kýblu.

Zastavili jsme se a ona mě pustila, chtěla jsem si to okamžitě sundat, ale zastavila mě ruka, která mě chytla mnohem pevněji než od toho velezrádce před chvílí. Chtěla jsem zjistit s kým mám tu čest a tak jsem mu začala prstama prohlížet obličej.

„Bello, ty mě tady chceš ošahávat? Jestli chceš zjistit kdo jsem stačí se zeptat,“ řehtal se Emmett.

Měl pravdu, vážně se stačilo zeptat a ne tady ze sebe dělat pitomce.

„Bello už můžeš,“ ozval se Alicin zvonivý hlásek, který bych právě nejradší neslyšela a jeho majitelku udupala kilometr pod zem.

Dobrá zpráva byla, že jsem si mohla sundat šátek. Divná zpráva byla, že se přede mnou objevili fialové dveře. Oni tady někdy byli dveře? Proč jsem si jich nevšimla?

„Tak co na to říkáš,“ ozvala se zase ta tyranka.

„Hezký dveře,“ odpověděla jsem ji. Co jsem asi měla vidět jiného, podle Emmova smíchu a Jazzovo kašlání jsem poznala, že jsem neodpověděla dobře.

„Zkus je otevřít, to za nima je tvoje,“ promluvila na mě otráveně.

Poslechla jsem ji.

Před sebou se mi zjevil... ani nevím jak to popsat, ale bylo to nádherné. Pokoj, sladěný do modré barvy, ale vymalovaný černě. Uprostřed byla modrá postel s nebesy, na straně se nacházel psaní stůl a naproti dvoje dveře. Šla jsem k nim a pomalu je otevřela. Za prvníma se schovávala zelená koupelna. Moderní a velmi luxusní. Jak s vanou tak i se sprchovým koutem. V druhých dveřích se nacházela šatna. Tady jsem poznala, že díky mojí misi do pekla neměla Alice možnost si ji celou udělat podle svého, protože byla s půlky knihovna a ta druhá polovina přetékala oblečením.

„Komu mám za tohle skočit kolem krku a děkovat mu do konce věčnosti?“ zeptala jsem se dojatě.

„Po pravdě to byl Alicin nápad. Jak jsi jí řekla, že tu nemáš ani postel rozhodla se pro toto, ale zralizovala ho Esme,“ odpověděl mi s úsměvem Jazz.

Okamžitě jsem skočila na tu nejbáječnější upírku a svalila ji na zem.

„Alice, děkuji, děkuji, děkuji...“ pokračovala jsem takhle dál dokud mě nezarazila, pak jsem běžela za Esme, ale tu jsem jen objala.

„Teď už můžeš svůj domeček prodat. Ode dneška bydlíš s náma a basta,“ rozkázala Alice a Rose ji zuřivě přikyvovala.

„No jo, ale to přece nejde. Nechtěla bych vás obtěžovat,“ namítala jsem.

„Bello, už jsi se nás ptala jestli s námi můžeš bydlet a my ti odpověděli ano, nyní nastává ta doba, kdy se ti můžeme, alespoň trochu, odvděčit za to, co pro nás děláš a jistě i dělat budeš,“ promluvil poprvé Carlisle.

„Ale já přece nic neudělala, abych si zasloužila tohle,“ ukázala jsem směrem k pokoji.

„Zachránila jsi mi dceru a to není málo. Navíc Edward po dlouhé době začal opět žít,“ usmál se na svého syna.

Takže je to pravda. Stěhuji se. Jsem vyřízená, ale nadšená.

„Mohla bych vás poprosit o chvilku soukromí? Ráda bych se jen tiše kochala.“

„Samozřejmě,“ usmála se Esme a všichni za ni odešli.

Seděla jsem na posteli opřená o jednu z tyčí a rozhlížela jsem se. Musela jsem to zpracovat a taky jsem chtěla někomu říct mé myšlenky. Ubrus.

Vyskočila jsem z okna a rychle běžela, k nyní už bývalému, domovu. Tam jsem si zbalila ubrus a věci z mého pokoje. Rozloučila jsem se s ním a autem jela na zpět.

Všichni byli dole a o něčem si povídali.

„Omlouvám se, já si musela pro ubrus a auto. Taky musím zavolat realitní agence,“ plánovala jsem si.

„To už je zařízeno, nemusíš se bát,“ usmála se Esme.

„Opět děkuji,“ opětovala jsem ji úsměv.

Zamířila jsem nahoru a lehla si s ubrusem do postele. Ležela jsem tak až do rána, a klidně i déle, kdyby se neozvalo

zaťukání.

 


 

14.kapitola <<< Shrnutí >>> 16. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Black angel 15. kapitola:

 1
1. Temnonoš
28.09.2013 [17:11]

Chci svůj ubrus. Je naprosto skvělý, jak to tam vždycky šoupneš Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!