Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Beze slova - 6. kapitola - Louka

20.03.2011 (10:00) • Jana173 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5634×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola - Louka

„Musíme ji najít,“ bála se o ni Esme. A mně se sevřel žaludek a moje kamenné srdce bylo až v krku. Co když ji nenajdeme? Ani tak jsem nemyslel, co na to řekne Aro, to mi byli úplně jedno, ale co když ji už nikdy neuvidím, z toho se mi dělalo špatně. Byla tak křehká, že mohla klidně narazit na první strom a mohla se zabít. Mohla narazit na nějaké podrážděné zvíře, které jí mohlo zranit. Bylo hodně způsobů, jakými se mohla zabít, nebo smrtelně zranit.

„Jak ji máme najít, když ji necítíme?“ zeptal se Carlisle. Byl taky zoufalý, ale určitě ne jak já. Věděl jsem, že musíme něco dělat, bylo nás 7, když se rozmístníme po lese, třeba ji najdeme.

„Nevím, nějak,“ sedl jsem si zoufale na schody.

„Můžeme pročesat celý les, ale jestli je Bella chytrá, a to myslím, že je, schová se,“ pokračoval dál Carlisle. A tím hatil všechny moje naděje na nalezení Belly.

„To není možné, jsme upíři a my nemůžeme nic dělat,“ mluvil jsem bez jakéhokoli zájmu. Byl jsem vyděšený a smutný, trochu taky zoufalý. Ne trochu hrozně jsem byl zoufalý.

„Třeba se vrátí,“ promluvil zase chytře Emmett. A já v tu chvíli měl našlápnuto k němu, že ho uškrtím.

„Nech toho, Emmette,“ okřikla ho Alice, která vzlykala Jasperovi do košile a tím Emmetta zachránila a já si sedl zase na schody. Položil jsem si hlavu do dlaní a povzdychl si.

„Musím jít pryč,“ promluvil po chvíli Jasper, už nemohl vydržet naši náladu a já jsem to chápal.

„Dobře, zlato,“ pustila ho Alice ze své náruče a přisedla si za mnou na schody. Jasper ji lehce políbil a vyběhl pryč.

Pět hodin jsme takhle seděli, bylo asi kolem půl třetí v noci. Nikdo nic neříkal a koukal do zdi. Esme nebyla schopná dělat nic jiného, než vzlykat Carlisleovi do ramene. Ostatní jen tupě zírali do zdi. Nikdy jsem v sobě necítil takovou díru, jakou jsem tam měl teď. Najednou se otevřely dveře, nikdo nevzhlédl, ale uslyšel jsem dvoje kroky. První se vzpamatovala Esme. Vyrazila ke dveřím jako střela. Když jsem si všimnul, koho objímá, moje srdce se zase rozběhlo.

„Jak si ji našel,“ zeptala se první Alice.

„Já ji nenašel, to ona si mě našla,“ promluvil. Jeho myšlenky byly tak zmatené, že jsem je přestal poslouchat a zaměřil jsem se na to, co řekne.

„Seděl jsem na louce a snažil se dostat ze sebe ty vaše pocity. Najednou se v lese něco pohnulo, zvedl jsem se a zaměřil. Stála tam Bella, v ruce držela ještě zavřené kopretiny a šla ke mně. Měl jsem strach, že jestli se pohnu, uteče. Zůstal jsem tedy stát a vyčkal, co udělá. Naprosto mě odzbrojila, když se ke mně rozběhla a začala mi brečet do ramene. Připadalo mi, že měla strach, ale přes tu její ochranu, to nedokážu plně určit,“ pokračoval dál Jasper.

„No, a potom jsem ji vzal do náruče a odnesl sem,“ dokončil to.

„Díky Jaspere,“ dala mu Esme pusu.

„Bello, copak jsi to vyváděla,“ přistoupil k ní Carlisle. Ona se na něho koukala, řekl bych až kajícně.

„Už nám to nedělej,“ objala ji znovu Esme. Bella se po očku koukala na mě, usmál jsem se, abych jí dal na srozuměnou, že jsme rád, že je tady.

„Ještě, že je tady,“ sedla si Esme úlevně na pohovku.

„Bello, mohla bys mi říct, kam jsi utekla?“ zeptal jsem se jí jako první a zbytek rodiny se zastavil, aby poslouchali.

Bella se ke mně přiblížila a chytla mě za ruku. Zatáhla za ni a naznačila mi, ať jdu za ní.

„Edwarde, máme jít s vámi?“ zeptal se mě Carlisle.

„Ne, já to zvládnu,“ ujistil sem je. Bella mě vytáhla ven a já se nechal. Bella se ladně pohybovala a po několika minutách jsme došli na krásnou louku. Všude byly ještě zavité kopretiny, ale musím říct, že louka byla nádherná.

„Jak o ní víš,“ zeptal jsem se jí. Bella na mě mrkla a zatvářila se stylem, to je moje tajemství.

„Dobře, nebudu vyzvídat,“ usmál jsem se na ni. Belle zakručelo v břiše.

„Vrátíme se zpátky,“ udal jsem směr, ale Bella se k tomu neměla a sedla si do trávy. Sedl jsem si k ní, seděli jsme na louce několik minut. Měl jsem sto chutí jí políbit, dát jí najevo, že ji miluji, ale měl jsem strach, že ji vylekám. Vzal jsem jí opatrně za ruku a doufal, že se nevysmekne. Potom jsem se k ní naklonil. Byl jsem kousek od jejích rtů a toužil jsem překonat tu vzdálenost, ale nechtěl jsem ji vystrašit. Koukala se mi do očí a její rty se chvěly. Naklonil jsem se ještě blíž, ale ona ucukla a odvrátila se ode mě. Úsměv, který jsem měl na rtech, náhle strnul.

„Můžu tě vzít do náruče?“ zeptal jsem se opatrně pochvičce. Asi to na ní bylo brzo a já počkám tak dlouho, jak ona bude chtít. Bella se na mě podívala a nakonec kývla.

„Vezmu tě do náruče,“ vzal jsem ji za ruku a podlomil jí kolena. Nechala se a ještě přidala úsměv. Zahřálo mě to u srdce, i když teď jsem v hrozném rozpoložení. Doma jsme byli hned.

„Tak kde byla?“ vybalila na mě rodina.

„Byla na nádherné louce plné kopretin,“ usmál jsem se. Vypadá to, že to místo už zná. Podle mě se potom ztratila, jinak si její reakci nedokážu vysvětlit,“ vysvětlil jsem jim. Bella stála za mnou a koukala do země. Nechtěl jsem se svěřovat, co se stalo na louce, takže jsem o tom pomlčel.

„Pojď, mám pro tebe jídlo,“ pobídla jí Esme. Bella šla ochotně za ní. Šel jsem do svého pokoje a snažil se vymyslet plán, co budu dělat teďka. Mám se stáhnout, nebo to má na ni zkusit ještě později.

„Bráško, nejlepší bude, když nebudeš nic vymýšlet a řekneš jí, co doopravdy cítíš,“ vrazila do dveří Alice.

„Tobě se to snadno řekne,“ povzdechl jsem si.

„Klid, nesmíš to dramatizovat,“ objala mě.

„Co kdybych jí pozval na procházku, až dojedeme domů,“ řekl jsem Alici.

„To je dobrý nápad,“ pochválila mě.

„Můžu být tak nervózní,“ položil jsem se na postel.

„To víš, že můžeš, je to tvá první láska,“ seděla Alice nade mnou.

„Nikdy jsem necítil to, co cítím k ní,“ svěřil jsem se.

„Edwarde, podívej se na mě,“ nakázala mi. Otevřel jsem oči a podíval se jí do očí.

„Copak nevidíš, jak se na tebe kouká? Jediný ty jsi ji dokázal zastavit, když ji Carlisle vystrašil, jediný ty jsi ji mohl vzít poprvé do náruče. Nechápeš, že ti věří. A ten její pohled je všeříkající,“ usmála se na mě.

„Snad máš pravdu,“ posadil jsem se, ale na louce to bylo jinak. To ona se ode mě odtáhla.

„Vždy mám pravdu,“ usmála se a políbila mě na tvář. Potom se sebrala a odešla z pokoje. Čas tady utíkal rychleji. Všichni jsme zaběhli ještě jednou na lov, a potom vyrazili, domů jsme dojeli v neděli dopoledne. Takže jsem měl hodně času na naplánování. Když Bella sešla po nějaké době domů, okamžitě jsem se ujal slova.

„Napadlo mě, jestli by ses nechtěla projít,“ ujal jsem se slova. Podívala se na mě a kývla. Chvilku mi trvalo, než jsem pochopil, že se mnou souhlasila. Nemyslel jsem si, že se mnou po té události na louce, bude souhlasit.

„Dobře, tak se obleč a půjdeme,“ odešel jsem z jejího pokoje. Následně do pokoje vletěla Alice a ujala se jí. Trvalo to asi půl hodiny, nervózně jsem přešlapoval po obýváku.

„Klid, bráško,“ povzbudil mě Jasper, který seděl u televize.

„Nemůžu být v klidu,“ nervózně jsem přešel a sedl si na pohovku.

Najednou jsem uslyšel kroky na schodišti. Zvednul jsem hlavu a spatřil anděla. Na sobě měla zelenkavé šaty a bílý svetřík, vypadala úžasně. Sešla až ke mně a my mohli vyrazit.

Autor: Jana173 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Beze slova - 6. kapitola - Louka: