Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bezdomovkyně (14)

27.06.2012 (19:45) • swanbellacullen, zuzinecckaa • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 3680×

„Já…“ Nevěděla jsem, jak mu to mám přesně popsat. Udělala jsem tenkrát chybu, když jsem se vrátila na ulici. A teď se chci zpátky do továrny. Tam to bylo lepší, teď už si to konečně uvědomuju. Nevím, co mě to tehdy popadlo.

„Ty co?!“ začal být nepříjemný. Chodil kolem mě jako zvíře v kleci a několikrát si projel rukou vlasy, rychleji, než jsem byla schopná já zaregistrovat. Nejspíš jsem ho neměla vyhledávat. Trochu z něj šla hrůza, ale… Za zkoušku nic nedám.

„Udělala jsem tenkrát chybu, když jsem odešla,“ pípla jsem nakonec nesměle. Nevěděla jsem, co bych mu více v tuto chvíli řekla. Jeho obličej se znovu přiblížil k tomu mému, až jsem nevědomky o krok ustoupila. Z jeho postoje, z jeho těla čišela tak zlověstná aura, že se mi na moment strachy zachvělo srdce.

„A to jsi mě našla jenom kvůli tomu, abys mi to mohla říct? Tak jsi mi to řekla a teď si můžeme jít opět každý svou cestou.“ Netuším, jestli jsem byla naštvaná, nebo mi ho přišlo líto. Ale rozhodně se mi nelíbilo jeho chování. Dřív mi chtěl pomoct a teď… Jako by mě od sebe odháněl. Ale konečně jsem si sama uvědomila, jak bylo jemu, když jsem ho odháněla já.

 „Omlouvám se, jak jsem se chovala. Moc mě to mrzí a chtěla bych se vrátit…“ Přála jsem si něco dodat, pokračovat, ale jeho výraz mě zastavil. Vypadal šokovaně, ale nic neříkal. Celé tělo měl jakoby ztuhlé, až se mi zdálo, že skoro zamrzl. Nedalo se to vydržet. Jenom jsme se na sebe v tichosti dívali.

„Řekni něco, prosím.“ Ale on nic. Jenom mě podroboval svému pohledu a ani se nepohnul.

„Tak já radši půjdu,“ oznámila jsem tiše, i když se mi vůbec nechtělo. Pomalu jsem kolem něj prošla a zamířila na jakékoliv místo, které by bylo co nejdál od něj. Slzy se mi pomalu začaly dobývat do očí a červeň zalila mou tvář potupou, kterou jsem cítila ve svém nitru.

„Počkej!“ zavolal. Otočila jsem se a on stál hned za mnou. I když jsem si domýšlela, že je trochu jiná bytost než já, stále mě ta jeho rychlost dostávala.

„Co ta náhlá změna?“ zeptal se jemným hlasem. Konečně nezněl už tak nepříjemně.

„Já… Měl jsi prostě pravdu. Teď už to vím,“ odvětila jsem trochu ukřivděným hlasem a hodila si vlasy do tváře, aby nebyla vidět má červeň.

„Takže se chceš vrátit do té továrny?“ A začal si mě měřit pohledem. A v mém těle se rozlil dosud nepoznaný cit, který jsem měla mít už kdysi dávno – vděčnost, že se o mě někdo postará. Už jednou jsem přišla o teplo vlastního domova svou blbostí – útěkem. A rozhodně jsem nechtěla nechat utéct další, možná poslední možnost, abych znova zakusila, jaké to je přijít domů a užívat si tu domácí pohodu.

„Ehm… ano.“ V tuto chvíli bych opravdu byla schopná ho klidně prosit na kolenou, aby mě neodmítl, a nebyla jsem od toho daleko. Brala jsem ho jako záchranné lano, které mi může v tuto chvíli hodit jen on.

„Hm…“ zamyslel se. To čekání bylo hrozné. Nevěděla jsem, jestli mě odmítne anebo mi nakonec pomůže. Jeho myšlenkové pochody by mě teď opravdu zajímaly.

„Tak dobře, ale musíme si určit nějaká pravidla,“ souhlasil nakonec opatrně. V tu chvíli jsem byla skoro schopná skákat několik metrů do vzduchu štěstím. Celou tu dobu jsem se bála, že mě odmítne. Byla jsem ráda, že mě od sebe neodehnal. Ale trochu mě zarazila ta pravidla.

„Jaká pravidla?“ optala jsem se opatrně. Docela mě zajímalo, co si na mě vymyslel, protože mě nenapadalo nic, co bych měla dodržovat. Doufala jsem, že to nebude něco nesplnitelného.

„No, zatím mám jen jedno. A to takové, že se za pár dní zase nerozhodneš vrátit se zpět. Domluveno?“ Tázavě nazvedl jedno obočí, aby svá slova zdůraznil.

„Slibuju,“ odsouhlasila jsem mu to okamžitě, nadšená, že to nebylo něco o přestěhování se do kanálu… A to jsem si myslela, že to bude něco mnohem horšího. Oproti mým šíleným představám tohle bylo naprosto jednoduché a rozhodně dodržitelné. Úlevně jsem si povzdechla a snad i rána se ozvala – to jak mi velký balvan spadl ze srdce.

„Tak na to jsem opravdu zvědavý,“ usmál se tím svým pokřiveným úsměvem. Někdo by se možná naštval, kdyby zpochybňoval to, co někdo jiný slíbil, ale já jsem se tomu musela taky usmát. Po pravdě jsem na to byla taky zvědavá. Však jsem mu už jednou zdrhla, takže jsem se moc nedivila, že mi až tak moc nevěří… Ale téměř jsem byla rozhodnutá, že v jeho přítomnosti zůstanu.

Vyrazili jsme tedy k továrně. I když mi nabízel, že mě zase vezme do náruče a odnese mě tam, nechtěla jsem. Ani nevím, proč jsem se ho dřív bála nebo ho jakýmkoliv způsobem zpochybňovala. I když se zřejmě živil lidskou krví – nebyla jsem naivní – teď, v mé přítomnosti, se zdál být fajn. Tenkrát jsem se opravdu nezachovala dobře. Vždyť díky němu se tu vyskytla možnost nežít na ulici. Byla to sice téměř mizivá šance, ale aspoň nějaká.

Asi tak po půl hodině jsme tam došli. Vzal mě do náruče a vyhoupl se tam s námi oběma. Prolezli jsme dírou, kterou mě tam zřejmě dostal i poprvé. Rozhlédla jsem se kolem dokola, šero zvenku mi to naštěstí umožnilo, ale… Žádná změna. Vypadalo to tu stejně. Trochu mě to zklamalo, asi jsem očekávala nějakou změnu. Vždyť to tu nikdo neudržoval. Vlastně to ani ničí asi není. Ale je škoda, že se ji nikdo nepokusí ani opravit. Vypadala docela v dobrém stavu. Tím lépe pro mě, alespoň mám kde být.

Když jsem se tu tak rozhlížela, mé oči se zastavily na matraci s dekou, která tu zůstala zřejmě od té doby, co jsem tu byla naposled. Zdálo se, že tu nikdo nebyl, a to uplynula docela dlouhá doba.

„Vůbec se to tu nezměnilo, co?“ vytrhl mě z přemýšlení Edwardův hlas.

„Co? Ehm… Já myslela, že jsi tu byl,“ odvětila jsem zastřeným hlasem po chvilce a překvapeně na něj pohlédla.

„Ne, nebyl. Proč bych se sem vracel? Nic mě sem netáhlo.“ On tu nebyl? Takže tu byl jenom kvůli mně?

„Aha.“ Náhle mě napadlo - co budeme celé dny dělat? Podle jeho výrazu, který byl minutu od minuty jasnější díky vycházejícímu slunci, to vypadalo, že i on si to pokládal jako otázku.

„Chci ti poděkovat,“ řekla jsem pak tiše a odhodlaně se mu podívala do očí. Byla jsem mu opravdu vděčná. Někteří by asi nedali druhou šanci. Ale Edward byl jiný. Oceňovala jsem totiž, že si vzal na starost puberťačku, když sám nevypadal o moc starší.

„Nemáš zač.“ A obličej rozzářil nádherný, úlevný úsměv.

„Vážím si toho, opravdu,“ přesvědčovala jsem ho, čímž jsem vyvolala ještě širší roztáhnutí koutků, až jsem ho musela napodobit. Nakonec jsme si sedli a povídali si. Začali jsme od toho, co jsme dělali, než jsem utekla z domova a dostala se tak na ulici, až po poslední setkání.

Můj žaludek se najednou ozval tak hlasitým zakručením, až se Edward zvedl a šel ke dveřím. V jednu chvíli jsem si myslela, že odejde a už se nevrátí. Ale kdyby to chtěl udělat, tak už by mi znovu nepomohl, a tak jsem tu možnost vyškrtla. Zrovna jsem se ho chtěla zeptat, ale byl rychlejší.

„Jdu se porozhlédnout po nějakém jídle. Za chvíli jsem zpátky.“ Tuhle zprávu jsem velice ráda slyšela, protože jsem měla už opravdu hlad.

Nechtělo se mi čekat, než přijde, a tak jsem si lehla. Náhle na mě dopadlo celé to vypětí noci, kdy jsem se obávala o svůj život, než mě zachránil. Ráda jsem ulehla na matraci, jež oproti odpadkům byla tak měkoučká, že jsem se skoro rozplývala.

Cítila jsem, jak na mě jde únava a pomalu usínám, až jsem nakonec usnula. Poslední, co jsem ještě před svým vplutím do snů stihla zaznamenat, bylo, jak mě někdo přikryl tou úžasně příjemnou dečkou, pohlazení po vlasech a polibek na spánek. Pak jsem si už nic nepamatovala.

Tuto kapitolu bych chtěla věnovat naší věrné čtenářce a za její úžasný komenty! Pro tebe, Verčo. ;)

Autor: swanbellacullen (Shrnutí povídek), zuzinecckaa, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bezdomovkyně (14):