Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 8. kapitola

18.12.2009 (11:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 9297×

8. kapitola

Chceš svézt?

(pohled Edwarda)

Svezl jsem se do trávy a zmučeně jsem sledoval spoušť kolem sebe. Kolem ležely vyvrácené stromy rozsekané na kousky, jak jsem do nich vztekle bušil. Proč se jednu chvíli musím cítit, jako by bylo všechno možné, být šťastný, mít někoho, koho bych miloval… a v příští nemít téměř nic.

Bylo mi, jako by mě někdo zadupal hluboko do země, kde se ani paprsky nedostanou, pohřbený zaživa. Uchechtl jsem se. Tak to bylo výstižný. Byl jsem přece už dávno mrtvý.

Ostatní mi šli raději z cesty a já jim to neměl za zlé. Bolest mě ničila a jejich lítostivé pohledy na mě už byly moc. Přesto jsem se nemohl ovládnout a byl rozhodnutý dnes jít do školy.

Potřeboval jsem ji vidět. I když byla s někým jiným. Dala přednost zrůdě, která byla snad ještě horší a nebezpečnější než já. Nedokázal jsem být bez ní. Došoural jsem se k autu a vyjel jsem domů. Rychle jsem se převlékl do oblečení, které mi Alice už nachystala, a přidal se k ostatním.

S pohledem upřeným k zemi jsem zamířil přímo do třídy. Stačilo mi slyšet poznámky a myšlenky ostatních ve škole. Jejich pohledům jsem se chtěl raději vyhnout.

Dosedl jsem na své místo a zanedlouho to třídou zašumělo. Nemusel jsem se ani obracet, abych věděl, že je to ona. Sedla si vedle mě a zvědavě na mě hleděla tím svým bezelstným úsměvem.

Vztekle jsem se k ní obrátil. I přes mé podráždění z jejího chování 'nic se nestalo', jsem nenápadně kontroloval, jestli je opravdu v pořádku. Měl jsem chuť jí strhnout oblíbený šátek z krku a celý jí ho prohledat, jestli ji přece jen nekousl.

„Ahoj,“ usmála se na mě ještě zářivěji.

„Nazdar, jakpak sis včerejšek užila?“ vrátil jsem jí uštěpačně pozdrav.

„Celkem v pohodě a mohl by ses prosím přestat chovat jako umíněné dítě?“

Zalapal jsem po dechu, který jsem ani nepotřeboval, ale ona ve mně pořád vzbuzovala potřebu mít něco, co jsem mít nemohl.

„Umíněné dítě?! To říká ta, co se tu včera muchlovala s tím... s tím...“

„Jmenuje se Marek,“ doplnila mě, ačkoliv věděla, že jeho jméno jsem na mysli rozhodně neměl.

„Uvědomuješ si vůbec, co ti hrozí, když jsi s ním?!“ otočil jsem se k ní už celým tělem.

Bylo velmi těžké při mém vzteku šeptat, ale všude kolem nás byly nastražené zvědavé uši.

„Včera odjel.“

Zarazil jsem se. Podíval jsem se na ni váhavě a zkoumavým hlasem se raději ještě zeptal.

„Takže je pryč?“

Usmála se mé náhlé změně nálady, jako by jen někdo mávl kouzelným proutkem a jen přikývla. Sedl jsem si opět normálně na židli s pohledem upřeným na hrot tužky, kterým jsem nepřítomně přejížděl po lavici.

„Kdo to byl?“

„Chceš se o tom bavit tady?“

Zmateně jsem se rozhlédl po spolužácích, kteří nám nevěnovali ani jediný pohled, ale jejich uši by právě trumfly i nejnovější technologii NASA.

„Ne. Tak po škole.“

Přikývla a zbytek hodiny jsme už nepromluvili. Užíval jsem si to vědomí, že ten… Marek, už je zase pěkně daleko a nemohl se dočkat odpoledne.

Před koncem poslední hodiny jsem Bellu pozorně sledoval a nemohl se dočkat, kdy ji budu mít zas chvilku sám pro sebe. Pobaveně mi můj pohled oplácela. Přemýšlel jsem, jestli by bylo moc nápadné, kdybych bleskově vyrazil k hodinám a posunul je o těch deset minut napřed. Asi ano.

Nakonec se mi je přece jen podařilo přečkat a i s Bellou jsem se vydal na parkoviště. Jasper jen bezmocně protočil oči nad neustálými proměnami mé nálady. Teď právě jsem měl pocit, jako bych snad mohl lítat jako včelka. Samozřejmě jen kolem jediné květinky.

Zmateně jsem se ohlédl, když se ode mě Bella odpojila. Zamířila přímo ke svému čerstvě nabitému Ferrari. Tohle se mi rozhodně nelíbilo.

„Chceš svézt?“ mrkla na mě.

Nerozmýšlel jsem se ani vteřinu. Ne k vůli autu, ale k vůli touze být s ní. Klíče jsem hodil Jasperovi a bez jediného ohlédnutí zamířil k Belle. To bylo snad poprvé, kdy jsem já sám použil bezpečnostní pásy. Jezdila jako šílenec a pořádně si to užívala.

Nezamířila však k ní, ale ven z Forks, kde zastavila kousek od srázu. Posadila se a hleděla na bouřící moře před námi.

„Tak se ptej.“

„Ty asi nic neděláš normálně co?“ Taková kavárna nebo palouk v lese by k rozhovoru byly asi přijatelnější, ale ona ne, kecne si přímo nad strmý sráz s upírem vedle sebe.

Opřela se lokty o zem za sebou. „To asi není to, na co ses chtěl ptát.“

„Odkud znáš Marka?“

Zahleděla se do moře.

„Poznala jsem ho při jedné z cest po Evropě. Docela jsme si padli do oka a chvíli cestovali spolu. To on mě naučil bránit se.“

„Padli do oka?“

„Spali jsme spolu, jestli se ptáš na tohle.“

Zamračeně jsem začal nehtem rýt do skály pod sebou.

„Co se pak stalo?“

„Přestalo mě to bavit.“

Podíval se na mě zděšeně.

„To jsi jako jen z rozmaru spala s upírem?“

„Dělala jsem z rozmaru různé věci.“

Nebyl jsem si jistý, jestli vůbec chci vědět jaké. Změnil jsem raději téma.

„Proč pořád nosíš ten šátek? Mělas ho i v nemocnici.“

Zaujatě se zahleděla do rudých mračen nad obzorem.

„Když mi bylo sedm, jeli jsme na dovolenou a měli nehodu. Rodiče umřeli a já skončila jen s jizvou na krku. Nesnášela jsem ji, schovávala ji, jak to jen šlo a časem si na to zvykla.“

„Mně jizvy nevadí.“

„To jsem si všimla,“ zvlnily se jí opět rty v úsměvu a pohlédla na své ruce, na níž se rýsovala spousta jizviček po nejrůznějších úrazech.

„To tvým příbuzným nevadí, co vyvádíš?“

„Mají své práce dost a stačí jim, když se zatím sem tam ozvu. Což mi vlastně naprosto vyhovuje. Dělat si co sama chci a nikoho se na nic neptat. Jakmile mě to někde omrzí, prostě se sebrat a odjet.“

„To přece nemyslíš vážně!“ zůstal jsem na ni koukat. „Být stále sama a nemít se ani kam vracet?!“

„Ty máš tedy co říkat,“ odbyla mě.

„Já si takový život nevybral, ty ano a navíc, já mám svou rodinu.“

„Naučila jsem se na nikoho nevázat a nehodlám s tím ani začínat.“

„Ani se mnou?“ zašeptal jsem bolestně.

Konečně se na mě zas podívala. „Nevím, co bude s tebou, nikdy jsem s nikým nechtěla být tak moc jako s tebou, ale nemůžu ti zaručit, že zůstanu.“

Přejel jsem jí prsty po tváři.

„Kdy jsi naposled jedl?“

„To má být nabídka?“ pobaveně jsem se usmál.

„Ne, jen ti to nechci dělat ještě těžší.“

„Neboj, zvládám to.“

Zvláštně se na mě usmála a v příštím okamžiku jsem ucítil její rty na svých. Ztuhl jsem na okamžik překvapením, ale v příštím jsem ji už držel rukou kolem pasu a tiskl si ji ještě blíž. Ochutnával jsem její rty a omámeně vzdychl, čehož využila a vklouzla do mých úst. Přitiskl jsem si ji ještě blíž, že mezi námi nezůstala už ani ta nejmenší skulinka.

<< I ty Brute? Shrnutí Stýskalo se mi >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 8. kapitola: