Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 7. kapitola

17.12.2009 (12:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 9286×

7. kapitola

I ty Brute?

(pohled Edwarda)

Přecházel jsem netrpělivě sem a tam po své oblíbené louce. Z domu jsem raději prchl už před pár hodinami. Nemohl jsem vydržet to neustálé Emmettovo prozpěvování Edík má rande, Edík má randéééé... Ani Esminy šťastné pohledy.

Podíval jsem se snad už posté na hodinky a konečně uznal, že je konečně čas. Vyrazil jsem k autu a do pěti minut jsem stál před jejím domem. Zdálo se mi sice příliš brzy na to jít do školy, vzhledem k tomu, že před dvěma dny to zaparkovala přímo do stromu, ale rozmlouvat jsem jí to rozhodně nechtěl. Znamenalo by to být znovu bez ní. Na to jsem byl příliš velký sobec.

Přešel jsem nedočkavě ke dveřím a zazvonil. Netrvalo dlouho a dveře se otevřely. Zůstal jsem stát jako zaražený. Bella se jen mihla ve dveřích a zas někam zmizela.

„Jsi tu nějak brzo. Pojď zatím dál.“

Brzo? Evidentně ano, protože Bella na sobě zatím neměla ani triko. Jen džíny, podprsenku a svůj všudypřítomný šátek. Zatřepal jsem hlavou, abych ten pohled vstřebal a konečně vešel.

Zatím jsem viděl jen ložnici, ale i zbytek domu se mi líbil. Bylo to tu vzdušné a světlé. Žádné moderní výstřelky, přesto bylo všechno nové, jako by si z minulého domova nedovezla ani lampičku.

„Ty asi nejsi moc sentimentální typ co?“ zavolal jsem po domě.

„Celkem často se stěhuju a nebaví mě stále něco tahat sebou.“

Zakroutil jsem hlavou. My byli také na stěhování zvyklí, ale byla spousta věcí, které jsme odmítali opustit. Chtěli jsme alespoň něco stálého, co nám připomíná domov, ať jsme byli právě kdekoliv.

Konečně seběhla ze schodů a na rameni se jí houpala její školní taška.

„Jdeme? Nebo chceš prohlídku domu?“

„Možná příště.“

Likvidace jejího auta mi vlastně krásně přihrála. Mohl jsem ji teď vídat každý den zas o trochu déle. Užívat si její blízkost a mít ji jen pro sebe. Po tom včerejším šíleném rozhovoru mi došlo, že se od ní prostě nedokážu držet daleko, což vzhledem k jejím sebevražedným sklonům ani nebyl nejlepší nápad.

Má rodina se chystala o obědové pause k velkolepé omluvě. Dokonce to společně i nacvičili, aby zas Rosalie neudělala nějaké extempore. Představení se však nekonalo. Bellu předvolali do kanceláře, kde dostávala obsáhlé kázání o bezpečnosti a způsobu jízdy nejen na školním pozemku.

Po hodině ji konečně pustili a ona ztěžka dopadla do lavice vedle mě. Podle jejího výrazu mi bylo jasné, že jediným výsledkem té mučednické hodiny v ředitelně bylo, že to příště napálí do stromu mimo pozemky školy.

Výklad o hladomoru ve středověku přerušilo hlasité zakručení přímo z jejího břicha. Všichni se na ni pobaveně začali otáčet a culit. Načež Bella se zaúpěním pleskla pažemi na lavici a složila na ně hlavu.

Začal jsem se hihňat.

„I ty Brute?“ zpražila mě pohledem.

Emmett ti něco posílá, podstrčil jsem jí bagetu pod lavicí. Hned seděla zpříma a s jiskřícíma očičkama se do ní začala dobývat. Nenápadně bez šustění obalu rvala bezvýsledně okraj, až jsem jí bagetu vyrval z ruky, rozškubl jsem obal a podal jí ji zpátky.

Podívala se na mě s tak zářivým a oddaným pohledem, že jsem ztěžka polkl. Na tom, že láska prochází žaludkem, asi opravdu něco bude.

Bella nenápadně žmoulala jídlo v puse a do tří minut už dřímala jen prázdný obal.

Poslední hodinu jsme měli odděleně a já po ní spěchal na parkoviště, aby Bella nemusela zbytečně čekat. Ještě tu však nebyla. Stoupl jsem si alespoň ke zbytku rodiny.

„Tak co, nějaké postupy?“ mrkl na mě spiklenecky Emmett.

Zpražil jsem ho pohledem a la drtič zahradního odpadu. Moc se mi to však nepovedlo, protože jsem vzápětí vytřeštil zděšeně oči a stočil se stejně jako ostatní ke kraji parkoviště.

To přece není možné, ale myšlenky ostatních mi to potvrdily. Byl tu cizí upír. Zaplavila mě vlna děsu. Přes parkoviště kráčel jeden z našeho druhu s tmavými brýlemi a mě napadal jediný důvod, proč je měl, i když slunce vůbec nesvítilo. Rudé oči z pití lidské krve.

S děsem jsem střelil pohledem ke škole. Musel jsem odsud Bellu dostat. S jejím sebedestrukčním chováním a vztahem k nám, to rozhodně nemohlo dopadnout dobře.

Její smůla však opět zapracovala. Nestihl jsem ani vyběhnout či přečíst jeho mysl a Bella vyběhla z budovy. Okamžitě na něj přestali působit naše schopnosti. A já s hrůzou zpozoroval, jak se vydal přímo k ní.

Bella se zastavila a s nakloněnou hlavou ho vyčkávavě sledovala.

Chtěl jsem se vrhnout k ní, ale na ramenech jsem ucítil dvě silné ruce, které mě tlačili zpět.

„Před tolika lidmi nic neudělá,“ zašeptal Emmett.

Sledoval jsem, jak došel až k ní a usmál se na ni, což mu k mému zděšení zářivě oplatila.

„Myslela jsem, že jsi na mě už zapomněl,“ zašeptala a mně se při tom sevřelo všechno v mých útrobách.

„Zlato, na tebe zapomenout prostě nejde,“ přejel jí prsty po čelisti.

„Copak, pořád po mě toužíš?“

„Každou svou chuťovou buňkou,“ zapředl a já ztuhl, že ani Emmettovi ruce nebyly už zapotřebí.

Nevím, co mezi nimi bylo, ale v duchu jsem ji prosil, ať běží, utíká co nejdále od něho. Ona však udělala naprostý opak, provokativně se na něj usmála a přistoupila ještě blíž.

Oba přitahovali pozornost všech okolo. Holky ho dokonce znalecky sjížděli pohledem.

„Tak to už se nedivým, že dlabe na Cullena.“

„Oou,“ zaslechl jsem Emmetta a jeho ruce ze mě konečně zmizely. Došlo mu, že ten nebezpečnější v okolí jsem teď momentálně já. Měl jsem chuť rozsekat toho hezouna na malinký kousíčky a ty pak při měsíčku zakopávat na skládkách odpadu.

On si tohoto rizika evidentně nebyl vědom, ale naopak se mě snažil dohnat k naprosté nepříčetnosti. Pod Belliným provokativním pohledem zavrčel a prudce ji přitiskl na stěnu kousek za ní. Přitiskl své rty na její a začal ji líbat, v čemž mu ona vycházela ochotně vstříc.

S nevěřícným pohledem jsem to sledoval a cítil, jak mě bolest sžírá zevnitř. Nemohl jsem však odtrhnout oči. Bella mu sklouzla rukama na boky a trochu cukla se rty. Ten hezoun se k ní přisál ještě víc. Jako by ztrácel kontrolu, drtil ji ve svém náručí i rty.

Bella při tom nehnula ani brvou a sjela rukama ještě níž, do jeho kapes na zadku. Ozvalo se vzteklé zavrčení a on praštil pěstmi do zdi vedle její hlavy, až jsem nadskočil. Bella se vyvlékla ze skuliny mezi jeho tělem a zdí a vytřepávala si napadanou omítku z vlasů.

„To sakra nemáš žádný pud sebezáchovy?!“ zavrčel k ní, ztěžka nabírajíc opět svou ztracenou kontrolu.

„Ne, spoléhám na ten tvůj.“

S hrůzou jsem sledoval kapku krve na jejím rtu, kterou slízla jazykem. Ježíši Kriste! Ona se líbá s upírem a hryzne se do rtu. Začal jsem uvažovat, zda už nějaký upír kdy upadl do kómatu, já k tomu rozhodně neměl daleko. Zamiloval jsem se do největšího šílence pod sluncem!

Bella jen radostně zhoupla klíči na prstu, které evidentně ještě před chvílí ležely v jeho zadní kapse kalhot.

„Doufám, že se ti spravil vkus,“ usmála se na něj a vyrazila k parkovišti, kam ji okamžitě s povzdechem následoval.

„Co tu vlastně děláš?“

„Dostali se ke mně informace, že jsi byla na obhlídce zdejší nemocnice.“

Bella chtěla sice odpovědět, ale při zpozorování auta, od kterého třímala klíče v ruce, jen nadšeně vydechla.

„Bude ho škoda,“ posteskl si s pohledem na rudé Ferrari Fiorano.

„Slibuji, že ho zlikviduju s velkou pompou,“ mrkla na něj.

Jen jsem naprázdno polkl. A já se jí snažím zachránit krk.

<< Cudnost ti asi moc neříká co? Shrnutí Chceš svézt? >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 7. kapitola: