Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 20. kapitola

30.12.2009 (12:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6593×

20. kapitola

Budu tě přesvědčovat klidně celá léta

 (pohled Edwarda)

Nervozně jsem přecházel chodbou sem a tam, ruce vražené do kapes a pohled upřený na koberec. Tady jsem měl delší trasu, má vyšlapaná cestička se v něm jen zlehka rýsovala. V pokoji jsem už nemohl ani vydržet. Ostatní mě měli už plný zuby.

Co jim probůh trvá tak dlouho?! zaskuhral jsem snad už po sté.

Na konci chodby se něco pohnulo. Zvedl jsem nadějně oči a upřel je na neznámého upíra. Podrážděně jsem na něj zavrčel. Ani to nebylo zapotřebí. Jen můj výraz mu stačil k tomu, aby se na patě otočila šel si to raději obejít oklikou.

Znovu jsem se otočil a vykročil na druhou stranu. V mém zorném poli se však po pár krocích objevily špičky bot. Zarazil jsem se uprostřed kroku. Pomalu jsem zvedal oči vzhůru a už u pasu, když jsem zahlédl konečky kaštanových vlasů se můj podrážděný výraz změnil na úlevný.

Doputoval jsem pohledem až k Bellině tváři. Stála se založenýma rukama opřená ramenem o zeď a podmračeně mě sledovala. Došel jsem až k ní a opřel se o zeď vedle ní.

"Stýskalo se mi," zašeptal jsem.

Zavřela oči a povzdechla si. Vůbec se mi její chování nelíbilo. Nevím co jsem očekával, ale tohle to rozhodně nebylo.

"Mohli bychom si někde v klidu promluvit?" zeptala se a znovu otevřela oči upřené na mě.

Přikývl jsem.

Zavedla mě do prázdného pokoje, který teď zřejmě nikdo nevyužíval a otočila se ke mě.

"Co tu děláte?"

"Už jsem ti to říkal, najít tě."

"Ale proč?!"

Zadíval jsem se na ni, jako by ji něco unikalo, což také byla pravda. Jak se takhle může vlastně ptát?

"Proč? Ty si jen tak bez jediného slova odejdeš, opustíš mě a ptáš se proč tě hledám?!"

Opřela se zády o zeď za sebou a očima uhnula na stranu."Myslela jsem, že je všechno jasné."

"To tedy není. Snad sis nemyslela, že tě necháme tak snadno odejít, záleží nám na tobě, mě na tobě záleží, miluju tě."

"Vždyť jste mě už nechali jít. Viděla jsem to zděšení ve vašich očích. Patřím k nim, vím jak je nesnášíte, ale já patřím mezi ně!"

"Jo, byli jsme zděšení a úplně mimo. Cos čekala za reakci na to, že patříš ke gardě?! To však nic nemění na tom, že nám na tobě záleží, jsi členem naší rodiny."

"Nikdy byste to nepřekousli," zavrtěla hlavou.

To sakra nic nechápe? Na ničem jiném než na ní mi nezáleží. Překonal jsem dvěma kroky tu vzdálenost, která nás dělila a vzal její tvář do dlaní. Donutil jsem ji pohlédnout mi do očí.

"Jediné na čem nám záleží je, jestli ty chceš být s námi," přejel jsem jí palcem po líci. "Protože pokud ano, tak neexistuje žádná síla na světě, co by nám zabránila bojovat o tebe. Já i celá má rodina."

Hleděl jsem do jejích rudých očích a snažil se ji přesvědčit, že to říkám je jen čirá pravda.

"Věřím, že to myslíš vážně. Teď. Ale co kdy až budu muset dělat něco co se vám nebude líbit? Sám moc dobře víš, že Volturiovi nemáte rádi právě pro to, co musí dělat pro zachování zákonů."

Úzkostně jsem si povzdechl. Nevěděl jsem jak ji mám přesvědčit.

"Bello, miluji tě a to se nikdy nezmění."

Sevřela rty do úzké linky a já viděl, jak ji to trápí. Nevěřila mi. Zkusil jsem to jinak. Pokud nevěří tomu co říkám...

Přejel jsem jí po líci dolů ke rtům a přejížděl je jazykem, dokud je nepovolila. Okamžitě jsem se k ní přisál a políbil jí se vší tou láskou a zoufalství, které jsem cítil.

Vzlykla, ale přitiskla se ke mě.

Sjel jsem jednou rukou kolem jejího pasu a přitiskl jsem si ji ještě blíž, zatím co druhou rukou jsem ji podepřel za krkem a polibek ještě prohloubil. S nadšením jsem si uvědomil, že nyní už není člověk. Nepotřebovala se nadechnou ani jsem nemusel stále hlídat svou touhu.

Líbal jsem ji, dokud mi nezačala náruživě odpovídat. Stáli jsme tam v těsném objetí, propletenými jazyky a já ucítil její ruce přejíždějící mi od pasu na záda. Bylo to stejné a přesto jiné. Ona byla jiná. Její kůže už nebyla tak horká a měkká. Byla stejná jako já.

Veškerá má touha potlačovaná po ty dny bez ní se začala pod jejím dotykem drát na povrch. Se zaúpěním jsem ji přirazil na zeď u které stála. Z jejích úst konečně zazněl smích. Bože, jak mi to chybělo. Po této stránce jsme nikdy neměli problémy. Vše to šlo přímo z nás a ani jeden to nemohl ovládat.

Prsty mi přejely po hebké kůži a já jsem se překvapeně odtáhl. Zmateně se na mě podívala. Zíral jsem na její krk, který konečně nic neukrývalo. Znak gardy se při přeměně ztratil, ale jizva tam zůstala. Sklonil jsem se a přejel po ní něžně rty. Tak málo stačilo a nikdy bych ji nepotkal.

Užíval jsem si ten dotek a po chvíli rty vystřídaly zuby. Dráždivě jsem ji přejel po obrysu tepny, která už teď po jejím bledém těle nerozvede nikdy ani kapičku krve. Přesto se Bella v mém objetí zachvěla. Ze rtů se jí vydral sten.

Kolenem jsem zajel mezi její stehna a posunul ji výše. Svými rty a jednou rukou jsem jí přejížděl po prsou v místech kam to jen výstřih její halenky dovoloval. Pak jsem ho postupně zvětšoval až na zem dopadl poslední knoflíček.

Zajela mi prsty do vlasů a zaklonila hlavu. Byla dokonalá a já ji hltal plnými doušky. Druhou rukou jsem ji chytil pod zadečkem a po stehně, které jsem měl stále ještě mezi jejíma nohama si ji přisunul ještě blíže, aby plně mohla cítit, jak na moje tělo působí.

Nasměrovala mi tvář k té své a políbila mě chvějícími se rty.

"Prosím," zašeptal mi její zastřený hlas přímo do úst.

"Hmmm."

"Potřebuju tě cítit v sobě, prosím," upřesnila a já při těch slovech bezmocně zatnul ruku na jejím zadečku v pěst až látka zapraskala. Ochotně jsem to dokončil a k zemí se snášely už jen cáry našeho oblečení. Tiskl jsem se k ní nahým tělem a i kdyby se mi třeba za zády objevilo osazenstvo celé Volterry, nedokázal bych se zastavit. Vnikl jsem do jejího těla a připravil nás oba o rozum v cestě za vrcholem našeho vzrušení.

Viděl jsem jak se její tělo zmítá vlnami rozkoše a naposledy ji k sobě prudce přitáhl. Zvrátil jsem hlavu a zařval její jméno. Svezla se mi do náruče s pobaveným chichotáním.

"Tak a polovina Volterry právě zjistila, co se tu děje."

"Ať klidně závidí," zamumlal jsem s ústy přitisknutými na její rameno.

Zvedl jsem hlavu a zahlédl netknutou postel. Vyzvedl jsem ji a ona mi automaticky objala boky nohama. S poťouchlým úsměvem jsem se s ní svalil na postel. Bella, když jsme na postel padali, vyjekla překvapením.

Odhrnul jsem jí pramen za ucho.

"Nedokázal jsem odolat," ohlédl jsem se na bytelnou zeď, která v místech, kde jsme se ještě před chvílí objímali, měla opadanou omítku a táhla se tam tenká prasklina. "U nás doma by to asi dopadlo hůř."

"U vás? Edwarde, já svůj názor nezměnila," zamračila se.

"Tak to mám štěstí, že mě to tvé přesvědčování tak baví," políbil jsem ji na krk. "Budu tě přesvědčovat klidně celá léta."

Bella beznadějně zaúpěla a převalila se na záda. Opřel jsem se o loket s sledujíc její tělo. Natáhl jsem druhou ruku a lehce přejížděl prsty po její pokožce.

"Co je?"

"Nikde ani jizvička," zamumlal jsem fascinovaný její hedvábnou pletí.

"Myslíš, že bych dělala takový kraviny, kdybych měla s těmi jizvami zůstat na celý život?"

Překulil jsem ji na břicho a přejel po zádech.

"Ale tvé tetování mi bude chybět," vystřídal jsem prsty svými rty. Něžně jsem po paměti přejížděl místa, kde se ještě nedávno rýsovaly její jizvičky. Bella spokojeně zavzdychala, což ve mě vyvolalo nové vzrušení. Podle jsem začal s polibky směřovat dolů, dokud to Bella vydržela. Jakmile to na ni bylo moc, hbitě se překulila a přitáhla si mě k hladovému polibku. Přitiskl jsem ji do peřin.

<< Budu si muset zvyknout   Shrnutí   Tak s tou rodinou se jeden opravdu nenudí >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 20. kapitola: