Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez volby 21. kapitola

31.12.2009 (12:00) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6691×

21. kapitola

Tak s tou rodinou se jeden opravdu nenudí

 (pohled Edwarda)

 O pár hodin později, moc příjemných hodin stráveným Belliným přesvědčování, jsem dorazil do našeho pokoje, kde se na mě sesypala rodina. Zhodnotili mě nejprve pohledem.

"Tak už se ani nemusíme ptát, kde se posledních několik hodin flákal," zachechtal se Jasper.

"Jo, to opravdu přehlídnout nejde," souhlasil Emmett.

"Mohl bys mi tedy říct, kde je Bella?" vložila se do toho i Alice. Byl jsem jak u výslechu.

"Je tu problém, nevěří, že je nám jedno, jestli patří ke gardě nebo ne. Bojí se, že jednou nám to prostě vadit začne."

"Co je to za blbost?!" zařinčel Emmettův hlas "Jak na něco takového vůbec přišla, že bysme ji přestali někdy chtít? To je kravina. Vážně brácha, vy dva jste se teda tak dlouho hledali, až jste na sebe zbyli. Jeden větší zabedněnec než druhý!"

Sjel jsem ho pohledem. "Už jsi skončil?"

"Pro teď jo."

"Skvělý protože já se jdu jen převléct a do hlavního sálu."

"A proč?" zeptala se Alice, když už jsem mizel ve svém pokoji. Bleskově jsem byl převlečený zpátky a protočil jsem na ni oči.

"Proč asi, protože je tam Bella."

V momentě se ke mně přidal i zbytek rodiny. Můj plán nenápadně se protáhnout do sálu přeťal Emmett v tom okamžiku, kdy práskl dveřmi, až v nich nepříjemně zapraskalo.

"No co, myslel jsem, že dveře tady aspoň něco vydrží," pokrčil omluvně rameny.

"Aaa, Cullenovi," ozval se Arův hlas a my mu tedy vyšli vstříc.

"Rád bych vám poděkoval ze pomoc a stále musím opakovat, jaká je to škoda, že se nechcete připojit k nám."

"Děkujeme, ale to by asi nikdy neklapalo, jsme zvyklí na jiný způsob života," opáčil Carlisle.

"Škoda, no co se dá dělat. Jak dlouho se vlastně ještě zdržíte?"

"Dokud nebude moci Bella odejít s námi."

Byl jsem rád, že je tu Carlisle. Ten to vždy dokázal zabalit do slušného rozhovoru a snad se mu i podaří Volturiovi přesvědčit. Aro se však zamračil.

"Jak moci odejít? Bella může jít kdykoliv. Pobytu ve Volteře nebyla nikdy příliš nakloněna."

Ohlédl jsem se na ni. S pohledem 'a sakra' sledovala černou dlaždici podlahy a dloubala do ní nohou.

"V tom případě dnes odjíždíme," odpověděl jsem za Carlisla.

Ohlédl jsem se po Emmettovi, který na mě mrkl a já mu přikývl, oba nás napadlo to samé. Aro zděšeně sledoval, jak se Emmett bleskově vrhl přímo na nic netušící Bellu. Než se vzpamatovala, držel ji kolem pasu s rukama přitisknutýma k tělu. Jak jí to došlo, okamžitě sebou začala vztekle házet. Jasper mu přiběhl na pomoc.

"Děkujeme za pohostinnost a opět někdy na shledanou," rozloučil jsem se nejslušněji, co to šlo a vyběhl jsem za zbytkem rodiny, který táhl vzpouzející Bellu ze dveří.

Aro kroutil pobaveně hlavou.

"Tak s tou rodinou se jeden opravdu nenudí."

Nic jsme si nepřivezli, takže jsme zamířili přímo k autům, kde se nám po chvilce boje podařilo nacpat Bellu do mého volva. Odneslo to jen pár promáčklých plechů a tři škrábance, jak se chytila dveří.

Po většinu cesty už jen mlčenlivě trucovala. Já jsem vedle ní jen tiše seděl a užíval si ten pocit její blízkosti. Po několika hodinách zavřená se mnou v malém prostoru to však už nevydržela.

"Můžeš mi laskavě říct, čeho tím chceš docílit?"

"Tak jsem si říkal, že lépe mi to přesvědčování půjde doma, než s Volturiovýma za mým krásným pozadím."

"Jak jsi přišel na takovou kravinu?"

"Včera jsi mi to tvrdila," podíval jsem se na ni ukřivděně.

Protočila oči. "Nemyslím to s tvým pozadím, ale s tím přesvědčováním."

„Bello,“ povzdychl jsem si unaven stálým opakováním té samé věci dokola, kterou však její mozek odmítal vzít na vědomí. „Nikdy tě už nenechám jen tak odejít a jestli to prostě nechápeš slovně, tak ti to budu muset nějak dokázat.“

Podívala se z okna aniž by na to něco řekla. Byl jsem vděčný, že na její přesvědčení mám celou věčnost a to doslova.

Bella evidentně koukala z okna, ale nevnímala, protože, když jsme zastavili poblíž Strasbourgu na benzinové pumpě, překvapeně se rozhlédla.

„Co tu děláme?“ otočila se ke mně zmateně.

„Doplňujeme benzín miláčku,“ políbil jsem ji přímo na její pootevřená ústa.

Protočila oči. „Myslím tím tady jako všeobecně.“

Obcházel jsem už auto, tak otevřela okýnko, jako bych ji snad mohl neslyšet.

Nemohl jsem si prostě pomoct. Ten její výraz byl prostě kouzelný. Naklonil jsem se okýnkem a políbil ji znova.

„Jedeme do Anglie. Do Forks bychom se mohli teď jen těžko vracet.“

Její zmatený výraz zmizel a vystřídal ho podrážděný z mého utahování si z ní. Sledovala mě podmračeným pohledem, zatím co já jí ho opětoval se širokým úsměvem.

Cesta ubíhala poklidně, alespoň do doby, než se začal Emmett nudit. Dojel nás a jel vedle našeho auta z Belliny strany.

„Nemuselas mě tak nakopnout. Budu tam mít modřinu,“ sundal jednu ruka z volantu a demonstrativně si promnul dotyčné koleno.

„To je hovadina,“ zaprotestovala.

„Kdybych byl ale člověk, tak ji tam určitě mám.“

„Kdybys byl člověk tak by z tebe už byl jen mastný flek,“ zahuhňala toužebně. "Takhle jen vyvádíš jako simulant."

Emmett na ni vykulil oči a dotčeně se zamračil. „Tak to bude chtít satisfakci.“

„Uklidni se Emmette, víš že jsem silnější,“ rýpla si do něj znova. Její novorozenecká síla ještě stále předčila i tu jeho.

Poškrábal se zamyšleně na hlavě. Tohle nešlo popřít, ale jen tak snadno se nedal.

„Tak si dáme závod,“ vypálil na ni nadšeně. „Tohle auto je stejně už na odpis,“ ukázal na následky Bellina nastupování ve Volteře. Významně jsem se otočil a sjel pohledem jeho jeap, poškrábaný od průjezdu zavřenou branou Volterry. Obě auta už byla na odpis.

Bella se toho okamžitě chytla. Prosebně na mě upřela oči, kterým se nedalo nic odepřít. Bezmocně jsem se usmál a jednou rukou jsem ji popadl kolem pasu a postrčil si ji na klín. Políbil jsem ji na šíji.

„Zkus myslet na to, že v něčem musíme také dojet.“

Přikývla a já se přesunul z pod ní na sedadlo spolujezdce. Přes tvář se jí rozlil zákeřný úsměv a pohlédla na Emmetta. Já raději sáhl po pásech. Tohle zaručeně nedopadne dobře. Jasper a Alice na zadních sedadlech jeapu byly evidentně stejného názoru, protože jakmile obě auta vyrazila bleskově vpřed a prosmýkla se plech na plech první zatáčkou, Alice se pokusila vystoupit.

Jasper ji strhl zpátky. „Miláčku, víš že se nám nic nemůže stát.“

„Jo to vím, ale oblečení tak odolné není a já bych ráda dojela v něčem více než v cárech a spodním prádle.“

Na to Jasper neměl co říct.

Jeli oba dva jako blázni a já opravdu začínal mít obavu, že se budeme muset nakonec všichni nacpat do auta za Carlislem a Esme, kteří nás v dálce následovali. Okolím se nesl zvuk skřípání plechu a nakonec se Belle podařilo Emmetta o fous porazit. Ten to s velkou nelibostí nesl. Rosalie pak strávila pěknou dobu snahou o záplatování jeho ega. Bella ho smetla na všech metách.

Já naopak měl co dělat, abych spokojenou Bellu dostal od volantu už tak sotva pojizdného volva. Po chvíli přesvědčování se konečně uráčila konečně si sednout opět na místo spolujezdce.

"Bude ta cesta trvat ještě dlouho?" zeptala se už po deseti kilometrech znuděně.

"Za chvíli budeme u přístavu a pak pár hodin na trajektu," oznámil jsem jí a přesně věděl jak zareaguje. Zasténala a svezla se na sedadle níže.

<< Budu tě přesvědčovat klidně celá léta   Shrnutí  To není fér >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez volby 21. kapitola: