Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 9. - Poslední polibek fialových očí

18.12.2010 (07:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1773×

Bez tebe

Kapitola 9. - Poslední polibek fialových očí

Jasper - podzim 2005

Přehodil jsem přes Dakotino tělo přikrývku. Takový starý lidský zvyk, aby jí nebyla zima. Ale proč to neudělat? Aspoň nějaká maličkost pro ni. Víc jsem nemohl. Protáhl jsem to a přitom mám být za pár minut u Jane. Jaspere, měl by ses víc hlídat.

Vtrhl jsem do našeho pokoje. Nevnímal jsem narážky svých spolubydlících a zaběhl do ložnice, která sloužila spíš jako skladiště. Tam jsem z hromady oblečení na své posteli vytáhl plášť a zase se rozeběhl zpátky.

Kinetická energie, kterou jsem při rozběhu vyvinul, se ale náhle prudce střetla s tvrdým nehybným tělesem a okamžitě se přeměnila v energii potenciální. Jinými slovy, dřepl jsem si z toho na zadek. Demetri se začal šíleně chechtat. Felix nade mnou jen zkřivil rty v uštěpačný poloúsměv a zeptal se: „Za kterou se ženeš teď?“

„To jsou blbý fóry. Spěchám,“ zavrčel jsem a zvedal se zase na nohy.

„To vidím. Chudák Heidi,“ zamumlal si zase a šel si sednout.

Demetriho konečně přešel záchvat smíchu a měl dost sil si do něj aspoň trochu rýpnout.

„Chudák Jasper! Tak si, sakra, taky nějakou najdi a nepruď pořád,“ zasmál se vlastním slovům.

Demetri s mým životem souhlasil. Přišlo mu to vtipné. Sám se snažil o totéž. Felix je jiný. Dobře ví, že by klidně mohl nějakou mít. Dokonce jsem mu jich i hodně našel a nebylo to ani tak těžké. On prostě nechce.

Napadlo mě to už dřív, ale nebyl jsem si jistý. Když jsem se k tomu tématu dostal, většinou jsem z něj cítil jen závist a vztek na mou osobu. Zavedl jsem na to řeč při jednom z večerů v Marcově společnosti. Uznal, že něco z jeho strany bude. Ale nepotvrdil mi to nijak silně.

Ovšem to, jak nyní vyslovil její jméno, mě ujistilo. Náš Felix je zamilovaný až po uši. Proto nechce žádnou jinou, a tak se vzteká kvůli mým záletům. A co je na tom nejhorší, objekt jeho lásky je moje Heidi.

Nechce to přiznat, nejspíš se bojí odmítnutí. A tak se aspoň stará, aby ona byla spokojená. Jak sladké! Má pravdu, Heidi by ode mě sama neodešla. Ale jeho chyba. Kdyby si řekl, zajistím mu ji. Tak důležitá zas pro mě není a Felix je dobrý přítel.

To vše mi došlo po jediném vyslovení jejího jména. Na tom není nic k smíchu, Demetri. S tím se ještě bude muset něco udělat. Ale teď na to není čas.

Nechal jsem kluky si to vyřešit mezi sebou a vyběhl na prostranství před hradem. Tam už na mě čekala Jane. I ona měla na sobě hábit člena gardy. Byl to náš převlek. Kdokoli by nás viděl, může se domnívat, že jsme jen na obchůzce. Že to snad máme dáno rozkazem. Vydali jsme se společně za město, kde jsme si mohli nepozorovaně povídat.

Stala se z toho má povinnost. Dny ve Volteře rychle nabraly pravidelný řád. Vše začínalo „snídaní“. Po ranním tréninku gardy byl čas na lov, většinou s Demetrim a Felixem, pak odpolední „klid“, nějaká další práce po Ara, čas na „zábavu“. Hodiny zajišťování si přežití mezi upíry aneb rozhovory s vládci, Marcusova společnost, ostatní gardisti a párkrát za měsíc moje malá sladká Jane. Nakonec společná večeře s Heidi.

Všechno se neustále opakovalo. Jen jména se měnila. Jak monotónním se stal můj život a to jsem si myslel, že víc už si ho zkomplikovat nemůžu. Přesto je to zatím vcelku nuda.

Jane se posadila na zídku hřbitovního plotu. Zvláštní přání, scházet se zrovna tady. Ale asi jí to pomáhalo se uvolnit, takže proč jí bránit. Zůstal jsem stát dole. I tak jsem jí hleděl zpříma do očí. Opřel jsem se o předloktí a čekal, až dá znamení.

Zahleděla se do prostoru, zhluboka se nadechla, a pak kývla hlavou. Zavřel jsem oči, abych se mohl lépe soustředit.

Vyvalila se na mě smršť pocitů. Už je to dlouhá doba, co takhle spolupracujeme a přesto neshledávám žádné zlepšení. Prodírám se zmatenými pocity a vytahuji z nich ty, které se mi zdají neadekvátní pro její situaci. Jane si je tak uvědomí a začne o nich mluvit. Probereme je, vytřídíme a já je utlumím na minimum.

Sotva se ale jednoho zbavím, přibude další. Není divu. Snad jen blázen by plně souhlasil s Arovým přístupem ke světu a životu. Každý z nás má tyhle pocity. Pro ni by ale mohly být životně nebezpečné. Ona je pro mě odrazujícím příkladem pro snahu se dostat do něčí přízně. Může to mít víc problémů než výhod.

Přesto se ani jeden z nás nepřestává snažit. Nevím, zda ještě pořád věří, že jsem jí schopen pomoct. Pro mě se každopádně tahle shledání stala víc než příjemnou záležitostí. Na několik hodin tak mohu vypadnout z Volterrského světa a uvažovat jako já sám Jasper Whitlock. I ona to tak nejspíš bere.

„Jazzi? Vím, že je to narychlo, ale potřebovala bych s tebou mluvit i zítra. Mám jisté podezření, a jestli se mi dnes potvrdí, hodně to změní. Nechci o tom ještě mluvit, aby se pak nestalo něco zlého.“

„Jistě. Zítra v tom nevidím problém,“ uklidnil jsem ji. Načež se pousmála a pokývala hlavou.

„Pak tedy děkuji za dnešek.“ Seskočila z kamenné zdi a svým typicky vznešeným krokem zmizela pryč.

Zpátky k hradu jsme se vždy vraceli každý sám. Projevovat nějakou extrémní náklonnost k sobě by asi nebylo moc vhodné. Mířil jsem rovnou k Heidi. Nebylo mi ale souzeno tam dojít.

Procházel jsem tmavou alejí, když se na cestě proti mně objevila postava. Dřív, než jsem ji stihl rozpoznat, zaplavila mě mlha. Oči se mi zakalily, zvuky zmizely a vůně stromů se vytratila. Alec!

Popadl mě pod krkem a silně mnou praštil o sloup pouličního osvětlení. Cítil jsem tvrdý kov, jak se setkal s mou nezničitelnou lebkou. Bolest nepřišla, takže křupavý zvuk asi vyšel z lampy. Alec trochu povolil svou schopnost, abych si uvědomil, co se stalo a slyšel ho.

„Co chceš s mojí sestrou?“ osopil se na mě.

Musel jsem se pousmát. „S Jane? Neblázni! Co bych s ní měl chtít?“

„Mluv!“ zařval a opět popadl mé tělo. Tentokrát jsem prudce naletěl na lavičku. Cítil jsem, jak se mi její ostré opěradlo zarylo do břicha.

„Klid, Alecu. Jsme jen přátelé.“ Snažil jsem se ho najít a použít proti němu svou sílu, ale nedařilo se.

„Ty a přítel s ženou? Nejsem idiot, Whitlocku!“ zařval znova a udeřil mě silně do zátylku. Praštil jsem se obličejem do dřeva. Skousl jsem si při tom jazyk. Ta příšerná bolest mě donutila hlasitě zařvat.

„Zatraceně! Já jí přece nic nedělám!“

„Alecu, hned toho nech!“ zarazila ho před dalším úderem Jane. Její silueta mi teď přišla jako andělská. Díky bohu. On by mě snad vážně znovu zabil.

Jane popadla svého bratra za kabát a vlekla ho pryč. Vůbec se nevzpouzel. Asi moc dobře věděl, k čemu by to vedlo.

„Omluv ho, Whitlocku,“ pronesla jen stroze ke mně a odvedla ho pryč.

Já se musel ještě chvíli vzpamatovávat z té bolesti. Když trochu povolila, rozeběhl jsem se k hradu.

Na jedné z hlavních chodeb se náhle otevřely dveře a vyřítila se z nich štíhlá ženská postava. Nestihl jsem jí ani pořádně postřehnout a ona se mi pověsila kolem krku.

„Jaspere!“ zavýskla nadšením. „Teď tě mám já,“ zavelela a táhla mě do pokoje.

„Počkej,“ snažil jsem se jí zadržet a klopýtal za ní. „Nechceš mi říct aspoň jméno?“

„Abby. Dakota říkala, že můžu.“ Zarazila na okamžik sundávání mé košile a s otázkami v očích čekala na mou odpověď.

Jistě, Dakota, hotový poklad. Jak to teď asi vysvětlím Heidi?

„Ale jistě,“ vzdychl jsem si. Snad ji Jane ohlídá.

Sotva se naše rty spojily, uvědomil jsem si, že Jane je momentálně zaměstnaná svým bratrem. Zatraceně!

Stalo se přesně to nejhorší, čeho jsem se obával.

„Jaspere?“ špitl známý hlásek ode dveří.

Zvedl jsem obličej, abych se o té katastrofě přesvědčil. Mé oči se setkaly s jemně nafialovělou barvou jejích.

„Do hajzlu!“ musel jsem si polohlasně zaklít. Heidi zamrkala, pevně sevřela rty, otočila se na podpatku a prudce odkráčela pryč.

Okamžitě jsem se zvedl z pohovky. Abbyiny ruce mě silně obmotaly a nechtěly pustit.

„Nechoď, ještě ne!“ žadonila, ale já ji nevnímal. Vytrhl jsem se jí a nechal ji tam jen tak zmateně ležet. Asi mě teď bude nenávidět. Ale co mi sejde na jedné novorozené?

Vyběhl jsem za Heidi. Košili jsem měl jen napůl nataženou a kabát vláčel po zemi za sebou. Zastihl jsem jen pramen jejích vlasů mizících ve dveřích její ložnice.

„Heidi?“ Taktně jsem zaklepal na dveře a čekal.

Ozývaly se duté rány, jak kopala do věcí. I přes dveře jsem cítil, jak v sobě dusí nenávist. Pak se jí ze rtů vydral vzteklý výkřik.

Náhle hluk ustal. Několik vteřin jsem ještě čekal v naprostém tichu. Konečně se v místnosti zase někam rozešla. Bavilo mě ji poslouchat a hádat, co asi dělá, tak jsem jí dal ještě chvíli. Otevřela se slabým vrznutím skříň. Slyšel jsem, jak vyndává z polic oblečení. Zřejmě si našla nějakou činnost, při které si vybije.

Přestávalo mě to bavit, a tak jsem vzal za kliku a vešel.

„Jaspere!“ vyprskla a sukně jí vypadla z rukou na poskládanou hromádku.

Měl jsem v plánu jí zabránit ve křiku a žárlivé scéně. Očekával jsem, že se bude rvát a křičet. Měl jsem naplánovaný každý pohyb, jak si ji zase usmířit. Ale tohle mě překvapilo a způsobilo, že jsem zůstal stát uprostřed slov.

Nejméně milionkrát jsem ji slyšel říkat mé jméno. Toužebně, hravě, vztekle, žárlivě i nazlobeně. Takhle ale nikdy. V jejím hlasu byly strach a hrůza. Ona se mě bojí! Bojí se, že ji zase dostanu pod sebe, že ji opět zlomím. Bojí se, že jí zase ublížím.

Proboha, to jsem vážně takové zvíře? Polil mě stud. Co jsem to jenom udělal? Já zavinil, že ji děsím. Tolik jsem si užíval moci nad ní a jistoty, kterou u ni mám, že jsem ji dovedl k tomuhle.

Stála přede mnou - tak krásná a křehká jako panenka ze skla – a třásla se. Ta tam byla hrdá upíří mylady. Udělal jsem z ní ustrašenou holčičku. To jsem nechtěl.

„Heidi, já… odpusť.“ Svěsil jsem hlavu a čekal na její ortel.

Pochopil bych, kdyby mi chtěla utrhnout hlavu. Místo toho se ke mně pomalu přiblížila. Jemně se dotkla mých vlasů, jako bych byl divoký kůň a ona se bála, že jí ublížím. Když poznala, že se nehodlám hnout, projela je prsty, pohladila mě, a pak silně objala.

Překvapením jsem její náruč přijal. Co to dělá?

„To nic. Nic tak strašného jsi neudělal. To já chtěla. Je to jen má vina, Jaspere. Jen slib, že už mi to nebudeš dělat. Slib, že už mi neublížíš,“ šeptala mi do náruče a hladila po zádech.

Ona mě konejší? Jak je to… zase jsem ji ovlivnil, aniž bych chtěl. Jaspere, tohle musíš okamžitě změnit.

Odsunul jsem ji od sebe, její tvář vzal do dlaní a donutil se mi dívat do očí. Mluvil jsem k ní jako k vojákovi. Musí pochopit. Musí přestat být mojí hračkou, tak to nechci!

„Heidi, to, co jsem ti udělal, je neodpustitelné. To si nezasloužíš. Dnes je to naposledy, co jsem k tobě přišel. Už se tě ani nedotknu, to slibuji. Běž teď, prosím, do jízdárny. Je tam někdo, kdo je pro tebe mnohem lepší. Udělej to. Ulevíš tím mému svědomí, že jsem pro tebe udělal aspoň něco dobrého. I pro něj.“

Naklonila nejprve nechápavě hlavu, pak se sladce pousmála. „Felix?“ zašeptala. Znal jsem ten tón, kterým řekla jeho jméno. Mé tak nikdy nevyslovila. Za to on to její ano. Díky bohu, snad aspoň něco bude mít dobrý konec.

Rozzářila se. Úplně zapomněla na všechno předchozí.

„Díky,“ dodala a otočila se k odchodu.

„Heidi?“ zastavil jsem ji ještě. Otočila se. Pohladil jsem ji jemně po tváři a naposledy políbil. Netoužil jsem po tom, ani ona ne. Přesto jsem si ho neodpustil. Přece bych neodešel bez rozloučení.

Usmála se tomu a odběhla. Zůstal jsem sám stát v pokoji provoněném její krásou. U srdce mě hřál dobrý pocit. Udělal jsem správnou věc. Pak mě ale něco zašimralo v podbřišku.

„Jsi teď sám, Whitlocku.“ Jako bych slyšel v hlavě Janin hlas. „Co s tím hodláš dělat?“

„Jen se neboj, maličká. Dlouho tak nezůstanu.“

Kapitola 8.

kapitola 10.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 9. - Poslední polibek fialových očí: