Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 8. - Bludička

04.12.2010 (20:15) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2066×

Bez tebe

Kapitola 8. - Bludička

Alice - Zima 2005

Seděla jsem na posteli a sledovala televizi. Dům byl podezřele klidný. Rose s Emmem měli, díky bohu, zase jednou klidné období. Z jejich věčných hádek se snad jednou znova zblázním. Táta byl ještě v práci a Esme - jako vždy, když Carlisle není doma – uklízela. Kde je Edward, to bych také ráda věděla. Zřejmě se někde plahočí ve svých myšlenkách.

Normálně bych šla za ním a snažila se ho rozveselit. To je poslední dobou náplň mého života. Ale venku je strašná zima. Napadl čerstvý sníh, smíchal se s blátem a vytvořil na uklouzaných cestách takovou tu odpornou břečku. Přece bych své botičky nemohla vzít do něčeho takového? Zničily by se!

Páni, Alice, jak ty jsi povrchní. Musela jsem se sama sobě zasmát. Tak moc se člověk změní, když má báječné zázemí a milující bytosti kolem sebe? Už nemusím řešit přežití. Proč bych nemohla být povrchní?

A tak jsem nechala Edwarda v zasněžené krajině a sama si pustila tenhle válečný dokument. Nijak moc mě téma druhé světové války nezajímá, ale přivádí mě do zvláštně melancholické nálady. Zrovna na to jsem měla dneska chuť.

Když se dívám na ty černobílé záběry válečných děsů, vzpomínám, jak těžce mi tehdy bylo. Nosila se příšerná móda a já na ni ani neměla. Ne, vážně. Byly to víc než zlé časy. A možná právě vzpomínka na ně mi připomíná, jak báječně se mám teď. Vrací mi to uvědomění, že žiji v ráji. Je to krásný pocit.

A tak pozoruji míhající se obrázky na televizi a jdu vzpomínkami až na samý začátek. Do poslední chvíle, na kterou si ještě pamatuji, můj útěk z bílých stěn psychiatrické léčebny. Pak tu dobu šílené bolesti v krku, zmatení a přemáhání vlastní děsivé osobnosti. Až to mlhotavé světýlko vize dokonalé budoucnosti v mé rodině přineslo trochu zlepšení. První vize ve vlaku a pak snaha je najít. A konečně shledání, můj cíl. Od té doby už jsem jen šťastná.

Najdou se chvíle, kdy je mi smutno. Když jsou Rose s Emmettem na sebe naštvaní, když mám nějakou strašidelnou vizi, nebo když vidím Edwarda stále tak nešťastně zamyšleného. Ale když si vzpomenu, jak strašně mi bylo tenkrát, jsem za tyhle problémy ráda. Co je zlomený podpatek nových bot proti snaze se zabít pod kolejemi vlaku?

Je jen jedna jediná vzpomínka, která mně stále vrtá hlavou, vize o baru. Když jsem ji viděla ve vlaku, byla jsem tak šťastná. Byla jsem tak plná euforie a nadšení, když jsem v ní brala za kliku. Teď, když už vím, jaké to je dostat vánoční dárek, mohu říct, že to bylo velmi slabé přirovnání. Těšila jsem se milionkrát víc. A pak mě z ní průvodčí probudila.

Ten den, co jsem tam ale doopravdy vešla, jsem nevěděla, na co se těšit. Nebylo to tak silné. A potom uvnitř jsem cítila jen zklamání. Stále si to přehrávám v hlavě, znova a znova. Pamatuji si tu situaci ostřeji než jakoukoliv jinou. Nemohu se zbavit pocitu, že jsem tam nenašla, co jsem měla. Jak by ta vize pokračovala? Co tam na mě mělo čekat? Tolik mi vadí, že na to nemohu přijít. Cítím se kvůli tomu tak nějak neúplná. Jako by mi ten malý díleček, který jsem tam měla najít, chyběl do puzzle mého života.

Přestala jsem vnímat televizi. Před očima jsem měla jako fotografii obrázek toho baru a jeho osudných dveří. Mimoděk jsem si přitom pohrávala s nádherným prstenem na mém prostředníčku.

Je to zhruba dva roky, co mi jej Edward nasadil. Od té doby jsme snoubenci. Dál to ale ještě nedošlo a asi ani nedojde. Náš vztah je jiný než mají naši rodiče nebo Rosie s Emmettem. Není o společných dotecích nebo sexu. Občas se políbíme, nebo obejmeme, když to ten druhý potřebuje. Je postavený na společném porozumění. Tak, jako s ním, nemohu mluvit s nikým jiným. Ví všechno, vždy zná radu, věřím mu. Je to velmi silné. Nedám na něj dopustit. Tolik mi záleží na jeho štěstí. I tak mě ale občas napadá, jestli je to ta pravá láska. Zřejmě i jeho. Proto jsem ještě neměli svatbu.

Přesto je ten prsten nádherný. Světlo se od těch vzácných kamenů odráží jako od jeho kůže. Edward je tak dokonalý. Miluji ho. Nevím, jestli nejvíce, jak jsem schopna, ale dostatečně.

„Ahoj, bludičko,“ vytrhl mě svým příchodem z myšlenek. Bludičko nebo malá vílo, tak mi říkal. Prý proto, jak jsem bloudila světem, abych našla lepší cestu. A já jemu zas občas poklade, protože ten jsem na konci té cesty našla.

Přišel ke skříni a začal se v ní přehrabovat.

„Počkej,“ zarazila jsem ho a ihned mu letěla být nápomocna. Ještě by si vybral nějakou špatnou košili. Tahle zelená by vypadala s jeho vlasy absolutně...

„Alice, ta škrtí,“ překazil mi okamžitě mé plány. Ta škrtí, tamta kouše, tamhleta má krátké rukávy... předpokládám, že ta modrá bude úzká v ramenou. A to si říká upír? Všechny mu sedí, vybírala jsem je já. Takhle mu zase zbudou jen ty odrbané. Copak to, že nejsou módní, není horší než kousání?

„Bludičko, nech toho. Vím, že nejsi taková,“ políbil mě do vlasů a s šedivým trikem odešel do koupelny.

„Promiň. Já jen nemám moc chuť myslet vážně,“ zastuzeně jsem se omluvila. Pousmál se na mě a zavřel za sebou dveře.

Nebyla v tom ani tak moc chuť - spíš jsem se obávala, že by mohl něco poznat. Ať už jsem si myslela cokoliv, nechtěla jsem ho tím ranit. Snad nic neslyšel. Proboha, co to dělám? Zalhávám mu něco. To jsem nikdy předtím nedělala. Proč?

Snažila jsem se najít rozptýlení, abych se těch myšlenek zbavila. Pohled mi utkvěl na dveře od koupelny. Mohla bych tam vejít? Proč ne? Je to můj snoubenec. Klidně můžu přijít do naší společné koupelny, svléknout se a připojit se ve vaně k němu. Jak by asi reagoval? Zkusím to? Ta představa se mi zamlouvala ze všeho nejvíc kvůli zvědavosti. Nechal by mě?

Zvedla jsem se a váhavě došla ke dveřím. Zarazila jsem se u kliky. Zase jdu otevřít někam, kde na mě čeká překvapení. Ten pocit byl tolik podobný. Jen v něm nebylo tolik nadšení, spíš trochu obav. Vážně to chci? Ano. Udělám to. Třeba mi to připomene, co k němu cítím. Jak to doopravdy je. Je to dobré rozhodnutí, Alice.

V tu chvíli, co jsem se prsty dotkla kovové kliky, otevřel. Košili měl ještě nedopnutou a mokré vlasy, ale jinak byl hotov. Tolik mě překvapil, že jsem na něj musela asi vážně zírat hodně vtipně. Chviličku mě zaraženě pozoroval, a když mu asi došel můj záměr, rozesmál se.

„Zase se ti povedlo zlepšit mi náladu, vílo.“ Pohladil mě a s úsměvem si šel sednout do křesla k oknu.

Na stolečku vedle ležela velká kniha. Četli jsme ji oba najednou. Byla to taková naše zábava. Když jsme kus četli sami, vyprávěli jsme si o něm. Nejhezčí ale bylo, když jsme seděli v pokoji spolu, já jemu na klíně, a četli tiše společně. Nebo když jsem si jen tak lehla na postel, zavřela oči a on předčítal. Vnímala jsem jeho slova a nádherný zvuk jeho hlasu. Vzpomínala jsem, jak jsem takhle usínala v lidském životě a bylo mi krásně.

Když měl zas velké chmury on, četla jsem já. Hrála jsem při tom divadlo, měnila hlas... prostě vše pro to, aby se smál. Jeho smutek mě trápil. Slíbila jsem si, že už nikdy nedovolím, aby byl smutný.

Ale dnes si sedl do křesla a tam já k němu mohla jen velmi nepohodlně. Lehla jsem si tedy na postel, podložila si hlavu rukama a čekala, že začne vyprávět. Ani to neudělal. Projížděl očima řádky a nevnímal mě. Trochu mě to urazilo. Nadzvedla jsem hlavu a věnovala mu pár tázavých myšlenek.

„Omlouvám se. Zaujal mě ten odstavec,“ vymluvil se. Přesedl si ke mně a nastavil text, abych na něj viděla.

Zvedla jsem se, zahleděla se mu přes rameno na písmenka, ale nějak mi nešla vnímat.

Na krásně rozkvetlé louce sedí muž s bronzovými vlasy. V náručí svírá malou dívku a šťastně s ní mluví. Ona se usmívá a je také spokojená. Pak ji muž trochu odsune, aby mohl sáhnout do kapsy pro malou krabičku. Podá ji té dívce a ona se mu radostně vrhne kolem krku.

Počkat, tohle už se přece stalo.

„Vzpomínáš na louku?“ zeptal se mě s úsměvem Edward. Myslel si, že je to vzpomínka.

No dost možná byla. To už je přece minulost. Asi jsem se tolik zamyslela, že to přišlo samo. Jen denní sen, co jiného taky?

„Ano. Bylo to tak krásné,“ vrátila jsem mu úsměv.

Vzal mou ruku s prstenem do své, přiložil si ji k tváři a políbil. Jako by tím řekl, jak moc mě miluje. Objala jsem ho kolem zad, hlavu mu opřela o ramena a konečně se spokojeně začetla.

„Rose, můžu na chviličku?“ nakoukla jsem do sestřina pokoje.

„Jistě. Emmett šel k autům.“ odpověděla a nabídla mi židli. „Co máš za drby?“ zeptala se ještě s nadšeným úsměvem a sedla si.

„Leda nějaké o sobě,“ naznačila jsem jí, že to nebude nic zázračně vtipného.

Ihned se tomu přizpůsobila. „Stalo se něco?“

„Asi ano,“ odpověděla jsem a posadila se, „měla jsem zvláštní vizi.“

Rose se vytvořila na čele starostlivá vráska. „Něco vážného s rodinou?“

„To zas ne. Já...,“ nevěděla jsem, jak začít, „pamatuješ, jak jsem viděla, že mě Edward požádá o ruku?“

„No samozřejmě!“ Pousmála se zase.

„Tak tahle byla stejná.“ Ale to už se přece stalo, chtěla určitě namítnout, ale já mluvila dál. Kdyby mě zastavila, ztratila bych nit i odvahu. „Já vím. A k tomu to bylo trochu jiné. Jsem si docela jistá, že jsem to zase byla já, ale viděla jsem nás z dálky. Ne sama od sebe. Nejdřív jsem myslela, že to snad byla nějaká velmi silná vzpomínka. Ale nemohla jsem na to přestat myslet a mám takový pocit...“

„Chceš tím říct, že by měl mít Edward jinou?“ vyhrkla šokovaně Rose.

„Já nevím. Možná. Dost mě to zmátlo.“ Sklopila jsem oči. Nevěděla jsem, co víc jí říct. Sama si ani trochu nerozumím.

„Ale Alice, vílečko,“ začala ihned Rose konejšivým tónem, „tak to určitě není. Byla to jen nějaká zamotaná myšlenka. Nebo tě třeba chce požádat znova a opravdu si tě vzít! Jsi jediná holka, se kterou kdy Edward mluvil trochu nadšeně. Určitě by tě neopustil. To není možné.“ Zavalovala mě konejšivými slovy, objala a hladila po zádech, jako malou sestřičku.

Byla jsem jí moc vděčná. Objetí jsem potřebovala víc než cokoliv jiného. Ale přesto mi její slova nepřinášela nijak velkou útěchu. Možná jsem ji totiž nepotřebovala. Je možné, že mě to zas až tolik netrápí, že by měl mít jinou? Ale být bez něj, to přece taky nechci.

Rosalie má pravdu, on mě miluje. Jsem pro něj vším a on zas pro mě. Patříme k sobě. Vpadla jsem jí do objetí silněji.

„Nechci o něj přijít, Rose,“ vzlykla jsem.

„Neboj, nepřijdeš. O to už se postarám,“ pousmála se a zvedla mi hlavu. „A teď pojď kouknout na ten katalog. Potřebovala bych vybrat něco Esme k Vánocům a říkala jsem si, že bychom mohly společně.“

Propána, málem jsem zapomněla! Rosie mě honila k tomu výběru už nejmíň měsíc. Musím přestat myslet jen na sebe, to je ode mě nezdvořilé.

„Samozřejmě,“ usmála jsem se, „jde se na to!“

Vybraly jsme rodičům týdenní dovolenou na osamělém ostrově. Budou tam moct být i přes den venku. Byla jsem tím nápadem přímo nadšená! Rose zajišťuje služby a na mně je sehnat patřičné vybavení.

„Obchod, svoboda, moje nebe!“ vzdychla jsem si před prosklenými dveřmi a vešla dovnitř. V tu chvíli se se mnou zamotal svět. Nebylo to ale vůní nového oblečení.

Stála jsem jen kousek za jeho zády. Seděl na nádherně rozkvetlé louce. Na klíně se mu smála dívka. Byla drobná, veselá, ale nebyla jsem to já. Měla dlouhé mahagonové vlasy, byla vyšší a hlavně, byl to člověk.

Edward se zdál tak šťastný. Sáhl do kapsy kabátu a vyndal prsten.

„Chtěl bych ti něco dát, bludičko,“...

Líbí se vám tenhle konec? Jak to teď bude? A kdo je ta dívka v Alicině vizi? Tuším, že odpověď znáte. Jsem zvědavá, na vaše názory.

Tato kapitolka je věnována Rajčátku. Je její zásluha, že jsem ji mohla přidat a její komentáře mě podporují v dalším psaní. Za to nesmírně děkuju a doufám, že i ona bude psát jako divá. Moc moc děkuji.

kapitola 7.

kapitola 9.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 8. - Bludička: