Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 7. - Malá velká

30.11.2010 (12:00) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1759×

Bez tebe

Kapitola 7. - Malá velká

Jasper

Kathriina rychlá reakce mě vcelku překvapila. Obratně přes sebe hodila plášť, zbytek oblečení smotala do uzlu, ukryla se pod něj a vypařila se ze dveří. Já zůstal jen zkoprněle stát. Propalovaly mě žhnoucí rudé oči. Jen velmi pomalu mi docházelo, že jsem před ní úplně nahý.

Rychle jsem sáhnul po zmuchlaných kalhotách a skryl si jimi nejdůležitější místa. Jane jen taktně natočila hlavu a sklopila pohled. Rychle jsem se otočil a oblékl si je. Ještě jsem si dopínal pásek, když jsem ucítil, jak postoupila o pár kroků blíž. Dost jsem se obával její reakce. Snažil jsem se ji zahlédnout ve svém zorném poli, abych mohl něco odtušit. Vypadala ale pořád stejně, bezvýrazně.

Sebral jsem tedy odvahu a napřímil se. Protáhla se kolem mé ruky a podala mi košili ležící v rohu místnosti. Zmateně jsem se do ní pokoušel dostat. Ovšem přemýšlet nad jejím názorem a přitom si zapínat knoflíčky bylo téměř nemožné. Obzvlášť u límečku jsem strávil již několik vteřin a pořád bezvýsledně.

„Ukaž.“ Přistoupila blíž a drobnými prstíky ho dopnula. Pak zvedla hlavu k mému obličeji a posmála se.

Čekal jsem, že mi bude nadávat do prasat, možná křičet, nebo že použije svou schopnost, ale že se usměje? Zůstal jsem překvapeně stát v pozoru jako voják. To ji rozesmálo ještě víc. Naklonila hlavu na stranu a holčičím způsobem se zeptala:

„Copak ty nejsi s Heidi?“

„Jsem!“ Rozhodně jsem se té kočičky nehodlal vzdát. Kathrine jsem jen prokázal službu.

„A co pak bylo tohle s Kat?“ Páni, že i ona bude vyzvídat a drbat, to by mě ani ve snu nenapadlo.

„Nic,“ odpověděl jsem po pravdě.

„Pěkné nic,“ odvětila a přešla narovnat věci, které jsme poshazovali.

Pozoroval jsem tu malou chytrou holčičku. I když se usmívala, stále jsem z ní měl nevysvětlitelný respekt. V tom sotva náctiletém tělíčku se ukrývala děsivá hrozba a já to věděl. Přesto na mě ale byla vcelku milá. Proč? Přišla taky, aby si se mnou užila? To snad ne! Je přece ještě malá. A to je právě ten omyl, Jaspere. Ona už vůbec není malé dítě. Je to Jane.

„To by se Heidi asi neměla dozvědět, že?“ zeptala se vše říkajícím tónem. Kdepak, ona z toho bude chtít něco získat. „A Aro už vůbec ne. Jak by se asi na tyhle tvé zálety tvářil? To není nejlepší začátek, Whitlocku.“

„Co mám udělat?“ zeptal jsem se okamžitě. Bylo jasné, že tím chce něčeho dosáhnout.

„Marcus říkal, že jsi chytrý,“ konstatovala a postavila se zase ke mně čelem. Mám pro tebe nabídku. S Heidi jsme si blízké, nic se nedozví. A jsem ochotna ti občas zajistit alibi. U Ara se pak nemáš čeho obávat. Navíc, napadlo tě vůbec, proč za tebou ty holky chodí?“

„Asi mě chtějí,“ odpověděl jsem, co jsem si myslel. Ale tušil jsem, že to tak nebude.

„To dost možná. Jak se to ale dozvěděly? Kdo a hlavně proč jim o téhle tvé schopnosti řekl? Napadlo tě vůbec, že by ti tím chtěl někdo ublížit?“

„Caius?“ řekl jsem jediného, kdo mě v tu chvíli napadl.

„Kdepak. Toho by nikdy nenapadlo využít potěšení jiných k svému zisku. Myslí jen na vlastní prožitek. To byl někdo mnohem vypočítavější.“
„Ale kdo tedy?“ Tahle její úvaha mě víc než zaujala. Proč mě to nenapadlo? Vůbec jsem to neřešil. Vážně jsem věřil, že za mnou ženy chodí jen tak. Bože, jsi hlupák, Jaspere. To musí přijít malá holka, aby ti to řekla?

„To nevím. Mně nikdo nic neřekl. Jak sis zřejmě všiml, nepřišla jsem si pro zážitek,“ odpověděla mi rázně.

„Tak co za to všechno chceš? Pro co jiného sis přišla?“

„Pro pomoc,“ odpověděla prostě. Už po několikráte za tenhle rozhovor se mi překvapením roztáhly zorničky. Vůbec nedokážu předvídat, co tahle bytost udělá. Možná je to to, co mě na ní tolik zaujalo. Ovšem tohle? Ona potřebuje pomoct?

„S čím?“

„S mou hlavou,“ odpověděla další prostou větou. Když zaregistrovala můj nechápavý výraz, začala konečně vysvětlovat:

„Žiji tu již velmi dlouho, Whitlocku. Ne všechny mé názory se shodují s těmi zdejšími. Každý den je musím dusit v sobě. Všechny ty myšlenky a pocity. Je tu příliš mnoho upírů, kteří by je mohli odhalit.

A čím blíž jsem k Arovi a jeho přízni, tím větší je to nebezpečí. Mám hodně nepřátel, kteří mi mé místo závidí. Každá sebemenší chybička by mě mohla stát život. Mě nebo mého bratra. Na ničem mi víc nezáleží.

A teď cítím, že hrozí mé odhalení. Nedokáži to v sobě již dlouho dusit. Proto potřebuji tvou pomoc. Tvá schopnost mi pomůže urovnat si všechny myšlenky. Schovat je. To od tebe žádám.“

Chvíli jsem přemílal její slova v hlavě, než mi došla jejich plná souvislost. Chce ode mě, abych znal její tajemství? Sama se bojí, že bude odhalena, a já je mám nést?

„Chceš po mně, abych v tom jel s tebou?“ Asi jsem se zeptal prudčeji, než bylo nutné. Napřímila se a vzdorovitě zvedla hlavu. Její pohled jsem znal. Za okamžik přijde bolest.

„Už tak jsem ti toho řekla víc než dost. To znamená, že pokud odmítneš mou nabídku, jsi popel.“

Její rty mluvily zas tak krutě jako vždy po Arově boku. Pokazil jsem to. Zdálo se, že se mnou chtěla být zadobře. A já si ji poštval proti sobě. To nesmím. Tahle dívka je tu velmi důležitá. Díky té domluvě bych se mohl stát jejím společníkem. Možná i něčím víc, přítelem. Tak blízko se k ní ještě nikdo jiný než Alec nedostal. Byla by to velká výhoda.

Bál jsem se riskovat. Asi s tím počítala, a tak mě teď zahnala do kouta. Není jiná možnost.

„Omlouvám se, já... nechtěl jsem být hrubý. Stalo se toho nějak moc najednou.“

„V pořádku.“ Změnila zas tón hlasu na ten bezvýrazně náklonný. „Věděla jsem, že ty jsi ten pravý, na koho se mám obrátit. Ještě tu nemáš žádné důležité vazby. Tušila jsem, že bychom mohli být přátelé.“

Nevěřil jsem vlastním uším. Ta bezcitná bledá socha zná slovo přátelství. A nabízí ho mně! Čím jsem si takovou poctu zasloužil? Nicméně dobrá. Jednou ses do toho namočil, tak hodně štěstí, Jaspere.

„Pokud tedy přijímáš, není víc co řešit. Přijdu k tobě zítra,“ oznámila mi a měla se k odchodu, ale já ji ještě zastavil.

„Počkej. Jak ti mám pomoct, když nic necítím. Chceš srovnat pocity, ale žádné nemáš.“

Na to se Jane jen pousmála. Vzala mou dlaň do svých rukou, sklopila oči a uvolnila se. Tím jediným výdechem do mě vpustila tolik pocitů naráz, že jsem z nich zavrávoral. Pak se zase okamžitě stáhla. Pokývla ke mně hlavou a odešla.

Chvíli jsem ještě zůstal zaraženě stát na místě. Snažil jsem se vzpomenout na to všechno, co jsem z ní cítil a něco rozpoznat. Byly tam ale snad všechny pocity, které existují. Nedokázal jsem se v té změti orientovat. Jak je možné, že to dokáže takhle tajit? Má další dar? Řekl bych, že ne. Je to prostě v ní. Malá velká Jane.

Konečně jsem se vzpamatoval. Urovnal jsem si pořádně oblečení a vyrazil směrem k pokoji. V jedné z chodeb jsem narazil na Ara. Procházel se se svou krásnou družkou.

„A, drahý Jasper! Jak se dařilo na první hodině?“ otázal se s italsky umělým úsměvem.

„Dobře, pane,“ odpověděl jsem s vojenskou precizností mně vlastní. „Myslím, že za pár dalších výcviků budou připraveni k boji.“

„Výborně, chlapče. Jen tak dál.“ Pokynul mi a já zase pokračoval dál.

Zpětně jsem si procházel, co mi na tom setkání přišlo divné. Jistě, ta žena! Dvoje dokonale rudé oči zasazené jako démanty v překrásně broušeném obličeji, lemovaném krajkou vlasů z nejdražšího zlatavého hedvábí. Sulpicie. Prohlížela si mě s velkým zaujetím. Je nádherná. Tak mocně a bohatě nádherná. Ví o mně i ona? Měl ten pohled snad něco znamenat? Zajímavá představa. Kam výš bych mohl ještě sáhnout?

Panebože! Rychle jsem tu sebevražednou myšlenku vytřepal z hlavy.

„Máš tu list,“ oznámil mi se smíchem Demetri, když jsem vešel do našeho pokoje.

Vzal jsem od něj obálku a zapadl s ní do křesla. Byla zalepená. Nejdřív jsem ji přiložil blíž k obličeji a ihned jsem z ní ucítil slabý ale známý parfém. Byla od Heidi. Roztrhl jsem ji jediným pohybem a vyndal složený papír.

„Čekám tě. Můj pokoj je pohodlnější než ten váš,“ stálo na něm. Takže jsem měl pravdu. Nezlobí se, ba naopak sama žadoní. Před očima mi rozkvetla představa její dokonalé postavy a jeden z koutku rtů mi utekl v úsměv.

Nic jsem nevysvětloval, jen nechal papír ležet na stole a zvedl se k odchodu. Demetri ho ihned vzal a přečetl. Slyšel jsem za zavírajícími se dveřmi jeho smích.

Heidi ležela stočená zády ke dveřím na velké posteli. Její pokoj se vážně s naším nedal srovnávat. Měla přes sebe přehozenou hedvábně jemnou deku, která perfektně kopírovala její křivky, a dělala, že si mého příchodu nevšimla. Cítil jsem, že se snaží být uražená. Ale moc jí to nešlo. Jen těžko krotila touhu v sobě.

Překonal jsem vzdálenost k posteli rychleji, než si mohla cokoli rozmyslet. Jednou rukou jsem vklouzl pod přikrývku a položil ji na to nádherné tělo v saténové košilce. Druhou jsem jí projel vlasy až ke krku a odhrnul je.

„Ale Heidi, přece by ses na mě nezlobila?“ Cítil jsem, jak se třásla. Tolik se snažila odolat. Nechtěla se mi vzdát tak lehko. Ale to má marné.

Sklonil jsem se a jemně se rty dotkl její šíje. Chutnala tak sladce. Pak už stačilo jen nepatrně povytáhnout ten správný pocit. Prudce se otočila a vrhla se mě líbat.

Tak co myslíte, kdo má zájem na Jazzově pádu? Věci se brzo začnou řešit. Jsem zvědavá, co si o tom myslíte, takže každé slovíčko je mi velmi cenné. :D

Kapitola 6.

Kapitola 8.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 7. - Malá velká: