Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 3. - Nebezpečné spojenectví

06.11.2010 (09:15) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1950×

Bez tebe

Kapitola 3. - Nebezpečné spojenectví

Jaro 1949 - Jasper

„Jasper! Vítej!“ Vysoký černovlasý muž v dlouhém hávu rozpřáhl ruce a s nepřirozeně úlisným úsměvem se mě jal vítat. Sepnul mi dlaně ve svých. Věděl jsem, co přijde. Vím o té jeho prazvláštní síle, která jediným bleskem vyslaným do mého těla přečte všechny mé myšlenky.

Procházel jsem si vzpomínky celou cestu do Evropy. Přemítal jsem, co všechno jsem dělal a jak uvažoval. Jsem si jistý, že jsem si všechny věci v sobě urovnal a on nemá šanci přijít na něco špatného. Tedy tak špatného, že by se mu to nelíbilo. Může vidět jen mé vojenské úspěchy a vliv na novorozené.

Jedinou mou slabostí byla Maria. Ale on čte myšlenky, ne jen vzpomínky. Musí poznat, jak jsem to s ní měl. Že jsem za to nemohl. Přesto jsme se nechovali podle zákonů. Je jen na jeho úsudku, jestli mě přijme nebo nechá zabít. Ta malá, Jane, říkala, že budu vítán. Chtějí mě, proč by se mě zbavovali?

Ale jeho pohled, kterým mě propaloval, nebyl moc příjemný. Kolem stála nejméně desítka upírů. Stačilo by tlesknout a roztrhali by mě. Cítil jsem, jak mě upřeně pozorují. Mě nebo svého vládce? Čekali na jeho rozkaz?

Pohled se mi na chvíli zastavil v nafialovělých očích jednoho z členů gardy. V jejich řadách nebylo moc žen. Tohle ale ani snad žena nebyla, to byla bohyně. Její krása na okamžik vyhnala všechny ostatní myšlenky z mé hlavy. Rychle jsem si uvědomil, kde jsem a odvrátil se jinam.

Dva stejně mocní muži ke mně shlíželi z trůnů. Jane dělala, že ji nezajímám, ale oči jí jemně ujížděly k mým. Chlapec, který stál vedle ni, ji svíral za paži a zdálo se, že má chuť mě zabít i bez rozkazu. Proč? Vždyť ani nevím, kdo to je!

Vzduch byl nasycen nervozitou. Z velké části jsem ji ze sebe vysílal já. Tak ať už něco řekne!

Vládcův obličej byl jako z kamene. Pak konečně nalezl v mé hlavě to, co ho zajímalo. Jeho rudé oči se rozzářily a ústa protáhla do nadšeného úsměvu.

„Fascinující!“ pronesl s úsměvem. Nálada kolem se značně uvolnila. On se otočil k bratrům na trůnech, rozpřáhl opět ruce a v honosném gestu došel na své místo mezi nimi. Tam vznešeně dosedl a několikrát zatleskal.

„Vítej, Jaspere! Jak úžasná novina, že ses k nám rozhodl přidat. S tak velkou silou, jakou máš, tě s radostí přijmu ihned za vlastního syna! Uvidíš, že se tu brzo zabydlíš a všechna tvá trápení zmizí,“ dořekl. Jeho hlas byl tak příjemný a přátelský, až mi z toho bylo špatně. Čiřila z něj sobeckost a vlastní zájmy.

Byl jsem rád, že stále žiji. Neměl bych o něm smýšlet špatně. Ne teď, když tu hodlám žít. Ale mít ho rád zřejmě není možné.

Bledý z vládců po jeho levici se zvedl. Jeho hlas zněl velmi lhostejně a to samé ke mně i cítil - pohrdání.

„Dost těch komedií, Aro. Je tady. Tak ho zaveďte na jeho místo a zkraťte tenhle zbytečný ceremoniál. Nehodlám na něj plácat celou věčnost.“

„Sedni si, Caie,“ přerušil jeho povýšený proslov třetí z bratrů. Jeho hlas byl klidný a bezvýrazný. Bledý Caius se nicméně na jeho žádost opravdu znovu posadil.

„Zdá se,“ pokračoval ten třetí, „že tu tenhle chlapec už má předem určená místa. Rád budu ve společnosti někoho takového.“ Marcus. Sestoupil a podal mi ruku.

Pohledy kolem stojících i jejich pocit překvapení, které mě zavalily, dokazovaly mé mínění o něm. Tenhle muž se zdál prázdný jako skořápka. Tací si nepouštějí další k sobě jen tak. Není asi mnoho zdejších upírů, se kterými by si podal ruku.

„Báječné!“ ozval se zase Aro. „Pak už opravdu zbývá jen tvé ubytování. Demetri, bude bydlet s vámi,“ pokynul k stejně staře vyhlížejícímu italovi. Kluk s černými vlasy, na upíra zvláštně tmavou pletí a mohutný chlap vedle něj předstoupili o krok.

„Kdybys cokoli potřeboval vědět, Jane ti bude k dispozici. Už jste se potkali, je to tak?“ dořekl ještě.

Malá Jane pokývla hlavou. Opět byla čistá jako stránka nepospaného papíru. Bez jediné emoce. Jen ty krvavé oči.

Její společník vedle měl za to pocity víc než čitelné. Sršel z něj vztek a nenávist.  Jediný krok směrem k nim a snad by mě bez váhání napadl. Budu s ním muset promluvit. Nehodlám riskovat, že mi žárlivostí urve hlavu. Vždyť já jí nic nechci.

Demetri vedle mě se pobaveně usmál. „Tak pojď.“ A otočil se k odchodu. Jeho velký společník mě popostrčil směrem ke dveřím, div mi nevyrazil dech, kdybych nějaký měl. Oba dva se tomu zasmáli.

Místnost se začala rozcházet. Caius se stále tvářil pohrdavě. Prudce se zvedl a zmizel bez jediného slova. Aro sešel k Jane a jejímu příteli. Položil mu ruku na rameno a něco jim potichu sděloval. Zdá se, že tihle dva maličcí jsou jeho oblíbenci. Takže ten kluk má určitě taky talent.

Marcus nás ještě došel.

„Přiveďte ho pak,“ rozkázal tiše tomu obrovi. Ten jen přikývl a otočil se na mě.

„Musíš mít velkou sílu, když s tebou chce Marcus mluvit osobně,“ utrousil suše, když jsme procházeli temnou chodbou osvětlenou loučemi k našemu pokoji.

„No tak, Felixi. Snad bys nežárlil,“ zasmál se mu Demetri.

„Já ani ne,“ odvětil na to už taky pobaveně Felix, „ale Jane bude vrčet.“

Na to se oba začali dusit smíchy. Nechápavě jsem je pozoroval až do našeho společného pokoje. Tam si Felix hrcnul do velkého křesla, div se nezhroutilo a Demetri se posadil k psacímu stolu.

„Však to brzo poznáš sám, jak to tady chodí. Dáš si?“ podával mi měděnou lahvičku. Vypadala jako od inkoustu. Bylo mi jasné, co v ní je. Pěkná tajná skrýš, zasmál jsem se pro sebe.

Jeho chování mě trochu vyvedlo z míry. Ještě před chvílí oba stáli v čele gardy jako ti nejvážnější vojáci. Zdálo se, že jim je jejich povinnost svatá. Ale sotva se vzdálili od zraků vládců, začali se chovat jako mladí kluci.

Nejdřív jsem té změně moc nechtěl věřit, ale cítili se zcela v klidu a sami sebou. Nebyla v tom přetvářka ani klam. Jestli něco hráli, tak ty poslušné služebníčky tam.

Zvážil jsem problémy, do kterých mě takové chování může dostat. Ale když oni tu stále jsou a chovají se tak, proč bych já měl něco hrát? S těmahle dvěma si budu rozumět!

Pousmál jsem se jedním koutkem a přijal nádobku. Krev v ní byla sladká, i když už dost studená. Nicméně, už dlouho jsem se nedostal k tak krásně čisté dívčí krvi.

„Díky. Chytrá skrýš.“ Vrátil jsem mu lahvičku a on ji zase uložil.

„Jo, vymysleli jsme ji nedávno.“

„Tentokrát by ji nemuseli tak rychle najít,“ zasmál se Felix za mnou.

„To teda. Ta ruka minule dost bolela,“ vrátil mu stejně Demetri a já začal svého rozhodnutí, se s nimi spřátelit, dost litovat. Zřejmě jsem si nehlídal emoce, takže to poznali. Demetri se na mě italským stylem zazubil, chytil mě kolem ramen a posměšně začal:

„Snad by se nám vojáček nebál? V klidu, Jazzi, tobě rozhodně nikdo nic neudělá. Co že to umíš?“

Jak mi to řekl? Jazzi? Divné, ale… nezní to špatně. Usmál jsem se. Tak jo, kluci, jdu do toho s vámi. Aspoň bude konečně zábava. Nehodlám se pořád vrtat v minulosti, je čas začít znova. A proč ne takhle?

„Poznám cizí emoce,“ odpověděl jsem mu a pak dodal, „Tak kam si mám dát věci, Demetri?“

„Nějak si to jméno zkrať, takhle mi říká jen Aro,“ odvětil a vedl mě k dalšímu pokoji. „To je ložnice. Kdybys ji třeba potřeboval... Vyklidíme ti jednu postel. Felix si hodí věci na zem, že jo Felixi?“ Otočil se k obrovi, ale ten si četl. Na to se Demetri zašklebil a rychle mu shodil hromadu oblečení pod postel.

Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyl to žádný luxus. Stěny byly kamenné a ledové, postele jen pár stlučených prken, ale naštěstí dost dlouhé. Možná by to byl i hezký pokoj, nebýt těch krámů poházených, kam se jen podíváš. Mí dva spolubydlící se zřejmě do uklízení příliš neženou.

Když jsem si však vzpomněl na místa, kde jsem trávil noci posledních pár let, přišlo mi tohle jako ráj. Hlavně budu mít společníky, se kterými se dá vyjít. A přežít. Tohle se zvládne, Jaspere.

Odhodil jsem věci na mě přidělenou postel. Skříň nevypadala příliš důvěryhodně, takže jsem se ani nenamáhal je dávat do regálů. Raději jsem se vrátil zpátky do první místnosti. Kluci seděli naproti sobě a listovali novinami.

„To koukám. Oni fakt poznali, co je ten kluk zač. Přitom si ho někdo moc pěkně podal. Tak dlouho pod vodou, to snad ani nemohlo vypadat jako člověk.“

Komentoval Demetri jeden z článků. V hlavě mi sepnul spínač a já se zarazil uprostřed kroku. Jde o toho vojáka? Nejspíš ne, už je to dlouho, co ho vytáhli. Nicméně to ve mně hrklo. Jen ať to nechtějí zjišťovat. Radši pryč.

„Ty Felixi, kam mám jít za tím chlapem?“ zeptal jsem se a snažil se znít co nejvíc nezaujatě. Znělo to šíleně přehnaně. Co to dělám?

„Pojď, zavedu tě tam.“

Felix se zvedl a já ho následoval. Demetri zůstal číst noviny. Přetáčel stránky a měl k nim posměšné poznámky, i když už jsme byli dávno ze dveří.

Vešel jsem do velkého sálu. Tak tohle se s naším pokojem nedá srovnat. Už ten prostor ve mně vzbuzoval dojem malichernosti a podřízenosti. Každý, kdo sem vejde, musí vědět, že je v komnatách vládců.

Malby na stěnách, drahý zlacený nábytek, vzduch nasycený parfémy – noblesa a snobství. Samozřejmě, předpokoj královských komnat. Jindy bych to považoval trochu za maškarádu, ale tihle měli být mými pány. Těm bych se neměl smát.

Nikoho jsem neslyšel přicházet, tak jsem se posadil na jedno z křesel u stěny. Okamžik jsem se ještě rozhlížel po pokoji, než jsem ve středu zahlédl stolek s šachy. Krásné stříbrné figurky chvíli provokovaly mou pozornost. Pak jsem to nevydržel a zvedl se k nim.

Partie byla rozehraná velmi zajímavě. Chvíli jsem si jen prohlížel šachové pole a promýšlel možné tahy. Strategii boje jsem ovládal víc než dobře. Tohle nebylo o moc jiné. Jen předvídat další tah.

Nakonec jsem sáhl po koni a posunul ho o pár polí.

„Velmi dobře, chlapče,“ ozval se suchý hlas za mnou.

Prudce jsem se otočil. Cítil jsem, jak cíp mého rukávu zavadil o jednu z figurek. Můj upíří sluch postřehl, jak se postavička jemně zhoupla a dvakrát ťukla o skleněnou desku. Stál jsem tváří v tvář tomu staršímu muži. Jeho rudé oči pozorovaly mou reakci, ale jediné, co jsem na něm zaznamenal, byla nuda.

„Omlouvám se, pane,“ řekl jsem a napřímil se, jak se to na vojáka patří.

On se pousmál, obešel stolek z druhé strany a figurku znovu postavil na její místo. Zahleděl se do rozehrané patrie. „Opravdu velmi chytrý tah. Zahrajeme si? Posaď se, prosím.“

Nehodlal jsem mu odmlouvat. Přitáhl jsem si židli a posadil se proti němu.

Dlouho mlčel. Pak vzal do prstů střelce a prohlížel si ho. Tak zvláštní osobu jsem snad ještě nepotkal. Byl podivně bezvýrazný a znuděný. Přesto jsem k němu cítil náklonnost. Věděl jsem, že z jeho strany se nemusím obávat nenávisti ani přehnaného přátelství. Možná ta jistota střední cesty mě uklidňovala a já s ním mohl v klidu začít hrát.

„Konečně někdo, kdo mě nenechává vyhrát,“ konstatoval, když jsem potřetí táhl na šach. „Zaujal jsi mě, chlapče. Zřejmě jsi už pochopil, že to se příliš často nestává. Ale ty jsi mi podobný. Možná to tak nevypadá, ale zdání klame.

Ještě tady o nikom nic nevíš.  Za čas poznáš, kdo je dobrý spojenec a s kým se nezaplétat. Pro teď, dej si pozor na Caia. Zdá se, že se mému bratrovi bezdůvodně nelíbíš. On má takové manýry. Někdy je ho těžké pochopit.

Ale nemusíš mít strach. Když ho nebudeš provokovat, nic ti neudělá. Ví, že jsi pro Ara významný. Ta tvá schopnost… opravdu velmi zajímavé. Navíc, Jane na tobě, zdá se, hodně záleží. Oblíbila si tě, chlapče. Nebo tě možná jen pozoruje jako nebezpečnou konkurenci. U ni si ani já nejsem nikdy jistý.

Uděláme spolu obchod, ano, Jaspere? Ty mi povíš, co budu chtít vědět a já tě za to vezmu pod ochranná křídla,“ domluvil a ustoupil s králem.

Jeho hlas byl tak vážný a silný, že jsem si ho nedovolil přerušit. Slova z jeho monologu mi prošla hlavou a pečlivě se usadila v mé paměti. Ani v nejmenším mě nenapadlo, s jeho nabídkou nesouhlasit. Uměl jsem si spočítat, jak moc by mi takové spojenectví mohlo pomoci. Tenhle hrad bude ještě těžké místo k přežití. Přesto si myslím, že pro začátek mám vcelku dobrou pozici. Alespoň podle jeho slov.

„Našel sis lepšího společníka na hru, bratře?“ pronesl povýšeně bledý z vládců, když vešel do místnosti a zpozoroval nás.

V zavírajících dveřích jsem zahlédl ženskou postavu a cop mahagonových vlasů. Caius se zastavil několik krokům přede mnou. Jeho emoce mluvily jasně. Má přítomnost zde již není vítána. Marcus nevyjádřil žádost, abych zůstal, takže jsem se vydal k odchodu.

Oba mí nový spolubydlící zřejmě odešli za svými povinostmi, protože v pokoji bylo ticho. Vzal jsem si v knihovně obývacího – dá-li se tomu tak říct – pokoje jednu ze staře vyhlížejících knih a zahloubaný v první stránce jsem vešel do ložnice.

Už jak jsem se dotkl kliky, pocítil jsem, že je něco jinak, ale nevěnoval jsem tomu pozornost. Následně mě překvapila poměrná čistota země pod mými nohami, a pak už jsem ucítil její přítomnost.

Zvedl jsem oči od knihy, abych zjistil, z koho vychází ty vábivé emoce a nádherná vůně. Seděla elegantně na okraji postele, v útlých nohavicích uniformy člena gardy vypadaly její nohy absolutně dokonale. Ruce měla složené v klíně a jednu z nich obtáčela slabá stuha z copu. Rozpuštěné mahagonové vlasy jí jemně spadaly přes ramena, záda, přes překrásně vykrojené boky až k zadečku.

Otočila ke mně tvář, zamžikala dlouhými řasami přes záhadně fialkové oči a se sladce pootevřenými rty zašeptala:

„Jaspere?“

Tedy to bude Jasperův příběh. Jak se vám zatím líbí? Budou se s Alice střídat a prolínat, však uvidíte. Takže příště zase střapatý prcek a na blonďáka a holku, co mu čeká v pokoji si musíte počkat ob díl:D. Doufám, že se vám to aspoň trošku líbilo a děkuji za přečtení a jakýkoli názor. Díky všem

Kapitola 2.

kapitola 4.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 3. - Nebezpečné spojenectví: