Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 20. - Sálající dým

31.03.2011 (19:30) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1836×

Bez tebe

Kapitola 20. - Sálající dým

Poznala jsem Bellu, ačkoli měla obličej zašpiněný od hlíny a vlasy jí v zacuchaných chomáčích spadaly přes oči. Plakala. Stála zhrouceně nad hromadou popela ze kterého sálal dým.

„Ne!“ rozkřičela jsem se, „ne, ne, ne, ne, ne!“ zmítala jsem sebou a křičela, dokud mě kolem ramen pevně neobjaly dvě silné ruce.

Byly Jasperovy. Zase mě vrátily zpět do reality. Uvědomila jsem si, že jsem v bezpečí svého pokoje s nejmilovanější  bytostí. Zhroutila jsem se mu do náruče.

„Alice, co to bylo? Co se stalo?“ ptal se zmateně.

Jeho doteky, hladící mě po zádech, mě trochu uklidnily, a byla jsem mu schopna převyprávět vizi. I z těch slov jsem ale cítila děs.

„Všichni, Jaspere. Všichni tam zchořeli. Muselo tam být určitě hodně těl. A ona plakala. Byl to i Edward!“ rozvzlykala jsem se znovu.

„To je nesmysl,“ snažil se mě zklidnit, „to nemohla být tvoje rodina. Aro jim přece přislíbil bezpečí. On sám by sliby ani nijak výrazně nedodržoval, ale jeho hrdost vládce mu nedovoluje jinak. Své slovo by neporušil. Neviděla jsi přece, komu ta těla patřila.“

Uklidňovala jsem se a bylo mi jasné, že on na tom má velkou zásluhu. Svou sílu na mě ale nepoužil. Slíbil mi to a já cítila, že slib dodržuje.  Můj mozek tedy přijal jeho racionální vysvětlení.

„Asi ani. Musí to tak být. Proto jsem tu přece zůstávala. Abych je vyvarovala dalšímu nebezpečí.“

„Přesně tak. A tady se mnou se nemůže nic stát ani tobě. Všechno bude v pořádku, uvidíš.“ Usmál se na mě a jemně mě políbil.

Jak jen byly ty doteky nádherné. V každém z nich jsem se rozplývala. Ještě dlouho mě držel v náručí a pozvolna hladil. Cítila jsem se klidně, bezpečně. Naposledy jsem takovou úlevu pocítila první dny u rodiny. Tenkrát jsem našla svůj domov. A teď pravou lásku. Mé srdce mělo všechno, co bylo třeba.

 aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa 

„Jane, proč se mi vyhýbáš?“

Odchytil jsem malou volterrskou panenku, když se vracela z lovu. Už je to pomalu týden co jsme spolu nepromluvili jediné slovo. Ne snad, že bych nechtěl. Protože jsem ale nedostal příležitost. A mně začalo připadat, že to není jen vinou Ara. Jeho pozornost se teď stáčela v podstatě jen k Alice. Jejich dlouhé schůzky mně dost vadily. Na druhou stranu polevil v šlapání mi na paty. Teda aspoň se mi to zdálo.

„Já se ti nevyhýbám,“ odvětila svou přímostí porcelánové panny.

„Ne? A proč se mnou teda mluvíš takhle. Děje se něco? Udělal jsem ti něco?“  Ví přece, že ublížit jí bych nikdy nechtěl.

„Já se ti nevyhýbám. Jen jsem ještě nedostala příležitost s tebou komunikovat. Když už mě k ničemu nepotřebuje Aro, ty jsi vždy zaměstnán.“ Poslední slovo řekla zvlášť kousavě a já pocítil závist.

„Ty žárlíš? Na Alice?“

Je pravda, že měla důvod. Od příjezdu slečny Cullenové, jak si ještě stále říká, do Volterry se můj život totálně převrátil na ruby.  Demetri si ze mě dělá srandu, že jsem zahnízdil plnou parou. Copak za to ale můžu? Hypnotizovala mě a určitě mi v tom stavu nakázala chodit za ní jako ocásek a vyset na ní očima. Jinak si tohle svoje chování nedokážu racionálně vysvětlit. Vlastně ano, zamiloval jsem se. Díky bohu to začali respektovat i ostatní. A tak se já, Jasper Whitlock, můžu bez obavy ze svých starých aférek procházek po volterském hradě společně s dokonalou Alice Cullen.

Ovšem, že bude žárlit zrovna Jane…

„Já jsem tu přece vždycky pro tebe. To moc dobře víš, malá sestřičko.“

„Neříkej mi tak. Můj jediný sourozenec je Alec. A tím si právě nejsem až tak jistá. Dokonce i oči už máš jako ona.“

„Jane, co to říkáš? Díky Alice už nemusím zabíjet lidi. Nemusím být monstrum.“

„Monstrem jsi a taky jim zůstaneš, Whitlocku,“ odvětila tvrdě a s těmi slovy odešla.

Ale Jane, zavolalo potichu moje mrtvé srdce. To přece ne. Já ji nemohu ztratit. Musím se o ni starat. To byla má povinnost tady ještě před Alice a taky jí zůstane. Nemůže se na mě hněvat navěky. Přejde to a pak bude zase moje sestřička. Mezitím ale, kde mám andílka?

Čekala na mě v pokoji. Seděla v křesle a četla moji knihu. Nožky měla položené na desce stolu a střídavě propínala špičky. Ten pohyb přitahoval moji pozornost jako magnet. Potichounku jsem se k ní přiblížil a políbil ji na nahé kotníky.

„Jazzi!“ vyjekla a zasmála se.

Sehnul jsem se k ní, aby mě mohla políbit. Miloval jsem, jak je drobounká.  Tak křehká. Marcus měl pravdu, mám přirozenou potřebu ochraňovat. Jsem voják.

Její obličej ale po chvíli zvážněl. „Miláčku, chci tě o něco požádat.“

„Ano?“ zeptal jsem se trochu s obavami, protože jsem z ní cítil nervozitu. To nebylo u mé elfky obvyklé.

„Chci jet domů. Pomůžeš mi utéct?“

„Zbláznila ses?“ vyštěkl jsem asi moc prudce, až nadskočila. Ale její oči pěvně upjaté do mých jasně dokazovaly, že to myslí vážné.

„Ne na dlouho. Jen je zas vidět. Ujistit se, že je vše v pořádku. Já…“

Došlo mi, o co jí zřejmě jde. „Pořád tě trápí ta vize, že?“ posadil jsem se a vzal ji k sobě do náručí. „Andílku, nemůžeme dělat hlouposti.  Rodině můžeš přece kdykoli zavolat. Jestli chceš, seženu ti webkameru a klidně je můžeš i vidět. Ale chtít odejít, ještě k tomu za Arovými zády, to je obrovská nerozvážnost.“

Trochu se pousmála nad možností Skypu. Zavrtěla hlavou a zabořila mi ji do hrudi. „Máš pravdu. Já se omlouvám. Jen se mi prostě…“

„Stýská. Za to se nemusíš omlouvat,“ doplnil jsem a přivoněl k rozčepýřeným černým vlasům. Můj havraní poklad. Nikdy si ho nenechám uletět.

Kouslo mě svědomí. Uznávám, to bylo trochu sobecké. Jistě, že nějaký telefon jí nemůže vynahradit rodinu. Měl jsem asi alespoň projevit snahu. Třeba by jí Aro dovolil odjet na návštěvu. Ale asi jsem se bál.

Věci se konečně docela zklidnily. Zdálo se, že můj krk přestává být v nebezpečí. A teď s ní utéct ke Cullenům, to bych si rovnou mohl skočit do krbu. Samotnou jsem ji rozhodně nemohl nechat jet. To nikdy. Tahle cesta byla pro oba nejpřijatelnější. Snad ji to přebolí. Vynahradím jí rodinu jak jen to bude možné.

„Co bys chtěla dělat, andílku?“ zeptal jsem se po chvilce mlčení.

„Popravdě?“ odvětila už zas tím uličnickým tónem. Tušil jsem, co přijde, a zrovna se to neblížilo k mým tužbám. „Hnala jsem se za vlkem a potrhala si legíny. Podívej, tady.“ Ukázala na místečko pod hýždí a tak šikovně se mi při tom zavrtěla na klíně, až jsem málem zaúpěl vzrušením.

„Co bych pro tebe neudělal?“ odpověděl jsem s úšklebkem a jemně ji plácl po tom zlobivém zadečku. Vyskočila, zatočila se a vyběhla pro kabelku. To si ale piš, že si to zaplatíš, pomyslel jsem si. V naturáliích.

„Koukám, že sis užil den,“ komentoval náš příchod Demi.

Alice měla na hlavě nový čepeček a ve tváři rozzářený úsměv. Zato já jsem, obtěžkaný taškami, jen stěží zakrýval únavu. Ukázal jsem k Demetrimu patřičné gesto a doběhl svojí lásku. Nic víc, než vrátit se do pokoje, jsem si nepřál.

Zatímco jsem odkládal nákup, Al se vytratila do koupelny.

Slyšel jsem, jak si stáhla rychlím pohybem triko, rozepínání kalhot a jejich těžké dopadnutí na podlahu, lehké vycvaknutí podprsenky a nakonec i slaboulinký svist, když na zem dopadla látka kalhotek. Několika lehkými kroky vklouzla do vany a spustila sprchu. Kapky vody dopadající na její tělo hrály slastnou symfonii. To už jsem nedokázal vydržet.

 aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Zachovala jsem se asi trochu hloupě. Jak malé děcko. Jenže oni mi tolik chybí. Emmettovy kousky, Rose, jak moc já bych si potřebovala popovídat, ale tady se dá věřit jen vlastnímu nosu. Esme a Carlisle, jejich láska a dobro. A ano, ze všeho nejvíc Bella s Edwardem. Snad pro to, že ke stezku se mi u nich přidával i strach. Pořád jsem měla před očima tu doutnající hromadu. Když ne oni, kdo tedy?

Ještě že je Jasper tak dokonalý. Nevím, co bych si bez něj počala. Jak jsem vůbec mohla žít bez svého démona? Díky bohu, že je tady. Aby mě zastavil, když mám chuť dělat podobné kraviny.

Vdechovala jsem vůni jeho náruče a přemýšlela, jak se mu jen za tu záchranu odvděčit. Bylo jasné čím. Ale přece nemůžu jen  tak. Chce to nějak šikovně zaobalit, aby to nečekal. To je nejlepší.

Sama pro sebe jsem se pousmála, protože jsem dostala nápad. A vize vypadala velmi lákavě.

Je to vážně hrdina! Takové nakupování by nezvládla ani kdejaká ženská. Vsadím se, že je teď jeho chlapské já pořádně naštvané a nejradši by s těmi taškami seklo už u vchodu do hradu. A Demetri ho ještě solidně dorazil. Ale on to zvládá. Dokonce se pokouší i usmívat. Jak já ho miluji!

Otázkou je, jak dlouho to ještě vydržím já. Řekla jsem mu, kam dát jakou tašku a schovala se do koupelny. Měla jsem plán připravený až do fáze nové noční košilky a županu, ale hrozně mě zajímalo, kam až mě nechá dojít.

Vnímala jsem to spojení mezi námi i když nás dělily dveře místností. Schválně jsem je nechala na skulinku otevřené, ale špehovat nepřišel. Na to je až moc velký gentleman. Zbožňuji tuhle jeho galantní dokonalost a hrozně ráda si ji nechávám připomínat. Je to ode mě trochu nefér. Ale co? Chci se jen potěšit. A vrátím mu to.

Pomalu jsem se začala svlékat. Vnímala jsem každičký dotek látky na mém těle i to, jak pomalu mizí. Očekávala jsem, že se každou chvíli objeví, aby mi s tím pomohl. Ale to ještě odolal.

Přešla jsem k vaně. Cítila jsem, jak je celé mé tělo napjaté. Prosím, tak už pojď. Dotkla jsem se  vodovodního kohoutku a projel mnou jeho kovový chlad. Otřásla jsem se. Konečky mých prstů chtěly cítit něco úplně jiného. Pootočila jsem s ním a na pokožku se mi snesly kapičky vlažné vody.

Bylo to příjemné. Zavřela jsem oči a zvedla tvář k přicházející vodě. Nechala jsem kapky masírovat mi obličej i prsa. Voda mi stékala po zádech a pomalu na nich chladla. Proudila podél lopatek, linie páteře až k bokům, kde je zrazily silné paže poseté drobnými jizvičkami.

Pak už jsem ucítila i jeho polibky na šíji. Otočila jsem se k němu a přitiskla své mokré tělo na jeho. Nic my nemohlo bránit v tom, vzít si o co stojím. A zdálo se, že i podle démona bylo o co stát.

Zapojili jsme se v hluboký polibek, když se ve vedlejší místnosti otevřely dveře. Leknutím jsem Jazze kousla do rtu. Hned potom jsem vypískla a začala se omlouvat, ale to už se vztekle šel podívat na nechtěnou návštěvu. Ještě jsem po něm stihla hodit ručník.

S odfrknutím jsem se opřela o zrcadlo. Ach jo. K tomu se nedalo víc dodat. Vypnula jsem vodu a zamotala se do ručníku.

Ten nezvaný host byl Felix. Nesl rozkazy od Ara. Přirozeně. Kdo jiný nám to mohl zkazit než tenhle...? Klid, Alice, dýchej. Vztek není dobrý nápad. Místo toho jsem se radši začala rychle oblékat.

„Přísahal bych, že jsem zamkl,“ konstatoval Jazz, když nás Felix opustil, „ale asi má náhradní klíč.“

Usmála jsem se přiběhla ho políbit. „Osobně bych řekla, že nám ten starej páprda krapet závidí.“

Jasper na to jen zamumlal něco jako: „Nemáš nejmenší tušení.“ Pak už mi nabídl rámě a vedl do haly.

 aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa

Konečně se všichni usadili a Aro začal:

„Tahle schůze je svolaná hodně narychlo, nicméně nemůžeme příliš čekat. Jak jste možná zaslechly, máme tu nový nomádský kmen. To by nebylo nic výjimečného. Ovšem tenhle je zjevně velmi silný a především neukázněný. Drancuje Seattle už několik dní a obávám se, jak dlouho se to dá ještě utajovat před lidskou veřejností. Musíme co nejdříve zasáhnout.“

„Seattle?“ vyjekla Alice vedle mě.

„Ano, slečno Cullenová,“odpověděl jí Aro kousavým oslovením. „přesně tam. Pověřuji tímto úkolem dvojčata, Felixe, Demetriho a Jaspera.“

„Jedu taky!“ pronesla rozhodně Al a stoupla si na důkaz svých slov.

 Chtěli jste pokračování, tak tady se rozjíždí nový děj. Jsem zvědavá na vaše názory.

kapitola 19.

kapitola 21.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 20. - Sálající dým: