Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Bez tebe - kapitola 16. - Strach z budoucnosti

24.02.2011 (08:45) • Deedee • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1789×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

Bez tebe

Kapitola 16. - Strach z budoucnosti

Alice

„Já se prostě kvůli jediné pitomé holce stěhovat nebudu!“ křičela opět Rosalie ze schodů k Edwardovi, který ji stále úspěšně ignoroval.

„Lásko, přestaň,“ uklidňoval ji Emmett, „vždyť to bude fajn, kouknout se zas jinam. Konečně od ní budeme na chvíli pryč, to si přece chtěla, ne?“

„Ne!“ vyprskla na něj. „Chtěla jsem, aby zmizela ona! Forks je skvělé město, nechci odsud pryč, když to není nezbytně nutné.“

„Pro Edwarda je to nutné,“ upozornil ji Carlisle.

Na něj si nedovolila křičet, ale její pohled byl snad ještě děsivější. Táta se radši otočil a prošel do kanceláře druhými dveřmi.

Začínala jsem z toho křiku být na prášky. Od doby, co se Edward rozhodl, že musí od Belly pryč, aby jí nevystavoval nebezpečí, se všichni jen hádají. A to jsou to teprve dva dny. Carlisle autoritativně rozhodl, že je to dobrý způsob, jak na nějaký čas vyřešit problémy.  Esme je líto, že musíme opustit dům, ale zpočátku nic nenamítala. Ovšem, co začala zase takhle vyvádět, přidala se k ní. Emmettovi je to přirozeně jedno. Jen chce, aby se už jeho hrozinka – jak jí s oblibou říká – přestala vztekat a byla na něj „milá“.

Jenže tu to asi hned tak nepřejde. Předpokládám, že se bude vztekat, dokud jí nevyjdou vstříc. Jedno se musí sestřičce nechat – umí si stát za svým a být trpělivá. Nejspíš ji chápu. Ona vždycky toužila po klidném domově a to pro nás Forks byl. V lepším městě jsme ještě nežili. Bylo jasné, že nebude chtít pryč. Navíc ta její nenávist k Belle.

Ani mně se na Edwardův nápad přistoupit nechtělo, ale z úplně opačného důvodu. Snažila jsem se Edwardovi vysvětlit, že si nemyslím, že by odloučení Belle nějak výrazně pomohlo. Moje vize prozatím neukazovaly žádné výrazné problémy, kdybychom zůstali. Jistě, musel by se dávat velký pozor. Ale to přece děláme pořád. Zato po rozhodnutí, že odjedeme, byly vize o ní plné jen smutku a žalu.

„Lepší smutná, než mrtvá!“ odvětil mi vždy bratr a jakoby mi tím vrazil do těla nůž provinilosti. Vím, že je to všechno jen má vina. Mé vize už jednou selhaly, proto jim teď nevěří.

O to víc jsem si přála tu zůstat. Moct všechno napravit. Vynahradit to Belle.

Celý včerejšek jsem strávila v pokoji a pomocí nějaké buddhistické knihy jsem meditovala. Pokoušela jsem si dostat toho ničemného blonďáka z hlavy. Dokonce i jeho podobiznu jsem rozcupovala! A jsem si teď absolutně jistá, že je pryč.

Už mu nedovolím mě ovlivňovat. Jsem odhodlaná se soustředit pouze na rodinu a její problémy. Nenechám už se zbláznit těmi šťavnatými rty, prameny měděných vlasů ledabyle spadajících přes vojensky vykrojený nos. Už mě nedostanou jeho oči! Ty nádherné, obrovské, ďábelsky zářící oči…

„Sakra!“ trhla jsem sebou a bouchla pěstí do zdi. Zůstala tam po mně menší oděrka.

„V poho, prcku?“ zasmál se mi Emmett, který kolem právě snášel další kus nábytku.

„Ani moc ne,“ zabručela jsem spíš pro sebe a zapadla do pokoje si dobalit.

Skládala jsem hromady svého oblečení do kufrů. Už jich stálo u dveří asi pět. Tohle bych si taky mohla ušetřit, kdyby Edward nebláznil. Mně se to povede, jednou na něj přestanu myslet. Už to přece nemůže trvat dlouho! To ne, zase si ho představuju bez košile. Alice, to je na facku!

Musela jsem se posadit na postel a vydýchat. Tady se aspoň mám jak zabavit. Jestli odjedeme pryč, kde nikoho neznám a nevím, jaké jsou tam obchody, co budu celé dny dělat? Zas jen myslet na démona! To mi ale, zatraceně, k ničemu nepomůže. A rodině taky ne.

Musím Edwarda přesvědčit! Rozhodla jsem se a prudce se postavila. V zápětí mě ale známý nepřejemný pocit sesadil zpět.

Hromotluk a menší Ital drželi mého démona mezi sebou na kolenou. Jeho pohled byl zkřivený bolestí a pevně upnutý na malou blondýnku. To, co bylo v její tváři, jsem v životě nespatřila. Kruté oči se zabodávaly do blonďatého vojáka, jakoby to právě ony způsobovaly jeho bolest. Z jejich koutků se ale linuly drobounké říčky krve. Plakala krvavé slzy. Tolik rozpolcení snad nemůže ani upír přežít, kolik bylo v ní.

Vysoký černý muž se hrdě postavil a sešel několik kroků k mučenému. Poznala jsem Ara a jeho poskoky. Můj démon byl ve Volteře. Byl tam pro trest.

„Zradil jsi nás,“ pronesl klidně a přitom tak strašně nenávistivě.

„Nic neudělal!“ vykřikla překrásná dívka v rohu místnosti. Další vedle ní ji ale rychle přikryla ústa dlaní.

„Zabijte ho!“ rozkázal vládce krutě a dosedl zpět na trůn.

Malý okamžik se nic nedělo. Cítila jsem rozpor v mužích, kteří ho hlídali. Malá dívka vydala nešťastný vzlyk a zabořila obličej do náruče podobně starého chlapce.

Můj démon se přestal zmítat v křečích. Vydechl a povolil jakýkoli odpor. Snad tím chtěl svým věznitelům naznačit odpuštění. Hromotluk svěsil hlavu. Oba dva sevřeli démonovo tělo a v jedné vteřině ho proměnili na cáry připomínající zbytky jeho portrétu v mém pokoji.

Vykřikla jsem.

„Alice, stalo se něco?“ Edward se dostal k mým dveřím během vteřiny.

Otřásla jsem se. „Ne, nic. Jen, ty kufry asi nepoberu. Pomůžeš mi?“ požádala jsem ho a popadla tři sama.

Hlavně okamžitě pryč. To bylo velmi hloupé rozhodnutí. Ani náhodou tu nezůstanu! Křičela jsem si pro sebe v hlavě, abych snad tuhle vizi budoucnosti vymluvila.

Všimla jsem si, jak se na mě bratr podezřívavě dívá. To ne, nesmí nic zjistit. Okamžitě jsem najela na myšlenky ohledně šíleně nevkusného trička z výprodeje, které by mi chtěla Esme koupit k svátku.

Díky bohu, Edward téhle mé povrchnosti uvěřil a my odjeli. Navždy sbohem, Forks. Nebo tedy aspoň dokud si nás budou tví obyvatelé pamatovat.

Rozeběhla se a skočila. Její mahagonové vlasy se snášely jako proud vodopádu podél útesů. A stejně tak se i nakonec propletly s mořem.

„Ne!“ trhla jsem sebou a silně přitom vrazila Emmettovi pěstí do břicha.

„Hej, co to děláš? To lochtá!“ zasmál se. Ale Rose pochopila, že to není k smíchu.

„Co jsi viděla, Al?“

Naznačila jsem jí, že Emmettovi to říkat nechci. Políbila ho na čelo a poslala do garáže zkontrolovat nově koupené auto.

„Bella,“ vyhrkla jsem ze sebe, sotva zmizel dost daleko.

Bylo zjevné, že tohle slovo sestru nijak nepotěšilo. „Co s ní?“

„Skočila z útesů. Zabila se, Rose,“ vykoktala jsem ještě pořád zděšeně.

„Cože?“ Rosalinin pohled se pomalu měnil z nechápavého na zděšený. Po několika vteřinách ale jakoby ho znovu polil klid. Narovnala se a zcela racionálně navrhla: „Musíme to okamžitě říct Edwardovi.“

Vůbec jsem v tu chvíli neuvažovala, zda je to dobrý nápad nebo ne. Bylo to řešení a rozhodně lepší, než jaké bych v tomhle stavu vymyslela já.

Rosalie zmizela pro telefon a já zapadla hlavou do peřin. Kdy tohle skončí?

Vzpomněla jsem si, jak jsem se jako malá bála nočních můr. Nechtěla jsem kvůli nim spát. Zdálo se mi pořád dokola o černém stínu, který mi pohlcuje tělo. V porovnání s tím, jak jsem se teď děsila další vize, se tohle zdálo jako dětská pohádka. Poprvé v životě jsem zatoužila znovu po elektrošocích, kterými jsem procházela na sklonku lidského života. Na ten pocit prázdnoty, který po nich nastal. Žádné myšlenky, žádné emoce. Pomatuji si, že to bylo hrozné. Ovšem beze strachu. Bez obavy, že mi před očima zemře ještě někdo další.

Slyšela jsem Rosalinin hlas jak zmateně mluví do telefonu. Jak zavěsila a vydala se za mnou.

„Je v Riu,“ odpověděla mi na nevyřčenou otázku, „když jsem mu to řekla, nic neodpověděl. Dost dlouho mlčel a pak zavěsil. Co chce dělat? Jede za námi?“

Chce po mně, abych měla další vizi. Mám ho najít a podívat se mu do budoucnosti. Projel mnou děsivý mráz. Ne, to ne, jen ne další. Prosím.

Rose zpozorovala mé vyděšení. Zřejmě ho přisoudila zprávě o Bellině skoku. Objala mě jemně kolem ramen. Tolik jsem jí potřebovala.

„Díky,“ šeptla jsem a zavřela oči.

Uzavřela jsem se do bubliny ticha. Vnímala jsem jen svou mysl. Před očima jsem si zobrazila pestrobarevné mandaly z té staré Carlisleovy knihy. Kruhy se protáčely a ornamenty na nich mísily, až vytvořili nerozpoznatelnou směs. Obraz se v mžiku vyčistil a já viděla Edwarda. Běžel lesem, hnal ho smutek a lítost. Chtěla jsem zjistit, kam to běží.

Místo lesa jsem ale náhle viděla dům. Znala jsem ho. Patřil Charliemu Swanovi. Dveře do něj byly pootevřené, tak jsem vešla. Cítila jsem vůni čaje, sladké lidské krve a pak ještě slabý odporný zápach připomínající mokrého psa. Byl tu Jacob.

Jak jsem postupovala pokojem, zesilovala lidská vůně. Omámila mi rozum.

„Bella!“ vykřikla jsem dnes už podruhé a prudce otevřela oči. Příval světla mě oslepil. Zamrkala jsem, abych se zbavila mžitků a uklidnila si myšlenky. Rosalie se na mě nechápavě dívala.

„Žije,“ začala jsem vysvětlovat, „Jacob jí zachránil.“

„Zatracený psisko,“ odfrkla si sestra. Z její tváře se dalo jen těžko poznat, jak to myslela.

„Žije,“ zopakovala jsem už mnohem radostněji, „musíme to dát okamžitě vědět Edwardovi.

Rosaliiin pohled se nezměnil. Kývla a vytočila číslo na mobilu.

V tu chvíli mě to zase vrátilo do lesa.

Edward se řítil ubývajícím lesním porostem. Byl odhodlán a jasně mířil za cílem. Když les zmizel zcela, ukázala se před ním rozlehlá zlatá pole a za nimi obrys města. Všemu tomu panoval obrovský tmavý hrad.

„Nezvedá to,“ oznámila mi trochu starostlivě Rose.

„Ne, zničil ho. Jde do Volterry.“

Hlavou se mi prohnal jasný scénář. Došlo mi, proč tam míří. Rosalie zjevně také. Oči se nám roztáhly zděšením.

„To né!“ vykřikla jsem. Další smrt.

„Musíme ho okamžitě zastavit!“ spustila Rose, ale já ji moc nevnímala.

Myšlenky se mi začaly motat. Nejdřív démon, pak Bella a teď i Edward. Další! Ne, to už ne! To nevydržím. Mé oči si vyžadovaly slzy, ale nedostávalo se jim jich. Hlava se mi rozezvonila bolestí. Dlaně se mi zkroutily v pěst a nehty zaryly do kůže.

„Alice, jsi v pořádku?“ zeptala se sestra a já popravdě odpověděla:

„Ne.“

„Co se děje, Al? Víš, že mi můžeš cokoli říct. Co se stalo?“

Podívala jsem se jí do očí a cítila tu sesterskou spřízněnost. Jestli jí to teď neřeknu, budu další z vize já.

„Je to jenom moje vina, Rose. Nedávala jsem pozor. Nesoustředila jsem se. Jak je možné, že jsem neviděla, jak jí zachránil? Proč jsem tu vizi neudržela déle? Nedokážu se vůbec soustředit, dělám hlouposti. Všechno jsem to zpackala!“ Můj hlas se zkroutil až do bolestného skřeku. To jak mi vina sevřela krk.

Rose se ke mně nahnula ještě blíž. Nečekala jsem její reakci. Měla veškerý nárok na vztek a nenávist, ale ona stála stále při mně. Objala mě.

„Nejsi robot, Al. Takové věci se prostě stanou. Nemohla jsi to nijak ovlivnit. Klid, pšššt. To si přece můžeš dávat za vinu. Ty jen vidíš budoucnost, netvoříš ji. Teď jí hlavně musíme zabránit.“

Usmála se na mě a rozhodně se zvedla. Já se pořád ještě trochu třásla. Její slova mi hodně pomohla. Stále jsem věděla své. Viděla jsem to. Smrt. Nikdy mě nepřestane děsit.

Ale Rosalie pokračovala dál: „To já mu zavolala. Nebýt mě, nikdy by se takhle nerozhodl. Měla jsem to zvážit. To jsi ty nemohla ovlivnit.“ Chtěla jsem něco namítnout, ale nenechala mě. „Počká tu na ostatní a všechno jim vysvětlím. Ty si s Edwardem i Bellou rozumíš mnohem lépe. Vyraz za ním. Musíš ho zastavit.“

Nedala mi šanci přemýšlet. Donutila mě se rychle obléct. Snad měla pravdu. Teď rozhodně není doba na nějakou sebelítost. Musím přestat myslet na sebe. Jde o ně dva a já to musím okamžitě vyřešit.

Cesta se mi míhala před očima jako ornamenty mandal. Byla jsem na cestě do Itálie, když mě přepadla další vize. Edward v ní procházel volterrskými chodbami. Hlavu měl svěšenou. Postupně se blížil ke dveřím vedoucím do středu města a svlékal si košili. Došlo mi, co hodlá udělat. Aro zřejmě jeho žádost nepřijal. Bylo jasné, že nebude chtít o někoho, jako je on přijít. Ale Edward se nehodlal vzdát. Je rozhodnutý. Neoblomně.

Ničemu nepomůžu, když za ním dorazím, pochopila jsem. Neuvěří mi. Chce zemřít, ať už se bude dít cokoli. Je jen jeden způsob.

Na první křižovatce jsem otočila auto směrem k Forks.

„Jak se k němu dostaneme, Alice?“ vyptávala se mě stále zmateně Bella. Její strach o Edwarda byl cítit celým autem. Dech se jí chvěl a srdce bušilo k pochodu. Znervózňovalo mě to ještě víc.

„Bude ve východní části hradu očekávat poledne, kdy je na náměstí nejvíc lidí. Musíš…“ nedokončila jsem.

„Neuvěřitelné!“ zajásal Aro a sešel k Belle. Přejel jí nehtem po tváři, až se otřásla. „Ani Jane na tebe nestačí. Tolik by ses mi líbila tady. Jseš si jistá, že nechceš zůstat?“ Pokynul kamsi za sebe a podivně se usmál.

„Ne!“ odpověděla s jistotou Bella.

Naše pohledy se ale stočili směrem, kam Aro poukázal. Ze stínu trůnu vyšel muž. Vlasy barvy obilí se mu nepořádně stáčely kolem tváří. Na rukou se mu v dokonalé kůži leskly drobné jizvy. Zvedl k nám obrovské rudé oči a syté rty se mu zvedly v úsměvu.

„Poslední šance,“ sykl k němu Aro.

„Zůstanu tu,“ vydrala jsem ze sebe.

„Cože?“ ptali se nahlas i v duchu všichni přítomní.

„Zůstanu tady místo ní.“ Zvedla jsem hlavu a mluvila přímo k Arovi. „Pokud souhlasíte, propusťte Edwarda a Bellu a nechte je být. Já se předám k vám.“

Bledý voják pootevřel ústa úžasem, ale jeho oči zvláštně zářily štěstím.

„Pozor!“ Bella prudce trhla volantem.

Okamžitě jsem se vzpamatovala a vyrovnala směr. Nechybělo málo a moje nové Porshátko by mělo otisk stromu.

Potichu jsem se usmála. Byla ve mně silná směsice nejrůznějších pocitů ale jeden převládal. Touha se co nejrychleji dostat do hradu.

Tak jak to s nimi bude? Začínám být v úzkých. Vůbec jsem si nepromyslela, jak tahle povídka dopadne. Pořád jsem si říkala, ještě dost času. Ale ono už se to nebezpečně blíží! (jak s maturitou:D) Doufám, že poradíte. Na vás tu záleží.

kapitola 15.

kapitola 17.

Autor: Deedee (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Bez tebe - kapitola 16. - Strach z budoucnosti: